BalkanTrip 2012

Tak a je to tady, vytoužená dovolená je schválená a já začínám plánovat. Moc času není ani na výlet ani na sezení nad mapou ale couvnout už nejde…to by bylo moc jednoduchý. Cíl je jasný – východ! „A proč? Jsi blázen.“ Slyším ze všech stran. „A proč ne?“ Odpovídám. Prostě chci na východ a mám pocit, že pokud se tam nepodívám hned, tak mi při všech těch změnách co se dějí, uteče mezi prsty zatraceně rychle.

BalkanTrip 2012

Kapitoly článku

1.den

Už to začalo, vyrazil jsem na tu úžasnou cestu, kterou jsem si vymyslel. Z práce jedu dřív, ale protože jsem máslo a zapomněl jsem doma pár drobností, tak se vracím. Nakonec jdu ještě s kámošema na pivo a vyjíždím v osm večer. Stejně chci dojet jen do Dolních Kounic do kempu a spát u vody. Jako drsoň jedu bez GPS a samozřejmě se ztrácím. Hledám kemp, ale marně, když se náhle objeví cedule ATC (pro mě vždycky AuToCamp). Z ATC se vyklubalo AutoTruckCentrum…no, ale už je tma a tak rozkládám spacák za zdí. Docela se to dá, plzeň na dobrou noc, napsat deníček a spát. Nechce se mi spát a tak jen čumím a přemýšlím, jak to bude dál. Zítra se v Bosně setkám s Honzou, se kterým pojedu směr Turecko a jeho kamarádem Peterem u kterého budeme nocovat.

2.den

Vyjíždím poměrně brzo, není na co čekat, mám před sebou dlouhou cestu až na sever Bosny. Jedu po hlavních tazích kolem Balatonu. Co mě udivilo, všude je spousta Němců a kolem Balatonu obzvlášť. V Maďarsku toho moc k vidění není ale i tak točím nějaké video a pár fotek taky padlo. Po cestě kupuju v místním supermarketu pár piv, ať nejedu na návštěvu s prázdnou. Působím na domorodce jako zjevení. Večer přijíždím na místo a marně hledám. Po pár smskách pro mě Peter přijel a já ho sledoval až domů. Zde se opět ukázala neschopnost mé navigace a tak jsem ji už pro jistotu nezapnul. Po příjezdu následuje seznamování, pivo, víno, večeře, další pivo a víno. Peter má starou Africu Twin a je na ni náležitě hrdý, srovnáváme s BMW, klasika. Probíráme, teď už náš, výlet a cestu na další dny, Peter doporučuje trasu. Spát jdeme s plnou hlavou (vína, piva, kořalky a plánů na zítřek).

3.den

Od Petera se moc nechce, ale už je dost pozdě a něco musíme najet. Vyrážíme na jih směrem na Sarajevo. V obci Han Pijesak odbočujeme z hlavní a projíždíme nádhernými zatáčkami. Povrch poměrně kvalitní a tak se dá jet i rychleji. Najednou Honza odbočuje někam do kopců, prej offroud vole. Nu dobrá povídám si, ještě jsem to nezkusil s plnou motorkou…no zkrátka, su kokyn a padám.

Naštěstí žádná škoda, jen místní se baví. To je konec offroudu a zpět na asfalt. Někde za Žepou(?) sjíždíme do kaňonu řeky Driny. Voda je průzračně modrá a pařák k padnutí. Dáme pivko, trochu pojíme od místních právě upečené jehně, společné foto a jedem.

Tady su kokyno podruhé, to už ale padám na asfaltu, naštěstí v nízké rychlosti a odnáší to „jen“ plexy, blinkr a ohnutý držák kufrů. Tenhle kus Bosny je prostě nádherný, těžko říct, že se tu ještě před lety válčilo.

Sjíždíme do Višegradu a u pumpy si necháváme poradit restauraci. Jídlo jen nejen epesní, ale je toho tolik že to málem nesníme. Jako bonus platíme na naše pár korun a tak aspoň necháváme slušné zpropitné, protože servis byl skvělý. Odvalíme se k motorkám a jedem směr Ustibar, kde překračujeme hranice do Srbska a po pár kilometrech do Černé hory. To už je tma a hledáme něco na přespání. Celníci odmítají naši společnost vedle své budky a tak pokračujeme. Na doporučení hledáme kemp u řeky Tary, ale nenacházíme. Cesta se kroutí horama a mi furt ne a ne něco najít. Přijíždíme k pár domkům a ještě se tu svítí. Jdu se zeptat a máme štěstí, můžeme si postavit stan na zahradě. Jsou tu na víkend Marijanka, Jelena a Irena! S dětmi a dědou  No nicméně jsme pozvání na jídlo a samozřejmě pití. Jdeme spát až hodně po půlnoci a to už v těchhle výškách venku snad mrzne.

4.den

Ráno holky připravili hody, jinak se to říct nedá. Pozvání od dědy na rakiju nemůžeme odmítnout, společné foto a už raději jedem, nebo si nás taj nechají. Balkánská pohostinnost se nezapře. Durmitor mi připadá jak alpy, sice ne tak vysoký, ale přesto velice krásný. Sjíždíme z hor směr Podgorica. Silnice vede přímo přes Skadarské jezero, odbočujeme do kopců a jedem se podívat mimo hlavní tah. Úzkou cestu sjíždíme k moři do města Bar.

Kolem moře pokračujeme na Ulcinj a Velikou Plazu. V Ulcinj si dáváme nějakou místní baštu. U pláže nás odchytne týpek na skútru, že prý určitě hledáme ubytování. Vede nás k hotelu a máme sami pro sebe luxusní zahradu a sprchy kam zamykáme věci. Je brzo a tak se vyrážíme prubnout koupačku a nightlife ve městě. Je to jak v Chorvatsku, všude se prodávají laciný cetky, ale aspoň tu nejsou samý Češi. Po pár pivkách na pláži jdeme spát. Zahrada sice luxus, ale hned vedle staví vcelku veliký most, takže v sedm ráno už nás budí sbíječky.


 

5.den

Ráno platíme panu domácímu každý asi 5eur a hledáme cestu do Albánie. Jezdíme sem a tam a nějak nás ta Albánie nechce, cestu se nám daří najít až na několikátý pokus. Na hranice jsme to zvládli a frontu předbíháme průchodem pro pěší. Ještě že tak, protože je už asi 40 stupňů. Projíždíme Shkodërem a poprvé se mě místy doslova dotýká atmosféra, která tu panuje. Poprvé je to nezvyk a člověk si musí zvyknout na trochu odlišný svět, ale jak se to poddá, je to paráda. To, že na kruháči chodí lidi a jezdí děda na oslu v protisměru, mi už od teď divné nepřipadá.
 Trochu si zajíždíme ve snaze najít odbočku na Kukës, nechceme jet po dálnici, kterou tu postavili, ale pěkně po staré. Nakonec se nám to daří a už jsme v horách. Po cestě toho zas tak moc není, takže se můžeme kochat přírodou, která je opět super. Odpoledne jsme v Kukës a cestou nám nemohl uniknout fakt o složení zdejšího vozového parku. Němci by se sem měli jet někdy podívat, třeba na dovolenou, protože jejich auta už tu jsou. Ubytko máme luxusní za 10euro v hotelu, motorky v garáži. Sedáme na zahrádku na hlavní třídě, pijem pivko, píšem domů a počítáme mercedesy. Medvědů sice mraky, ale ženský…ani jedna, když nepočítám tu starou kulhavou. Emancipace se sem asi ještě nedostala. Na zítřek podle offroud průvodce celodenní cesta do Peshkopi údolím Černého Drinu.

6.den

Do Peshkopi vedou cesty dvě a nevím, jestli jsme netrefili tu správnou, ale stojí tady zbrusu nová asfaltka. Ovšem cesta je úchvatná a nabízí se nám úžasné výhledy. Navíc si můžeme na tak pěkné cestě i trochu zablbnout.

Místo celého dne to jedeme asi 4 hodiny a protahujeme dnešní etapu až k Ohridskému jezeru. Telefonem domlouvám setkání s kámošem, co jsou tu na kolech a vida, jsou asi 20minut od nás. Skutečně se potkáváme a večer probíhá družba na pláži u Prespanského jezera. V autobuse je haluzově pár učitelů ze střední, takže večer je zábava.

7.den

Včera jsme zajeli s mašinama na pláž no a dneska je musíme nějak dostat zpět na cestu. Když už začíná smrdět spojka, přenechávám to tedy Honzovi jako zkušenějšímu. Jde mu to líp. Odkládá to tak 5 metrů před asfaltem, ale zato kvalitně a protože je jen v trenkách odnáší to hnusně spálené lýtko od svodu. Naštěstí je řidič autobusu taky záchranář a tak je ošetření kvalita. Ještě že tak, dneska je v plánu drtit kilometry až do Turecka. Je to jen dálnice a nic jiného. Musím říct, že jsem v Řecku nikdy nebyl, ale sever je fakt humpl, samá továrna, pole a nic k vidění. Konečně to máme za sebou a dnes spíme na pláži ve městě Alexandroúpoli. Volíme naprosto vyfikundátní místo na pláži. Valím pro něco na jídlo do města, protože Hanz moc chodit nemůže. Tady mě ovšem Řecko velice překvapilo. Jídlo pro dva asi za 5eur a ještě jsem dostal zadara dvě plechovky řeckýho pivka. Uděláme si pěkný večer! Proběhne ještě nějaká koupačka a spát.

