Jóóó Balkán .....

Bylo nás pět, když jsme na podzim 2013 začali plánovat, kam na moto příští rok. Předem bylo jasné, že z různých důvodů neklapne klasický červnový termín, ale babí léto na jihu je taky dobrý. Od začátku bylo jasné, že určitě chceme do Albánie. Na naplánování akce bylo skoro 12 měsíců, takže času habaděj. Lví podíl na tom měl ředitel. Kdo ho zná tak ví, že to byl plán do posledního puntíku. Já osobně (a myslím, že mluvím za všechny zúčastněné) jsem byl z vybraných destinací nadšen. V onom roce 2013 jsem totiž na moto „jen“ absolvoval s Bobem a našima polovičkama jeden prodloužený víkend na Slovensku, druhý po Itálii a Švýcarsku, a s Madlou a ženskejma týden válení u moře v Itálii, takže výlet do divočiny = paráda. Pochopitelně nás chvílemi jelo i osm, ale znáte to. Nakonec zůstalo jen to zdravé jádro: Jirka (Tančouz) Honda Varadero XL1000V, „malej“ Radek (Madla)Yamaha Tenere XT660Z, Bohouš (Bob) Honda Transalp XL650V, Josef (jednohlasně zvolený ředitel) ChMW R1200CGS, a „velkej“ Radek Honda Transalp XL650V.

Jóóó Balkán .....

Kapitoly článku

Den 1 – pátek 12.9.2014

   Od pondělí sleduji předpověď počasí. Na pátek nehlásí nic pěkného. Ale co, to se ještě 5x změní. Nezměnilo. Takže sraz u nás a v nepromokách. Měl jsem obavy, abych do nich uměl vlézt, protože jsem je měl na sobě naposledy v roce 2012. Zapnout s ředitelem interkom (aby řeč nestála), rozloučit se a jedem. Pepa má na svém GSu origo nádrž, takže nájezd jen 250km (ale já vezu 2l a velkej Radek 5l PHM). Stavíme proto v Železné Rudě na pumpě, kde on doplní, koupíme větrové cukroví a vyrážíme vstříc celodennímu vodnímu hospodářství. Tolik vody jsem naposledy zažil v roce 2010, při přesunu z Černé hory do Rumunska. Hlavou se mi honí myšlenka, ať se to vyprší teď a na jihu je hezky. Říďa zamluvil na první tři noci ubytování, takže jedeme do Slovinska do „Camping Sobec“, kde máme luxusní chatku pro pět za 90€. Je to kousek od jezera Bled. Plán byl dojet na místo, hodit se do plavek a vyrazit na Bled. Realita. Dojeli jsme do kempu vzhledem k „přízni“ počasí až v 17:30, dali sušit nemoky a šli spláchnout „prach“ pivíčkem (0,5l=3,30€). Ty tři pivka byly chutný. Ale za ty prachy by šmakovala i voda z akumulátoru. Na chatce dáme něco do volátka a jdeme spát.
Dnes 527km. 
 

Den 2 – sobota 13.9.

   Ráno k snídani řízečky, úžasné zjištění, že stále chčíje, takže natáhnout šprcky a můžeme vyrazit. Dnes máme domluvený nocleh v Jajci (BiH). V rámci urychlení naší přepravy najíždíme na dálnici, ze které sjíždíme na Novo Město a dál na hranice do Chorvatska směr Karlovač. Za čárou zjišťujeme, že Chorvatsko trápí povodně a v této oblasti i sesuvy půdy. Tuto informaci jsme v médiích nějak prošvihli. Na kopci za rozvodněnou říčkou objevujeme Frankopanski Grad. Při odjezdu od hradu nás GPS zavede do slepé uličky končící mezi domky. Zde nás dostihla, zaplať bůh, jediná porucha na naší cestě. Při otáčení říďovi na jeho stroji z ničeho nic zaskočil pastorek od startéru do nastartovaného motoru. A problém je na světě. Dáme hlavy dohromady a usuzujeme, že by problém mohl být ve spínači na řidítkách. Při jeho rozebírání si Madla všiml vyhřátého drátu u brejlí, který slouží k uchycení brzdové hadičky a svazku vodičů navlečených v bužírce. Jasně, že konec drátu propíchl proti nádrži tento svazek a co šlo tak vyzkratoval. Máme vyhráno. Nic složitého. 20-ti minutové zdržení. Při opravě nás navštívil místní, od kterého se dozvídáme, že s malými přestávkami už prší 14 dní. Opraveno a vyrážíme směr Banja Luka. Ještě nás čeká adrenalin v podobě zákazu vjezdu, u kterého zevlují policajti. Objížďka by to byla dosti značná, takže v nestřeženém okamžiku porušujeme zákon. Cestáři na nás mávali, jako že to není průjezdný, ale kromě 30cm-trové vody valící se přes silnici, nic hrozného. Po obědě začíná prosvítat slunce a už jen ojediněle spadne nějaká kapka. Na hranici do BiH dáme řeč s celníkem o kvalitě počasí uplynulých dní. Již po druhé mám tu čest absolvovat cestu z Banja Luky do Jajce. Mně se prostě líbí. Cestou říďa zjišťuje, že se mu nedobíjí GPS. Po příjezdu na hotel v Jajci na to s Madlou vletí a odhalí prasklou pojistku. Večeře, pivíčko a dobrou.
Dnes se mě počítadlo zastavilo na 456,7km.
 

Den 3 – neděle 14.9.

   Snídani máme v ceně ubytování, takže se necháme obletovat pikolíkem, hodíme se do gala a jedem. Pár km od hotelu stavíme na nezbytnou fotodokumentaci Jajeckých vodopádů a pokračujeme dál na Jablanicu, kde je stržený most z dob válečných. Málem bych zapomněl zmínit, že od rána hřeje slunce. Tak začíná ta správná pohoda. Z Jablanice pokračujeme na Mostar. Opět nezbytné foto turistické atrakce v podobě mostní konstrukce a davaj dál přes Trebinje do Cavtatu, kde je domluveno poslední ubytování. Těsně před hranicí do Chorvatska fotíme ty panorámata s tím slaným rybníkem v dálce. Před odjezdem podotýkám, že už bude brzy čára, což Bob nějak nezaregistroval a vzal ostře za pravý heft, s tím, že si vychutná zatáčky. Hned za první ho silně překvapila celnice. Když ho spatřil pán v placaté čepici, tak si ho lehce vychutnal a dál už byl hodnej. Nás jen mávnutím nechal pokračovat. Po ubytování jdeme prosolit těla, což málem odnesl Madla nekontrolovaným pádem přes dva schody rovnou do moře (byl bos a dostal na mokrém schodu akvaplejnynk). Dobře to dopadlo, a pak už pořádně vyhladovělí na výbornou večeři. Poté se Radek hodil do hadrů a vyrazil nafotit Dubrovník za tmy.My jsme si čekání na jeho návrat krátili pivem z igelitu a slivovičkou. Tak dobrou.
Dnes 342km.
 

 

Den 4 – pondělí 15.9.

   Čajíček, párečky a syti vyrážíme směr Černá Hora. Hranice bez problémů a my se vydáváme objet Kotorský záliv. Pořizujeme spousty fotek, včetně zde kotvící zrovna nemalé turistické loďky. Za městečkem Škaljari pokračujeme na Budvu a dál, na rovněž hodně profláknutý Sveti Stefan, který se tam pokoušel na plátno zvěčnit nějakej Talián. Nutno podotknout, že docela úspěšně. Uděláme pár fotek, pokecáme s párem z Brna, který se vrací autem z Albánie a jedem dál. Kocháme se výhledem na moře až do města Stari Bar, za kterým odbočujeme na šoustku, po které se dostaneme přes Pečurice, Krute až na silnici značenou jako E851, a tou až na hraniční přechod do Albánie. Při naší poslední návštěvě této země, jsme na hranicích neměli žádný problém. To samé i teď. Čekání ve frontě plus pasová kontrola cca 45 minut.Jen když mě, coby prvnímu u okénka vrátil celník všechny pasy najednou, tak jsme popojeli na parkoviště a já zjistil, že jich místo pěti mám šest. Ale ten poslední byl nějakej divnej. Nějakej německej. On se k nám, v mnou nestřeženém okamžiku přidal na čáře motorkář z rajchu a celník to neřešil. No vrátil jsem mu ho. Na kraji Shkodëru nechtěně mineme odbočku a vjedeme do uličky, kde to vypadalo jako v indiánské vesnici na východě Slovenska. A pak začínají ty správné klikyháky směr Pukë. Za Pukë je město Fushë Arrëz, což bylo jediné místo za celou naši expedici, kde nás přivítali tak nějak nevlídné pohledy místních, že to chvílemi vypadalo, jako že když zastavíme, tak okamžitě rozdělají oheň a přinesou si příbory – tady rozhodně spát nebudeme!!! Lehounce zamrholilo a kdesi za zatáčkou nám skočila do cesty tři tak pětiletá dítka chtíc nám prodat nějaké kulaté předměty, což odmítáme. A cesta je stále suprově  klikatá až do Kukës. Mimochodem, za celé odpoledne jsme v horách potkali tak tři stará piána, jednu dodávku neurčitého původu a jeden kamión, u kterého po dojetí do cíle určitě museli udělat spojku a brzdy. Po příjezdu do Kukës,kde jsme se rozhodli nocovat, k nám na křižovatce přiskočil místní mládenec a ubytoval nás za 10€ v hotelu a motorky schoval do bývalé internetové kavárny. K večeři špíz z jehněčího a dalších několika zvířat, který byl dle mého názoru konzistence žvýkačky značky Pedro. Naplánovat cestu na zítra a dobrou.
Dnes325km.
 

Den 5 – úterý 16.9.

   Na hotelu nevaří, tak se jdeme projít po městě, sehnat něco k snídani, a když bude možno, tak nějaký dárek. Typické albánské triko má nápis PUMA nebo ADIDAS a na visačce made in China. Takže tudy cesta nevede, tak alespoň to jídlo. Nacházíme malé bistro. Dáme něco jako párek v rohlíku a jdeme se pakovat na cestu. Ta opět nemá chybu. Levá, pravá a ty panorámata.Zde se nám potvrzuje to, co nám bylo řečeno před odjezdem, že se v Albánii kvapem modernizuje dopravní síť. Silnice z Kukës přes Krumë na přechod s Kosovem je jedno velké staveniště, kde už převládá asfalt. Ale nám se to líbilo. Pasová kontrola na kosovské straně trvala pro nás pět asi tak 10 minut. Jenže v Kosovu neplatí zelená karta, tak jsme si museli udělat jejich pojištění. Nahlásili jsme, že jen projíždíme a nebudeme u nich nocovat, i tak každý z nás platil 15€. Takže ještě nějakou chvíli trvalo, než paní naklepe do počítače naše jména, barvy motorek atd. Nikomu nevadilo naše focení celnice. Po zhruba hodince pokračujeme v cestě na Gjakovë, dál na Pejë, kde v době našeho průjezdu asi vypustili osazenstvo dívčí průmyslovky (pěkný pohled to byl), a dál na Fierzë. Odtud po nově vyasfaltované silnici značené R106 k hranicím s Černou Horou. GPS nám signalizovala, že na přechod musíme sjet z asfaltu na něco horšího než je polňačka. To je přece kravina. K celnici určitě povede nová cesta. Tak jsme po pěti kilometrech dojeli k finišeru, kterej se roztahoval úplně přes celou silnici. Jeden makáč vládl němčinou, tak nám vysvětli, že na přechod musíme tím offroudem co hlásila GPS. Tak holt zpátky. To by mně zajímalo, kolik lidí tudy za rok překročí hranice. Na černohorské straně najíždíme na asfalt, a stylem levá pravá vystoupáme do nějakých 1900m a cestou stále marně čekáme celní kontrolu. Diskutujeme o tom, jak asi budou reagovat černohorští celníci při našem opouštění jejich země, když jsme do ní vůbec nevjeli. Madla s Bobem si dávají ještě šotolinku někam kousek vejš a pak pokračujeme na Rožaje. Cca po pěti km krouceného sjíždění u silnice sedí na lavičce tříčlenná pasová kontrola, která udělala, k našemu zklamání, konec našeho ilegálního vpádu. Škoda. Mohli jsme machrovat. Tak si nás zapsali na papír z trhačky a propustili. Jedeme na Mojkovac a dál na Žabljak, kde máme naplánováno sehnat nocleh. Daří se těsně před městem. Levnější apartmán už asi nikdy neseženu, leda by byl zadarmo. Pro pět lidí 20€ skazal pa rusky Igor. Naproti je hotel, kam vyrážíme na večeři. Čevapčičí s hranolkama (porce jako kráva) a dvě pivka = 6€. Nějakej lacinej kraj. Na ubikaci ještě pokecáme, naplánujem zítřek a dobrou. Někdy v půl třetí mi vzbudilo volání toalety. Tak jsem slezl o patro níž, odkud šel ten hlas a také tam spal Radek. No spal. Oči měl jak tenisáky. Ptám se ho, proč nespí. On že ho vzbudili domácí. Tak se ho ptám, co v tak pokročilou noční hodinu chtěli. Že nic. Že se měli nějak moc rádi a ona prej vejla jako pavián. Tak jsme ráno tuto situaci, kterou provedli mužům pátým dnem bez žen cestujícím, vyhodnotili jako trestný čin - týrání svěřené osoby.
 
Dnes 315km.
 

Den 6 – středa 17.9.

   Snídáme párky, při jejichž loupání člověk spálí víc kalorií, než mu samy dají. Jdeme se rozloučit. Páníček je už v práci, tak se pozdravíme jen s paninkou, která je (asi díky tomu, že si uvědomuje své noční vití na měsíc) červeňoučká i na chodidlech. Nasedáme a vyrážíme směr Durmitor. Durmitor = fantazie. Na člověka sedne taková pohodička, která se musí zažít. Uprostřed silnice ovečka, která se potkala s nějakým dravcem a svůj souboj prohrála. Nechalo by se tady fotit a kochat se hodně dlouho. Pokračujeme směr Pivsko Jezero. Také pěkný pohled. Zde zdolávám svůj první a doufám, že zdaleka né poslední stý tisící kilometr na motorkách. Soustavou tunelů při řece Piva jedeme na sever k hranicím s Bosnou. Na čáře vůbec žádný problém a tak valíme směr Foča, Goražde. Cestou potkáváme lehounký deštík. Podromania a Vlasenica. Tady se nám povedlo neodbočit na Kladanj, a tak jedeme, lízajíc hranice Srbska, směr Zvornik a Tuzla. Už je pokročilá hodina, a tak po poradě s GPS a jedním domorodcem zajíždíme k hotelu. Domluva noclehu v poho, a je to i se snídaní. Motorky jsme zaparkovali za hotel na odstavnou plochu. Sprcha, vyfotit pro sichr stroje s policejním vozem, jehož posádka přijela na večerní kávu, a můžeme vyrazit se nechat nasytit a napojit. Tak dobrou.
Dnes 342km.
 

Den 7 – čtvrtek 18.9.

   Kvantita snídaně by přivedla v mrákoty i mojí šestiletou dceru. Ještě že Bob nežere zelený a sejra. Směňuji to s ním za džem. Po „vydatné“ snídani a s vědomím, že už to nejlepší z celého zájezdu máme za sebou, jedeme na Bosanski Samac. Vjezd do Chorvatska normál. Z průletu Chorvatskem stojí za zmíňku jen oběd kdesi, nevím už kde. Poctivej řízek s hranolkama, kůpa salátu, trojka Coca-Coly a z účtu mi ubylo 108kč. Byla to teda jídelna, ale podle mě, slušnej peníz za hodně muziky. Hranice do Maďarska zdoláváme ve městě Barcs a odtud na Balaton. Ještě ho objedeme na severní stranu a v Badacsony nás ubytovává stařenka ve svém penzionu. Perfektně do sebe mele maďarštinu s němčinou. Docela prdel pochopit, coz ní leze. V chorvatské jídelně měli guláš s těstovinou. Vypadal dobře, ale po poradě jsme usoudili, že bude lepší vydržet až sem na echt maďarskej. Sprcha a jde se na ten guláš. Zděšení v hospodě bylo, když přišla obsluha. Třiceti kilové, navíc velice nepříjemné, maďarsky hovořící cosi s centimetrem dermakolu v obličejových partiích nanesených. Obočí obdělané černou fixou. Čekání na jídlo jsme si krátili rozpravou, jakéhože rodu je ta vosková figurka. Výsledek byl nejistý 2:2, jeden se zdržel hlasování. Hustota echt guláše nás také překvapila. Jako naše polívka. Nevím, ale třeba to tak má být. Ovšem chuťově velice dobré. Cosi nám dovolilo pouze jedno pivo, a pak už se neukázalo. I kvůli zaplacení jsme to museli vyhledat, a to se to ani neobtěžovalo přijít ke stolu. Přesunuli jsme se do vedlejší hospody. Obsluha v poho a navíc tady pařila cimbálovka. Na ubikaci naplánujeme zítřejší přesun a dobrou.
Dnes 363km.

Den 8 – pátek 19.9.

   Povinnosti velí velkému Radkovi dnes k návratu domů. Proto si ráno přivstal, aby pobalil a včas vyrazil. My máme čas na rozkoukání, a tak vylejzáme až na rozloučení. Šťastnou cestu. Zaplníme volátka a vyrážíme na přesun přes Pápa, Györ, hraniční přechod Medveďov, Gabčíkovo, Galanta, Trnava, Hodonín a Hovorany. Za zmíňku stojí snad jen luxusní česnečka u Gabčíkova. Opět se potvrdil nudný přesun Maďarskem a Slovenskem okořeněný kontrolami „rendórség a policajtmi“, díky bohu, bez újmy našich peněženek. Přichází sms od Radka, že v pořádku dojel.  V Hovoranech má říďa známé, tak máme domluvené jídlo, burčák, návštěvu sklípku i ubytování. Nic nemělo chybu, a i když většině z nás víno nic moc neříká, tak lezeme do postelí v jednu v noci.
Dnes 336km.
 

Den 9 – sobota 20.9.

K snídani dojíždíme tlačenku a další čurýkoviny (asi už poslední dietní chyba na cestě) od večera a jdeme si vyzvednout motorky. Paní domácí nám uvařila čaj a kávu. Těsně před naším odjezdem ještě u nich zazvonil soused, který zrovna udil se slovy – máte co žrát. Kdo by odolal čerstvému moravskému uzenému, takže se cestou přes Hustopeče, Znojmo, Slavonice, Novou Bystřici, (hodně oblíbenou trasu našeho řídi) Jindřichův Hradec, Písek, Nepomuk až k našim rodinám z našich kufrů linula ta typická vůně. U Veselí nad Lužnicí jsme byli donuceni ještě jednou obléci nepromoky. Jo abych nezapomněl, Bob si na Moravě pro sebe koupil hodnotný dárek v podobě pěti litrů bublajícího burčáku v plastové bandasce. Tu si přikurtoval k zadnímu kufru, načež byl z bezpečnostních důvodů odkázán na konec výpravy a my jeho stav kontrolovali v zrcátkách. Přežil!
Dnes 365km.

Závěr:

   Perfektnívýlet za perfektní peníze (16000kč) s perfektní sestavou. Z 3371,7km bylo jen něco okolo 300km po dálnicích, a mraky kilometrů stylem levá pravá. Škoda jen, že je to všechno trochu z ruky. No a pochopitelně díky osazenstvu za supr vejlet.
   Všichni už teď víme jedno – tam se chceme zase někdy vrátit…!

Jóóó Balkán prostě nemá chybu!!!
 

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.21
Známkováno: 28x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist