sumoto_leden



Nejen bohové musejí být šílení, hlavně na Balkáně II.

Druhá část příběhu o naší cestě kolem Balkánu je tu! Chceš s pankáčema vočíhnout kláštery Meteora v Řecku? Zasmát se Miguelovi, kterýho pokousal pes? Zažít záplavy v Severní Makedonii? Trochu strachu v Albánii? Poznat život černohorskýho farmáře? Užít si bezesnou bosenskou noc s divokým psem ve spacáku? Poznat Chorvatsko trochu jinak? Nejzábavnější průsmyk ve Slovinsku?

Kapitoly článku

Četl/a jsi první část příběhu o naší cestě kolem Balkánu? Ne? Nevadí. Klikni TADY na myšku a přečti si, jak to všechno začalo ;-)

A teď jdem konečně na to pokračování...

Den 6., pátek 17. 8. 2018

„Večer šuhaj, ráno šuhaj!“

Má oblíbená věta, při probouzení Jarce po večírku. Teplá sprcha, ha, civilizace! Trochu nám ty lesní říčky a jezera začínaj chybět... Kouknu z okna, a na skále na mě mává blondýnka s dalekohledem. Hustý, nejbližší klášter máme, doslova, co by kamenem dohodil.

 

Po červeném koberci slejzáme schody do přízemí ke snídani. „Good morning“, zdravím paní na recepci, házící čelíčko na stole.

Jarec: „Tady měl někdo asi povedenej večír.“

Miguel: „Před chvílí jsi vypadal úplně stejně, tak radši nic neřikej.“

Jarec(nejistým hlasem): „Doufám, že jsme nepařili s ní?“

Miguel(nejistým hlasem): „Nevim. Radši změníme téma.“

Snídaně formou švédskejch stolů. Taková levnější verze. Co se ale fakt nedá, je kafe, který chutná jak voda z popelníku po dešti. To bych dal k snídani tý kočce za barem.

Mám sbaleno a jako z partesu s jednou taškou od Yamahy si štráduju ven z hotelu. Čekám parťáka, kterej to s tou estetikou moc nepřehnal. Dva kufry v jedný ruce, tašku přes rameno, tankvak na krku a batoh na zádech. Snad se to ten kluk časem naučí, co Járo?

Leknutím jsem málem vdechnul ranní vajgl. Tam, kde včera bylo parkoviště a naše motorky, je dnes tržiště. Prodírám se koberci a papučemi, které prodává stařenka přímo před mou Jaruškou. Musím sundat oba boční kufry, abych projel mezi auty. Močícího chlápka opřenýho o jednoho z nich to nerozhází. Taky ti přeju dobrej den.

 

 

Jarec to bude mít asi horší. Když se prodral mezi stánky, ke svý mašině, zjistil, že ani po sundání kufrů, ven nevyjede. Škodolibě se culim a jdu si zatím nafotit pár fotek. Kámoš, nó. Po mém návratu je Jarec připraven k jízdě. Teď ještě vyjet ven, nasedáme a startujeme. V tom stařenka začne uklízet svojí obživu ke kraji, aby Jarcovi uvolnila cestu. Na mě mává, ať to vezmu rovně přes její koberce.

Miguel: „Jak jsi to udělal? Pochcal jsi mu toho Fiata?“

Jarec: „Kouzlo osobnosti, to se časem naučíš.“

Se smíchem opouštíme městečko a vyjíždíme k prvnímu klášteru. Máme v plánu kolečko kolem nich.

 

Kláštery Meteora – Kláštery v oblacích

Jsou označovány za osmý div světa. Základy k prvnímu znich byl zřejmě postaven již v roce 950 a hlava mi nebere, jak se jim to tenkrát povedlo. Stavební materiály museli mniši tahat pomocí provazových košů rumpály, nebo později po provizorním dřevěném lešení, které následně po dokončení stavby zbourali. Mniši byli vlastně dobrovolně vězněni. Až časem zbudovali k některým klášterům schody kamenné. Dodnes najdeme ve skalách vytesané ochozy, v některých dokonce vedoucí nitrem skal.

Začátek mnišské organizace zde založil ve 14. století mnich Athanasius, časem prohlášen za svatého. První známý klášter Metamorfosis začal vznikat v roce 1356, později se mu začalo říkat Megolon Meteoron ( v překladu Velký klášter vznášející se ve vzduchu).

Kláštery jsou zapsány v seznamu UNESCO. Nesmí se v nich fotit ani natáčet, povinný je společensky přijatelný oděv.

Po 13. hodině se kláštery zavírají a probíhají v nich modlitby. Mniši se zde modlí  7 hodin denně, o svátcích dokonce hodin 12.

Jarec: „Proč to ti mniši stavěli takhle vysoko na skalách?“

Miguel: „Ti zakážu sex a taky nebudeš vědět roupama co by.“

Jarec: „Bych se tam zavřel a uchlastal.“

Z původních 24 jednotlivých klášterů je dnes obydleno pouze 6. Ostatní byly opušteny z bezpečnostních důvodů.

 

Klášery jmenovitě:

Klášter sv.Štěpána (Agios Stefanos) – ženský klášter

Klášter sv.Trojice (Agia Triada)

Velká Meteora (Megalo Meteoro) neboli klášter Proměna spasitele (Metamorfósis)

Klášter všech svatých (Varlaam)

Klášter Roussanou – druhý, malý, ženský klášter

Klášter sv.Mikuláše (Agios Nikolaos Anapaphsas)

Při poslední zastávce na svatém kolečku, jak jsme ho nazvali:

Jarec startuje, tůruje, a odjíždí. Pes ležící na protější straně silnice zvedá hlavu a zle na mě zírá. Řikám si: „Hodnej pejsek, to Jára tůroval tu motorku, né já, kamarád Míša.“

Startuju, s plynem jsem fakt opatrnej, s citem řadím jedničku a piánko se rozjíždím. Z mile vypadajícího voříška se vyklubala krvežíznivá šelma, co měla určitě v rodokmenu vlka nakaženýho  vzteklinou. Rozeběhl se proti mně a zakousl do levé holeně. Točím plnej plyn, i se psem na noze tam kopu dvojku, pořád drží ta kurva chlupatá. Až při zařazení trojky se ta bestie pustila. Četl jsem v cestopisech, že na Balkáně občas ňákej pejsek štípne do nohy. Ale tohle?

Na parkáči za Kalambakou vyprávím Jarcovi svůj „zážitek pod psa“, ten mě chce hned ošetřovat. V klidu Járo, nic mi neni. Jedém! Na sever po silnici E82, dál po č. 15 podél řeky hltáme další kiláky a já už si pomalu připouštím, že zemi bohů již brzo opustíme. Stavíme na koupačku pod serpentýnama u zříceniny kamenného mostu Eleftherochori. Zajímavý místo. Z tý vody mám takovej divnej pocit, že do ní radši nevlezem.

 

Dál po patnáctce kopírujem dálnici téměř k Albánským hranicím. Poslední řecká koupačka u jezera Orestiada, poslední řeckej průsmyk, a jsme v Albánii. Ne! Hraničním přechodem Krystallopigi se line vůně grilovanýho masa. A my hladoví, jak ten pes z Kalambaky, stavíme u stánku bez reklam, cedulí a poutačů. Ta vůně je lepší reklama, jak obsluha nahoře bez. Po chvíli Jarec přichází s plnejma rukama.
 
Miguel: „Co to je?“
Jarec: „Nevim, řikal něco jako bůček.“
Miguel (ochutnajíc první sousto): „Jó, je to bůček.“
Jakási bageta plněná tence nakrájenym grilovaným bůčkem, hranolky, rajčaty, cibulí a super dresinkem. Takovej Gyros po Albánsku.

 

Kapličky kam se podíváš
 
Málem bych zapomněl zmínit malinké kapličky o velikosti poštovní schránky, či domácí udírny. Jsou jich po celém Řecku, podél cest, tisíce. Jejich tradice sahá až do doby Antiky, kdy je lidé stavěli, aby uctili boha Herma, ochránce cest a poutníků. 

V těch nejstarších poutníci po setmění zapalovali lampičku s olivovým olejem, což mělo nejen vizuální efekt, ale provonělo široké okolí.
Postupem času lidé tyto zakrslé kapličky začali uctívat podobně jako křížky u našich silnic. Některé s fotkou, tam kde vyhasl lidský život. Další (bez fotky) postavené na místě, kde byl lidský život naopak zachráněn. Další si zachovali původní ráz, a lidé se k nim chodí modlit, dokonce líbají obrázek svého boha. 
 
První ochutnávka Albánie
 
Zase něco novýho. Čekal jsem rozbitej asfalt a středověk, ale první albánský kiláky po SH3 mi vykouzlily úsměv na tváři. V Zemblaku odbočujem na SH79 a vychutnáváme první albánskej průsmyk. Kličkovaná mezi Jitkama a jejich koblížkama nic moc, ale ta silnice je prostě luxusní! Cestou z kopce se na obzoru odhaluje jezero Prespa. Nádhera! Stavíme u infostánku NP Prespa na pár fotek a nasát atmošku. Klábosíme s mladíkem, který tu správcuje. NP se rozléhá na trojcípu hranic Řecka, Albánie a Makedonie (dnes už Severní Makedonie). V parku se nachází dvě Prespanská jezera, Malé a Velké. Správce nás varuje před medvědy a se smíchem je přirovnává k méďovi Béďovi. Asi fanda týhle pohádky. My se dlouho nezdržujeme a jedeme dál.

 

 

 

Český recidivista v Makedonii
 
Krávy na silnici střídají oslíci. Než bys řekl ÝÁ, jsme na hranicích. Hraniční přechod Stenje si Jarec určitě bude dlouho pamatovat. Já mám vždy připravenej pas, v něm zastrčenej techničák a Zelenou kartu, to celý pod slídou na tankvaku. Jarec to do teďka zvládl jen s pasem a techničákem, jenže makedonskýmu celníkovi to nestačí. V interkomu slyším trhanou angličtinu.
 


Celník (anglicky): „Pasport a doklady od vozidla oukej. A co Zelená karta?“
 
Jarec(anglicky): „ Omlouvám se, Zelenou kartu mám dole pod sedlem, musel bych...“
 
Celník (anglicky): „Zelenou kartu, prosím.“
 
Jarec (anglicky): „Vážený pane, musel bych sundat ze sedla...“
 
Celník (nepříčetně anglicky): „Greeeen caaaard misteeeer!!!“
 
Celník samozřejmě zvítězil a Jarec odvazuje z motorky všechnu bagáž.
Chci si udělat ještě pár fotek s vojenskejma GAZikama, ale celník se samopalem na krku gestikulujícně točí pouty na prstu. Vyřízenej Jarec mi to zakazuje a chce rychle pryč.
 
NP Galicica
 
Za cedulí NP Galicica odbočujeme vlevo z hlavní silnice, do průsmyku. Kostrbatá silnice bez svodidel krotí naše koníky, kochačka jako prase! Vrchol kopce nám naservíroval další neskutečnej výhled, tentokrát na jezero Ohrid. Krom nás je tu jen pár lidí, ne jak když vyjedeš průsmyk v alpách.
Na severu se začíná bouřit a Jarec začíná plašit, že zmokneme. Než se pařit v nepromoku, radši si dám malou spršku v tomhle vedru, řikám si. Mezitím je Jarec nepromokavej.

 

Serpentýny dolů k Ohridskému jezeru nabízí spoustu a spoustu dalších výhledů. Stavíme u pramenu potůčku Korita, kde si místňáci koupou obličeje. Prej ti to vyhladí vrásky a omládneš o desetiletí. No nevim. Jarec už se určitě koupe ve vlastní šťávě, čekajíc na parkáči v nepromoku. Sjíždíme se dole pod průsmykem, kde málem porážím dvě popelnice uprostřed silnice. Vyběhli na mě dva mladíci a lámanou anglinou mi vysvětlují, že jim mám zaplatit 2E za průjezd parkem. Nejdřív mě trochu nakrkli, jsou hladoví jak v Rakousku. Později se z nich vyklubali sympaťáci (hlavně proto, že obdivovali moji motorku, viď) a ty prachy jsem jim s radostí zaplatil. Na oplátku mi dali samolepku na kufr.
 
Záplavy v Ohridu
 
Podél jezera už je po dešti a já se v duchu směju Jarcovi, že se oblékal zbytečně. Přijíždíme do Ohridu, kde to vypadá jak při povodních. Dešťovka se valí po silnicích a místy její hladina dosahuje po kolena. Provoz je jak v kolabující Praze. Zapínám kameru, snažim se udělat pár fotek a nahlas se modlím, abychom ty mašiny v kalužích neutopili. K povodním se přidává déšť a směje se pro změnu Jarec. Stavim na pumpě, abych se tak oblík do gumáků. Nakupujem pár suvenýrů, buh ví, jestli to není poslední civilizace v týhle chudý zemi.
 
Podél Černého Drinu na sever
 
Silnice R1201 a řeka Černý Drin se ruku v ruce kroutí v údolí mezi lesnatými horami a nabízí motorkářsky zajímavej zážitek. Škoda že nemáš kde zaparkovat a vykoupat se. Silnice se táhne poměrně vysoko nad řekou a na březích se všude povalují odpadky. „Taková krása tady a ty prasata to takhle zaházej“, řikám si.
Protahujeme se na malém odpočívadle, přece jen už mám těch kiláků takzvaně plnou prdel. V tom se přiřítil starej Fiat a smykem zastavil vedle nás. Vyskočil ukecanej manželskej pár, Miško a Valentýna. Otevřeli kufr a začali nám nabízet domácí med, medovinu, sýry a ňákou ořechovou pálenku ochucenou medem. Všechno nás donutili ochutnat.
 
Jarec: „Koukej Migeli, takhle se to dělá. Tenhle tě naleje a za rohem čeká jeho kámoš policajt, kterej ti dá dejchnout, a pořádně tě zkasíruje.“
 
Miguel: „Nemel a dej si taky!“

Co si budu nalhávat, pitivo je to dobrý, kupujem několik lahvinek jako suvenýr. Makedonci nás zvou k sobě domu, že u nich můžem přespat, a večer že pořádně zapaříme. Jarcovi září oči a už se vidí v jejich hřejivém bydle. Ne, díky! Beru si vizitku a startuju motorku.

Než se nadějeme, ocitáme se na hrázi Debarského jezera, kde jsme původně chtěli nocovat. Chtěl jsem před spaním zajet na otočku do NP Mavrovo, tam objet dokola stejnojmenné jezero a vrátit se k Debaru, ale Jarec pořád básní o Albánii. Sjíždíme z hráze na pláž, kde to není vůbec ošklivý, ale shodujem se, že se přesuneme do Albošky. V Debaru probíhá jakási slavnost. Nebo je tu jen pěkně veselo. Projíždíme hlavní třídou a kličkujeme mezi oslavujícími. Už mam zase chuť na tu medovou ořechovici sakra.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (41x):


TOPlist