8.den

Ráno snídaně z Lídlu a na doporučení místního bíčboje hledáme lékárnu a posléze i nemocnici. Tady Řecko překvapilo podruhé, u vchodu nás vítá ostraha v neprůstřelné vestě. Nicméně doktoři jsou tu taky. Mažou na spáleninu jakousi Nutellu, injekce nesmí chybět. Vše zapsat do tlusté knihy a čus. Pokračujeme na Istanbul. Už včera se z Honzové mašiny ozývaly divný zvuky, ale dneska je to ještě horší. Jsme v Turecku, cesta je dost nezáživná, poměrně provoz. Chceme dojet do Istanbulu, ale zdá se, že to mašina nedá, spojka klouže a vůbec se jí nechce. Přehodnocujeme plány, volá se domů, do servisu, hledá se řešení. Opět musíme poděkovat posádce autobusu a slečně překladatelce do Bulharštiny za pomoc a domluvu za nás. Nakonec otáčíme směr Bulgaristán, kde má být v Burgasu údajně servis BMW, který nás bude čekat. Co mě překvapilo, jsou po ozuby ozbrojení vojáci na Turecké straně hranice. No a zatímco na „Řecké“ straně se usmívají a mávají, tak na té „Bulharské“ vůbec.  ousek za hranicemi potkáváme malýho Kanaďana na kole. Vypadá tak trochu že se přemístil teleportem z albánské školky, huba modrá od borůvek, špinavej, hadry vytahaný. Ovšem příběh o to zajímavější. Nemá prachy, peněženku s kartou mu ukradli a lidi mu dávají jídlo, protože na něj nemá. Koupil si starý kolo a chce dojet do Istanbulu. S tím, co a jak bude, si zřejmě hlavu nelámal. Hodně se mu líbily motorky a prý si taky koupí takovou, jen co si udělá řidičák. Popřáli jsme šťastnou cestu a opravdu doufám, že byla. Do Burgasu dojíždíme večer a opět volíme místo za barem na pláži. Ráno se pokusíme najít servis a snad to nějak dopadne.

9.den

Odjíždíme do servisu a skutečně tu je, ovšem jak je nám sděleno, jen pro auta. Navíc o nás nikdo neví. Dealer je ovšem v pohodě a volá na všechny strany. Opravu by prý možná zvládly, ale náhradní díly nemají, navíc je sobota, takže by se to tu dost protáhlo. Nicméně nás posílá ještě za svým známým mechanikem, prý nejlepším na motorky v Burgasu. Mechoš pomáhá, jak může, dokonce nás zve i na oběd do města. Během oběda domlouvá odvoz motorky. Náhodou jedou zítra jeho známí dodávkou s vlekem do Vídně. Nutno říct, že jeho známí jsou potetovaný hovada žijící v přívěsu a tak na nás tahle „náhoda“ nepůsobí moc dobře. Zítra v sedm ráno máme dojet a mašinu naložíme. Loučíme se a vůbec nemyslíme na vraždění nevinných motorkářů a kradení jejich motorek. Spát budeme na našem známém fleku za barem na pláži. Ale ještě předtím chceme nějakou místní zobku, hospod je tu plno, jen si vybrat. Je vedro a tak se vysvlékáme z čeho můžem, ale co s botama? Nikam se nevejdou a jen tak u motorky je taky nechat nechceme. Za barem ve skladu dělaj kofoly, tak třeba nám je za cigára pohlídaj, říkáme si. Nátura se zřejmě nezapře nikde a tak, když morgoš vidí boty, hned do nich skočí a začne tancovat. Raději to rychle končíme a jdem pryč, ale i tak chcou aspoň cigára. Boty nakonec hážem do křa, snad se tam neusídlí nějaká kuna.
Ovšem dnešní večer se stává ještě o něco speciálnější. Jak se tak potloukáme kolem moře a žerem zmrzlinu na váhu (ne na naši, fakt ji vážili), potkáváme auto projektu Moto Cestou Necestou 2012. Samozřejmě jsme to viděli v TV a víme, že mají mechanika, třeba pomůžou. Nakonec na pláži potkáváme Egona, trošku pokecáme a prý mechanika nemají, ale máme se aspoň večer stavit na pivko k nim na hotel. To nemůžeme odmítnout. Pro Honzu výlet končí, tak se aspoň pěkně ože…ehm rozloučíme. Večer dorazí z letiště i zbytek výpravy Pavel Liška a Filip Blažek.

 Sedíme, kecáme, jíme, pijeme a kluci probírají, jak zítra dojedou do Istanbulu. Uteklo to jako voda, Liška je bůh, loučíme se.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.05
Známkováno: 57x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist