Dovolená po spřátelených zemích ČSSR 1982

12. den 17.8. úterý

Celkem brzy jsme vstali, obvyklý rituál jsem obohatili ještě o vykoupání v moři. Jelikož jsme zjistili, že kemp není prakticky hlídán, rozhodli jsem se prchnout bez placení. Výčitky svědomí jsem neměli, jinde nás dřeli na tupo; a ještě ten švidlkurs čs. státní banky, co je moc …
Každý jsem si vybrali jednu cestu ven z kempu a za vesnicí si dali sraz. Brzy jsme se opět setkali a davaj po pobřeží vzhůru. Cesta probíhala klidně, na odbočce u města Ston, kde jsme chtěli uhnout na Pelješac, jsme pamětlivi poměrů natankovali ”po špunty”. Cesta poloostrovem se, co se týče kvality, drobet zhoršila a mě rázem krásný den zešedl. Při každém propérování se z prostoru zadního kola ozval hrozný zvuk. Myslil jsem, že mě řetěz v krytu haraší, pokoušel jsem se na cestě lokalizovat poruchu, ale nešlo to. Byl jsem opět mírně nervózní. Po příjezdu do Orebiče jsme se zařadili do fronty na trajekt. Spolu s námi tam stáli dva Holanďani s mírně historickým BMW, něco co bych já chtěl. Bubnové brzdy, normální kola, klasické zapalování, prostě paráda.
Po delším čekání v poledním vedru konečně trajekt přejel a my se mohli přeplavit na druhou stranu na Korčulu. Již na lodi jsem se dohadovali, kam to zapíchneme a posléze jsme došli k názoru, že nejlepší to bude, když pojedeme za Korčulu do kempu k Brčiču Vlahovi, kde to znám z roku 1979.
Známou klikatou cestou po severním pobřeží Korčuly jsme dojeli ke kempu, mě dobře známému. Ubytovali jsme se dokonce na stejném místě jako kdysi. Postavili jsme stany v krásném stínu, poobědvali a vykoupali se tentokrát v čiré, krásné vodě.
Potom pro mne nastala pracovní směna: musel jsem odhalit ty hrozné zvuky ze zadního kola, kolegové se šli mezitím koupat. Postupně jsem rozebral celou skupinu zadního kola, než jsem přišel na příčinu: v Dubrovníku jsem napínal řetěz a špatně vystředil kolo a při plném propérování pneumatika dřela o blatník, ten rezonoval a proto ty hrozné zvuky. Znova jsem tedy v polních podmínkách vše složil. Kubíci se mezitím vrátili, já jsem se umyl (byl jsem jako prase) a vyrazili jsem do Korčuly. Procourali jsme ji v krásném podvečeru, nakoupili na trhu potraviny a v hospůdce u přístavu popili něco pivka. Již večer jsme se vrátili zpět, poseděli u stanu při vínku a spokojeni zalezli.

Stavy tachometru 24 412 – 24 542 = 139 km, Palivo 8,5 l

13. den 18.8 středa

Ráno vládla v našem tábořišti všeobecná lenost a vylehávání. Dopoledne jsme se odebrali na naší nudipláž, kde jsme se váleli až do brzkého odpoledne. Jelikož svitu bylo již dost pro tento den, mírně jsme poobědvali a s Tondou zalehli do stínu a vedli řeči o mašinách. Navečer jsme se celkově zušlechtili a opět vyrazili do Korčuly. Jelikož tento večer jsme si s Božkou vyhradili bohapustému hýření, vybrali jsem si za ukáječ našich gurmánských vášní restaurant Planjak. My s Božkou jsme si dali makrely, Tonda ražniči. V báječné atmosféře jsme pomalu konzumovali, i když na Tondovi bylo vidět, že mu každé sousto hořkne v krku při pomyšlení na cenu. Mne to ovšem odradit nemohlo. Poseděli jsme ve fantastické náladě asi dvě hodinky. Okolo deváté jsme jeli zpět, jízda vlahou hvězdnatou nocí bez přileb nalehko - báseň!
Na oltář rozkoší padla ještě v kempu jedna lahvinka a požitek byl dokonalý. V noci jsem byl nucen vstát a nadšen krásou noci jsem si udělal krásnou procházku po pobřeží.

Stavy tachometru 24 549 – 24 566 = 17 km, Palivo 0

14. den 19.8. čtvrtek

Ráno jsem si opět dopřál delší spánek. Po snídani jsem odjel sám do Korčuly zjistit v kanceláři Jadrolinií trajekty na pevninu a Hvar, a pak jsem se neprodleně vrátil zpět ke koupání, slunění a četbě. Večer Božka dostala silné bolení útrob a odmítla jet s námi do Korčuly. Proto jsem vzal svůj stroj a s Tondou jsem vyrazili. Plné zatížení mašiny na nerovné cestě potvrdilo mojí diagnózu, nepatřičné zvuky se již neozývaly. Provedli jsme nutné nákupy a po posledním procourání města jsme se se soumrakem vrátili zpět.

Stavy tachometru 24 566 – 24 601 = 35 km, Palivo 0

15. den 20.8. pátek

Jelikož náš trajekt jel až v 10,45, měli jsme mnoho času a ještě jsme se mohli ráno vykoupat. Tento kemp jsme zaplatili. Pomalu jsme odjeli na převoz, nalodili stroje a přejeli do Orebiče. Odtamtud jsme se vraceli příjezdovou cestou a po dvaceti kilometrech odbočili vlevo do Trpanje. Zde jsem museli až do 13,00 čekat na trajekt do Drveniku na pevnině. Zde byla také nějaká česká výprava, jejíž typičtí knedlíkoví členové pronášeli obligátní hanlivé poznámky na náš účet. Chtěl bych je vidět na našich místech, paďoury.
Po nalodění na trajekt jsme se dozvěděli, že tento jezdí na lince Drvenik – Sučuraj na Hvaru, kterou jsme také chtěli použít a tak jsme se v Drveniku nemuseli ani vyloďovat. Cesta z Trpanje do Drveniku trvala 70 minut a na Sučuraj asi 25. Při jízdě na Hvar jsem se seznámili s mladými Italy z Neapole, také m.j. motocyklisty, kteří byli nadšeni PAVem a hned by jej chtěli. Pro zajímavost, Ital má kolegu, který vlastní Jawu 350 Californian, objel s ní půl Evropy a je velice spokojen. Lidé jsou různé……
Po vylodění jsme jeli ostrovní silnicí napříč do Jelsy. Campy ani okolí se nám nelíbilo a tak nakonec, po detailním průzkumu, jsme zakotvili ve mně dobře známém campu Vrboska. Zakotvili jsem prakticky na stejném místě, co v roce 1979. Jelikož byl již podvečer, uplatnili jsem opět standardní postup, který končil lahvinkou a následným spánkem.

Stavy tachometru 24 601 – 24 691 = 90 km, Palivo 0

16.den 21.8. sobota

Teprve okolo deváté hodiny jsem vstal a hned mi bylo jasné, proč tak pozdě. Na Hvar bylo špatné počasí, pošmourno. Po obvyklém ránu jsme se vydali 10 minut přes kopec na FKK pláž, kde opět započal mírně jednotvárný pobřežní program. Počasí pořád ne a ne na 100%, tak jsme se po poledni prošli po pobřeží do FKK campu (mě by se tam moc nelíbilo) a zpět do našeho. Udělali jsme si něco k jídlu a vzhledem k počasí se rozhodli odjet do Hvaru.
Po cestě jsme udělali zastávku ve Starigradu. Po prohlídce tohoto malého městečka jsme pokračovali ostrovní silnicí vzhůru do sedla (cca 400 m n.n.). Již při cestě nahoru na nás lidi v protijedoucích autech ukazovali, jako že prší, abychom se vrátili. A vskutku, jakmile jsme dojeli na vrchol, prudký vítr a tmavý obzor nám napověděl, co se asi bude dít. Rozhodli jsme se, že se radši vrátíme. Zpět jsem mazali, co to dalo, ale déšť nás dostal asi pět km před campem. Oblečky jsme měli, ale nestálo za to je oblékat. Teplý déšť ani nevadil. Ve Vrbosce jsem ještě s Božkou zakoupil dvě lahvinky, abychom měli za deště co dělat. Tonda jel napřed otevřít stany. Teprve když jsme dojížděli do campu, spustil se pravý tropický monzunový lijavec. Opřel jsem mašinu o strom a po hlavě se vřítil do stanu. Převlékl jsem se do sucha a pak jsme jen na sebe jukali ze stanu do stanu a usrkávali vínko. Po chvíli deště jsem odvedle zpozoroval podezřelé pohyby a tenký proud vody vytékající ze vchodu potvrdil mou diagnózu. Prostý plátěný stan neodolal. Můj zánovní siloňák si naštěstí vedl výborně.
Po hodině déšť ustal, stmívalo se a nebe bylo rázem plné hvězd. Po večeři jsme s Tondou zasedli k nedojetým nádobám a věnovali se debatám o motocyklech a politice.

Stavy tachometru 24 691 – 24 735 = 44 km, Palivo 0

17.den 22.8. neděle

Ranní rituál byl obvyklý, potom opět na FKK. Koupání nám (nebo alespoň mě) poněkud znepříjemňovaly menší medusy, které jsou mi mírně řečeno ekl.
Odpoledne se začalo mírně zatahovat, tak jsme se rozhodli zopakovat si pokus o Hvar. Tentokrát jsme dojeli až do města, prohlédli jsme si přístav a ještě za světla se vrátili zpět.
S Božkou jsem ještě jednou ukecali Tondu a vyjeli do Jelsy na rybky. Našli jsme si prímovný zapadáček, ale bylo tam místo jen pro dva. Tonda se velice ochotně vzdal pro něj pochybné rozkoše a šel se projít Jelsou. My s Božkou jsme společně holdovali vášním a byl to takřka kulinářský orgasmus. Po chvíli se Tonda vrátil alespoň na pivka. Opět jsme společně krásně a dlouze poseděli.
Vraceli jsem se klikatou pobřežní silničkou spolu se dvěma italskými motocyklisty ze sousedního campu. Zase jsem se cítil jako chudý příbuzný.

Stavy tachometru 24 735 – 24 805 = 70 km, Palivo 0

18. den 23.8. pondělí

Tento den byl dnem mého odjezdu a loučení se s kolegy. Celkem rychle jsem spakoval, posnídal a bouřlivě se rozloučil se spolupartnery. Protože recepce campu zela v každou denní i noční dobu prázdnotou a nikdo o nás nejevil zájem, rozhodl jsem se ušetřit na výdajích. Vytlačil jsem mašinu na lesní cestu a z kopce bez motoru vyjel z kempu. Vyrazil jsem z Vrbosky směrem na Jelsu. Tam jsem natankoval a známou ostrovní magistrálou se vydal na trajekt do Sučuraje. Trajekt měl hlášený odjezd v 11,00, tak jsem dosti spěchal. Za pět minut jedenáct jsem stál na molu, ale kde nic, tu nic. V poledním vedru jsem tedy čekal, co bude dál, kancelář byla zavřená, nikde nikdo. Alespoň jsem byl spokojen s výborným chodem motoru mašiny, ve Vrbosce jsem totiž objevil a odstranil závadu na zapalování. Cívka pravého válce byla poškozena (asi vedrem) a při malých obrátkách neindukovala jiskru. Výměna nebyla problémem.
V pravé poledne jsem se konečně mohl nalodit a ve 12,30 jsem se zase rozjel po pevnině. Hrnul jsem se po magistrále směr severozápad, pozdravil Blato, Podgoru, projel okolo Makarske a za Brelou jsem se rozloučil s Jadranem, tentokrát asi bohužel více než na rok. Trochu mně bylo smutno …
Známou, celkem liduprázdnou, ale dobrou a krásnou cestou, jsem pokračoval na Aržano. Cesta stále mírně stoupala. U jezera Buško však pohoda vzal za své. Těsně po průjezdu jedné vesnice jsem do zadní pneumatiky koupil krásný nový hřebík. Vrátil jsem se po prázdné gumě zpět do vesnice K…… (nepamatuji se na jméno) a začal shánět nějaký kompresor nebo hustilku, to byla jediná věc, kterou jsem neměl. Naštěstí mě místní omladina zavedla ke zdejšímu ”všeumělovi”, který opravoval vše, od žacích strojů po traktory. Ten mi zdroj vzduchu poskytl. Celá vesnice přihlížela mé opravě, která si virtuositou nezadala ničím s kousky našich členů TT na Šestidenní.
Celá zastávka trvala jen 45 minut, v místním bistru jsem to zapil jedním pivkem a kvapil dále. Projel jsem Duvno (nebyl zde opět vůbec benzín) a pokračoval dále přes průsmyky Malovan (1148 m n.m.) a Kupreška Vrata (1170 m n.m.). Před druhým jsem již natankoval. Po průjezdu tunelem následoval krásný dlouhý sjezd do Bugojna (569 m n.m.) již v údolí Vrbasu. V Dolnjim Vakufu jsem opět poseděl u horké kávy a Coly, byla již proti pobřeží docela zima. Další cesta kaňonem Vrbasu probíhala bez problémů a v pohodě. Vjel jsem do Jajcí a odbočil na Bosenski Petrovac. Při výjezdu z města jsem se rozhodl použít camp na břehu jezera. Byl jsem přece jen sám.
V pohodě jsem zakempoval a povečeřel plechové maso. Již za soumraku jsem zjistil, že sousedy jsou známí Holanďané z trajektu Orebič – Korčula. Společně jsme usedli do bufetu a dali řeč. Celkem velice zajímavá debata o postřezích z našich zemí byla prokládána pivky a pohárky travarice (místní odrůda myslivce).

Stavy tachometru 24 805 – 25 090 = 285 km, Palivo 20,75 l

19. den 24.8 úterý

Ráno jsem vstal velmi brzy, čekala mne totiž tento den dosti dlouhá trasa. Po obligátním ranním ritu jsem se rozloučil s Holanďany a zaplatil útratu. Byl jsem příjemně překvapen lácí tohoto velice přepychově vybaveného campu.
Ráno bylo velice mlhavé a studené, inu horská kotlina. Ani při výjezdu to nebylo lepší, teprve asi po dvaceti kilometrech při stoupání na Mrkonjič Gradem jsem náhle vyjel nad mlhu do krásného slunka a už jsem v něm zůstal. Projížděl jsem překrásným bosenským vnitrozemím, jehož výrazně středoevropský charakter byl balzámem pro oči. Dobré silnice a překrásné počasí pocit uspokojení umocňovaly. Jel jsem svižně ničím neomezován, ručička tancovala pořád kolem 100 km/h. Několikrát jsem zastavil a obdivoval přírodu. V 

Bosenském Petrovaci jsem tankoval a hned za ním v náhorní plošině Medjeno Polje objevil pomník u bývalého partyzánského letiště. Na betonovém podstavci umístěný Douglas C-47 Dakota připomíná léta II. světové války, kdy z této planiny byl uskutečněn letecký most z Itálie na podporu jugoslávských partyzánů. Poseděl jsem chvíli, pohledem ohmatal legendární letoun a vyrazil dále. Mašina šlapala jako hodinky, skoro se všemi automobily jsem držel krok.
Při průjezdu Bihačem se suma letošních technických průserů naplnila, prasklo mě bowdenové lanko na tachometr. Další hodnoty v itineráři (km) budou tedy odečteny z map. Před Karlovacem jsem v jedné tratorii poobědval báječné ražniči a zase dál. Díky tomu, že mám motocykl, mě nezdržela ani hromadná havárie, která zatarasila celou silnici. V Karlovaci jsem najel na dálnici směr Záhřeb. 46 nudných kilometrů uběhlo rychle, na konci jsem zaplatil mýto (5 DIN, nebývale málo, Tonda před dvěma lety platil 12,-). Zajímavé, dálnice nemá odpočívky, Jugoslávci také přeceňují své samohyby, minul jsem mnoho odstavených aut pro technickou poruchu. Dálničním obchvatem se sítí nad a podjezdů jsem objel Záhřeb a najel silnici směr Varaždin. Po cestě jsem viděl šeredně vybouraný autobus z Mladé Boleslavi se zcela zdemolovaným předkem, sedačky byly až 50 metrů po poli rozházené. Projel jsem Varaždin, Čakovec, Lendavu a už tu byly maďarské hranice. 

Jugoslávští celníci jako vždy velkorysí až to bolí, zato Maďaři opět důležití jako apendix a taky tak platní. Maďarská silnice č. 86 opěvovaná jako tranzitní trasa č. 1 pro Čechy, je od hranic až do Zalalovö okreska nevalné až aušus kvality, dále už dělá čest svému jménu. Rozsvítil jsem si světlo a mazal až se mi dělaly za zadkem bubliny. 70km/h limit pro motocykly je na maďarských rovinách vyloženě směšný. Frčel jsem úplně liduprázdnou silnicí, před Szombathely místy stopy deště. Do nám známého campu jsem dojel v pohodě, objednal si chatku a pod sprchou se zcivilizoval. Za soumraku jsem se došel na večeřičku do známé Pásztor Czárdy. Dal jsem si výborný vepřový přírodní řízek na houbách a zelenině, byl to koncert na hubu, tohle ti cikáni umí perfektně. Seděl jsem, pozoroval rozkurážené Maďary při cimbálu a dal se do řeči se sousedy – Rakušáky – rodiče s mladými manžely. Místní kapela semlela všechno možné, disko rytmy, polky, valčíky, dokonce i Škoda lásky a Cikánka v místním aranžmá. Mají můj obdiv. Společnost v čárdě spíše středních let a výše trsá jako o život. To je tedy ta maďarská ohnivost.
Přesně o půlnoci uléhám.

Stavy tachometru 25 090 – 25 232 porucha 485 km, Palivo 11,2 l

20. den 25.8. středa

Ráno jsem vstal v 6,30, kupodivu hlava čistá. Vedle mojí chatky jsem objevil bydlet české motocyklisty (ký to div!!), tak jsem se dal do řeči. Manželé z Prostějova se vydali do Jugoslávie ke Splitu. Celkem sympatičtí, ale ten stroj!! Já bych na něm nejel ani do Kolína (nad Labem)! Šílený bastl všelijak sdrátovaný! Obdivuji buď jejich odvahu nebo nevědomost.
Rozloučil jsem se, projel městem, natankoval a vyrazil dále po osmdesátšestce. Celou cestu k hranicím mi znepříjemňoval prudký protivítr. Další tankování v Bratislavě a už mne čekala jen obligátní nudná dálnice. U Břeclavi jsem pojedl u stánku na parkovišti, totéž jsem zopakoval u Devíti křížů, kde jsem i natankoval. V protisměru jezdily neustále davy DDR motocyklistů směřujících na Velkou cenu, skupinky až po dvaceti. Chtěl jsem je z nudy počítat, ale brzy jsem přestal. Na padesátém kilometru jsem opět pojedl a popil a mazal dále. Vzal jsem to přes Prahu, stavil se asi v 16,45 v Jawa klubu, potom u Jany a domů.
Podvečer a večer: vybalování a debaty, bohužel už bez červeného jugoslávského vínka!

Ujeto 515 km, Palivo 32,6 l

Informace o redaktorovi

Jiří Bašný - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE