Balkánská odyssea 2014

Den 6 aneb Albánské dobrodružství  ( Ohrid – Ulcinj )

Ráno vstáváme a jdeme si opatřit do nedalekého obchůdku něco k snídani.  Kupujeme si koláčky a jogurt a vracíme se do hotýlku. Před vchodem  do penzionu je plastový stůl s židlemi a u něj sedí Marina a její manžel v triku Husaberg. Dáváme se s ním do řeči a zjišťujeme, že pan domácí je gastarbeiter, pracující pro KTM. Je tak jen otázkou minuty než sklouzne řeč k motorkám. Na znamení přátelství nám jde pan domácí uvařit ke koláčkům kafe a tak ještě dlouho klábosíme o motorkách i o životě. Nakonec se rozloučíme a jdeme si dát ranní osvěžující koupel v jezeře. Je to paráda a dojem kazí jen hromady odpadků na pláži.
Vracíme se k motorkám a balíme. Dnes nás čeká severní Albánie. Pan domácí nás vybaví ještě potvrzením o ubytování, bez kterého bychom prý mohli mít na hranici problém a pak už za doprovodu burácejících dvouválců míříme k hraničnímu přechodu Debar. Cesta je to docela příjemná i když vede převážně rovinatou krajinou. Hlavně posledních pár kilometrů před Debarem svištíme po kvalitní a dostatečně zakroucené silnici. Dvojjazyčné a nezřídka posprejované nápisy na cedulích naznačují, že vztahy mezi Albánci a Makedónci asi nejsou úplně ideální. Samotný Debar není zrovna výstavní město. Vzhledem k tomu, že nevíme co nás čeká v Albánii tu ale pro jistotu tankujeme plnou. Na čáře nás nijak výrazně nezdržují a žádný papír po nás nikdo nechce. Jen kontrola dokladů, pár slov pro nás nesrozumitelnou řečí a jsme v Albánii.  Hned za hranicí míjíme spoustu obrovských, ale nedostavených domů, které vypadají jako kdyby stavitelům došly peníze a už pár let je nechali ležet ladem. Silnice není žádný zázrak, ale mohlo by to být i o poznání horší. Většina aut jsou prastaré mercedesy s albánskou SPZ.

Po každé když projíždíme nějakou vesnicí, všichni místní kluci na nás mávají. Vždycky jsem si představoval Albánce jako snědé typy s havraními vlasy. Mávající děti jsou ale většinou světlovlasé, a tak mě napadá myšlenka jestli tu před pár lety nejel nějaký švédský zájezd. Přijíždíme do města Peshkopi, které samo o sobě moc krásy nepobralo. Silnice v Peshkopi jsou příšerné. Jedeme pomalu, vyhýbáme se obrovským pastem na mamuty a kličkujeme mezi množstvím aut. Po chvíli bez většího bloudění nacházíme vysněnou a zcela novou silnici na Kukes. Tahle cesta není zakreslena téměř v žádné mapě. Je to přitom velmi kvalitní a kroucená silnice plná zatáček, vedoucí nádhernými a divokými horami v blízkosti hranice s Makedónií. Kromě toho, že je občas na silnici štěrk nebo výbrus asfaltu je to dokonalá horská cesta s nádhernými výhledy. Všude kolem jsou rozeklané vysoké a strmé kopce.  Na chvíli zastavujeme u hromady obřích ocelových trubek určených pravděpodobně pro plynovod nebo něco podobného. Kromě doplnění tekutin využíváme krátkou pauzu k focení hor. Nezdržíme se dlouho a pokračujeme v cestě. Nakonec nás silnice, nad kterou by zaplesalo srdce každého motorkáře, údajně snad relativně nedávno vybudovaná kvůli jakési elektrárně, zavede až do města Kukes. V závěru cesty sjíždíme z hor a poslední kilometry před Kukes pak vedou převážně po rovině. Samotné město je klidné a mnohem hezčí než Peshkopi. Skoro jako nějaký lázeňský rezort. Zastavujeme na široké a přitom klidné ulici s upravenými domy. Na zahrádce před kavárnou si dáváme dvě espresa. Mladý číšník nám vůbec nerozumí a mi jemu také ne. Celou dobu se nicméně usmívá od ucha k uchu a kafe nakonec přinese.  Chvíli nám trvá vysvětlit mu, že nemáme albánské Leky. Podáváme mu tak pár eurových mincí a zdá se že je spokojený, neboť se nepřestává usmívat. Už je relativně pozdní odpoledne a čeká nás ještě dlouhá cesta do Skadaru. Obloha se začíná zatahovat a vypadá to na déšť. Jedeme pár kilometrů po nové dálnici na Tiranu a to co vidíme nás opravdu pobaví. Není asi moc zemí na světě, kde by se vám poštěstilo na krásné dálnici v levém pruhu a navíc v protisměru potkat krávu na procházce. Ještě, že tu není žádný provoz. I taková může být osobitá atmosféra téhle divoké a krásné země. To co jsme už chvíli očekávali se stává skutečností a začíná pořádně pršet. Zastavujeme u malé benzinky. Zastavujeme asi není v případě mojí osoby úplně přesný popis. Já najíždím na mokrý a velice hladký betonový panel na kterém se okamžitě motorka poroučí k zemi. S námahou ji zvedáme a vzápětí se soukáme do nepromoků. Přestože prší je docela teplo. Odbočujeme z dálnice a znovu stoupáme do hor. Silnice už není tak kvalitní jako doposud, i tak se po ní ale jede velice dobře. Co chvíli stoupá a zase klesá mezi strmými kopci a nabízí krásné výhledy. Jsme tu úplně sami, nikde ani živáčka natož pak motorového vozidla.
Přestává pršet a tak na kopci zastavujeme u jakéhosi památníku protifašistického odboje a sundáváme nepromoky, v kterých začíná být pěkně vedro. Pokračujeme pustou horskou krajinou po silnici plné zatáček  a jen zřídkakdy narazíme na nějakou vesnici. Ve vesnicích pak zpravidla mizí asfalt a jede se po rozmoklé šotolině plné výmolů. Za vesnicí se ale většinou asfalt v nějaké podobě zase objeví. Konečně míjíme několik pověstných albánských bunkrů, kterých jsou po celé Albánii údajně statisíce. Jsou němým svědkem doby, kdy se zdejší komunistický režim ve své paranoie připravoval na válku s celým světem. V této části Albánie jsou tyhle  malé pevnůstky k vidění ale opravdu jen velmi sporadicky, nebo alespoň já jsem jich tu moc neviděl. Když už se silnice začíná konečně svažovat ke Skadarskému jezeru, snažím se marně předjet osamocenou dodávku, která jak se zdá se mi vědomě snaží v předjíždění zabránit. Nakonec se mi to ale podaří a tak malinko odjíždím Tomášovi, který se drží za ní. Za chvíli vidím v protisměru osamělého cyklistu supícího do strmého kopce. Když ho míjím mává rukou a divoce gestikuluje. Nevím co si o tom mám myslet, ale nechce se mi zastavit, aby mě zas podezřelá dodávka nedojela. Za chvíli zaslechnu v interkomu Tomášův hlas, jak se anglicky baví s cyklistou a tak stejně zastavuju, abych mu neujel. Ukazuje se že, cyklista je američan, kterému ve zdejších horách došla voda a tak na Tomášovi vyprosí trochu z jeho zásob.  Nic proti americkým turistům, ale potulovat se večer úplně sám bez jediné kapky vody v albánských horách mi přijde přinejmenším jako lehkomyslnost. Zatím co čekám na Toma, dojíždí mě obávaná dodávka. Nikdo po mě ale nestřílí a nakonec auto mizí za obzorem. Slunce už se kloní k západu a my pokračujeme směrem na Skadar. Benzinu už není nazbyt a tak zastavujeme u malé a hodně omšelé benzinky v jedné malé vesničce. Ukazuje se, že stojan není funkční a nějaký malý kluk k nám nese benzin v PET lahvích. Nebudí to v nás velkou důvěru a tak s díky odmítáme a rozhodneme se risknout to až do Skadaru. Kluk i dospělé publikum se tváří uraženě a Tomáš si vzpomene na scénku z jednoho staršího českého filmu, kde podobná situace vyvrcholí  rozhořčenou otázkou: „ Tak vám nechutná naše pivo?“  V takovou chvíli se jeví jako nejlepší řešení zmizet a tak přesně to děláme.

Jízda s kopce nám naštěstí moc benzinu nepožere,  a díky tomu už za chvíli na pohodu tankujeme na předměstí Skadaru u krásné moderní čerpačky. Bohužel tu ale neberou karty a tak nemaje Leky dohadujeme sumu v eurech. Podle všeho se nejedná o nejvýhodnější kurz,  nedá se ale nic dělat. Vyhýbáme se městu, které je dost velké a míříme směrem k hranici s Černou Horou. Začíná se stmívat, a tak původní záměr dojet do Kotoru bere rychle za své. Přesto ale chceme strávit noc raději v Černé Hoře. Když se řadíme na hranici do dlouhé fronty, je už skoro tma. U všech aut žebrají mladé, podle vzhledu pravděpodobně cikánské ženy s miminy v rukou o almužnu. Nevynechají ani nás a zatímco řidiči aut před nimi zavřou okna, my se nemáme kam schovat. Rozhodně mi nepřipadá jako dobrý nápad v tomhle zmatku vytahovat šrajtofli a tak je jednoduše ignoruju dokud si nevyhlédnou jinou oběť. Před námi je plný autobus a vše trvá dost dlouho. Nakonec nás nechají s motorkami najet k okýnku pro pěší. Kontrola na černohorské straně se podezřele vleče. Pořád něco hledají v počítači a podávají si naše pasy z jednoho okénka do druhého. Nakonec se přeci jen dočkáme a konečně držíme pas v ruce. Welcome in Montenegro!
Je tma jak v pytli a my sjíždíme klikatou silnicí z prudkého kopce k letovisku Ulcinj na břehu jaderského moře. Ulcinj je klasický jadranský rezort plný barů, diskoték a západních turistů. Oproti Albánii je to úplně jiný svět. Všude je i plno lidí a plné jsou bohužel i hotely. Marně se snažíme najít ubytování. Plné jsou velké hotely i malé penziony a všichni nás posílají od čerta k ďáblu s dovětkem že je to bez šance. Jsme hrozně utahaní, hladoví a nemáme kde hlavu složit a to je půl jedenácté večer. Hledáme na netu a v navigaci telefony do hotelů. Když se dovoláme, odpověď je vždy stejná – plno. Nemáme ani stan abychom to někde rozbalili na divoko a po tmě ani netušíme kam jet. Když už situace začíná být beznadějná, stane se zázrak. Přímo před námi zastaví starý Passat a z něj vystoupí nesmělý mladík, který se zeptá jestli nesháníme nocleh. Zuřivě přikyvujeme. Říká nám tedy že, máme jet za ním, a že provozuje malý Hostel. Následujeme ho směrem do centra a po chvíli zastavujeme. Vypínáme motory, abychom nevzbudily jeho děti a tlačíme motorky z hlavní silnice na dvorek před domem. Je to normální prostě zařízený rodinný dům, je tu ale čisto. Máme pro sebe pokoj se čtyřmi palandami a na chodbě je záchod a sprcha. To vše za 10 Eur na osobu. Co víc si přát. Pan domácí nás zve na panáka rakije, a vypráví nám, že jsme jedni z prvních hostů jeho hostelu. On sám je zaměstnaný jako hasič, a jeho manželku prý teprve před týdnem napadlo, že by si z baráku mohli udělat hostel. Štěstí že jí to napadlo, jinak bychom neměli dnes večer kde spát. Pan domácí je hrozně ochotný a doporučuje nám nedaleký bar, kde se ještě takhle pozdě večer najíme. Zjišťujeme že nám nejde zamknout pokoj a tak pan domácí přináší šroubovák a snaží se zámek spravit. Když vidíme jak mu to nejde, zříkáme se dobrovolně práva na zamykatelnou místnost a padáme na večeři. Bar co nám byl doporučený je fajn. Hezké prostředí, dobré jídlo a rozumné ceny. Navíc tu dělají i snídaně, takže už víme kde na druhý den posnídáme. Po dlouhém dni a dobré večeři se vracíme na pokoj a konečně usínáme.

Den 7  aneb „From Sea to Sky“  ( Ulcinj – Tara )

Když ráno vstáváme už je nesnesitelné vedro. Ze všeho nejdřív jdeme zaplatit turistickou taxu. Nezaplacení tohoto městského poplatku podle všudypřítomných upozornění vede k brutální perzekuci provinilce, a vzhledem k tomu, že nechceme být na hranicích zastřeleni, pídíme se po místě, kde těch pár Euro zaplatit. Normálně se poplatek hradí v ubytovacím zařízení, které vám vystaví potvrzení, ale náš hostitel je v turistickém byznysu nováček a evidentně neví, která bije. Nakonec se nám podaří poplatek zaplatit u stánku s turistickými informacemi a po té co ve formuláři uvedeme, že jsme ubytováni u kamaráda, získáváme i příslušnou bumážku. Papírování máme za sebou a tak se loučíme z hostelem, a na motorce jedeme do centra k baru z předchozího večera. Je už nesnesitelné vedro, a v centru není kde zaparkovat, a to ani motorku. Nakonec parkujeme každý jinde a dost daleko od baru kam míříme na snídani. Vedro už je k nevydržení a procházet se po rozpáleném městě v motorkářských hadrech je opravdové sebetrýznění. Po vydatné snídani se konečně vymotáme z města a míříme směrem na Bar ( tentokrát s velkým B ). Pobřeží je moc krásné a turistický ruch je tu minimálně na stejné úrovni jako v sousedním Chorvatsku. Po pár desítkách kilometrů odbočujeme z hlavní a stoupáme po úzké asfaltce se strmou silničkou vysoko do pobřežních hor. Výhledy jsou to nádherné, cesta je ale občas plná štěrku a co chvíli se tu propadá krajnice. Nad horami se objevují zlověstná a kovově temná mračna. Ve vzduchu je cítit bouřka. Nám se ale až na pár kapek daří vyváznout se suchou kůží. Nad Bokou Kotorskou je ale zdá se boží dopuštění. Chvílemi se nám z úzké silničky naskýtají úchvatné výhledy na Skadarské jezero, které protíná černohorsko-albánská hranice. Cesta je tu hodně úzká, ale stále ještě pokrytá asfaltem. Nakonec nás vede z kopců dolů k řece, kde zastavujeme na malebném a klidném místě a v malé hospůdce, z které se nabízí výhled na krásný kamenný most si dáváme kolu.

Osvěženi míříme zpátky do hor. Projíždíme přes město Cetinje a pak už stoupáme do Národního Perku Lovčen. Silnice je dost mokrá. Zdá se že tu byl pořádný slejvák. Trošku bloudíme, nakonec, ale stoupáme strmými serpentinami k památníku národního hrdiny Njegoše. Bohužel v jedné z posledních serpentin Tomáš nedobrovolně vystupuje z motorky. Kosti jsou naštěstí celé a tak sčítáme škody na materiálu. Zdá se, že to odneslo jen sklíčko na levém blinkru, které poslepujeme provizorně izolepou a raději parkujeme na přilehlém parkovišťátku.  Posledních pár metrů pod schodiště na vrchol jdeme tedy pěšky. K Njegošovu mauzoleu nás čeká snad tisíc schodů vedoucích tunelem na vrchol kopce Jezerski vrh. Když se nám podaří v motorkářských hadrech dosupět až nahoru, naskytnou se nám dech beroucí výhledy na okolní kopce i kotorský záliv. Je to sice pořádný výstup, ale opravdu stojí za to. Platíme vstup a vcházíme do samotného mauzolea, které je střeženo dvěma ztepilými Černohorkami v nadživotní  velikosti. Ostatky Njegoše, který byl v 19. století vladykou Černé Hory a národním básníkem v jedné osobě jsou dle jeho přání uloženy v hrobce na vrcholu resp. pod vrcholem v podzemním sklepení. Před odchodem ještě kupujeme pár suvenýrů a s o poznání menší námahou míříme z kopce dolů. Sedáme na motorky a po pár kilometrech zastavujeme na další nádherné vyhlídce. Tentokrát stojíme vysoko nad Kotorským zálivem a kocháme se výhledem na tento nejjižnější evropský fjord, v kterém kotví obří výletní lodˇ , z našeho pohledu jen o něco větší než špendlíková hlavička.  Tenhle pohled je bezesporu jedna z nejhezčích scenérií, které jsem kdy na svých cestách viděl a vyplatí se chvíli si ten výhled užít.

Čas je ale náš nemilosrdný nepřítel, který nás žene dál a dál. Opět projíždíme městečkem Cetinje a doplňujeme palivo. Pak už velmi svižně svištíme po tříproudovce směrem k hlavnímu městu Podgorica. Bohužel mě v tomto místě zlovolně opouští moje HD kamerka připevněná k padacímu rámu. Tomáš jedoucí za mnou mě na to upozorňuje do interkomu. Na nejbližším místě zastavuju a dívám se co se stalo. Kovový závit zavařený v plastovém vodotěsném pouzdře kamery se prostě únavou materiálů urval a pouzdro i s kamerou odlétlo. Tomáš to vyhodnotil tak, že kamerka neměla šanci přežít. Silnice na Podgoricu je navíc tak frekventovaná, že hledat na ní kameru by byla silně adrenalinová záležitost s nejistým koncem.  Vzhledem k tomu, že mi stále ještě zůstala kamera na helmě,  nezbývá než hračku oželit a pokračovat dál. Sbohem, snad tě nikdo nenajde aby z SD karty vytáhnul důkazní materiál o tom, že naše jízda tu nebyla zrovna předpisová. Konečně nás vítá Podgorica. Město celkem odpovídá popisu. Není tu nic na čem by naše oko se zalíbením spočinulo a tak pokračujeme dál. Dnes chceme nocovat v horském středisku Žabljak, které je centrem NP Durmitor a zároveň největším místním lyžařským resortem. Čeká nás tedy ještě pořádný  us cesty a to cesty, z které je stále co sledovat. Slunce se pomalu sklání k vrcholkům hor a my uháníme po krásné a mírně klikaté silnici v kaňonu řeky Morači. Po obou stranách se tyčí hory a vpravo pod námi se zařezává do skalnatého masivu řeka. Rychlá jízda kaňonem má ale svojí dohru. Co chvíli totiž míjíme značku s omezením rychlosti, kterou vyhodnocujeme jako pouhé doporučení a tudíž ignorujeme. Za jednou ze zatáček se ale chytám do pasti a policejní hlídka s mobilním radarem si mě bere stranou. Tomáš ve stínu projíždí a mizí v dáli. Jsem si jistý že za nejbližší zatáčkou na mě počká. Tak copak copak páni policajti? Hlídka mi oznamuje že jsem jel na šedesátce 111km/h. Ajaj to bude drahý! Tvářím se zkroušeně a provinile a jaké je moje překvapení když mi policajt po zběžné prohlídce dokladů ukazuje, že mám jet a to bez toho abych přispěl do státní kasy! Tomu říkám chápavý policista. Nezbývá než hluboce smeknout před tímto přístupem, pánům poděkovat a vypadnout. Mezi námi to opravdu nebyl nebezpečný úsek, ale i tak vyjadřuji svůj respekt a trochu zmírňuji tempo. Po pár desítkách km ale stejně instinktivně zrychlujeme, protože se nám nechce dojíždět za tmy. Tomášovi navíc nesvítí světlo a tak musí svítit dálkovým. Špatně odbočujeme z hlavní na Žabljak a musíme se vrátit což nás podstatně zdrží a tak do dalšího krásného kaňonu, tentokrát  řeky Tara vjíždíme už za šera. Silnice je vlhká, ale pomalu vysychá. Krajina se noří do tmy a my taháme za plyn co to dá. Silnice vede převážně lesem a tak do kaňonu stejně není moc vidět. Nakonec vyjíždíme u starobylého mostu přetínajícího kaňon vysoko nad řekou. Rezignujeme tedy na noc v Žabljaku a ubytováváme se v jedné z chatek nad mostem. Je to klidné místo a bydlí tu převážně vodáci sjiždějící Taru na raftu, ale taky pár motorkářů včetně jednoho GS s Tureckou značkou. Chatka je opravdu basic, ale nebýt propadlého roštu u postele tak se to dá. Každopádně už úplně za tmy jdeme zakončit dlouhý den kobasicí v zahradní restauraci nad řekou. Do Žabljaku nám zbývá nějakých 20km, ale ty už necháme na zítřek...

Den 8 aneb Durmitor, čerstvé maliny a jak ujet blesku... ( Tara – Sarajevo )

Ráno se sbíráme a dříve než vyrázíme do nedalekého Žabljaku, dáme si k snídani na terásce s luxusním výhledem palačinku. Žabljak to je takový černohorský Aspen nebo možná spíš Špindl. V celém středisku je ale jen jedna malinkatá benzínka a tak při tankování postojíme v pěkné frontě. S plnou nádrží pak jedeme k populárnímu Černému jezeru. Motorky a všechny přebytečné věci necháváme na parkovišti a vyrážíme spolu s davy turistů po lesní asfaltové promenádě směrem k jezeru. Cesta je lemována stánky se zmrzlinou a po většinou hezkými Černohorkami nabízejícími lesní jahody, borůvky a podobné dobroty v kelímcích s párátkem. Samotné jezero je nádherné a pohled na horu Medvěd a okolní kopce rozhodně stojí za to. Jen kdyby tu nebylo tolik lidí. Na zpáteční cestě neodolám a kupuju si kelímek borůvek spolu s úsměvem sličné prodavačky. Motorky nacházíme tam kde jsme je zanechali a tak se oblékáme abychom pokračovali dál. Těšíme se na průjezd pohořím Durmitor ale temná mračna nad námi nám dělají vrásky. Sotva vyjedeme ze Žabljaku spouští se déšť. Durmitor jsou nádherné a divoké hory a z úzké silničky, která je protíná se nabízí nádherné výhledy. Občas nám zkříží cestu párek ovcí a určitě by se nám tu líbilo nebýt vytrvalého a vydatného deště. Kapky dopadají i na objektiv kamery na mojí helmě a tak žádné velké filmování nedává smysl. Déšť nás po chvíli donutí zastavit a navléknout nepromoky. Stojíme u silnice a kde se vzal tu se vzal basketbalový koš. 
Místní horalé si asi na horské silničce rádi zadriblují. Ještě horší než samotný fakt že prší je náhorní plošina před
námi. Nad ní zuří bouřka a perou do ní blesky. Když na to peklo koukáme, je nám jasné že projíždět tudy na motorce a tvořit dva živé hromosvody asi není dobrý nápad a tak otáčíme a vracíme se zpátky na hlavní. Prodlužujeme si tak cestu asi o 100km abychom se vyhnuli úseku asi dvaceti kilometrů ale aspoň pojedeme v klidu. Na objížďce se konečně daří ujet dešti a tak jedeme v relativní pohodě po kvalitní a rychlé silnici. Na jednom odpočívadle potkáváme oktávku s českou značkou a dáváme se s krajany do řeči. Když se svěřujeme s plánem jet přes Foču do Sarajeva zrazují nás, že prý je silnice rozbitá a objízdná trasa vede lesem a prý to neprojedeme ani na enduru. Tato informace nás nepotěší protože už tak jsme nabrali parádní skluz a další zdržení se při našem napjatém časovém plánu moc nehodí. Loučíme se s čechy a sjíždíme směrem ke kaňonu řeky Pivy v němž se rozlévá známá přehrada. Opět jsou to moc krásné pohledy a silnice podél přehrady co chvíli zajíždí do tunýlku vykutaného ve skále aby se po chvíli zase vyklubala ven a odhalila další krásný pohled na jezero. Nakonec přejíždíme hráz a klesáme prudce do kaňonu směrem k Bosenské hranici. Dole na nás čekají improvizované budky pro celníky a nápisy v azbuce hlásající že právě vjíždíme do Republiky Srpské což je jakýsi stát ve státě v rámci Bosny a Hercegoviny. Okamžitě je vidět propastný rozdíl oproti Černé Hoře. Silnice je plná výmolů a sem tam potkáváme volně se promenující krávu a nebo naopak fungl nové BMW 5 kličkující mezi děrami o velikosti pasti na středně velkého mamuta. Nakonec přijíždíme do Foči což je podle jedné mé kamarádky z Prahy krásné město, podle mě dost zanedbaná obec na celkem pěkném místě. Tankujeme plnou a Tomáš využívá pauzu k výměně žárovky. Krásná pumpařka je dost nepříjemná a na celkovém dojmu z Republiky Srpské moc nepřidá. Čeká nás ještě přes sto kilometrů do Sarajeva. Tma se neodvratně blíží a potemnělá obloha slibuje další příděl deště. Je na čase se rozhodnout jestli to vezmeme nejkratší cestou a budeme riskovat offroad za tmy a anebo zvolíme alternativní trasu. Vzhledem k tomu že už je skoro tma a začíná znovu pršet rozhodujeme se že pojedeme po klikaté okresce, která je zakreslená na mapě a zdá se že se ani moc neodchyluje od původní trasy. Za Fočou odbočujeme doleva na vesnici Ustikolina a zvolna stoupáme po hrbolaté a klikatě silničce do hor. Už se pomalu stmívá a my chceme být v Sarajevu pokud možno do tmy. Cesta je čím dál užší a klikatější, Navíc je pěkně mokrá a tak mi to i přes veškerou opatrnost v jedné vracečce klouzne a jsem nucen z motorky vystoupit za jízdy. Škoda na lidech i materiálu je naštěstí minimální. Ležící motorka v serpentině není ale zrovna nejlepší způsob jak zaparkovat. Naštěstí se Tomáš rychle vrací a pomáhá mi naložené Geeso zvednout. Heureka. Už jsem viděl jak to do mě někdo zezadu nakouří. Naštěstí tu vůbec nic nejezdí což je docela podezřelé. Sedáme na motorky a pokračujeme dál. Postupně silnice mizí a střídavě se mění v rozmoklou šotolinu nebo kamenitou cestu a vytrvale stoupá do hor. Po asfaltu už delší dobu ani památky a nebýt čím dál vetší tmy a deště a zoufalství z vědomí že my, ani navigace netušíme kde jsme, asi bychom si jízdu ve stupačkách uprostřed Bosenských hor i docela užívaly. Za chvíli sjíždíme s kopce do malé osady na břehu rozvodněné říčky a říkáme si že povodeň je ještě to poslední co nám chybí... Pokračujeme dál s vědomím že  už není cesty zpět. Všude kolem je za chvíli černočerná tma, jen hory, lesy a jediné pojítko s civilizací v podobě rozbahněné šotolinové cesty. Jediné co nám dává naději je navigace, která  už sice dávno rezignovala na jakoukoliv v mapě zakreslenou cestu, ale alespoň 
 ptimisticky naznačuje že vzdálenost vzdušnou čarou mezi námi a Sarajevem se přece jen pozvolna zkracuje. Občas míjíme rozstřílenou rujnu domu, utopenou hluboko v lesích a uvědomujeme si, že jakýkoliv bivak mimo cestu je vzhledem k zaminovanému terénu značně riskantní. Nezbývá tedy než pokračovat dál a doufat že těch zbývajících 30km vzdušnou čarou nějak doklepeme. Po desáté hodině večer se stane to, v co jsme se v duchu úpěnlivě modlily. V šotolinové cestě je čím dál víc kamenů a za chvíli se objevují i první náznaky asfaltu zvěstujícího blízkost civilizace. Nakonec se objevuje souvislý asfaltový koberec, který vyústí po dalších 10min v odbočku na hlavní. Tady už se chytá i navigace a my už ukrajujeme posledních pár kilometrů k předměstí Sarajeva. Zastavujeme u velkého hotelu M3 a rozhodujeme se že toho pro dnešek bylo dost. Volný pokoj mají a před hotelem na parkovišti s kamerovou ostrahou parkujeme vedle dalších čtyř GeEs se slovenskými SPZ. Dokonce stíháme poslední minuty než zavře kuchyně a objednáváme si večeři. U vedlejšího stolu sedí parta slovenských motorkářů multigeneračního složení. Trochu s nimi pokecáme ale po půlnoci balíme a jdeme spát. Pro dnešek toho bylo až až.

Den 9 aneb Hrady a vodopády  ( Sarajevo – Kulen Vakuf  )

Po dobré snídani vyklízíme hotel a chystáme se do Sarajeva. Na parkovišti potkáváme partu ze Slovenska a trochu nás překvapuje, když někteří z nich odjíždějí v otevřených přilbách jak z filmu Easy Rider a na jedné motorce jedou dokonce dva chlapi a to žádní drobečci. Nějak nám to nekoresponduje s drsnými albánskými offroad historkami z předešlého večera, ale třeba máme jen malou představivost. Klukům zamáváme a za chvíli vyrážíme za nimi. Na parkovišti tak zůstávají jen dvě zablácené expediční Toyoty Poláků, kteří přijeli předešlého dne pozdě večer. Celkem odvážná rodinná expedice s manželkami a malými dětmi. Dokážu si představit, že to nebude jednoduchá mise pro otce rodiny vysvětlit pani mámě že místo opalovačky na Jadranu se letos pojede offroad v Bosně.  Něco takového si zaslouží respekt. Konečně vjíždíme do Sarajeva. Okrajové části nás nijak neoslnily a tak jen v rychlosti mineme letiště a pár mešit, a po lehkém bloudění míříme směrem na Jajce –historické město s krásným vodopádem. Kousek za Sarejevem zastavuji aby mě Tomáš mohl dojet. Když už ho vidím v zrcátku, rozjíždím se ale podívám se tak blbě že mě málem sejme auto za mnou. No bylo to pár centimetrů od mého kufru. Dále už pokračujeme v pohodě pod modrou oblohou zalitou sluncem. Pomyslné mraky se nade mnou začnou stahovat až když při předjíždění přes dvě plné čáry zahlédnu koutkem oka policejní hlídku. Stihnu se ještě zařadit ale už je pozdě. Policisté na mě mávají a divoce gestikulují. Zlomek sekundy se zabývám představou za to zatáhnou a ujet, tu však ale v zápětí zavrhuji a volím bezpečnější variantu. Tomáš solidárně zastavuje. Starší z policistů mi na situačním náčrtku vysvětluje že předjíždět před policejní hlídkou přes plnou je poněkud odvážný manévr a obrací se na Tomáše aby se utvrdil že má pravdu. Něco ve smyslu, chápeš to? Plná čára a přímo před námi. Nasazuji osvědčenou taktiku a se svěšenou hlavou přiznávám že jsem idiot. Něco mi říká že s těmito pány dojdeme k rozumnému kompromisu. Starší policajt si opisuje číslo řidičáku a vysvětluje mi, že to je za 100-300EUR a že je mu můj rozumný přístup sympatický natolik že to vidí na spodní sazbu. Pak mi říká že mi dá papír s kterým to musím jít zaplatit na poštu. Vzhledem k tomu že to chci mít za sebou se ptám jestli to nejde vyřešit na místě. Policista říká že ne protože nemá pečatku. Odvážně se ptám jestli by to nešlo bez pečatky. Odběhne se poradit s kolegou, ostražitě se rozhlédne a říká že teda jo. Jak už to tak bývá, při rychlém jednání se někdy dá aplikovat i patřičná sleva a tak to mám za 50EUR bez papírku.  Nevím jestli je to správně, ale vzhledem k tomu že jsem uposlechl veškerých pokynů policisty to neřeším. Nakonec jsme asi oba spokojeni a tak se vydáváme tentokrát o poznání pomaleji na cestu. Pokračujem na Jablanicu a Bugojno a projíždíme část trasy, kterou jsme jeli i vloni. Některá místa jsou mi důvěrně známá, zejména pak pneuservis kde mi před rokem opravovali píchlou gumu.
Konečně nás vítá krásné historické město Jajce. Uprostřed města je krásný vodopád a historický hrad. Myslím že město dokonce figuruje na seznamu památek UNESCO nebo je alespoň horkým kandidátem. Na vyhlídce nad vodopádem je docela dost turistů. Mezi nimi spousty mladých muslimek, z nichž některé jsou dokonce zcela zahalené v nikábu a pouze oči prozrazují jejich mladý věk. Nevím jestli jsou to studentky nějaké místní muslimské univerzity nebo jen turistky, každopádně jejich přítomnost dává tušit že jsme v Muslimské části Bosny.  Při fotografování vodopádu si nás najednou všimne chlap, kterého evidentně zaujala naše čeština. Plynule se s námi dává do řeči v naší mateřštině, bytˇ s cizím přízvukem. Ukazuje se že je to Bosňák, který ale už leta žije v Plzni a do svého rodného Jajce přijel na dovolenou. Vida jak je ten svět malý. Dříve než budeme pokračovat dál na Bihač, občerstvujeme se v centru lahodnou kávou. Slunce už pekelně pálí a tak pokračujeme v cestě abychom se rychlou
jízdou trochu zchladili.

Další naší zastávkou po cestě do Bihače bude hrad Ključ. Abychom ho viděli, musíme odbočit z hlavní a vyjet šílený krpál po úzké asfaltce.  Odměnou je nám překrásný výhled široko daleko z  věže jinak velmi pěkně udržovaného hradu. Turistů je tu jen pár a tak si výhled do krajiny nerušeně vychutnáváme. Když se výhledu nabažíme pokračujeme ve směru na Bihač abychom asi 20km před městem odbočili z hlavní doleva k návštěvě národního parku Una. Ten se nachází v okolí stejnojmenné řeky a jeho perlou jsou známé vodopády Štrbački Buk. Následujeme dřevěné ukazatele a jedeme po šotolinové cestě k bráně národního parku. Za mírný poplatek u brány pokračujeme po šotolině ve stupačkách do nitra národního parku. Pak už jen vyjedeme kopeček po cestě s vymletými koryty způsobenými tekoucí vodou a jsme přímo u vodopádu. Dál už musíme po svých po dřevěných chodníčcích nad řekou. Vodopády a divoká řeka jsou nepopsatelně krásné a tak fotíme o sto šest. Slunce se už sklání nad obzorem a je čas začít hledat nocleh.  Nejdřív si naplánujeme optimální cestu mezi vymletými koryty na cestě tak, abychom to hned při sjezdu z prudšího svahu pod námi nepoložili, a pak už pokračujeme po nám důvěrně známé šotolině. Po pár kilometrech neodoláme kouzlu okolní přírody a zastavujeme, abychom se vykoupali v úchvatné řece Una. Voda je strašně studená a tak se jen smočíme a upalujeme ven. Zato nějaká belgická rodinka se čtyřmi malými dětmi ze zaparkované dodávky, která dorazila chvíli po nás nic neřeší a bez přípravy tam všichni naskáčou. Kupodivu to přežili beze ztrát. Připraveni o soukromí se nicméně rozhodujeme pokračovat v cestě. Opouštíme park a vjíždíme na silnici s asfaltem abychom hledali nocleh v nedaleké obci Kulen Vakuf. Je to taková větší vesnice s mešitou uprostřed po bou březích řeky Una, která odtud teče přímo do Bihače.

 Poměrně rychle najdeme velice útulný penzion Saraj s garáží a prostorným pokojem. Je to rodinný podnik a majitelé nám bez problémů udělají moc dobrou večeři. Kromě nás je tu už jen jakási italská rodina. Posíleni jdeme po krásném dni ulehnout. Před tím ale ještě dopřejeme šťávu všem naším elektronickým kamarádům.

Den 10 aneb Riders of the Night ( Kulen Vakuf – Graz )

Lepší začátek dne jsme si opravdu nemohli přát. Luxusní omeleta na prosluněné terásce pensionu Saraj nám dodává potřebnou energii a dobrou náladu.  Teď ještě dodat energii mému BMW.  Tankování nesnese odkladu a já se v duchu modlím aby mě ty benzínové páry dovezli těch zbývajících 20km k nejbližší pumpě. Mé přání je nakonec vyslyšeno a tak kousek před Bihačem konečně tankuji až po okraj.  S plnou nádrží tak můžeme pokračovat k chorvatské hranici. Chorvaté dávají zřejmě okázale najevo svoji nadřazenost odvozenou od členství v EU a tak moderní celnice s dlouhou frontou evokuje představu brány do světa prosperity. Vystát tu frontu v tropickém vedru na motorce není žádný med. Nakonec se ale dočkáme s svištíme k Plitvickým jezerům. Když vidíme srocení aut a lidí na parkovišti u vjezdu plánovanou návštěvu operativné odkládáme na jindy. Vodopády tak jen koutkem oka zahlédneme mezi stromy. Raději za chvíli odbočíme k jakési biofarmě, kde nakoupíme krásné voňavé domácí sýry, abychom přivezli nějaký hodnotný dárek. O dalším průběhu cesty už se netřeba sáhodlouze rozepisovat. Čeká nás dlouhý a nudný průjezd Chorvatskem, jehož hlavní tahy jsou díky invazi turistů beznadějně ucpané. Navíc je kvůli nehodě za Karlovacem zavřená dálnice a tak je to ještě horší než obvykle. Nervózní řidiči se tváří nepřívětivě když se v chaotické frontě na slovinské hranici prodíráme úspěšně dopředu. Ve Slovinsku si dáme dobrý pozor, abychom se vyhnuli dálnici a nenechali se tak oloupit  nechvalně známou slovinskou obdobou českého ŘSD, která jak známo nutí turisty kupovat za kraťoučký úsek dálnice dle mého názoru předražené dálniční známky. To se nám daří a tak pokračujeme po málo frekventované silnici na Lenart a pak dále až na hranici s Rakouskem. Nutno říct že tempo držíme svižné a tak jsme v Rakousku za chvíli. V prvním městečku si dáváme kávu a pizzu v místní restauraci. Sotva do ní vlezeme strhne se hrozný slejvák. Když nejhorší průtrž ustane, začíná už zapadat slunce a tak musíme navléknou nepromoky a pokračovat směrem na Graz. Do Grazu přijíždíme už za tmy a proto je to docela nepěkné průmyslové město a navíc už je stejně tma tak proč to nenatáhnout dál. Nakonec končíme v jakémsi městečku asi 30km za Grazem. Je už asi 22h a tak jsme rádi, že se nám daří s pomocí Booking.com vyhledat volný penzion. Místní personál nás dokonce ubytuje a křehká slečna se iniciativně chopí mých těžkých vario kufrů. Když je potěžká, nechá se ale přemluvit a nechá to na mě. Hotýlek není žádný luxus ale vcelku čistý rakouský standard, který už má nejlepší za sebou. Ani personál není tak milý jak jsme byli zvyklí na Balkáně, ale je to asi daň za civilizaci. Nakonec spokojeně umytí a najedení uléháme před návratem domů.

Den 11 aneb s božím požehnáním až domů  ( Graz – Praha )

Když se ráno vydatně nasnídáme a vystrčíme nos ven, po dešti už není ani památky a na obloze ani mráček. Starý pán který je asi i majitel penzionu mi chválí GS neb sám je jeho majitelem a to dokonce ve verzi vodník. Jelikož jeho němčině moc nerozumím tak jen souhlasně přikyvuji a sedám na motorku. To samé dělá i Tomáš a tak za chvíli společně uháníme na Mariazell. Okolí Mariazellu je docela hezké poježdění. My se ale samozřejmě zastavujeme v městečku, jemuž vévodí barokně gotická katedrála ( alespoň dle mého laického odhadu ), která je pokud vím nejdůležitějším poutním místem křesťanského Rakouska. Obzvlášť uvnitř je to impozantní stavba a lze v ní nalézt i českou stopu v podobě obřích svící s dvou ocasím lvem, které představují dar českých věřících.

S pokorou načerpanou na tomto místě a s vděčností že nám místní policie na motorce nenechala lístek za špatné parkování odjíždíme směrem k domovu. Projíždíme městečkem Wayer, které má pro mě speciální význam, neboť se tu narodil můj děda a blížíme se podél Dunaje ke Grein. Ještě před tím ale projedeme městem Amstetten, které se proti své vůli proslavilo díky místnímu občanovi ukrývajícímu ve sklepě šokující tajemství v podobě nedobrovolných vězňů z řad vlastní rodiny. Asi to obyvatele jinak pěkného maloměsta nepotěší, ale asi nejsem jediný, kdo si při vyřčení slova Amstetten vybaví právě tento politování hodný příběh a osobu jeho odpuzujícího hlavního aktéra. Dost už ale rakouských sklepů, neboť tato země nesporně nabízí o mnoho pozitivnější stránky. Za jednu z nich určitě považuji silnici 119. Poměrně blízko k naší hranici nabízí motorkářům svezení po dokonalém asfaltu, v dokonalých zatáčkách a myslím že po technické stránce v mnohém předčí i slavnější silnice v Alpách.   Radost z ní nám sice kalí objížďka v závěru ale nic nemůže být perfektní. Dřív než vjedeme do Česka ještě trochu bloudíme v rakouském Gmundu, nakonec se ale přece jen ocitáme v Českých Velenicích u benzínky Regent, kam jezdí rakouští sousedé v pantoflích na R1 tankovat levnější benzín. Odtud jedeme přes Třeboň a České Budějovice. Na R4 je šílená zácpa způsobená nehodou. S Tomem se loučíme  a pokračujeme už každý sám za sebe. Motorku tak ukládám v garáži ke spánku v 8 večer. Konečně doma. Jsem unavený ale stálo to za to. Tak snad zase za rok!!!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE