Dovolená po spřátelených zemích ČSSR 1982

To co si v následujících chvílích přečtete (a nebo možná zahodíte) je skoro originální přepis rukou psaného dokumentu, který jsem skoro před dvaceti roky pro potřebu svoji a kamarádovu sepsal po společně strávené motodovolené vyplodil. Důvodem bylo jednak to že jsa zapomětlivý tak bylo záhodno vše dát na papír, no a jednak spokojenost s cestou si žádala zvěčnění zážitků a prožitků…. No a impuls „fraulein cheffredakteurin“ mě donutil něco mírně upravit, doplnit a naopak vypustit ryze osobní poznámky, a výsledek je viz níže.

Dovolená po spřátelených zemích ČSSR 1982

Kapitoly článku

Něco faktu: 

Cestu jsem podnikl já (tehdy statný třicátník) na Jawě 350/634 a prakticky stejně starý kámoš Tonda se svou ženou na ČZ 175/477. Naše mašiny byly už tehdy docela postarší kousky. Moje Jawka byla z těch úplně prvních 634řek (výrobní číslo kolem 360), vyrobená na počátku sedmdesátých let. Já jsem ji zakoupil za i tehdy poměrně směšnou částku dvou tisíc socialistických korunek jako skoro totální vrak odpočívající již několik let ve stodole místního zemědělce pod nánosem trusu kůra domácího. Všechnu barvu jsem odřel na kov a vlastnoručně nastříkal individuální barevnou kombinací mající svou inspiraci v CX500. Instalace kompletně nové elektriky, výměna poškozených párů kol převodovky a řadícího mechanismu, nové spojkové obložení, no a na konec i nosič a cestovní kufry (laminátové samodomorobo) a už se mohlo jezdit a cestovat. 

Tondovo Číza měla shodný rok výroby a i původ, stav a renovační proces byl obdobný mému, dokonce jsem se podílel na jejím finálním barevném designu, modelářské zkušenosti se hodily. Přepravu zavazadel Toník řešil klasickým PAVem, kteréžto řešení mě už tenkráte moc nevonělo. Mladší a méně informovaní čtenáři budou muset „překousnout“ některé termíny a reálie běžné v té době, ale dneska dávno zapomenuté a ležící v temných hlubinách pochmurných dějin. Pamětníci dozajista rádi vše vysvětlí…. Co však vím jistě je to, že do níže popsaných končin se už zcela jistě nikdy nepodívám, bo zalézt do lesa s tím že pravděpodobnost nechtěné aktivace některé ze zapomenutých milionů proti pěchotních min je vysoká, tak to se mi tedy nechce a z tohoto slzavého údolí míním odkráčet přeci jen trochu jinak. Dalších dvacet-třicet let (minimálně) tam přiměřeně bezpečno nebude, no a tím je to ložené. Škoda, byl a je to velmi hezký kout Evropy.
Tak tedy, nasedněme do stroje času, nastavme na palubních přístrojích žádaný letopočet a přenesme se do roku kdy leckterý z čtenářů teprve čekal na svůj příchod na svět…

Prolog

Dovolená v roce 1982 byla pro mne poněkud atypickou. Jednak jsem byl bohužel nucen nechat Janu doma kvůli nastávající radostné události, jednak se poprvé sešlo na takovéto cestě více motocyklů, jelikož manželé Kubičkovi spojili svoji cestu s mou. Po nezbytných přípravách a vylepšení turistických úprav motocyklu (kufry, vak na nádrž) a důsledné přípravě itineráře, náhradních dílů a výbavy, jsme tedy mohli vyrazit.

1.den 6. 8. 1982 pátek

Již den před tím jsem zabalil vše potřebné. Ráno jsem odkráčel na pár hodin do zaměstnání a uskutečnil poslední telefonní rozhovor s Tondou. Před polednem jsem již byl doma a čekal na Tondův telefonát. Kolem druhé se konečně se ozval telefon a Božka mi sdělila, že vyjíždějí a že se tedy setkáme na prvním odpočívadle za Průhonicemi. U průhonické pumpy jsem natankoval a poprvé (a rozhodně ne naposledy) oblékl žlutý protivodní obleček. Bylo to pouze přeháňka a za pět set metrů již bylo sucho. 
Na parkovišti již Kubíci netrpělivě vyhlíželi. Po přivítání a krátké zastávce jsme vyrazili.
Náš elán nevydržel dlouho. Na odbočce v Mirošovicích se strhla opravdu průtrž mračen s kroupami a vším co k tomu patří. Jeden z mostů nám asi na devadesát minut poskytl azyl, ani auta nejezdila a zastavovala. Utěšovali jsme se, že začátek zlý, konec dobrý. Po uvedené době jsme se v již ustávajícím dešti vydali dále.
Svlékli jsme oblečky, ale na cca 130. km jsme je opět velice rychle natáhli. U čerpací stanice Devět křížů jsme opět natankovali a poskytli tělům úlevu. Jelikož již byl podvečer a Tonda byl navíc mírně nervózní z klepání v motoru jeho ČZ, rozhodli jsme se, že přespíme v Brně a já se pokusím sehnat nocleh u svých příbuzných, což se mi také podařilo. Zcivilizovali jsme se a vyrazili do večerního Brna. Výborně jsme povečeřeli a českého pivka popili ve Formance, kde se s námi dal do řeči bývalý partyzán s dosti originálními světonázory.

Stavy tachometru 21 824 – 22 038 = 214 km, Palivo 19,3 l

2.den 7.8. sobota

Ráno jsme se probudili do krásného dne. Po bohaté snídani jsme s Tondou stáhli válec u ČZ a zjistili pravděpodobnou příčinu klepání v přesahujícím těsnění do pracovního prostoru. Opravili a uvedli jsme čízu do původního stavu, rozloučili se s Pavlem a jeho ženou a vyrazili vstříc obzorům. 
Cesta po D2 tradičně oplývající nudou byla jen zpestřena opětným průjezdem deštěm. Bratislavou jsme projeli bez sebemenších problémů (je to přeci jen vesnice) a pokračovali po rovině Žitného ostrova směr Medveďov. V Dunajské Stredě jsme naposledy v ČSSR chtěli kulturně pojíst, ale moc se to nevydařilo. Prostředí by ještě ušlo, ale jídlo bylo horší než z naší závodní jídelny, k čemuž netřeba dalších komentářů. A teď vzhůru na hranice. Pohraniční orgán sice dlouhou dobu nehodlal uznat Tondovu totožnost dle pasu tvrdíc, že cestuje jeho mladší bratr a vyhrožoval, že jej Maďaři vrátí, ale nakonec jej pustil, prý na ”vlastné nebezpečie”. Na mne byl vznesen pouze dotaz ohledně ”černých” deviz, ale to bylo vše. Že by měl nějaké tušení o dinárech v pravé botě?
Už na hranicích bylo vidět, že ani v Maďarsku se dešti nevyhneme. A také jo. Těsně před Györem vypukl mohutný déšť s větrem. Chvilku jsme jezdili po městě než jsme našli dva zavřené stánky se zeleninou, pod kterými jsme asi za čtyřicet minut přečkali ten nejhorší slejvák. Jelikož déšť byl sice mírný, ale neustával, rozhodli jsem se jet dál. Vyjeli jsem směrem na Szekesféhérvár, postupně déšť ustával, ale obloha zůstávala stále zamračena. Tonda jedoucí vpředu si málem ustlal na písečné naplavenině, ale jinak jsme bez problémů dojeli až před výše jmenované město, kde jsme opět vjeli do silné bouře. Naštěstí široký podjezd nám poskytl útočiště. Auta jezdila krokem, některá se ”utopila” v asi 50-ti metrové louži poblíž, za chvíli přistáli v podjezdu dva úplně promoklí domorodci tlačící trucující MZ. Soumrak se pomalu blížil a nám nezbylo nic jiného, než uvažovat co dál.
Moc se toho nedalo vymyslet a tak to dopadlo tak, že jsme opět za mírného deště vyjeli dál s tím, že první vhodná čekárna či kůlna je naše. Za městečkem Seregélyes Tonda uviděl v lesíčku nějaký přístřešek (byla už skoro tma) a tak jsme tam zabočili. Jednalo se o přístřešek pro kola u místního velkovepřína se všem zápory (smrad, komáři) co k tomu patří. Ale nouze atd … Poprvé jsme pojedli na cestách, připravili lože a posléze ulehli. Přestalo pršet, ale daleko hroznější byli komáři. Spal jsem tak, že jsem měl vystrčenou pouze hubu, ale i do té jsem dostal, takže ráno jsem měl poněkud křivý úsměv. Ale na druhou stranu - bylo sucho.

Stavy tachometru 22 038 – 22 373 = 335km, Palivo 9 l

3.den 8.8. neděle

Brzy ráno jsme se probudili, abychom zaregistrovali místňáky přijíždějící do práce s udivenými pohledy, kdo že jim to zabírá místo. Pozvolna jsme vstali, byli pozváni uklízečkou na kafe a do umývárny a okolo 7,30 se za doprovodu prasečího kvikotu vydali dále. Slunce pozvolna vylézalo z mraků, ještě jsme dostali malinkou přeháňku, ale to bylo vše. U Dunaföldváru jsme překročili Dunaj a pokračovali jsme dál bez problémů do Kishkunty, kde jsme doplnili fuel. Na hranici ani noha, a beze všech problému jsme pokračovali dál. V Novém Sadu jsme mírně chytili kufr, ale nakonec impozantní výpadovkou a dále po staré silnici pokračovali směr Bělehrad. V Novém Sadu jsme opět chytli přepršku, ale po výjezdu z ní jsme oblečky zase velice rychle svlékli, protože panovalo vlhko a dusno. 
Na předměstí Bělehradu jsme se dostali v největší špičce a začala anabáze s hledáním campu Košuntjak. Můj plán byl poněkud staršího data, nesouhlasily některé ulice, a i mostů přes řeku bylo poněkud více ve skutečnosti než na papíře. Ruch panoval velkoměstský s pravou jižní vitalitou a tak nám trvalo přes hodinu, než jsme camp objevili. Hned u vchodu se k nám přihlásil český motocyklista, z něhož se vyklubal již dvouměsíční emigrant. Vůbec camp a přilehlé pensiony byly díky péči OSN zaplněny emigranty ze zemí socialistického tábora, povětšině z ČSSR, čekajícími na vyřízení formalit s odjezdem dále.
Po zařízení tábořiště jsem došel dolů ”do města” zakoupit základní poživatiny včetně již v SFRJ obligátní večerní láhve ”crna vina”. Vrátil jsem se za tmy, poseděli jsme ve větším stanu a šli spát.

Stavy tachometru 22 373 – 22 723 = 350 km, Palivo 7,5 l

4.den 9.8. pondělí

Ráno jsme trochu přidřímli. Po snídani jsme seběhli k autobusům a pohodlně se dostali do centra Bělehradu. Prvním cílem byl komplex Kalemegdanu s opevněními, parky, vládními budovami a.j. Mě nejvíce táhlo vojenské historické muzeum, které, když jsem jej našli, jsem celé z vnějšku sfotil a proběhl. 
Kubíci zatím prolezli celý Kalemegdan až k soutoku Sávy a Dunaje a na zpáteční cestě si mne vyzvedli. K mé lítosti bylo pondělí a tudíž uzavřené vnitřní expozice včetně letadel. Po posezení s pivkem v zahradní restauraci jsme se zvolna vraceli zpět do centra. Prošli jsme Trg. republika, Terazije i Maršala Tita se všemi památkami a samozřejmě, jak u čs. turistů zvykem, i obchody a obchodní domy.
Značně ucourání jsme v pozdním odpoledni odjeli zpět do campu mírně relaxovat. Časně jsme povečeřeli a poté jsme okusili noční život Bělehradu. Vybrali jsme si jedno kino s pornofilmem americké výroby, ale byli jsme zklamáni, šlo o nevalnou veselohru na lechtivé téma s minimem obnažených herců. Lepší než celý film byla atmosféra v kině. Jugoslávská omladina celé vše intenzivně prožívala.

Stavy tachometru 22 723 – 22 729 = 6 km, Palivo 8 l

5.den 10.8. úterý 

Ráno jsem nepříjemně překvapil sousedy časným vstáváním. Mnoho lichotivého jsem se o sobě nedověděl. Po snídani se s námi rozloučil čs. motorkář-emigrant a my vyjeli směr jih. 
Po už průměrné cestě (kvalita) jsme okolo Avaly pokračovali přes Kragujevec a Kraljevo podél řeky Ibar již v horách. Zažili jsme místy dlážděné úseky, kdy jsme mysleli, že se nám stroje rozpadnou. Za městečkem Raška se rázem zhoršila cesta, začalo drobně, leč vytrvale pršet a také Tonda měl potíže s koupí benzínu. Nakonec jsme před Titovou (dříve Kosovskou) Mitrovicí v údolíčku zastavili, schovali se pod strom a z nedostatku jiné činnosti uvařili polévku a poobědvali. Asi po půl hodině přestalo pršet a my se po děsivě rozbité dlážděné – a tudíž klouzající – cestě zvolna na druhý kvalt rozjeli k Mitrovici. Projížděli jsem krajinou dosti zdevastovanou povrchovými doly na všechno možné. Na obchvatu Mitrovice se konečně našla pumpa, která měla benzín a tak naše spokojenost mírně stoupla i proto, že přestalo pršet a udělalo se hezky, bohužel jen na chvilku. Cesta po náhorní rovině do Prištiny (centra Kosova a nepokojů roku 1980-81) byla rovná a rychle ubíhala, avšak před Prištinou bylo vidět, že bude zase ouvej. Pásmo temných hrozivých mračen se táhlo po celém obzoru před námi. Měli jsme v úmyslu něco k snědku koupit a tak jsme sjeli z obchvatu do centra. Zaparkovali jsme na jedné křižovatce a Božka šla nakupovat. My s Tondou jsme hlídali motocykly jelikož domorodcům tmavší pleti a velice podezřelého chování nebylo co věřit. 
Mezitím se obloha zatáhla a v okamžiku, kdy se Božka vrátila to vypadalo, jak když někdo převrhne sud s vodou. Chodníky se silnicí tvořily jednu hladinu. Nás zachránil trafikář ze stánku poblíž, který nás pozval k sobě dovnitř. Jelikož však bylo jasné, že další deště budou následovat, oblékli jsme opět oblečky a vzhůru na další cestu. Odbočili jsme z trasy k pravoslavnému klášteru Gračanica. Klášter sám byl hezký, davy ponurých ”Kosáků” okolo motocyklů již méně. Když jsme se dostali zpět na hlavní trasu, již se stmívalo. Opět jsme neměli jasno, kde budeme spát a vsadili jsme vše na kartu jet až něco uvidíme. Projeli jsme střediskem Kačanik a již ve tmě začali stoupat vzhůru do průsmyku. U bistra pochybného zjevu i osob jsme nabrali vodu a s ohledem na osobní bezpečnost jsme radši pokračovali do hor. Těsně za vrcholem průsmyku jsem po průjezdu tunelem uviděl starou odbočku. Zajel jsem na ni a zjistil, že je to původní cesta po úbočí, již nepoužívaná, se štěrkovým povrchem. Zajeli jsme tam a v dešti, za svitu baterek a reflektorů, jakž takž postavili stany. Slezli jsme se na večeři a po ní už bylo poněkud lépěji. Vrchol blaha nastal, když asi v 10 hodin přestalo pršet a za chvíli byla obloha plná hvězd. 
Stavy tachometru 22 729 – 23 152 = 433 km, Palivo 9 l

6.den 11.8. středa

Ráno se to nejdůležitější – počasí – tvářilo tak napůl: nepršelo, ale bylo zataženo a dusno. Po tradičním balení atd. jsme v 9,00 vyrazili směr Skopje, pro jistotu v oblečcích. Silnice krásným údolím klesala k plošině Skopje. Další cesta vedla obchvatem a my jsme chtěli do centra k poště. Já ji navštívil, Božka šla nakupovat, Tonda provedl běžnou údržbu a dohuštění pneu (nějak mu utíkaly).
Po vyřízení všech nutných záležitostí jsme stejnou cestou opustili město a vydali se silní č. 1 (E 27) na jih k Řecku. Za městem jsme natankovali a pomalu zase vjížděli do hor a pořád klesali. Až do Titova Velesu byla silnice dálničního typu, ale zajímavá tím, že cca 35 km vedly oba směry separátně – původní silnice tvořila jeden směr a na druhé straně hřebenu byl vybudován druhý směr. Bylo to výhodné, že v zatáčkovité cestě mohl člověk předjíždět jak se zrovna hodilo. 
Za městečkem Gradsko jsme vybočili z naší trasy a zajeli si asi 5 km k vykopávkám starověkého sídliště Stobi. Z obavy před nenechavými turisty nejdříve Kubičkovi zaplatili patřičný obolus pro vstup do oploceného prostoru vykopávek a já pod poledním sluncem čekal na parkovišti. Poprvé vlastně za dovolenou jsem poznal, co je jižní hic. Oblékl jsem se velmi lehce, pod kůži pouze triko. Mezitím se Kubíci vrátili a vyrazil jsem já. Vykopávky jsou celkem rozsáhlé, muselo to být obydleno ještě za ranných křesťanských časů. ”Pracovalo” zde pár Jugoslávců s vitalitou sobě vlastní. Po prohlídce jsem se vrátil zpět na parkoviště a společně jsme něco málo pojedli. 
Už jsem se opravdu těšil na nadcházející stovky kilometrů ve vysokohorských podmínkách, stoupání, klesání a podobně. Vyjeli jsme směrem na Prilep a Bitolu. Po pár kilometrech se před námi objevil masiv Selečka planina, který působil již impozantně a silnice se začala sympaticky kroutit a stoupat. Byl jsem mile překvapen, jak Tondova ČZ zvládá kopce při svém objemu. Cesta začala dost prudce stoupat do průsmyku Pletvor (990 m n. m.) před Prilepem. Protože před námi byla kolona těžkých náklaďáků, které mě silně rozčilovaly, trhnul jsem se od Tondy a pokračoval k vrcholku rychleji a tam jsem vyčkal jejich příjezdu. V průsmyku jsme postáli, pokochali se okolím a spustili jsem se k Prilepu. Ten jsme objeli a po nové krásné silnici směřovali do Bitoly. Před ní na zastávce jsme si stanovili další cíl. Proto jsme opět vyjeli směr další průsmyk – Davat (1169 m n. m.). V sedle, kde bylo krásné parkoviště s výbornou vodou, jsme opět mírně relaxovali, jelikož zadní části těla již protestovaly proti hrubému násilí. Ale nedalo se nic dělat, muselo se dále. Den se již nachýlil a chtěli jsme dojet až k Prespanskému jezeru, které bylo naštěstí vzdáleno cca 30 km. V městečku Resen jsme oba dva opět natankovali až po okraj.
Po několika kilometrech jsme si mysleli, že jsme u moře, protože Prespanské jezero se svými rozměry tyto představy navozuje. Pokračovali jsme romantickou silničkou podél jezera až ke Stenji, kde odbočovala horská silnička přes pohoří k Ohridskému jezeru, která nám byla vysoce doporučena. Ještě na břehu jezera jsme doplnili kanystřík (2 l) na vodu. Už pomalu slunce zapadalo, když jsme začali pozvolna stoupat směrem vzhůru. Rozhodli jsem se, že vyhledáme úkryt v bohatě porostlém úbočí pohoří Galicica, přes které silnička vedla. Možností bylo mnoho, krajina byla prakticky neobydlena ani neobdělávána, mezi lesíky byly sympatické paloučky. Asi osm km od jezera jsme cca 200 m od silnice zajeli do husté houštiny, kde jsme našli krásný palouček. Kalkulovali jsme takto: za světla povečeříme a teprve za tmy postavíme stany. Jak je známo, v SFRJ je přísně zakázáno stanovat na divoko.
Jelikož jsme se rozhodli uvařit si těstoviny, musel jsem vzít stroj a vrátit se až na břeh jezera pro vodu. Zpáteční cesta vzhůru zatáčkovitou tratí s motorkou ”nalehko” byla fantastická. 
Záhy jsme vydatně povečeřeli a postavili stany, bylo již tma. V tom jsme zaslechli temný hukot a naše cvičená ucha záhy zjistila motocykly zřejmě západní výroby, pomalu sjíždějící po silnici dolů. Zrovna pod námi zastavili a bylo zřejmé, že osádky hledají také místo k rozbití lágru. Řídíc se heslem ”bude nás víc, nebudem se bát vlka nic” jsem zasignalizoval baterkou a brzy vedle našeho lágru vyrostl druhý.

Stavy tachometru 23 152 – 23 441 = 289 km, Palivo 17 l

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.18
Známkováno: 22x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist