Nejlepšije Albanyje!

Vyrážim v sobotu rano a mam přejezd do Alboški rozvyrženy na dva dni. Nechvátam, bo první sada kilometrů není bůhvíjak náročna. Sem domluveny ze Szilvií z Mohács, že mně pusti na jednu noc pod svoju peřinu, tuš to može byt fajne. Delikatně v Beskidskich vinglach obrušuju nove Karoo3. Su slizke jak muj bývaly společník. No, a na slovenske hranici přicházi myšlenka, že se vypnu data. Mam taki fajny taryf, že jak by si kerasik zbytečná aplikace usmyslela, že se nutně musi upgradovat, to by mi Ty-moblil na vanoce poslal přáníčko, co ma pro svoje kličove zakazniki. Mobil zustal doma v nabíječce, super. Jet sam bez mobilu, to kurňa nejde. Včil už se Mohács nejevi tak blizko. Před polednem doma beru mobil (ano, plně nabity) a nacházim mail od Szilvie, že eště zustane na jakymsik táboře u Dunaje, co pořada její segra, a ať přijedu tam. Je to krapet z ruki, ale aspoň mi tam vkopirovala mapu pro muj podvečerni orienťak.

Je horko jak na slevarně a tak zastavuju na Rajce u dvuch brněnskich motorek, ať spočnu. Zatimco synci šli zaplatit vypalne za dálnicu, ja se snažim okouzlit jejich fešne robki světackimi řečami, že ten kusek dálnice přeletim bez, a že stejně ty maďarske bigbrother auta čumja na SPZtki zpředku …. naraz křap. Motorka leži na zemi, ale maďarskemu duchodcovi to nijak nepřekáži a pokračuje v opatrnym couvaní. Až zuřive bubnovani na střechu a jekot tych motorkařek ho vytrhnul z letargie. Otevřel dviřka Corsy, vyhodil ven břuch, potem za nim vylezl aji on. Z druhé strany se tak samo vyvalila jeho germanska přitelkině. To tu Corsu odlehčilo, a tak motorka už šla zpod naraznika vytahnut. Germanska baba vříska, co pry jim bezdůvodně třiskam na auto a chlop čumi konsternovaně na motorku, tajak vyšetřovatel ze serialu Letecke katastrofy do ďury po spadnutem Boeingu. Ohnuty stojan, škrabnute plexi na helmě. Fajně to začína a to je enem na hranice Alboški furt dobrych 1000km. Řešit to s nim nebudu, bo vypada, že bysem mu eště v tym hicu tež moch nakonec poskitovat první pomoc. Meteleskum Bleskum maďarone.

Tabor sem našel, Szilviu tež a hnedka se ve mně probudily pionyrske reflexy a zapojil sem se do táboroveho života. Vytahnul sem svůj ešus a postavil se do fronty na kotlíkovy gulaš. Jaja, spominki. Maďarske děcka se potutelně usmivaly, to eště ani netušily, že se zúčastním aji taborove dyskoteki. Rano se Szilvia zmínila, že pry je tež motorkařka. Za chatku měla skovanu ČZtku. Tuš ale vypadala vedle te napakovane Yamahi jak horske kolo. Pořadně se musim podívat či tam ma fakt motor.

Lešenařska trubka na kere večer visely kotliki z gulašem už vychladnula, tak sňu srovnávam ohnuty stojan, loučím se a valim směr Osijek. Z maďarskem se se mnu zaroveň loučí aji navigace, jelikoš nesu mapove podklady. Trochu pokličkuju bo nemam ani papírovu mapu a nechcu vkuřit na dalnicu, když ju taku dobu hrdinně objižďam.

Osijek, Tuzla, Goražde. Všecko vklidu. Hadry porozpinane jak Elvis ať nabiraju luft. Rukav teda nabral aji včelu, ale moc to neotéka. Odpoledne už nemožu a davam se pauzu u jakisych chatek. Mrsknu spocenu bundu a galaty do trávy, odplazi se zmija jak kabel od trafački. Za chvilu ku mně leti domorodec. Aha, určitě na mně ide šutrakem aplikovat pravo šarija, že tu ležím enem v trenclach a tričku. Ale ne, je to dobrák, pry tu před tydnem viděl velku zmiju, tak ať se dávam bacha.

V Goražde mně stahnuli mistni motorkaři, co chlempali rakiju před servisem od Damira. Damir by aji rad, aby se mu motorkaři ubytovávali v baraku, enemže nemá ani vizytku ani cedulu na plotě. Jaksik zme ten projekt zamluvili. Rakiju sem nechtěl, tak aby učinili za dost balkánske pohostinnosti, doplnili mi zasoby vody a vrazili mi pod vixlajvant od tankpadu podrobny itinerař, napsany na hjzlpapiře. Na pumpě si ho pumpař prostudoval a pravi: „GPS good : )“.

Ve Foči už se ale tmi a tak muj plan přespat v chladnějšim mikroklimatu Durmitoru bere za sve. Zustavam u Rafting Centar ve Foča. Stan ani nevytahuju. Včil není čas na hlupoty bo Alboška čeka, ale hned bysem si plavbu po Taře zopakoval. Za 30e vam puči neopreny, raft, vyvezu vas do Černe Hory a pulden frčite po průzračne, peřejnate řece spatki. Jo, a eště je v ceně aji grilovačka jak pro Otesánka. Ja sem teť enem za samotnu večeřu v bosenske hospodě dal 10e. 

Rano na hranicach mi celnik naznačil, že v Albošce bude vic Čechu jak Albancu, bo jak sem mu spořadaně sdělil svuj cíl cesty, zvednul oči vsloup a brble cosik jak „tute Češka vozit na Albania“ . Hned v Durmitoru sem narazil na typki z Ostravy a z jižnich Čech co se viditelně zbirali po pařbě, bo jim to pakovani jaksik nešlo od ruki. Jednemu (Lubošovi) aji Dakar spadnul a uvalil se zrcatko. Ostravak mně hnedka přiřadil ke skupince jihočechu, že pry jim naplanoval krasny ofrout do Žabljaku místo klasické asfaltki a timto mi velkoryse tež věnoval tento svuj fakultatyvni výlet. A sem mu vděčny, bo synci jihočeši se ukazali jako fajna partija, tak sem se od nich v Žabljaku neodpojil a zustali zme spolu až do Alboški.

Prosvištěli zme přez Monte Negro a v Prokletje už se pomalu přikráda ta známa vůně dobrodružstvi. Krasne uzoučke serpentiny. Panoramata jak z reklamy na deodorant.

Albanski celnik si pečlivě obkreslí do školniho bloku všecki písmenka a čisla, co najde v pasach, techničakach, zelenych kartach a za hoďku už ze závory odstraňuje kybel ze šutrami. Vjezd do Sqiperie je volny. Neznam přesne technicke detaily použite technologie, ale ta závora v Gusinje ne enom, že vpoušti přivandrovalce do Albanie, ale zaroveň aktivuje dešť. Nejhorši luchanec přečkáme s pivkem v knajpě a potem je tu první albanski ofrout. Zdárně dojedem do Lepuše, kde se nas ujima pan hotelier způsobem, kery se neda odmítnut. Ze zahradki teatrálně vyhazuje plastove stolki a tlači Leoša dovnitř. Ostatní tam automaticki zakormidluju v pořadi jak dojižďaju, jak muchi za červenym brzdovym svjetylkem a zme jeho.

Jak se později ukaže, dole asi kilak je uplně novy kemp aji z wifinou. (Jidlo za 5e+ noclech zdarma). Objedname si večeřu za pomoci 3 listu vyrvanych z albansko-česke učebnice, takže není divu, že nemame k zelenině maso, akorat brynzu a Leoš, kery jediny se vzpíral skopovému ma jediny skopove, ale co, zme kamoši, o Leošuv taliř se podělíme a Leoš tam ma přece eště kobzole, a može se dojest chlebem, ni? V noci zas chčije, ale hotelier nas prý necha přespat přimo ve svojim lokalu. Čekame, až štamgasty omrzi třiskani dominovymi kostkami do stola. Nebo jim aspoň blesk definityvně vyřadí satelit, diky keremu se da na zrnici obrazovce, po chvilce soustředěni bezpečně poznat, že se kdesik hraje jakysik fotbal. Konečně šibujem stoly a nafukujem karymatki. Rano nam hotelier nabízi sprchu. Ja jediny přijímam, ale vykachlikovany chlivek je zaroveň turecki záchod a trochu ztracim kuráž šlapnut tam bosou nohou. Ovšem po nekonečnym školeni jak nastavit pulzující kohoutek do parametru neškodnych pro lidsky organizmus, už bylo blbe cuknout. Synci se pry potem bavili představenim co se odehrávalo za zdi. Hotelier poskakoval kolem a jak mechanik F1 nasazoval upadle hadice, … sranda. Platím zas 10e jak včera v Bosně. Včil je to ovšem účet za 5 lidí: jidlo, piti, plus noclech plus kryte stani a jestli ta jeho přirodni blondýna zustala přes noc venku, bo zme ji zalehli místo, tak aji ostraha. Jedem směrem Theth.

Kupil sem si v Ostravě fajnu mapu 1:200000. Cesty po kerych jedem tam vůbec nesu. V Leošove 1:60000 jo. Lehke šotoliny su trochu nevyzpytatelne akorat v místach, kde je hlubši vrstva jemneho štěrku. Myslim, že v naši skupince nebyl žaden, kery tam aspoň raz za den sebu nekřapnul. Naštěsti nejde třeba narazit do svodidel jak to ustřeli, bo tu žadne nesu. Při pohledu přez okraj zatački je zřejme, že ti co tu maju pomnički, si stihli cestou dolu napsat na listeček, co na nich chcou mit vytesane. Hodně cest už je připravenych na položení asfaltu a tak je to chvilami jizda staveništěm. Stavbaři su ale k bezohlednym motorkařum velice ohleduplni a z bagrami uhybaju jak to enem ide.

Ku večeru zme narazili za Thethem na krasny plac u řeki, rovina, tvrde podloži, anglicki trávnik, rozumna koncentrace kozich bobků. Mala zmija co se tam opalovala to tež vzdala, jak uslyšela chrochtani pěti dvojvalcu. Rozbijame tábořiště, zapalujem oheň a vytahujem maso, co zme si kupili eště v Černe Hoře. Včil už je kvuli temu horku lahodně zamřelé a tež dokonale naklepane. No, nažrali zme se a ožrali jak na VIP večirku. Enem módní policie tam chyběla, aby zhodnotila Lubošove zubožene, vygajdane trenyrki.

Jak zme vyjeli z pohoří Thethi, mastime to hnedka směrem na Komani. Trajekto-autobus je taki fenomén, že se to nesmim nechat ujit. Synci ten zážitek maju ve svojich deničkach už raz odškrknuty, mamraji, ale jedou se mnou. U Schkoderu se z ničeho nic probudil jeden Garmin a navedl nas na zkratku. Užili zme si to mezi tymi chalupkami a vinohradami dosytnosti. Nakonec jeden mistni dobrodinec sednul na kolo a vyvedl nas z labyrintu. Jak se ukazalo, byli zme hned na začátku na spravne cestě, ale neuvěřili zme. Přiště teda do partyje aspoň jedneho silně věřícího pro takove sytuace je třeba zebrat.

Nejlepši bylo, jak Leoš pruboval po tym úspěchu, či mu Garmin zas napovi směr, ale co popojel, tak ho ten rozpustilý přístroj vodil jinam. Jezdil po louce, kerou asi místňaci používaju na fotbalove šampionaty, bo tam byly šutry vyskladane do obdélníku, aji male vápno. My zme ho slepě následovali a potem se různě chaoticki otáčeli, vyhybali jeden druhemu, rygolum, kravam, stružkam a balvanum, ... byl to rej jak když akvabelam nešikovny údržbař vypusti bazen a ony přesto trvají na dokončení sestavy.

Ale stačilo pak objet skládku (jo, su tam aji skládki. Ja sem myslel, že ten bordel co maju kolem chalup, to su všecky odpadki, kere za svůj život nashromáždili, ale asi su to enem ty cenne kusy a ty méně oblíbene vozí na tu skládku, nebo jak?).

Večer zme dojeli na Komaň a zakempili Pod Mostem, abyzme si z bezpečnostních duvodů dali sprchu před zítřejši plavbou. Bo kdyby před tim smradem ostatní albanci prchli na opačny konec lodi, mohla by se narušit jeji stabilita.

Druhi den se ukázalo, jak je užitečné v Albanyji ovladat ostravštinu. Rok před tym synci zaplatili ne enem za trajekt, ale za tunel, přistavní poplatek a nevím co eště. Domluvil sem teda z místnim turistickim nahončim, že platime enem loď stejně jak ostatní Alboši, tj.osobu, motorku a tym to končí. Rano zme projeli tunelem a hned jak byla první motorka naloděna, už na nas vystartoval jakysik pajtaš z šatnařskimi bločkami, že zaplatíme každy 2e ekologicki poplatek. Je to běžný zvyk. Tajak si třeba entomolog bere siťku aji na dovolenou, bo co jak by natrefil na zajimavého chrobaka, tak asi každy albanski chachar nosi ty šatnařske bločki, kdyby potkal turistu. Řeknul sem mu, že nic nedostane bo mame lodni lístki "all inclusive". Tuš přibrzdil a že pry 2e za obě motorki. Doporučil sem mu teda důrazně, ať si vysere oko a kapitano-autobusakovi naznačil, že odplouváme. Pajtaš se na nas ze břehu dival smutně jak cigan na plastový kanal. Asi přemyšlal, že si na příště bude muset v divadelnim depozytaři eště dokupit jakusi vyřazenu uniformu.

Jezero, nebo spiš přehrada Komani připomína norski fjord. Je to nádhera a navic to člověka nuti k přemyšlani, jak vidi ty baraki ve skale, jak tam asi ti ludě žiju? kudma tam dojedu a kde zaparkuju? co esli v supermarketu zapomene kupit rohliki? a či to bydleni splňuje definici pojmu „opravdová samota“, jak je semtam za jasneho dne vidět, až do vedlejšiho udoli, kde je tež chalupa? Jak prodlužuju ty eletrycke dráty co maju navěšane na stromach, pokud ty stromy povyrostu? No, těžki život.

Ve Fierze nam hosté místni kavárny motorki vyložili a pozvali nas mezi sebe na čaj a obligatní výslech: Werarju from? Werduju gou? Dujulajk Albania? Parlare Italiano? Při take vyloďovací operaci člověka musí praštit do oči ten rozpor. Ročně jim tam projedu tisíce motorek, ale molo si nezrobi. Kajsik v přístavnim bincu vyštrachaju stare dveře a za pomoci 10ti dobrovolníků přez ně mašinu vystěhujou. Přitym svoji statni dopravni infrastrukturu stavjaju v těžkim terénu bleskurychleji, než jak pražané tunelujou rozpočty na tu naši. Spiš to děla dojem, že cesty nestavjaju Alboši, ale EU a tym si už kupuje jejich hlasy, až raz dojde na hlasovani o vstupu. Každopadně to co je pro nas, advenčuraki zkázou je pro mistňaki požehnanim, o tom žádna.

Tři z naší tlupy se rozhodli Komani objet a po cestě museli řešit Lubošovou ruplou hadičku od brzdy, bo drandit po Albošce bez zadní brzdy, to je taka hlupota, jak když se nevidomý prohání po Jižni Spojce na segveju.
Tuš zme z Leošem eště stihli zajet na kuřecí mísu na konec udolí Valbone. Je to udolí ledovcove říčki obklopene skalami, vyrobenymi podle Dolomiti Design. Jinu, než kičovitu fotku tam člověk nezrobi.

Cesta je vyasfaltovana na koncu a na začatku. Na prostředku se usilovně snaži partyja v reflexnich vestach, aby ten přirodni povrch už co nejdřiv přestal hyzdit raz krajiny. Z teho co sem vypozoroval to beztak propoji dřiv, než si v mojim članku stihnu opravit hrupki, abysem ho moch opublikovat, tuš to asi ani nema cenu zmiňovat. Dobre, zrobim z teho članku nadčasovy bedekr - je tam asfalt.

Potem zme jeli ostatnim naproti přes přirodni scenerie, kere by si u nas různi ochranáři okamžitě zprivatizovali pro sebe a normálnich ludi tam nepušťali ani za prachi (a když tak enem do třeti zóny na zachitne parkoviště a přilehly zábavní park).

I když je to enem asfalt, stači trochu víc potahat za heft a je to adrenalinove jak PC gamesa. Za každym vinglem sesuty svah, nebo upadlá vozovka označena velkim šutrem, nebo koza, kráva, bravek, mercedes v protisměru pilotovany Barichellovym bráchou, atd. nekončici serpentiny.

Řekli zme si, že zakempime u jezera za Puke. Tam tež došlo k te tragicke události, ale k temu se vrátim. V Puke zme doplnili zasoby a v mezičase nas zmerčili pražští čopristi, keři tam dleli v hotýlku a na zahradce ladili formu pro nočni filozoficku rozpravu. Mermomoci chtěli, abyzme se zapojili. Vypadali, že su to fajni typci, ale my už zme byli naladění na ten divoki kempink a tež co budem robit, až oni se odeberou do svojiho apartmá? My zůstanem v pogrcane zahradce do rána?

Jak viděli, že nas sami nedokažu zviklat, poštvali na nas vyjednavače nejtěžšího kalibru. Blondinka se šibalski usmivala a vypinala na nas ty dvě závaži, co nosi pod tričkem, asi aby ju mašina nepřehodila na zadni, jak by nahodou moc rychle pustila spojku (myslím dokonce, že tu te děvuše se na motorce kvuli posunutemu těžišťu víc ojiždi předni guma než zadni). Je třeba sebekriticki přiznat, že nas to demoralizovalo a eště večer u ohňa se dabata občas stočila tím směrem. Naštěsti Čundu napadla spásna otázka. Kolik eště takich kucuru jak ty tam sedi? Bylo rozhodnute. Ona jedina, nas pět a dalších kdovi kolik pražskich bajkeru. To da rozum, že po celodennim seděni na mašině nemuže děvucha taki večirek myslet vážně. I když na druhu stranu, jak byzme zůstali, nemuselo se stat co se stalo.

Dojeli zme ku jezeru už za šera. Postavili zme stany kaj se dalo. Čunda zas měl kminy, že ho rafne zmija. Ani naše ujišťovani, že spatřit zmiju na balkáně je rarita, nepomohlo zkrotit jeho nepochopitelnu fobii. Dali zme chladit piva, posedali okolo ohňa, trochu se přioblikli, bo fest fučelo a tak aji byla kosa.

Po jídle vyrazil Luboš pro pivo, ale v te tmě ho nemoch najit. Chvilu zme ho od ohňa žoviálně štenkrovali, ale potem už zme se do hledáni postupně zapojili všeci, bo tu už končila veškera sranda. Voda ledova, tma jak po štamprli metanolu. Ve vlnach se sem a tam chaoticki mihaly čelovki zoufalych zachranařu. Dramaticke organizačni vykřiki. Potápěčska rojnice. Všecko marne, pivo utonulo.

Jak zme se sesedli k ohňu, mokři, promrzli, nasrani a totálně střizlivi, zachranil Čunda večer švestičkami z vlastní zahradki. V ten moment mně napadlo akorat cimrmanovske: „ty máš husu kryso“.

Ráno zme se rozloučili, bo co bysem to byl za dobrodruha-samotáře, jak bysem věčně jezdil s partyjou kamošu, ni? Byli fajni. Ale co, Čunda už vlastně ani tu slivovicu neměl. Tuš „lamtumire“.

Trochu sem eště porajtoval po lechčich šotolinkach, ale čas vyhrazeny pro výlet už se chylil a ja sem pomalu směřoval ku severu. Jak sem se přibližil k mořu do nižin, bylo vedro eště nesnesitelnějši. Zakormidloval sem tam, kaj byla vidět vodní hladina, že si plavnu, namočim tričko a trencle a tak na to vyzraju, bo odpařující se voda bude pokožce odebirat teplo (fyzika pro zvláštní školy, 7 ročník, strana 32, dostal sem tenkrat dvojku). Motorka se mi ovšem při otačení zahrabala do pisku. Mr. Bean by to nezrobil lip. Ale po vysilujici pulhodince je venku a du zopakovat svůj zaměr, bo oblečeni mi mezitím uschnulo a zas se zmočilo, akorat že potem.
Na hranicach Honi i Hotit předjižďam partu řeckich bajkeru. Oni to smaži po hlavnich tazich, ja hledam vedlejši cesty. Durmitor dávam po asfaltkach, ale bočnimi cestičkami. Asi se stavujou po knajpach na kafičko nebo co, bo je předjižďam eště 3x. Dycky mavaji jak svazaci na Štrougala, nakonec mně rovnou zastavujou, že pry maju objednany kvartyr z garaži v Sarajevu a ať s nimi zapařim. Tuš dne ubýva, hodí se mi to. Po ucpanym Sarajevu to hledaju asi hodinu. Potem se ukáže, že do kočárkárny pod schodami se vlezou taktak jejch 4 mašiny a moju pry penzion papá (podle vzoru bordel mamá) přirazí na ulici svojim autem ku zdi. No to určitě! Ze Sarajeva je to pěški do Ostravy daleko jak cyp a buty už mam aji tak zešmajdane. Navíc mi začina docházet, že s tymi mokrymi hadrami pod bundou a galatami to nebyl šťastny nápad. Pařit z Řekami už ani nemusím. Všecko se zapařilo samo a smrdím jak odvažny bruslař vyplaveny v srpnu na pláž. To by si ku mně v baře asi krasna Bosanka nepřisedla. Leda tak uchylny fekalista.

Jedu dal a za hodinku už je tma. Na hledani jakehosik fajneho mista pro stan v zemi kde je furt eště 30tis nenajdenych min už nemam moral, bysem ani nechtěl solidarně zlepšit jejich povalečny problem na 29999. V dědince Olovo je u cesty penzion tak tam končim.
Na dobru noc jim tam z kosmodromu na cele údolí zpíva romanticku písničku muezzin. Teda asi jemu to tak připada. Kurňa, měli by na ty chlopy robit talentove skuški. Jakusik "Hledá se Superstar", než jim daju kliče od minaretu. Ten chlop vřeštěl, jak Brian Johnson z ACDC, když si vyškubne odposlech. Přitym dostatek kvalitnich lidskych zdrojů v dědině evidentně maju. Pingl mluvil kultivovanou angličtinou a hajzly tam vytírala topmodelka.
Další den to drtím až k home sweet home. V Chorvacku chcu utratit Kuny co mi zbyly ani nevim ze kdy. Zastavuju u ovocnařske farmy, že se kupim paru jablek. Robka mi ale nedava šanci a tak Kuny zas vezu dom. Napakovala mi sački slivek, jablek, meruněk a že pry jak nenakupuju po kamionach, tuš je to zadara. Půlku musim zežrat na posezeni, bo to není kam dat.

Míji mně letka brněnskich motorek. Do dupy, těch je jak na srazu. Polknu slivku aji s peckou, bleskově doženu posledního a vyzvídam kudy jedou, že bysem se přifařil a tim ušetřil za pokuty, a tak. Bajker do mikrofonku tlumoči moju otazku vedoucímu zájezdu. Jojo, kosmicke technologije. Odpověď - na Rakousko, mně neuspokojuje. Po dálnicach se mi nechce. Jedu nejkratší cestou přez HU a večer už sem skoro doma.

Prdel mam zdevastovanu jak poslušný ministrant a celkově už se kvuli unavě přestávam kontrolovat. To mi plně docházi až v momentě, kdy předjižďam u Fulneku dvojicu na Hornetu a vidim jejich vytřeštěne očiska. No ja, mam haxny na padákach, to je vlastně vyš než sedim a pišu domu, že se blížím a že mam hlad jak bulimik.

Myslel sem, že nejkrasnější evropskou zemi je Norsko. Po navštěvě Alboški váham. Alboši sou mili lidi, napomocní a doufam, že si je moc rychle nezkazime (nezchorvatizujeme). Policie tolerantni k cizincum. Žadne buzerativni regulace, omezeni, zakazy. Postě freedom. Přijemna cenova hladina. Nemá to daleko k moji představě moto nirvany. Měli bysme do EU parlamentu poslat petyci, ať si Alboška vymění místo třeba z Maďarskem, ať to mame blíž, bo ta odlehlost je jedina vyrazna slabina.

Epilog: Děj přiběhu je smyšleny a jakakoliv podobnost hrdinu se skutečnými osobami je čistě nahodná. V dole přiloženym filmu učinkujou enem profesionální kaskadéři a byvalí pornoherci.
… a ještě tip jak snadno našetřit na taki vylet do Albanyje www.thermol.cz

VIDEJO https://www.youtube.com/watch?v=FPPGvGyFB0o

DOWNLOAD http://uloz.to/xtt6QvpE/albania-2014-moto-avi

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE