Balkánská odyssea 2014

Dvě motorky a dva motorkáři na cestě západním Balkánem. Z řeckého přístavu Igoumenitsa nádhernou přírodou ve společnosti pohodových domorodců až do Prahy.

Balkánská odyssea 2014

Kapitoly článku

Úvod o tom jak je dobré mít plán B

Rok se sešel s rokem a je tu zase léto,  ideální čas na menší moto expedici na východ. Vždy, když začnu psát nějaký cestopis, povzdechnu si nad skutečností, že čím víc se blíží datum odjezdu, tím se řady účastníků tenčí. Ani léto 2014 nebylo v tomto směru výjimkou, a tak jsme nakonec s Tomem zbyli zase jen dva. Naštěstí je tato komorní sestava prověřená mnoha tisíci kilometry a tak není proč si zoufat. Litovat by měli spíš, ti co odřekli. Dnes už to mohu prohlásit s plnou odpovědností, protože cesta to byla opravdu inspirativní a v mnohém předčila moje očekávání. To bych ale nicméně dost předbíhal, a tak začněme od začátku.
Jako vždy se ujala plánování trasy moje maličkost. Původní idea byla nechat se z Rakouska dopravit vlakem do Turecka a pak se vracet po vlastní ose přes Řecko a západní Balkán. Celá akce se ale začala jevit jako dosti časově i finančně náročná, a tak nakonec přišel ke slovu plán B. Podle něho jsme měli dojet po vlastní ose z Prahy do Benátek, a odtud pak pokračovat trajektem do řeckého přístavu Igoumenitsa. Odpadne tím sice právo nalepit si na kufry tureckou vlaječku, nicméně trase to co do atraktivity nijak neubere. Po ochutnávce Balkánu v roce 2013 měla být tato cesta podstatně hlubší poznání krás této části Evropy, a tak jsme se opravdu těšili. Trasa Igoumenitsa – Praha byla pečlivě naplánována a vedla přes Makedónii, Albánii, Federaci Bosny a Hercegoviny a dále pak obligátně přes Chorvatsko, Slovinsko a Rakousko zpět domů. Tolik tedy k trase samotné a teď už tedy  nezbývá, než se vydat ve vzpomínkách znovu na jih.

Den 1 aneb večerní projíž’dka ( Praha – Passau )

Pravidelně každá cesta začíná zpožděním a musím sebekriticky přiznat, že v tom mám prsty většinou já. Ani tahle cesta se nevyvíjela jinak. Plán se trochu zkomplikoval skutečností, že můj německý šéf se v den odjezdu vypravil do Prahy na inspekční cestu, a tak se jednoduše nedalo říct, že po obědě balím kufry. Musel jsem ho poctivě doprovázet na plánované schůzky, a tak se stalo, že namísto po jedné hodině jsem byl schopen vyrazit z práce až po čtvrté. Znamenalo to jet přes celou Prahu domů, rychle se převléct, sednout na motorku a zas přes celou Prahu k místu srazu u OMV na Strakonické. Tomáše jsem sice o stavu průběžně informoval, i tak už na mě ale u OMV v okamžiku mého příjezdu kolem šesté hodiny večerní pěknou chvíli čekal. Nebylo tedy moc času na dlouhé rozhovory. Prohodili jsme jen pár slov s bandou enduristů převážně na GS bez výjimky obutých do drapáků.  Dozvěděli jsme se, že mají v plánu offroad prázdniny někde ve Francii.

Přejeme jim šťastnou cestu, sedáme na motorky a frčíme směr Strážný. Není moc času a tak chceme být do setmění co nejdál v Německu.  První zastávka je tradičně poslední pumpa OMV před Strážným. Je to taková osvědčená občerstvovací zastávka při každé cestě na jih. Dáváme si něco k jídlu a s potěšením zjišťujeme že příjemná dámská obsluha je velice „biker friendly“, neb jedna z půvabných dívek je sama aktivní motorkářka. S plnou nádrží tak vyrážíme po prázdné šumavské silnici přes hranici směr Passau. Slunce zapadá a mi řádně taháme za plyn. Do Passau přijíždíme za soumraku a přes interkom se domlouváme, že to asi bude pro dnešek stačit. Tomáš se zmiňuje o jakémsi kempu na okraji města a tak ho slepě následuji. Docela rychle nacházíme zmíněný kemp. Je už tma a na recepci si vyzvedáváme klíč od pokojíku v prvním patře hlavní budovy s výhledem na motorky. Stihneme si ještě koupit pivko dřív než restaurace zavře, a pak už rychlá sprcha a do postele. Na to, jak pozdě jsme vyrazili to není úplně nejhorší závěr dne.

Den 2 aneb z bavorského venkova do sluné Itálie ( Passau – Venezia )

Ráno dáváme klasickou bohatou bavorskou snídani a pakujeme se. Čeká nás dlouhá cesta. Včerejší pozdní odjezd nás dnes dostává do mírného stresu. Z Passau musíme dojet až do Benátek, abychom následující den bez problémů stihli trajekt do Řecka. Vzhledem k tomu, že kemp se nachází kousek za Passau po proudu Dunaje a tudíž mimo hlavní tah, nechce se nám vracet do města a volíme raději zkratku přes bavorský venkov. Je krásné ráno, azurová obloha a tak nám ani nevadí, že za chvíli trochu bloudíme. Nakonec se ale do Burghausenu oklikou dostaneme z rakouské strany přes řeku a najíždíme na nám již dobře známou silnici směřující do nitra bavorských alp. Od této chvíle už jen svištíme nudnou rovinatou krajinou až do Bad Reichenhall.  Potom pokračujeme do Rakouska a zastaví nás až kolona v Kitzbuhelu. Auta se vlečou přes všechny kruháče až na okraj této snobské výkladní skříně rakouských alp. Za cedulí už ale zase taháme za plyn a míříme k Felbtauren passu po krásné silnici s minimálním provozem. Italskou hranici se chystáme tentokrát překročit přes méně frekventovaný Plockenpass. 
Cesta nahoru je na rakouské poměry hodně rozbitá a stoupá převážně po zalesněných svazích. Nahoře je nám odměnou výborná káva v typicky italské kavárně, jejíž atmosféra dokonale koresponduje s omšelostí tohoto turisty málo navštěvovaného průsmyku. Oproti kýčovitému Rakousku je to příjemná změna. Káva je pro Italy stejně důležitá tekutina jako pro Čechy pivo a myslím že je to jeden z důvodů, proč se dá vynikající esspreso téměř všude pořídit na rozdíl od Rakouska za sumu 1EUR. Zdůvodňuju si to pro sebe tím, že zvýšení cenové hladiny této komodity by mohlo v Itálii způsobit revoluci, a majitelé zdejších kaváren jsou si toho dobře vědomi. Osvěženi lahodnou kávou se spouštíme do Benátské nížiny. Je pěkné vedro a cesta začíná být nejen nudná, ale také únavná. Kousek od Benátek se v nějakém městečku občerstvujeme zmrzlinou a využíváme služeb místního bankomatu. Za městem nás ukazatele vedou podél jakýchsi zavlažovacích kanálů v rovinaté krajině stále blíže ke slavnému městu. Vzhledem k tomu, že naším cílem není město samotné, ale pouze přístav, začínáme se poohlížet po nějakém penzionu. Za chvíli odbočujeme z hlavní a jedeme po úzké polňačce k penzionu, na který nás navedl ukazatel ze silnice. Je to opravdu hezké místo s velkou zahradou, ale starší manželé, kterým penzion patří nám sdělují, že je plno. Volají ale do jiného penzionu s poetickým názvem Verde Venezia, kde na nás prý budou čekat. Vracíme se tedy pár kilometrů zpět, přičemž se mi na polní cestě podaří z kapsy vytratit telefon. Naštestí jsem si toho hned všiml a tak zvedám přístroj z prachu lehce poškrábaný ale plně funkční. Ještě že tak! Paní domácí na nás ve Verde Venezia skutečně čeká. Vyřizujeme formality a za chvíli nosíme věci na pokoj. Začíná se stmívat a tak běžíme rychle do místní restaurace, aby nám nezavřeli kuchyni. Jídlo je dobré, ale porce nic moc a tak bereme zavděk i zbytky  chleba pokapaného olivovým olejem z ošatky na stole. Pak už jdeme rychle spát, abychom ráno stihli dojet do přístavu a nalodit se na trajekt. Nad hlavami nám přelétají letadla z nedalekého letiště. Ani to nám ale nezabrání v klidném spánku.

Den 3 aneb vzhůru na moře!    ( Venezia )

Ráno bez problémů vstáváme a s dostatečným časovým předstihem míříme do přístavu. Provoz je na okraji města snesitelný a tak jsme v cíli dostatečně brzo. Ukazuje se, že časová rezerva byla na místě. Přístav je dost chaotický a italská kancelář řecké společnosti Anec Lines z prvního dojmu nijak nevybočuje. Přestože místo na palubě máme rezervované a zaplacené, musíme vystát asi hodinovou frontu na lodní lístky, z které pravidelně odbíhám abych zkontroloval opodál zaparkované motorky. Po hodině konečně s lístky vyrážíme směrem k lodi. Proplétáme se obrovským množstvím kamiónů a následujeme dva italské motorkáře před námi.  Těm se ještě daří proklouznout, nás si ale všimne jakýsi nepříjemný pán z přístavního personálu, nahlas projevující nelibost nad skutečností, že se všechny snažíme předjet. Když začne vyhrožovat policií, rozhodneme se ho ignorovat a pokračujeme dál k lodi. Při vjezdu na loď panuje neskutečný chaos. Po 10 minutách v první linii si nás nakonec všimne týpek ve žluté vestě a ukazuje nám že si máme najet. V přepravním prostoru je zmatek snad ještě větší. Nakonec jsme vykázání do malého koutku na pravoboku obklopeni auty ze všech stran a borec nám kurtuje motorky.

Převlékáme se, bereme to nejnutnější a míříme na palubu. Bohužel nemáme rezervované sedačky a tak končíme na horní plechové palubě rozpálené od slunce tak, že bez bot se po ní nedá přejít ani 5m. Uprostřed paluby je heliport a všechna místa skýtající alespoň minimální stín jsou již beznadějně obsazena. Příště holt musíme být rychlejší. Nezbývá nám než vzít zavděk rozpálenou palubou u zábradlí kde si zabíráme ležení, které se stane na následující dva dny naším domovem. Ještě že mám opalovací krém. Loď se konečně rozjíždí a my pozorujeme jak se postupně posouvá rozlehlou benátskou lagunou na širé moře. Jdeme se osvěžit dolů na bar s vědomím dlouhých hodin na spalujícím slunci, které nás ještě čekají. Když slunce zapadne, což je na moři krásný úkaz, uléháme do spacáků na stále ještě rozpálené palubě. Italské rodiny kolem nás jsou o poznání lépe vybavené a staví si kolem nás stany.
Jakmile slunce zapadne, začíná kovová paluba rychle chladnout a já trpce lituji, že jsem zapomněl karimatku v kufru motorky v zamčeném nákladovém prostoru lodi. Po pár hodinách je plech tak studený že balím spacák a zbytek noci trávím vevnitř na koberci hned vedle záchodků, což je jedno z posledních míst kde ještě nikdo neleží.  Není to sice nejklidnější místo, ale pořád lepší než studená paluba. Moc jsem se nevyspal ale co naplat. Ráno se znovu balím a vracím se za Tomem přivítat na palubu nový den.

Den 4 aneb podél břehů tajemné Albánie ( Igoumenitsa – Ioannina )

Východ slunce na moři je fakt krásný, zvlášť když slunce začíná hřát a vy se díváte na  divoké albánské pobřeží vzdálené necelé dva kilometry. Zapínám mobil a hned se mi ukazuje několik albánských operátorů. My se ale raději připojujeme k řeckému operátorovi, který k nám bez problémů dosvítí z nedalekého ostrova Korfu, rozprostírajícího se kousek za námi. Využíváme tím pádem levnější datový přenos v rámci EU a můžeme si dovolit zjistit naší polohu podle Google maps. V těsné blízkosti pobřeží se pohybujeme celé dopoledne. Albánské pobřeží je hodně hornaté a tak je pořád na co se dívat. Přestavuju si, jak asi vypadá tahle tajemná země orlů za hradbou hor a těším se až to zjistím. Poslední hodiny před přistáním se vždycky nejvíc táhnou. Loď se blíží k cíli a nervozita vrcholí. Člověk by už nejradši běžel dolů k motorce a startoval, ale nezbývá než si krátit čas fotografováním přírodních krás. Nakonec ale hory začínají klesat a mění se v zakulacené pobřežní kopce. Tahle změna signalizuje, že pobřeží na které se díváme už je Řecko a že co nevidět se mezi kopci objeví Igoumenitsa. Po chvíli lodní provoz houstne a my vplouváme do zálivu, kde kotví několik velkých trajektů.  Přístav není ani pěkný ani zajímavý a tak jsme rádi, když se po chvíli konečně můžeme nahrnout do podpalubí. I tentokrát je v nákladovém prostoru pořádný chaos a navíc neskutečné vedro. Naše motorky jsou ze všech stran natěsno obklopeny auty. Problém je, že část aut pokračuje společně s lodí do Patras, a bohužel jsou to většinou ta, která nám dokonale blokují cestu k výjezdu z trajektu. Nepříjemná je také skutečnost, že motorky jsou otočeny zadkem k výjezdu a tak natěsno, že není šance je otočit. Kousek od nás jsou dva italský kluci na lehkých endurech KTM a evidentně řeší stejný problém jako my. Jejich motorky váží ale o polovinu míň než ty naše a tak je prostě vezmou „do teplejch“ a otočí na pětníku. Mezi motorkáři na celém světě ale naštěstí panuje značná solidarita, a tak se hned po dokončení manévru oba italové bez keců hrnou k nám a ochotně nám pomáhají udělat totéž, s těma našima těžkýma potvorama. Je to fakt příjemné gesto a potěší to, nehledě na to že bez nich bychom se v tom vedru asi dost zapotili. Mezi tím už ale rachotí vrata trajektu a my se proplétáme mezi auty aby se naše pneumatiky konečně mohly dotknout rozpáleného řeckého přístavního betonu. Není na co čekat. Rychle cvakneme foto trajektu a jedeme natankovat plnou k první benzince BP. Je hrozné vedro a hned jak projedeme městem, míříme k nedaleké pláži. Zastavujeme kousek od přístavu a po jakési panelové cestě určené pro spouštění malých člunů jedeme až k moři. Kromě několika loděk a jednoho rybáře tu široko daleko není živáčka. Přístup do vody je hodně pozvolný, takže teplota vody bude dost vysoká. Šacoval bych to na nějakých plus minus 27 stupňů. Hladina je klidná a připomíná spíš rybník. I tak si ale koupačku užíváme a v dálce pozorujeme náš trajekt, který stále ještě kotví v přístavu. Je tu krásný jemný písek a kdyby všude kolem nebyl takový bordel, byla by to učiněná idylka.  Začíná se ale připozdívat a slunce se pomalu ale jistě přesouvá na západ. Jen neradi se v tom vedru oblékáme do motorkářských hadrů. Čeká nás nicméně ještě víc než 100km do města Ionina. Cesta vede docela pěknou krajinou a klikatí se mezi kopci. Hladký řecký asfalt  nebudí velkou důvěru ale gumy celkem drží a tak uháníme k cíli. Kvalita silnice nic moc, asfalt je občas dost vlnitý. Našince ale v tomto ohledu hned tak něco nepřekvapí a těžko říct jestli je to dobře.
Ionina je město na břehu krásného jezera a může se pochlubit i pěkným hradem nebo pevností. Samotné město je ale dost omšelé jako většina podobných měst v Řecku. Asfalt je tu tak kluzký, že když dám nohy na zem, bojím se aby mi to nepodklouzlo. Fakt by mě zajímalo z čeho tu směs dělají.
Na břehu jezera nacházíme velký rušný bar a tak zastavujeme na kafe. Člověk by řekl, že v zemi, která se potácí nad propastí státního bankrotu bude vidět úpadek na každém kroku. V místním designově laděném baru to ale rozhodně není poznat. Stoly jsou plné dobře vypadajících mladých řeků a řekyň, které rozhodně napůsobí dojmem, že by měly hluboko do kapsy. Já si tu ve svém propoceném a špinavém motorkářském outfitu  připadám trochu nepatřičně, a tak se alespoň kochám pohledem na krásné řecké servírky. Po ulicích se prohánějí napomádovaní borci na er-jedničkách a podobných mašinách a to zásadně bez helmy, aby následně zaparkovali před některým z barů a šli si dát kafe nebo drink. Je celkem zábavné pozorovat ten cvrkot a člověk by tu ještě klidně chvíli spočinul. My ale musíme jít hledat ubytko, neb soumrak na sebe už nedá dlouho čekat. Po poradě se strejdou Googlem jedem do přilehlé vesničky kousek za městem, kde Tomáš stihnul s předstihem po telefonu zarezervovat pokoj. Nehledáme ho ani dlouho. Je to velký nově postavený barák. Pan domácí se s námi nebo spíš s Tomem domlouvá německy. Nechá nás najet ozdobnou brankou až k domu a zaparkovat pod velkým balkonem. Chlap v domě nebydlí a tak nám jen ukazuje klimatizovaný pokoj v prvním patře a odchází přes ulici domů. Máme prakticky celý dům pro sebe a je to nebývalý luxus navíc za velmi dobrý peníz. Dáváme rychlou sprchu a míříme do nedaleké typicky řecké rodinné restaurace. Macatá starší paní hostinská je moc milá a dokonce nás potěší několika českými slovy. Večeře je navíc vynikající a nebýt nebývalé aktivity zdejších komárů, bylo by to příjemné posezení pod širým nebem ve vlahém řeckém večeru. Každý problém má ale řešení, a tak Tomáš po kterém ty potvory jdou nejvíc nakupuje v nedaleké večerce repelent, a laskavě ho se mnou sdílí.  Pak už ale jdeme příjemně unaveni spát. Sluší se ještě dodat, že jsme tam ten repelent nakonec zapomněli. Ta příjemná paní hostinská nám ho ale schovala, a druhý den ráno si ho tak Tomáš bez problému mohl vyzvednout.

Den 5 aneb FYROM. Co že? ( Ioannina – Ohrid )

Ráno vstáváme a balíme věci. Ještě než vyrazíme dáváme si v malé kavárničce snídani. Majitel na to asi nebyl zařízený, ale úspěšně zaimprovizoval a udělal nám toasty.  Fascinují mě řecké rodinné domy. Snad ze všech baráků čouhají nahoře silné dráty z železobetonové konstrukce. Kdysi mi někdo vysvětloval že to je kvůli dani z nemovitosti. Rozestavěný dům jí údajně nepodléhá. Jak je vidět, nejen Češi jsou vynalézavý národ.  Kromě jakési jeskyně tu není nic moc k vidění a stejně nemáme čas, takže sedáme na motorky, opouštíme vesnici a směřujeme zpět do Ionina. Odtud už frčíme směrem na město Konitsa. Spousta krásných zatáček a ještě hezčí hory. Pořád je na co se dívat. Silnice není super kvalitní, ale provoz je chabý a tak svištíme docela rychle. V Konitse zastavujeme u benzinky a osvěžujeme se. Je už pořádné vedro. Sledujeme krásné a dech beroucí panorama hor nad městem. Vzhledem k tomu, že večer chceme už trávit v Makedonii, nezbývá na kochání moc času a mi pokračujeme dál do hor směrem k makedónské hranici. Silnice je čím dál tím užší, kopce strmější a krajina krásnější. Asfalt je často vystřídán šotolinou a občas musíme zastavit kvůli stádu koz nebo ovcí které se hrnou přes cestu. Je úžasné sledovat jak skvělou práci odvádějí ovčáčtí psi. Nejdřív zastaví dopravu, a pak ženou zvířata rychle přes silnici. Je v tom možné pozorovat

 

dokonalou souhru a to vše bez zásahu člověka. V této části severního Řecka je opravdu divočina a kromě stád dobytka je tu absolutní ticho a klid.  Po pár hodinách cesty vjíždíme do jakéhosi lyžařského střediska. Podél cesty jsou tyče a na kopec vede lanovka. Asi tady je v zimě dost sněhu. Zastavujeme že si vyfotíme sjezdovku. V zápětí se k nám z brány objektu, z kterého se vyklubou kasárna, vyhrne divoce gestikulující zelený mužík v uniformě řeckých ozbrojených sil a my si najednou vzpomeneme na české studenty vězněné několik měsíců za fotografování vojenského objektu. Uklidňujeme se faktem že naše motorky jsou rychlejší než tanky.  Přesto ale nenecháme nic náhodě a mizíme za horizontem. Za chvíli nás sice zdrží další velké kozí stádo, které je tak velké že by nás snad i tanky dojely. Zdá se ale, že tentokrát vyvázneme se zdravou kůží.

Klesáme z hor a blížíme se k hranici. Zastavujeme ve vesnici, kterou nejdřív mylně považujeme za příhraniční město Florina. Zjišt’ujeme ale, že do Floriny nám ještě několik kilometrů zbývá. Naše únava a deficit kofejnu jsou nicméně tak silné, že jsme rozhodnuti stůj co stůj zastavit na kafe. Nakonec nacházíme podezřele vypadající podnik s plastovými stolky a židlemi před vchodem. U nich v klidu sedí a pokuřuje pár místních staříků. Místo u stolu se najde a tak parkujeme u chodníku a usedáme do plastových židlí. Vnitřek lokálu vypadá značně omšele, ale na chodníku s výhledem na čápa na komíně je fajn. Paní hostinská sice nerozumí jinak než řecky, nakonec ale pochopí co po ní chceme a tak před nás po chvíli staví kouřící hrnky se silnou řeckou kávou. V Čechách se tomu sice říká Turek, to je ale termín za který si v Řecku koledujete o nakládačku a tak to nijak nerozporujeme. Evidentně se okamžitě stáváme středem pozornosti a všichni se nás vyptávají odkud jsme a kolik mají naše motorky obsah. Pokec probíhá oboustranně lámanou němčinou a posunky. Jeden děda ne a ne uvěřit že má GS obsah 1200 kubíků a neustále mě plácá po zátylku a říká něco čemu sice nerozumím, z kontextu si to ale vykládám jako přátelské oslovení typu „ty kluku jeden ušatá“. Nakonec zaplatíme a plníme přání místních dědů, abychom to pořádně oroštovali. Túrujeme motory  co to dá a ctihodní pánové jsou evidentně spokojeni neb se od ucha k uchu zubí a ukazují nám jako že dobrý.

Po pár kilometrech stavíme ve skutečné Florině, která je relativně velké město s pěknou pěší zónou. Na ní úspěšně nacházíme bankomat abychom se zásobili Eurem. Odtud už míříme rovinatou krajinou k Makedónské hranici. Všude jsou šipky FYROM, což znamená Former Yugoslav Republic of Macedonia.
Řekové se totiž s existencí státu Makedónie resp. jeho jménem nedokážou smířit, neboť se děsí představy, že by snad někdo pochyboval o tom, že Alexandr Makedónský byl Řek jak poleno. Je to sice podle mě dost malicherný důvod k tomu, vymyslet tak bizarní název státu jako FYROM, ale když jim to dělá radost tak proč ne.
Makedónská hranice připomíná hraniční přechod z pohádky Tři veteráni. Nikdo tu není a všude se promenují pávi. Celníci nám zkontrolují doklady a vzápětí uháníme k našemu dnešnímu cíli kterým je staroslavné město Ohrid u stejnojmenného jezera. Silnice jsou tu široké, i když sem tam je nepěkná díra. Řidiči nás světly kamarádsky upozorňují na policejní hlídku, kterou tak naštěstí za horizontem bez ztráty kytičky míjíme předpisovou rychlostí. Odbočujeme z hlavní na Skopje a míříme kolem krásného jezera do hor. Silnice je úzká, hrbolatá a klikatá a předjíždí se tu dost mizerně. Vede listnatými lesy po úpatí strmého kopce. Po nějaké době les mizí a silnice dál stoupá vysokohorskou krajinou s travním porostem z něhož se derou k nebi menší skály. Když silnice vyjede na vrchol kopce, vynoří se před námi neskutečný pohled. Z mnohaset metrové výšky se díváme na jezero Ohrid zaříznuté hluboko mezi horské masivy. Pod námi je pak vidět starobylý klášter sv. Nauma. Všechno je to taková nádhera, že se to dost dobře nedá popsat a kdo to viděl, do smrti na ten pohled nezapomene. Samozřejmě že zastavujeme a pořizujeme fotodokumentaci včetně paraglidistů, kteří se pár metrů pod námi vrhají do propasti směrem k jezerní hladině. Dokonalost scenerie je umocněna podvečerním sluncem, které dává vyniknout lehce zvlněné třpytící se hladině jezera. Ohridské jezero je jedno z nejhlubších v Evropě a samotný Ohrid je jedno z nejstarších evropských měst. Sv.  Naum, který založil na břehu jezera klášter a jednu z nejstarších univerzit byl navíc údajně žákem Cyrila a Metoděje.

Ke klášteru sv. Nauma vede silnice listnatým lesem dolů k jezeru. Slunce už se sklání k obzoru a i když je tu malý provoz dost špatně se předjíždí, neboť je silnice velmi úzká. Kdo by ale čekal osamělý klášter s pokojně rozjímajícími mnichy, byl by trochu překvapen. Komplex před kterým parkujeme je dost velký a evidentně je to významná turistická atrakce. Za hlavním vchodem nás tak čeká spoustu stánků se suvenýry a rozlehlá velmi udržovaná zahrada s restaurací, umělým jezerem a všudypřítomnými důstojně se procházejícími pávy. Na druhé straně možná i díky pokročilejší hodině tu nejsou žádné velké davy turistů a celkově to nepůsobí až zas tak kýčovitě jak by se mohlo z popisu zdát. K samotnému klášteru je to ještě pár set metrů pěšky. Vystoupáme na malý kopeček, projdeme branou na nádvoří a před námi je krásný pravoslavný kostel, podobný těm které zná člověk z filmů o Gruzii nebo Arménii. Za ním je ještě krásnější výhled na jezero obklopené horami. Děláme spoustu fotek a užíváme si klid a krásu tohoto místa. Občas kolem projde mnich s důstojným dlouhým a šedivým vousem. Jeden takový sedí i v malém obchůdku s religiózními suvenýry, kde si na památku kupuju malou ikonu se sv. Naumem a jako bonus od mnicha dostanu kovový přívěšek s tímto světcem. Mnich mi pak podává  ještě jeden, který mám prý dát kamarádovi  a ukazuje přitom na Tomáše. Plním jeho přání a pak už se pomalu sbíráme k odchodu. Čeká nás ještě cesta do města Ohrid, kde navíc musíme najít ubytování.

Když opouštíme klášter, slunce už pomalu zapadá. Je to ještě kousek cesty po břehu jezera a tak do města přijíždíme za soumraku. Ohrid je docela velké město se širokými ulicemi a rušnými křižovatkami. Na booking.com jsme si vyhlídli penzion, který se nám ale nedaří najít. Hledání nás zavádí do klidné části města na břehu jezera v okolí mešity. Bezradně tu stojíme u kraje silnice a hledáme penzion. Někdo z místních nám nabízí ubytování v soukromí ale s díky odmítáme a popojíždíme o dva bloky dál. Hledaný penzion se nám přesto nedaří najít. Zalíbí se nám ale jiný penzion jménem Marina a tak se jdem přeptat na cenu. Uvnitř to vypadá moc pěkně a cena je férová takže berem. Dostáváme krásný a velmi moderně zařízený apartmán za cenu asi 30 EUR. Jediný problém je parkování. Motorky musíme nechat na chodníku před recepcí a tak nezbývá než doufat, že je ráno najdeme na stejném místě. Převlékáme se, dáváme sprchu a vyrážíme do centra.  Po chvíli přicházíme na pěší zónu, která vede historickými uličkami až na dlouhé korzo podél jezera.  Je tu opravdu rušno a ulice jsou lemované restauracemi a bary. Všude je plno turistů, převážně ale makedónců pokud mohu podle řeči soudit. Skoro to působí, jakoby celá Makedónie přijela do Ohridu. Vzhledem k tomu jak je tu krásně se není co divit. Takhle nějak si představuju zašlou slávu Jugoslávie, v které jsem nicméně nikdy nebyl. Když najdeme restauraci s velkou zahrádkou na břehu jezera je už 10h večer. Bohužel vyfasujeme v plné hospodě nejhoršího číšníka a tak čekáme na jídlo dlouho. Pljeskavice i pivko jsou ale GOOD a celkový dojem je tak velká pohoda.  Zpátky to bereme přes kopec s historickým hradem. 
 rocházíme starými a křivolakými uličkami s kamennými domy a kostely. Ne nadarmo se říká že Ohrid je dobře utajená perla Balkánu, zatím asi naštěstí skrytá zraku západních turistů okupujících pobřeží Jadranu. Malinko bloudíme, ale nakonec příjemně unaveni nacházíme penzión Marina pojmenovaný po paní domácí. Motorky jsou tam kde mají být  a tak vybíháme po schodech na pokoj a rychle usínáme.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.21
Známkováno: 14x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist