sumoto_leden



Do Albánie aneb Honzíkova cesta

Vzpomínám si, jak jsme s Honzou seděli u piva a on nám vyprávěl o své moto dovolené v Norsku. V té době jsme měli ještě Piaggio X9 500, ale přemýšleli jsme o koupi motorky. Honza nám doporučoval Varadero, ale BMW zvítězilo. Péťa si udělal řidičák a dovolená se blížila. V práci jsem se loučila v pátek 13tého července a kolegové stále kroutili hlavami, co tam a ať si s sebou vezmu kalašnikov. Rodina o nás měla ještě větší starost, než my sami o sebe, a čím víc jsme o tom mluvili, tím víc ve mně vzrůstal strach, ale nakonec vůbec nebylo proč. Proč Honzíkova cesta? Protože ji celou vymyslel Honza. Účastníci dovolené: Honza (Yamaha XJ600) a Petr s Míšou (BMW F650 GS) Naše cesta: https://mapy.cz/s/34MKr

Kapitoly článku

1.den – 17.7. – Jičín – Maribor – 620km

Podařilo se nám usnout docela brzo, kolem 22h, takže když budík zvoní v 4:30, nezamáčknu ho, jako když vstávám do práce, ale běžím do koupelny a pak dolů k mamince na snídani. Vajíčka se slaninou a káva. Myslím, že následující dny budu vzpomínat. Mamka nás přemlouvá, jestli nechceme s sebou ještě něco k zakousnutí. Nakonec přikyvuji, protože co kdyby. Sní se to vždycky. Poslední pusy, slova „Opatrujte se“ a domov necháváme za zády. V 5:15 máme sraz s Honzou ve Starém Místě. V 5:30 už si říkám, jestli jsme se špatně nedohodli, když se objevuje Honzova Yamaha XJ600.  Zase zpoždění, ale na to už si zvykáme. Zdravíme se a Honza nás i motorku okoukne od hlavy k patě a hodnotí, že „vypadáme jako když někam fakt jedeme.“
Trasu vybíráme přes Kolín, Havlíčkův Brod, Jihlava a Znojmo. Na poslední pumpě dáváme kávu a chlebík od mamky. V Rakousku musíme být ostražití, protože nemáme homologaci na výfuk. Tak se staženou zadnicí vyhlížím policisty a když náhodou nějaké míjíme, tak Péťa zpomalí a pozvolna lechtá plyn. Už jen u našich sousedů si začínám myslet, že rok 2018 je rokem oprav silnic. U města Tulln narážíme na první objížďku a Honza to sebejistě bere do zákazu, protože ho tam vede navigace. Když si dvakrát nadjedeme dálnici a uděláme si okruh lesní cestou, tak se vracíme k uzavírce a opodál si všímáme cedule, která by mohla značit objížďku. Nutno podotknout, že to není klasická oranžová cedule se směrovou šipkou, jako u nás.
Vídeň máme minout, ale navigace nám ji chce ukázat pěkně zblízka. Ztrácíme další minuty a po 550km zastavujeme v kopcích Rakouska, kde dáváme svačinu a hlavy dohromady, že je čas najít místo, kam dnes složíme hlavy. 70km vzdálený Maribor vítězí. Při příjezdu do kempu „Camping Center Kekec“ rozkládáme spaní, dáváme kotlíkovou večeři a jdeme si sednout do 500m vzdálené PE Supportes Pub na chlazený Budweiser. Honza srší svým šarmem, a tak mladá servírka za chvíli přináší Tektonik a k tomu něco jako bake rolls. Na účet podniku za Honzův úsměv, ale navigační schopnosti bude muset doladit. Původní plán dojet do Veliká Kladuša tak úplně nevyšel.

2.den – 18.7. – Maribor – Sarajevo – 700km

Ráno mezi 8-9h vyrážíme dál. Jakmile se dostáváme dál od měst, tak silnice přináší skvostné pohledy do krajiny. Za zády Slovinsko, před námi hory.

Vyjíždíme na hřebeny hor a začínáme si užívat zatáčky. Přijíždíme k ostnatému plotu s dveřmi. A když vidím ceduli Republika Hrvatska, tak jsem ujištěna, že se jedná o hranice. Honza projíždí bez problémů, ale my sundáváme jeden kufr, abychom se vešli. Smějeme se tomu, hranice zrovna překračuje cyklista a jako náhodou Čech. Fotíme si tento hraniční přechod a netrvá ani 10 minut, než nás v kopci zastaví policista. Kouká na SPZky a vidí CZ a anglicky říká „no jo,  Češi, jako ten cyklista.“ Umí skvěle anglicky, tak nám vysvětluje, že to je cesta pro pěší, případně pro cyklisty, jako byl náš kamarád před námi. Honza se pouští do diskuze, že nikde není zákaz a tak nás nenapadlo, že bychom tam nemohli projet. Slunce nás pálí do zad, policista si nás vychutnává. Chce od nás doklady, a že zavolá svému šéfovi co s námi. My se mezitím domlouváme, že mu nabídneme třeba 10 EUR, kdyby chtěl dál dělat problémy. Já se snažím na obtloustlého pána mile usmívat, třeba to zabere. Po dalších 5 minutách přichází a pokračuje v přednášce, že nás protentokrát pouští, ale až pojedeme dál, tak ať použijeme hraniční přechod. Spolehni se, po zádech mi stékají pramínky potu.
 

Při přejezdu hranic z Chorvatska do Bosny - Veliká Kladuša - už to taková sranda není. V pařáku 32 stupňů čekáme asi 15minut.

Cesta vede přes národní park Una. Stojí určitě za delší zastavení! Nejenže parkem protéká řeka Una, která je označována jako nejhezčí evropská řeka, ale podtrhuje to úchvatná příroda a její tyrkysově modrá průzračná voda. Setkáváme se s první prašnou cestou, kterou střídá silnice a my stoupáme výš a výš.

I mě jako spolujezdce to baví. Tajím dech, jaká je tu krásná příroda. Čas plyne rychleji, než bych čekala. Už je podvečer, kolem 19h, a my dáváme svačinu na pumpě a dohodu, že dnes dojedeme do Sarajeva, ale když nás navigace vede 10km lesní cestou, tak si říkáme, jestli tam vůbec dojedeme. Honza se zdá být také rozladěný a když zastavuje, aby se podíval, kudy cesta dál vede, tak se mu motorka klopí na bok, protože si tam nedal stojánek. Zastavujeme a seskakujeme z motorky na pomoc. Je to bez újmy. V okolí není žádný kemp a chceme mít další den na prohlídku města, takže to pálíme přes dálnici, kde dojezd ukazuje 22:30 do kempu v Sarajevu. Je už tma, chladno a mě po celém dni bolí nohy. Modlím se, aby v kempu někdo byl. I v 130km/h, kterými svištíme po dálnici, si všímám různých pachů, vůní a minaretů, které se tyčí tak vysoko. V kempu nás pán přivítá a my se odebíráme ke spánku. Pár hafanů jsme potkali, ale vypadá to, že jsou naučení a do silnice nelezou.
 

3.den – 19.7. – 130km

Ráno v 4:20 se probouzím a slyším časnou ranní modlitbu, která je slyšet z nedalekého minaretu. Říká se jim salát a vykonávají je pětkrát denně – časná ranní, polední, odpolední, modlitba při západu a večerní modlitba. Trošku mi to připomíná jako když má kolíček na nose. Otáčím se na druhý bok a snažím se ještě načerpat síly. Po probuzení se ptáme v kolik je potřeba opustit kemp, a když nám pán říká, že kdy budeme chtít, tak míříme užít si Sarajeva. Jedeme nalehko, protože nás Honza ubezpečuje, že pojedeme po místních okreskách, ale když najíždíme na dálnici, tak si říkám, že tak pomalu asi nepojedeme. Honzova navigace je plná překvapení. Při příjezdu do města si nelze nevšimnout děr na každém druhém baráku, někde je mají zadělané, někde úplné ruiny vedle vysokých, nově postavených budov. Motorky necháváme vedle popelnic u místního marketu. Potkáváme první muslimy, ženy zahalené, že jim opravdu jsou vidět jen oči, ale současně i lidi, kteří jsou oblečení jako my. Je pravda, že kdybych si vzala ty oranžové svítivé kraťásky a růžové tričko, tak by se po mně asi otáčeli.

 


Na náměstí se to hemží holuby, že musím dávat pozor, abych nějakého nezašlápla, a za chvíli spatřím pána, který prodává zob, a lidé si ho kupují a z rukou krmí holuby, fotí se s nimi. Si přijdete na živnostenský úřad a co děláte: „Já jsem prodejce zobu pro holuby na náměstí v Sarajevu“ :D.
Okolo poledne nám začíná kručet v žaludku a tak se v Buregdžinica zastavujeme na typickém jídle zvaném burek.
 

Procházíme úzkými uličkami a je slyšet, jak místní vyrábí produkty z kovu jako džezva na kávu, různé exotické typy nádob, nádobí nebo náušnice.

U katedrály of Jesus‘ Heart (Srdce Ježíškova) nejdřív obdivuji katedrálu a pak si všímám cedule na galerii. Čas máme, tak se vyrážíme obohatit. Temná chodba a naproti vstupu dveře s ordinací zubaře, který se jmenuje Mučič :D Jak trefné. Do galerie jezdí malý výtah. Volíme vstup do galerie, bez výkladu. Jedná se o první pamětní galegii v Bosně s cílem uchovat památku na tragédii v Srebrenici a 8372 osob, které tragicky ztratily svůj život v červenci roku 1995.

Cílem dne je přesun do dalšího města Mostar. Balíme, píšeme hodnocení do návštěvní knihy a vyrážíme. Stoupáme dál do hor, lidé nás zdraví, proč nás zdraví? Navigace dál vede nezpevněnou cestou, tak proto nás zdraví, že jsme ti dobrodruzi, co tam chtějí jet. Značka upozorňuje na 25km v rychlosti 20km/h, tak to asi nedopadne, to bychom těch 130 km jeli do setmění. Vracíme se zpět do údolí a Péťa naviguje podél vody, přes tunely, svižnými uličkami mezi kopci.

Kousek za Mostarem kempíme v Autokemp Blagaj. Vítání, jak kdyby přijel samotný prezident. Upozorňuji kluky na to, že na ceduli při vstupu bylo 15-25 EUR, tak by bylo dobré se zeptat, kolik budou chtít. Vyšlu je oba a když se po 10 minutách nevrací, vydávám se směr recepce. Sedí u stolů a popíjí pivo. Že oni za to nemůžou, že si chtěli dát jedno na žízeň a hned jim přinesli další. I mně přistává na stole. Projíždím nápojový lístek a zjišťuji, že pivo je za 1 EUR. Tady se nám bude líbit. K tomu mísa ovoce a baklava. Po 3 kouscích si říkáme, že by bylo fajnový vybalit stany, než se začne stmívat. Ptáme se na útratu, ale pán nám říká, že welcome drink a free. Haha… asi až tu všechno vypijeme, tak zaplatíme. Vedle kempu protéká řeka a s Péťou se rozhodneme se svlažit. Ta voda měla asi 15 stupňů! Dáváme další 3 kousky a platíme pouze jedno pivo. Ovoce a baklava zase na stole. Dávám si hamburger, ale to, co mi přinesou, se mu nepodobá. Kopa hranolek, 2ks telecího, hromada zeleniny, velký kečup a majonéza. Podívám se na Peťu a říkám, že mi s tím musí pomoct. Hlava nám to nebere. Honza rozvíjí teorii, jak se mu zdá divné, že jsou tak hodní, že je to podezřelé. Aby nás ve spánku nepodřízli :-) A to ubytování bylo 5 EUR/osoba.

4.den – 20.7. – 270km

Probouzíme se bez újmy na zdraví, takže místní lidé jsou opravdu tak hodní a laskaví. Když vyjíždíme směr Mostar, tak míjíme další 3 kempy. Pravděpodobně je tu velká konkurence, tak asi proto, jinak si to nedovedeme vysvětlit. Mostar je opravdu krásné město.

Je to největší město v zemi, název dostalo podle světoznámého Starého mostu, který město symbolizuje. Nad městem na hoře Hum se tyčí římskokatolický kříž, který byl vznesen jako symbol jubilea dvou tisíc let křesťanství, i kostel Franciscan Monastery se tyčí výš, než místní mešity. Nepotkáváme psy, zato žebráci, teda spíš žebračky jsou tu na každém rohu. Místní kluk nastavuje ruku, a když jdeme zpět, tak mi hladově sahá po zmrzlině.

Jedeme ještě navštívit Blagaj-Tekija. Dervišský klášter, který se nachází přímo pod skálou, ze které vyvěrá řeka Buna. Využívají ho stále mniši a tak pokud ho chcete navštívit, musíte se vybavit dlouhými rukávy a nohavicemi. My prohlídku neabsolvujeme, pouze si fotíme místní menší vodopády.

V poledne platíme za kemp, posilňujeme se krůtím masem z konzervy s chlebem. Loučíme se kávou na účet podniku a navigátorem dne je zase Péťa. Hranice Bosny a Černé Hory překračujeme v Petroviči. Krásná silnice, až na 10km bez asfaltu, ale makají na tom. Slunce stále svítí, nebe bez mráčků a před námi se v celé své kráse ukazuje zátoka Kotor.

Další zajímavost, na kterou mě Péťa upozorní, že ve městě Ston je zbudováno mohutné opevnění, které mu se říká „evropská čínská zeď“. Machruje, protože tu už byl.
 

Dojíždíme do kempu Oliva v Utjeha, kde stanujeme vedle milého pána s KTM z Ukrajiny, který je učitelem a celý měsíc cestuje. Tiše mu závidím. Večerní koupačka v moři, pak pizza v místní restauraci (ochota obsluhujícího pána se nedá ani v nejmenším srovnávat s pány z kempu v Bosně), pivo a spánek.
 

5.den – 21.7. – 260km

Den začíná v 5:30, kdy se s Péťou probouzíme, Honza ještě prdí do peřin, ale my máme hlad. Dáváme kávu, čerstvé croissanty z místní pekárny a koupačku v moři – z rána to krásně osvěží.
Zase v pravé poledne se vyjíždí směr Tirana. Říkám si, že teď už to asi nebude taková pohoda jako do teď. Pořád se obávám toho, co mě čeká. Bude tam větší nepořádek, víc toulavých psů a víc žebráků?
Co se týče hranic, tak nám ani nekontrolovali pasy. Paní v budce na nás mávla, ať jedeme. Při příjezdu do Albánie se mi vše potvrdilo. Rozpadlé baráky, žebrající děti, špína, smrad, toulaví psi. Kousek od hranic na kopci pevnost Rozafa, na kterém vlaje albánská vlajka. Veřejně přístupná veřejnosti, ale jen málo se dochovalo do dnešní doby. Prohlídku neprovádíme.

 

 Přijíždíme na první kruháč a jsme v šoku. Bez pravidel a mezi auty chodí žebračka. Stoupáme do hor a lidé nás víc zdraví, troubí na nás, ale tady to je silnice, jakoby ji před týdnem udělali. Žádný provoz a samé zatáčky. Jedním slovem nádhera, až moc velká na to, aby se něco nestalo.
V rozjímání ze zatáček Honza málem sbírá krávu k večeři, tak zastavujeme na nejbližší „pumpě“. Nevím, jestli se jednomu stojanu vysoko v horách dá říkat pumpa. Honza to potřebuje rozdýchat a Péťa vytahuje placatku. Všichni si dáváme malý lok na posilněnou.
Pán je starostlivý a říká nám, že 30km do dalšího města. Říkáme, že je to ok, protože máme benzín ještě na 180km. Asi nechápe, proč tam teda stojíme. Odpočinek nevím, jak se řekne albánsky. Když se konečně psaním po zemi pochopíme, že benzinu máme dost, vyrážíme dál.
V místě, kde sestupujeme k dálnici, se klukům už nechtělo makat, a tak tu je cca 500 m kamenné cesty. Protijedoucí kamion nás pouští a v zatáčce, ač jedeme pomalu, tak nám motorka sklouzne po větším kameni a já házím ladný kotrmelec z motorky a Péťa ji drží, co mu síly stačí, dokud se nezvednu, a Honza nepřiběhne na pomoc. Jsme zase na dvou kolech a klesáme do údolí k pumpě NBT Oil u města Blinisht. Dáváme oběd a po dálnici to valíme směr Tirana. Při příjezdu do Tirana nevíte, kam dřív koukat. Nepořádek, rozpadající se barák, vedle toho hotel, autopravny, potulující psi a věčně troubící Albánci.

Na kruháči před námi zastavuje pán v BMW a začíná se vybavovat s kolemjdoucím, ani ho nevytroubí, jen ho objedou. No asi to tady tak chodí. Ani na něj netroubí a objíždí ho.
Z kempu, který jsme si našli, se vyklube hotel, ale je nám nabídnut pokoj s 3 posteleni za 26 EUR. Vzpomínáme, jak na nedalekém kruháči byla cedule směr kemp Tirana. Jak tam tak stojíme, protože Péťa šel pro pití do místního obchodu, tak vedle nás zastavuje Mercedes a z kufru vyhazuje nějaké tašky, které opodál postávající přebírají, potulující pes k nám přijde a ožírá hovno, které je na zemi. Tohle už trochu nedává moje psychika, tak říkám Honzovi, ať hejbne kostrou a zadá tu trasu, ať jedeme. Opouští mě dobrá nálada, protože cesta vede zase jako do horoucích pekel, ale nakonec se z toho vyklube kemp s pánem, který mluví dobře anglicky a my stavíme stany pod hvězdnou oblohu u jezera. Jsem přehlasována, ač jsem si řekla, že do Tirany už mě nikdo nedostane, tak zítra směr Tirana.

Den 6. – 22.7. – 210 km

Ráno v 6:30 budíček a v 7:30 už směr Tirana.

Nacházíme pár památek pomocí turistické mapy a i trh, kde si kupuji svoji oblíbenou magnetku na ledničku. Když na semaforech, kde čekáme na zelenou, na sloupu vidím obličeje lidí, tak to zkoumám, kdo se asi ztratil. Omyl. Umřel. Tlačí nás čas, tak po 2 hodinách procházky městem se vracíme ke strojům a směr kemp.

Vše sbaleno a další cílem je Priština. Honza naviguje a projíždíme parkem Kombetar i malit te Dajtit. Míjíme vodopády a zastavujeme se podívat. Cesta k vodopádu je dlouhá, ale pohled stojí za to.

V nedaleké restauraci dáváme oběd. Jehněčí s opečenými bramborami a zeleninou, a k tomu nám jak jinak dávají chléb. Jsme posilněni, ale to ještě nevíme, co nás čeká. Po 5 km nám někdo ukradne silnici. Dvou místních se ptáme, jestli se dál nachází asfalt. Odpovědí nám je „no asfalt“ Obracíme se 500 m do nejbližší vesnice a sedáme na obrubník, a asi hodinu zkoumáme Google mapy. Cesta vypadá až do Makedonie stejná, jako na kterou jsme narazili - šatolina. Dokážete si představit, jak beznadějně jsme se cítili? Ale musím říct, že dobře, že jsme se najedli, takhle jsme jen naštvaný a zklamaný a mohli jsme být ještě hladový. Pětkrát kontrolujeme mapy, že tudy cesta nevede a my se musíme vrátit do Tirany. Den se chýlí ke konci a přichází únava spojená se zklamáním. Vyrážíme zpět Tirana, pak naše oblíbená pumpa NBT Oil, do hor a vstříc spaní na divočáka.

Asi po 45minutách narážíme na plácek u vody, ale tváří se to jako pozemek, který někomu patří, tak vyrážíme dál, ale objevuje se pán za brankou. Anglicky neumí, ale ukazuje na nás spánek a směrem tam, kde jsme byli. V rychlosti rozkládáme spaní, házíme rychlou večeři a za zvuku řeky, cikád a všech nástrah večera se noříme do spánku.

Den 7. – 23.7. – 220 km

V 6 h ráno se budíme a všude kolem nás černo a hromy zní. Podle radaru má zapršet a za hodinu by mělo přestat. Zalézáme do stanů a čekáme. V 8h už jsme na cestě. Jedeme směr Kokeš a hranice.
Pomalu se loučím s tímto pohledem. Do Albánie jsem se bála nejvíc a přitom byla ze všech zemí nejlepší! Na vrcholku hor uprostřed silnice před námi stojí pasáček krav s mobilem a fotí si nás. Taky bychom se s ním vyfotili, ale je nám v patách kamion.

Čím blíž hranicím směr Kosovo, tím tmavší obloha, a z tohohle fakt bude pršet. Oblékáme se do nepromoků.
 

Na hranicích Albánie - Kosovo nás nepouští jako jinde, ale chtějí po nás „insurance“. Podáváme naši zelenou kartu, ale pán kroutí hlavou. Bere nám pasy a ukazuje do budky, ať si zajistíme pojištění. Honza hraje svou obvyklou roli na blbečka a jeho pouští a pas mu nezabavují. Ale nakonec si ho taky zařizuje. Stojí 10 EUR, takže nic hrozného. Kousek za hranicemi dáváme oběd - místní specialita - nenapsala jsem si název, ale plátek masa se sýrem, obalený v takové lepší strouhance. Zajímavostí je, že nejí vepřové. Jsem překvapená, že potkáváme vozy KFOR a 2 vojenské vrtulníky. Asi je stále potřeba dohled.
Zase trochu prší. Míříme směr kemp Hurdha e Radeves – po příjezdu se popadáme smíchy, protože to kdysi býval kemp, ale teď tomu nic nenasvědčuje.

Vzhledem k nepřízni počasí Honza bukuje motel – Guest house Pristina, abychom se trochu usušili. Na to, že je pondělí večer, tak se po městě pohybuje hodně lidí. Dojedeme k motelu a kluci jdou vykomunikovat vše potřebné, když 15 minut po nich není vidu ani slechu, tak je podezírám, jestli se zase nenapájejí. Další 3 minuty a já si říkám, že zaskočím na ambasádu, kolem které jsme ve vedlejší ulici jeli. Jestli je tam nespoutali k židli. Moc se koukám na akční filmy. Vycházejí po 20 minutách ven a tak se jich hned ptám, kde byli. Odpovědí mi je, že měli přednášku o historii Kosova a dostali mapu od milého pána, který s dcerou motel vlastní. Opodál se objevuje i pán a komunikuje skvělou angličtinou. V motelu jsme dostali jasné instrukce, kam se musíme podívat. Monument NEWBORN je památníkem v hlavním městě. Prvních pět let nezávislosti byla písmena žlutá, po pátém roce byl vymalován barvami vlajek všech zemí, které Kosovo uznává. Od té doby každý rok v jiných barvách. A vzhledem k tomu, že je to nyní 10 let od vzniku státu, tak je z nej „NEW10RN“

Motel byl dobrý nápad, protože večer kolem 21 h je takový slejvák, že kdybychom byli někde ve stanu, tak by se proměnil v jezero i ten sebelepší! Místní kavárny a cukrárny jsou obsazené do plna.

Na jídlo jsme si zašli do místního bistra na hamburger a vzhledem k tomu, že to bylo muslimů, tak na pivo jsme museli jinam. Také si dáváme místní kořalku – něco jako naše slivovice, ale slabší. Usínám jako doma v peřince a sbírám síly na přesun směr domov.
 

Den 8. – 24.7. – 440 km

Pokoj opouštíme v 11 h. Všude prodávají kukuřici, nestihla jsem ochutnat, tak příště, abych podpořila místní. Už od Bosny až sem všude u hlavních silnic najdete vrakoviště, nekonečný výběr pneumatik, myčky na každém stém metru. Můžete si i vybrat náhrobní kameny neuvěřitelných rozměrů a tvarů.
22 stupňů – hlavně, aby nepršelo. Zastavujeme na pumpě, protože Honza je na suchu a milý pán se dotazuje, odkud jsme. Polsko? Ne, ČR. Proč si každý myslí, že jsme Poláci? Zničehonic vlají ve městech srbské vlajky a říkám si, jestli jsem neusnula. Neusnula, ale 5,3 % obyvatel tvoří Srbové, kteří jsou soustředěni na severu země. Včerejší večer na pokoji jsem se dočetla, že z Kosova do Srbska nepouštějí, lepší je vzít to přes Makedonii nebo Černou horu a nebo ukazovat jen občanku, tak ji ukazujeme a jsme v Srbsku. Projíždíme klikatou cestou, která vede horami. Jsou tady 1300-1700 m.n.m. hory, ale na názvy se mě neptejte. Azbuku neumím.
 
Jako bych to před chvíli neříkala, zase prší. U Cacak zastavujeme na pumpě a vybíráme, kde dnes složíme hlavy. Původní plán byl Bělehrad, ale chceme se víc posunout k hranicím, tak vybíráme kemp Farma 47, Salaš. Péťa rozhoduje, že si dáme něco k jídlu, do večera daleko. Denní menu – girice.

No tak jo, kdo ví, co přinesou, ale tohle jsem fakt nečekala. Příště si to vygooglím. Jsou to malé rybky, cca 7 cm dlouhé. Girice se nekuchají, nechává se i hlava, jen se omyjí a osuší. Před smažením se osolí a nechají se asi hodinku odležet. Pak se obalují v mouce a prudce se smaží v olivovém oleji. Nechají se hodně vysmažit. Jedí se celé, pokud možno horké, i s hlavou, s chlebem a zeleninovým salátem. Chleba a salát byl asi za příplatek, tak asi 20 kousků do sebe házím a zbytek nechávám. Oblíkám vrchní díl nepromoku, abychom za chvíli zase nezastavovali. Bereme to po dálnici. Cca 200km za 1,5 EUR a to se vyplatí. Teda jim asi ne. Naštěstí se počasí umoudří a z 19 stupňů je 25 a my při rychlosti 130 schneme.
Přijíždíme do kempu, který je plný stromků kdoule. Pán neumí anglicky, ale používá translategoogle. Je milý a vstřícný. Necháváme si natočit pivo a usedáme k večeři – segedínský guláš z kovzervy. Honza přináší i tu svou a popelník mu slouží jako podtácek. Pánovi dáváme ochutnat slivovice a on na oplátku přináší svůj výrobek z kdoule. Užíváme si poslední společný večer a vzpomínáme. Zítra se budeme v Györ dělit a Honza to bere na Moravu za přítelkyní, a my máme ještě v plánu termály.
 

Den 9. - 25.7. - 405 km

Pán nám po předchozí domluvě udělal snídani. Příjemná změna po ranních kaších. Za občerstvení, nocleh a snídani platíme 53 euro a odjíždíme v 9:30. No co, 8 h ranní zase neklapla. Míjíme poslední dvě mešity a míříme na hranice. Se Srbskem se loučíme v posledním městě Kelebija. Na srbské straně nás pouští, ale Maďaři si to užívají. S rukavicemi lezou do každého auta. Dobře, berme to tak, že ten přechod do eurozóny berou zodpovědně. Je asi 28 stupňů, ale fouká vítr, takže čekání přežíváme. Asi 50 km před Györ se loučíme. Navštěvujeme Rába Quelle Kft.
 

Den 10. - 26.7.-420 km

Při přesunu směr domov se zastavujeme ještě ve Velkých Bílovicích u našeho vinaře.

Na obědě v Globus Brno a v 19 h přijíždíme do Jičína a mamka nám servíruje slíbené halušky s uzeným a se zelím. Jsem šťastná za to, že jsem poznala další kus Evropy a jela bych znovu, ale jsem smutná z toho, že až za rok, a uvidíme, kam nás motorky povedou.


POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (17x):


TOPlist