Mototrip No. VI: Balkán 2017

Den V - Zase vedro, náhlý zvrat a nejlepší silnice

Jak jsem si včera stěžoval na kamarády mravenečky, tak tuto noc jsem třikrát děkoval sám sobě, že jsem si přibalil i repelent. Tentokrát nás okupoval agresivní polétavý hmyz, kterému se nadává komár, a teprve po třetí aplikaci repelentu jsem pocítil jakousi změnu k lepšímu. Moc jsem se nevyspal, pokud mám být upřímný. Ale co, chrápat můžu doma nebo v hrobě. A tak tedy za hluku sousedících Turků s Kamilem mažeme řetězy. Lepší někdy, než-li nikdy. Předešlého večera ještě stihla dorazit další česká skupinka motorkářů, jenže ti už se vracejí zpět domů, stejně jako Jarda na svém Báwu. Prohodíme pár slov, pochválí mi kufry (děkuji) a pak si jdeme každý po svém. Dnes nás čeká druhá nejdelší trasa, přibližně 360 km.

Vyrážíme po M-1 do Baru. Ten na mě působí jako pěkná díra, špinavá kam zrak obrátíš, takže jsem rád, že jej brzo opouštíme. Je mi nějak těžko, asi z horka, tak doufám, že se to nezhorší v něco nežádoucího. Pro pozvednutí morálky a nálady si zpívám; trochu to pomáhá. To už se ale blížíme k další zastávce na naší trase. Skadarské jezero je největší na Balkáně, 34. největší v Evropě, a pozor: je to největší sladkovodní bažina v Evropě. Polovina naší výpravy sedí a kochá se, ta druhá skáče po skalách v pozadí a hledá ideální místo na fotku. Díky horkému počasí je jezero částečně zahaleno v oparu, takže není vidět zřetelně celé.

Brzy to balíme a hurá na albánské hranice. Kamil mi samozřejmě ujel a vrací se stejnou cestou až na hlavní silnici, mně GPSka nabízí jakousi zkratku, tak to prubnu. Nerad se vracím stejnou cestou, pokud je jiná možnost. Cestou si střihnu jeden malý drift, přizabiju několik čmeláků hledím na přilbě, až se objeví nějaké bistro pár stovek metrů od celnice. Kolega tu na mě už čeká. Když si tak sedíme, přijíždí duo starších motorkářů: jeden na Goldwingu a druhý na Harleyi. Přisednou, hodíme řeč a dozvídáme se, že jsou to Norové, na cestu měli měsíc (o tom si můžu nechat jen zdát) a pomalu se už vrací domů. Jeden z nich strašně huhlá, mrmlá a drmolí, takže mu rozumím nanejvýš každé třetí slovo, tomu druhému rozumím, ale ten zase nic moc neříká. Každopádně z toho všeho celkově pochytíme informace, že je v Albánii hezky, u silnic často nejsou svodidla a povrch že je prý celkem dobrý. Za pár minut se o tom přesvědčíme, běda vám, jestli kecáte chlapi!

Zástup aut, koncem sahající k bistru, předjedeme až dopředu, jinak bychom na tom slunci vypustili duši. Celník nás vede bokem po chodníku, je to otázka pár chvil a jsme v Albánii. Naším záměrem je projet Tiranu a pokračovat přes Elbasan až na jižní břeh Ohridského jezera, kde by měl být kemp. Cestou postupně docházím ke zjištění, že zde platí nějaká prazvláštní pravidla silničního provozu (pokud vůbec nějaká jsou); lidé bez okolků šlapou na kole v protisměru, jezdí tu cokoliv, čemu lze nasadit kola, a pokud někdo začne předjíždět (což se děje prakticky pořád), je mu úplně buřt, že v protisměru jede náklaďák, však oni mu všichni někam uhnou. Svérázný to kraj. Musíme opět tankovat, první benzinka je mimo provoz, na další neberou karty, teprve na třetí slavíme úspěch. Zde alespoň akceptují eura, sice v nějakém pochybném kurzu, ale co nadělám. Nic. Často se nám stává, že mi Kamil ujede a někde pak čeká. Zřídkakdy se stává i to, že chce z benzinky vyrazit tam, odkud jsme přijeli, a tentokrát mu to nestihnu vymluvit. Takže stojím na slunku, vařím se ve svém potu a čekám na něj, až mu to dojde.

V Lezhë hledáme bankomat, nejprve se však musíme probít tou dopravní anarchií. Kruhový objezd tvoří kdovíco uprostřed asfaltového placu, přednost v jízdě je sprosté slovo a na klasické křižovatce platí právo rychlejšího - pozor, nikoliv většího, na to se tu nehraje. Nebýt toho úděsného horka, možná mi to tak na nervy nejde. V centru sedím jak při posledním tažení, jím pátou Siestu v plastickém stavu a čekám na Kamila, který si šel koupit vodu. Ten je na tom ještě o něco hůř a směle navrhuje: "Otočme to a pojďme někam, kde není takový pařák." Uvažuji nad tím, nerad bych se vzdal plánu, ale jsem nucen ustoupit. Horko mě omámilo tak, že nenacházím protiargumenty. Vrátíme se do Černé Hory, ale přes jiné hranice. Čím více se vzdalujeme městu Lezhë a mému vysněnému Ohridu, tím více toho lituji a tím více mě se*e zdejší doprava. Nervozita se mnou cloumá jak divá, přestává mě to bavit. Přes to všechno jedu hrdě dál, stále navlečen v moto bundě a kalhotech; a pak že to při padesátkách na slunci nejde.

Jak málo stačí, aby se situace změnila k lepšímu. V Hani Hotit uhneme z SH1 pod most a pokračujeme po SH20 do hor. S každou další zatáčkou přestávám myslet na ten zatracený Ohrid a konečně si začínám užívat trasu, která je lepší a lepší. Při průjezdu nějakou osadou na kopci si říkám "to je asi všechno, asi jsme tu vyhlídku někde minuli." Pak se před námi objevuje vracečka a rázem jsem přesvědčen, že to ještě neskončilo, ba naopak - to nejlepší nás teprve čeká. Zastavíme na vyhlídce a na vlastní oči se jdeme pěkně z vrchu podívat, co nás nemine.

Samozřejmě mi to nedá a zase si musím najít nějaké extra místo na fotku. Sice jsem se na té skalce málem přizabil o nějaké dráty, či co to bylo, ale stálo to za to.

Předpokládám, že následující trasa bude stát za to, tudíž si chystám kameru na levý kufr. Mezitím se Kamil vydává napřed, s malou prodlevou jej následuji. Rázem ze mě padají všechny chmury, je to jako byste vzali dítě do toho nejlepšího lunaparku světa! Zatáčky brzy přestávám počítat, pouze se soustředím na preciznost samotné jízdy. Nejsem sice žádný závodník, ale užil jsem si to prvotřídně. Netuším kolik času uplynulo, než jsme dorazili na hranice Černé Hory, něco přes hodinu to určitě bude. A prakticky celých cca 60 km cesty se táhlo ve stejném duchu: zatáčka, zatáčka, rovinka, vracečka, rovinka, zatáčka, zatáčka, vracečka, rovinka... A až do zblbnutí!

Je důležité podotknout, že posledních 700 metrů k celnici je štěrková cesta, která spíše připomíná koryto vyschlého potoka. Nicméně, když jsem to projel já na eFku, tak už to projede každý. A to ještě zdaleka nebylo to nejhorší. Na celnici se buď zastavil čas nebo na ní vládne těžké retro. Albánský celník si nás pečlivě zapisuje do úhledně nalinkovaného sešitu, pak nás propouští k černohorské celnici. Nebýt moderních závor a státní vlajky, spletl bych si ji s nějakou horskou boudou. Zde je nutné poznamenat, že tady jsou vybaveni sofistikovanější technikou, nežli papírem a propiskou - skrze malé okénko jsem zaregistroval počítač, od oka tak z 90. let. Akorát bloček a pisátko mají tu výhodu, že fungují pořád, jinak řečeno: čekáme asi čtvrt hodiny, než ten jejich kompjůtr zchroustá naše personálie, které do něj natloukli. Teprve potom se zvedá hi-tech závora a my můžeme nerušeně pokračovat k našemu předposlednímu cíli dne - k Ali Pašovým pramenům.

Ve vesnici Gusinje zrovna probíhá modlitba, či jak se tomu u nich říká, no prostě muezíni hulákali z těch jejich minaretů jak smyslů zbavení. Dnes už jsou tito uřvanci vytlačováni tlampači, což jsme se mohli často sami přesvědčit na vlastní oči, holt pokrok nezastavíš. Navigace mě vede někam za dědinu, kam putuje po davech snad i veškeré obyvatelstvo. Na konci ulice, dá-li se to tak nazvat, stojí policista, dědula s kasou a tlačí nás na louku, zvolenou za provizorní parkoviště. Dále tedy po svých. Dodnes si myslím, že policista možná nebyl tak úplně policista a spolu s tím dědkem odírali návštěvníky o falešné parkovné. Není to už daleko, je slyšet i nějaká hudba jako z poutě. Cestu lemují žebrající ženy a děti a hrají si na umírající. Jejich divadlo je zcela průhledné, protože když si (mylně) myslí, že se nikdo nedívá, chovají se naprosto normálně. Čili, jak říkává děda: "Nas*at a rozmazat!"

Ali pašini izvori, jak se místo nazývá v tuzemštině, jsou vodní prameny, které společně tvoří takovou hodně rozmáčenou louku s jezírky. To celé se rozprostírá na ploše o velikosti cca fotbalového hřiště. Je tu opravdu spousta lidí, nabízí se tedy myšlenka, jestli jsme třeba netrefili nějaký svátek, slavnosti nebo něco podobného. S touto myšlenkou se po vzoru ostatních usazujeme na skálu a čekáme, zda-li se něco začne dít. Po půlhodině je tu stále stejný humbuk jako předtím, tak to balíme a za randálu té jejich veselé hudby, říznuté technem a nějakou místní vypalovačkou, se pomalu vracíme zpět. Co neujde mému zraku, to je rozhodně černé YBRko na prodej, na první pohled ve velmi pěkném stavu. Takže pokud to čte nějaký zájemce, telefonní číslo na majitele má na fotce.

Stále jsme v horách zvaných Prokletije, takže slunce nám na cestu posvítí o něco kratší dobu. Jarda nám včera radil, že někde v této oblasti je jezero Plav s kempem, nicméně to už jsme úspěšně minuli a vracet se nechceme. Snad něco najdeme cestou do Andrijevice. Citelně se ochlazuje, netušil jsem, že dnes pocítíme padesátistupňový pařák i horský "chládek" okolo 20 °C. Na večeři nakoupeno je, plynový vařič mám, takže v nejhorším to někam zapíchnem. Ovšem to se nekoná. Když překonáme klikatící se silnici za Andrijevicí a zastavíme u nějakého penzionu v sedle pod vrcholem Trešnjeviku kvůli vyhlídce, za rohem je zašitá nějaká chajda a odtamtud už na nás mává nějaký chlap. Kdyby někoho zajímaly podrobnosti, nechť vyhledá Komovi - Eko dom Trešnjevik. Proběhla rychlá domluva a za okamžik už chystáme bivak u pergoly, ve které nám bude za chvíli servírováno pivo a večeře. Obsluhu má na starost paní domu, pantáta nás zase neúnavně zásobí informacemi o cyklostezkách v okolí. Snažíme se mu vysvětlit, že na trasy, které tak barvitě líčí, nemáme dělanou techniku, ale to jej neodradí. Svatý klid máme až u večeře. Potom dám nabíjet vše, co se do zásuvek vejde, a u posledního Sarajevska piva čtu časopis od krasavice z chorvatské čerpací stanice. Dobrou noc.

Zhodnocení dne:

S velkým sebezapřením jsem ustoupil od plánu dojet k Ohridskému jezeru, doteď mě to mrzí, ale bohužel. Na Albánii mi hodně vadila ta chaotická doprava, ale nejspíš bych si časem zvykl i na to. Rozhodně jsem na tuto zemi nezanevřel - v budoucnu bych se do ní rád vypravil znovu, prozkoumal ji více a snad i doklepnul ten Ohrid. Z velké části se mi Albánie líbila díky silnici SH20, což byla fakt bomba - říkal jsem, že by to mohlo konkurovat slavným rumunským Trans-silnicím, ale to jsem spíše plácl jen tak do větru v euforii, protože jsem v Rumunsku nikdy nebyl.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE