Balkán trip 2014
Text: Vagoš | Zveřejněno: 26.3.2015 | Zobrazeno: 20 255x
Po výletu na naháčích v pořadí Alpy, Ukrajina+Rumunsko, znovu Alpy jsme přesedlali na něco o kapku vhodnější na nezpevněné cesty a vydali se do Albánie.
Kapitoly článku
DEN 1
Karel přijíždí z Brna ke mně do Břeclavi v předvečer odjezdu, jelikož je třeba společně doladit ještě nějaké drobnosti jako např. nářadí, uchycení kanystrů na vodu a palivo na motorky. Samozřejmě mrkneme i na mapu Albánie, kterou jsem dostal jako skvělé překvapení od své přítelkyně několik měsíců před cestou.
První větší pauza je u Balatonu, u kterého jsme se zastavovali při zpáteční cestě z UA a RO v roce 2012. Už tehdy nás dost zklamal a letos se to jen potvrdilo, kdy se nám nepodařilo dostat se k vodě, aniž by po nás někdo chtěl platit za vstup. Po chvilce jízdy a marného hledání volného koupání nachazíme kemp, kde je v budce u vstupu mladá sympatická maďarka ;-) S ní se už přece jen snadněji domlouváme, že se zajdeme jen vykoupat a zas frčíme dál. Děvčici dáváme do zástavy občanky a na oplátku se s ní domlouváme, že nám dá pozor na motorky. Mě poprvé po čtyřech letech, padá helma a praská mi horní spoiler :-/ Po ochlazení v Balatonu frčíme Maďarskem. Zastavuje nás kolona, kterou pomalu a opatrně předjíždíme, ale v proti směru nejelo ani jedno auto. Za chvilku se ukazuje proč – na cestě stojí záchranářský vrtulník :-/
Dáváme chviličku pauzu na pití a když přijíždí policejní auto s opět sympatickou uniformovanou příslušnicí, Karel od ní svou plynnou angličtinou zjišťuje, že to bude ještě na dlouho. Čili využíváme Karlovu GPS a volíme nejkratší objížďku. Sbíráme pár prvních kilometrů mimo zpevněné cesty, až se opět připojujeme na transitní maďarskou nudu. Když se Karlovi na rozsvěcí „hladové oko“, stavíme za účelem přelití obsahu kanystru do nádrže. Z dvoru domu, u kterého stojíme, nás nesměle sleduje kluk. Vypravím se jeho směrem, chtěl bych si od něj vyprosit povolení utrhnutí večeře, čili pár kukuřičných klasů z oplocené zahrady, které jsou od pohledu zralejší než na velkých polích okolo. Angličtinou u něj neboduju a maďarsky neumím ani slovo, takže kýženého úspěchu nedosahuju. Za chvilku se ale z ulice vrací pán domu a když vidí Karla skloněného nad motorkou s kanystrem, nabízí pomoc. Rukama nohama si „pokecáme“ klasicky odkud, kam a něco o motorkách. Najednou je u nás celá rodina a zvou nás k nim aspoň na kávu. Bohužel se nechceme zdržovat, takže pozvání odmítáme, ale jsou tak neodbytní a dychtiví udělat nějaký dobrý skutek, až mě napadne, že vlastně nemáme trochu soli k vařené kukuřici s máslem. (že by se dalo koupit balení soli menší než kilogram nevím) Za chvilku nám ze svého domečku přinesou sáček s pár lžičkami soli, čímž je ukojena jejich hostitelská dobrosrdečnost. Musíme ale pokračovat, jelikož dcera se po Karlovi zamilovaně dívá a otec vypadá, že by ji za „západního“ pevnostního výpočtáře hned provdal ;-) Maďarsko se s námi loučí hezkou celnicí (nemám na mysli budovu) a my pokračujeme do Chorvatska, které je pro nás taky čistě transitní zemí.
Když se nám navečer rozsvěcují současně kontrolky rezervy, zastavujeme u první benzinky, která už je ale zavřená. Slunce už splývá s hotizontem, ujeli jsme předpokládanou porci km, čili ideální čas najít místo na přenocování. Prakticky hned se nám daří najít hezký travnatý plácek na samém okraji dědinky, který je od obydlí oddělen lesíkem, školním hřištěm a budovou školy (jsou prázdniny). Uvaříme si kukuřici, zapijeme ji pivem, když se k nám blíží auto, policejní koktávie. (zvěsti, že je freecamping v hr postihován znám, ale hluboko ve vnitrozemí je to přece něco jiného než na pobřeží). Policajti si nás prolustrují a říkají, že musíme odjet do hotelu. Nesmíme se dát úplně bez boje, tak jim vysvětlujeme, že stan postavit nemůžeme, jelikož žádný stejně nemáme. Zmiňujeme samozřejmosti, že po nás nezůstane ani ten nejmenší odpadek, žádný otevřený oheň taky rozdělávat nebudeme atd. Pak jim ještě ze sportu ukazujeme, že oběma motorkám už opravdu svítí rezervy, benzinka už byla zavřená, proto jsme chtěli přespat, ráno hned natankovat a pokračovat do Bosny. Na to nám bylo řečeno, že další benzinka je do 10km naším směrem. Pro jistotu se ho ptám, jestli je nonstop, jelikož už je pokročilá noční hodina, dostává se mi kladné odpovědi. Všechny naše „výmluvy“ jsme vystříleli, muži zákona odčmoudí a my začínáme znovu balit na koloběžky. U toho s Karlem teoretizujeme, jestli nás policajti mohli sami najít, ale vzhledem k tomu, že na nás ze žádné cesty vidět nejde, shodujeme se, že nás nejspíš musel nějaký domorodec naprášit. Volba, jestli se vrátit cca 30km do Maďarska nebo pokračovat skoro 100km do Bosny je rozhodnuta ve smyslu „zpátky ani krok.“ Avizovanou benzinkou najdeme a non-stop není! Nejspíš už je pár minut po zavíračce, ale obsluha nám stojany ještě pouští, tak něco natankujem. Následující noční jízda, když už jsme unavení z celého bílého dne, navíc dost často na úsecích označených nebezpečím padajících kamenů není žádná slast.
Hned za bosenskou celnicí si chceme koupit marky, proto po vrácení dokladů motorky jen odtlačíme tak, aby nikomu nezavazely a vyrazíme do budky směnárny. Děsně nerudný celník za námi vyrazí a něco huláká. Už ho ani moc nevnímáme, máme toho dost. Vstávali jsme před 6.h a do Bosny jsme se dostali až po půlnoci. Měníme EURa za marky +- dle kurzu, který jsme si předtím zjistili a pokračujeme najít co nejdřív místo, kde bychom mohli konečně složit hlavu. Hledat nocování po tmě není to pravé, takže nakonec končíme pod střechou venkovního posezení nějakého motorestu. Docela drzé řešení, pravda :-/ proto jsme si dopřáli jen 3,5h spánku a před 6.h odjeli. Motorest měl v 7h otevírat, tak jsme chtěli být v 6 už pryč.
DEN 2
Nejsme žádní ostřílení off-road jezdci, takže dopoledne druhého dne konečně sbíráme zkušenosti z mimoasfaltového ježdění s plně naloženými motorkami. Po prvních bahnivých kolejích a kalužích mám trochu obavy, jestli to nebude Karlovi proti srsti. Ovšem když pak po chvilce, vidím jak mu září oči a pusu má od ucha k uchu, do toho si libuje jak to s motorkou zvládají, je dost možné, že si to užívá víc než já 
Dopoledne ještě stihneme „obdivovat“ důsledky války, které představují rozstřílené a ohořelé ruiny :-/ Kolem poledne nás dostihuje spánkový deficit z předchozího dne, takže si najdeme kousek stínu a dáme si „poO“. rOdpoledne už je ve znamení asfaltu a dalším „kocháním se“ následků nedávných povodní. Člověk jede podél řeky třeba 4 metry nad úrovní běžné hladiny a stejně vidí spoustu nepořádku vysoko v korunách stromů. :-/ Odpoledne za mnou Karel nedobrzdí svou 1150ku, když musím prudčeji zastavit před zúženým mostem, a šťouchne mi pro pravého kufru. V tu ránu jsme jak širocí tak dlouzí, se „žluťákem“ padám na levobok, boxer na druhou stranu. Proti jedoucí bosňané, jsou pohotoví a než se rozkoukáme, tak už jsou motorky i my na kolech a nohách. Odtlačíme motorky z cesty a obhlížíme jaké šrámy tenhle ťukanec přinesl. Nic fatálního, Karel má naprasklý zobák (né svůj, ale na motorce) a pošramocený blinkr. U mě podobné škrábance + hnutý kufr a ohlý nosič. Karel se při ohlížení důsledků vyjádřil: „Myslel jsem, že je to konec našeho výletu.“ Během focení pro pojišťovnu se nám tepová frekvence vrátí do normálu a my pokračujem se smíšenými pocity dál. Když se po pár kilometrech ozve od zadního kola nějaká rána, dost ve mně hrkne :-O ihned zastavuji a zjišťuju, copak se to zase přihodilo. Půlka plastové „zástěrky“ chybí. Procházíme okolí silnice několikrát, ale ani jeden nic nenacházíme. Během našich pátracích procházek se večer přiblížil a nám už se pokračovat moc nechce. Vedle nás stojí dva domy, z nichž jeden je zatím hrubou stavbou. Zajdeme se ke grilujícím obyvatelům sousedního domu zeptat, jestli bychom jím mohli být přes noc sousedy. Nic nenamítají, naopak je zajímá, jestli něco nepotřebujeme. Uvaříme si instantní polívku, Karel mezitím rituálně zavraždí obrovského sršně, chvíli plkáme a jdeme spát. Máme štěstí, že jsme pod střechou jak my, tak i motorky, jelikož přes noc dost prší.
DEN 3
Ráno nás budí štěnisko a bez snídaně vyrážíme po krásné šotolinové cestě kamsi do hor. Cesta je relativně široká, a díky nočnímu dešti se nepráší. Těch několik děr=kaluží od náklaďáků vozící dřevo přeskáčeme a většinu času si užíváme naprosto ideálního „terénu“.
Po této krásné cestě vystoupáme do horské vesničky (jejíž jméno si už nepamatuju), kde zastavíme u obchůdku, abychom dokoupili nějaké potraviny. Když vidím, jak si zákazník přede mnou odnáší evidentně čerstvé mléko, ptám se, jestli byl litřík i pro nás. Bohužel už je všechno z ranního dojení prodané, ale majitelka obchodu Greta nám nabízí její domácí sýr. Ptáme se, jak dlouho vydrží mimo ledničku a Greta se dušuje, že klidně i týden. Tomu se nám nechce ani věřit, ale po ochutnání této uzené dobroty je rozhodnuto a bereme si celý bochník vážící určitě přes kilo. Hned se do voňavého sýru pouštíme na posezení před obchodem a povídáme si jak s Gretou, tak i pánem domu. Bosňané jsou slované, takže si rozumíme obstojně i bez angličtiny. Ještě je nám nabídnuta ze zahrádky čerstvě vytrhnutá cibulka, kterou pro nás nezvykle jí i s trochou soli.
Po snídani opouštíme milou společnost starších manželů a pokračujeme už po asfaltu, případně makadamu dolů. Na pozdní oběd si zastavujeme v maličkém kempu u vody. Přijde k nám starší pán (možná majitel, možná správce). Domlouváme se s ním, že bychom v kempu rádi strávili tak hodinku. To co je u Balatonu takřka nemožné, tady není problém Pán nám ještě ukazuje, kde jsou záchody a sprcha a jde se věnovat své práci na brouzdališti pro děti. Vše s úsměvem, cítíme se skutečně vítání a nikoliv jako přítěž v Chorvatsku nebo u Balatonu. Následuje krásný lehký off-road poměrně rozmanitou krajinou. Jednou je to lesem ve svahu, který je čerstvě po sesuvu, po několika kilometrech krásná šotolinová cesta po zvlněné pláni Pro mě určitě jedny z nejkrásnějších mimo asfaltových kilometrů. Pěkné vracečky, které dobržďuji na hranici zásahu deaktivovaného abs, abych z nich s rozevlátou zádí opět zrychloval na nějaký rychlejší úsek. Tohle mě fakt baví a jízdu ve stupačkách si opravdu užívám.
Nezbývá než potvrdit to, co jsem četl v mnoha balkánských cestopisech. Po 30 kilometrech bez asfaltu se z ničeho nic objeví několik kilometrů nové krásné dvouproudé silnice, aby po jejím konci opět v okruhu 30 kilometrů nebyl ani metr asfaltu. „Off radování“ se nám docela protáhne a už se stmívá, čili rychle najít plácek na přespání. Karel si staví na louce motorku na hlavní stojan, aby se po chvilce naprosto neslyšně pomalu překulila na pravobok. Motorku ve dvou hned zvedneme a tentokrát už i 1150ka odpočívá na rozšířeném bočním stojánku. Při rozbalování ležení si všimneme, že nám nějak brní všechno kovové na obou motorkách :-O Chvíli vůbec netušíme, co to má být, když si všimneme, že jsme přímo pod vedením vysokého napětí. No dobrá, evidentně nám brní motorky kvůli tomu vedení VN, ale proč? Přemýšlíme, jestli nám oběma nechybí znalost nějakého základního pravidla, že se člověk pod vedením nemá zdržovat :-O Po náročném dni usínáme trochu na rozpacích přímo pod dráty.
DEN 4
Další den opět pokračujeme mimo asfalt a zastavujeme v podobném obchůdku jako den předtím. V obchůdku „bosenská“ klasika jako den předchozí, čili pozdní snídaně za příjemného povídání si s rodinou majitelů/provozovatelů. Přejíždíme do Černé Hory, kde hned od hranic máme pocit, jako bychom jeli po nějakém asfaltovém výcvikovém středisku. Dokonalý asfalt, krásné přehledné zatáčky všemožných poloměrů a to všechno s naprosto minimálním provozem. Přechod hranic byl úplně bez problémů, tak jako všechny následující. Pokud byla před hranicemi větší fronta aut, tak je pomalu předjíždíme, nikdo s tím nemá sebemenší problém a celníci běžně z dálky mávají, ať jedem rovnou k nim. V Černé Hoře se je vykoupeme v moři a pokračujeme do Albánie, naší cílové země.
Na albánské benzince, která nás zaujala názvem „Kastrati“ zastavujeme, tankujeme a platíme kartou. Na čerpačce sedí parta starších pánů a jeden mladší kluk, který umí jakštakš anglicky. Všichni jsou velmi srdeční, ale jazyková bariéra mezi námi a starší generací je nezpochybnitelná. Kluk je velmi zvídavý, tak se s ním docela zakecáme. Je z něj znát sympatická hrdost na svou vlast. Nakonec nám ještě ochotně naplní všechny naše nádoby na pitnou vodu a honem hledat další nocoviště. Při sjíždění z cesty Karel neudrží svůj boxer a ladně ho pokládá. Když pak před usínáním hodnotíme dosavadní průběh našeho putování, Karel suše zmiňuje: „Zatím každý den mi spadla motorka, teda krom prvního dne.“ V noci nás trochu znervózňuje, když na nedaleké cestě, od které nás dělí řídký lesík, v němž nocujeme, zastaví několik aut a místní se dost hlučně s baterkami v rukou o něčem dohadují.
DEN 5
Ráno jedeme do Kopliku vyměnit EURa za Albánské leky. Když už tušíme, že jsme v centru a nikde nás směnárna do nosu necvrknula, zkusíme se zeptat místních. Karel je rychlejší a aktivnější, ale o radu si svou plynnou angličtinou říká prastarému pánovi o hůlce. V tu chvíli se přestávám divit stylu řízení křižovatky policistou, na kterého mám pocit všichni řidiči kašlou a stejně si jezdí jak chtějí a obracím se k divadlu „Stařec a Karel“ :-D Na Karlovo květnaté tázací souvětí stařec reaguje snahou Karla obejmou a snad i políbit :-D Když už se Karel vymaní starcovu objetí jdu to zkusit k nejbližšímu stánkaři. K mému velkému překvapení stánkař, prodávající pro nás nesmyslné všelijaké plastové cosi, vytáhne z pod stolu svazek bankovek a začne odpočítávat. Pro jistotu doladíme kurz za pomocí tužky a papíru a protože kurz docela sedí námi zjištěnému před odjezdem, tak transakce zdárně probíhá i bez směnárny. Nádrže plné, místní měnu máme, tak můžeme vyrazit do hor na Théth. Než začnou ty pravé serpentýny na vrchol, zastavujeme na snídani. Mezi tím nás dojedou dvě slovenské motorky. (pár + sólo jezdec) Chvíli pokecáme a mimo jiné se dozvíme, že na vrcholu se otočí a pojedou stejnou cestou zpět, jelikož dle jejich slov není cesta Théth – Skadar pro jejich Varadero a naháče sjízdná. My plánujeme pokračovat, jelikož z jednoho cestopisu (jeden z nejlepších cestopisů, který jsem na m.cz četl) si pamatuju, že Théth – Skadar překonal na SVčku a hlavně vracet se stejnou cestou je nám trochu proti srsti. Cesta na vrchol ze strany od Kopliku je v čilém stavebním ruchu. Na vrcholu Théthu nastane největší překvapení celého výletu, když tam stojí oranžová dodávka s jihomoravskou značkou! Posádka je poskládána v poměru čtyři ku pěti ve prospěch holek. Samozřejmě se všichni hned dáváme do řeči a překvapení a náhoda vygraduje poznáním, že jeden z účastníků je obyvatel stejného města jako já. Kdo bude mít chuť, může si o jejich putování přečíst na www.zivotnacestach.cz „Vrcholovka“ s pěti holkama, u kterých má Karel evidentně úspěch, prostě musí být. 
Nejdřív vede cesta relativně prudce dolů, což zvládáme bez větších obtíží. Když nacházíme v kamenitém terénu hezký travnatý plácek, je místo ke snídani jasné.
Za chvilku nás samozřejmě dojíždějí krajani, takže pokračuje příjemné povídání. Musíme ale všichni pokračovat v našich cestách; to ještě netušíme, co nás pořádně čeká. S Karlem jsme následující desítky kilometrů nazývali „mordor.“ Kdo tento úsek jel, tak ví o co jde. Shodli jsme se, že podruhé už bychom se do něčeho takového nepustili, ale to předbíhám. „Člověk jede a chlácholí se tím, že to za chvilku musí být zase o něco lepší, šutry a díry menší. Když se ale na chvilku podívá do dáli, nebo se ukáže další kus cesty za zatáčkou, je to ještě horší!“
Následujících několik desítek kilometrů zařadíme dvojku možná tak dvakrát. Několikrát jdou tlumiče na doraz a motorky břichem na kameny, trpí jak motorky, tak my. Když se ke všemu přidá ještě lehká přeháňka a zvlhne ten prach na kamenech, začne to klouzat tak, že si radši dáváme pauzičku.
Hned k nám přibíhá asi 8letý kluk. Snažíme se z něj dostat jak daleko to do Skadaru je. Chudák je z nás asi nervózní, tak mu dáváme pár bonbónů. Aby nám ukázal na mapě 1:200 000 kde asi přibližně jsme je nad jeho dětské možnosti, ale odkývá nám, že do Skadaru to jsou tak 4-5. Jednotka? Kilometry? Na to jen pozvedává ramena. Ale my unavení pozitivní hlupáci, že už Skadar tedy musí být za horizontem vidět, pokračujeme dál.
Samozřejmě nám netrvá moc dlouho, abychom přišli na to, že Mário myslel spíš 4-5hodin :-D GPSce nějak stávkuje nabíjení, které pro ty otřesy jenž tu zažívá nemá pochopení . Samozřejmě byly i nějaké ty menší „brody.“
Modlíme se, aby pneumatiky přečkaly vše bez defektu, aby už se nepřihnala žádná přeháňka nebo snad bouřka a za střídavého hučení sahary poskakujeme vpřed, nahoru a dolů. Když pak se z ničeho nic vyskytne tato „horská oáza“, přesvědčuju Karla, že bychom to tady mohli pro dnešek zabalit a pokračovat ráno plní čerstvých sil.
Z barelu, kterým protéká non-stop voda, jakož to chlazení si vytahujeme albánská piva a užíváme si nádherného pohledu na okolní hory. Poprvé si dáme nějaké to jídlo od místních, jehož objednávka probíhá přes „albánského přítele na telefonu“, jakož to překladatele, páč s horaly se nemáme šanci domluvit. Nakonec stejně netušíme co nám přinesou, ale výsledek je parádní! Nějaký plátek výborného masa, zelenina a kus balkánského sýru. Všechno to s jejich „chlebem“ do sebe nasoukáme a spláchneme druhým pivem. Užíváme si klidu a odlehlosti této „oázy“, je to nepopsatelné. Jak se setmí, jdeme spát. Chceme zítra vyrazit brzy a ujet o nejvíc „mordoru“, než začne polední vedro. Vybalování karimatky a spacáku s velkým zájmem místní sledují. Když si začnu skládat mikinu a ručník pod hlavu, hned nám přinesou polštáře.
DEN 6
Následující den samozřejmě začíná stejným typem „útrap“ jako včerejší odpoledne, ale jde nám to přece jen o trochu líp. Čerstvé síly, přijatelnější teplota mají pozitivní vliv. Když se potom objeví slušný asfalt, teatrálně padám na kolena a klaním se, že jsme to dokázali bez jediného odložení motorek, což považuju za úspěch Jak to dokázal sjet pilot na SVčku je mi trochu záhadou, ale tak jako u motorek vždy, záleží hlavně na tom, kdo sedí, či spíš stojí za řidítky. My to ale dokázali a máme z toho radost. Pokračujeme směr Skadar, kterému ale chceme nějak objet, jelikož nás města prostě nepřitahují a nechceme být účastníky šíleného balkánský městského provozu. Karlova GPS se vzpamatovává, takže na ní Karel nastavuje objezd města periferiemi. No jak už to bývá, když nastavíte nejkratší cestu na GPS ;-) Navíc chudý okraj velkého města druhé nejchudší země Evropy. Necítíme se bezpečně, takže n proces focení, který obsahuje zastavení pokud možno ve stínu, vytáhnutí foťáku z tankvaku a následné focení prostě nepodnikáme. Zlatý venkov! Chvíli mám pocit, že jedem po skládce, připadá mi to trochu jako slum :-/ nehezký pohled a nehezkými pohledy se na nás dívají i ostatní, aspoň já mám takový pocit. Včera jsme se rozhodli vypustit návštěvu Ohridského jezera, takže pokračujeme směr Kosovo, na které jsme zvědaví. Frčíme po velmi solidní cestě první třídy přes Puke na Kukes. Na silnici jsou občas hluboké „vrásky“ občas kus prostě trochu popojel se svahem dolů, ale jinak je povrch velmi solidní a tak si užíváme klopení ;-) Když si dáváme pauzičku, zastavuje u nás protijedoucí Brit. Jeho angličtina je pastvou pro uši a hlavě má cca 60ti letý Chris prostě co vyprávět.
Zábavnou cestu za minimálního provozu nám zpříjemňuje želva, která si to štráduje přes cestu.
Na kosovských hranicích platíme 15 Eur za pojištění motorky, jelikož zelené karty na území RKS neplatí. Kosovo nás velmi překvapuje, nikde žádné ruiny z války. Když si ve vesnici přímo u cesty všimneme přístroje na točenou zmrzlinu, musíme si pro ni vrátit. Netrvá dlouho a začínají se okolo nás srocovat děti a mládež. Jeden 14 ti letý kluk jménem Adriatic, umí velmi solidně Anglicky, takže si můžeme povídat. Mimo jiné přijde řeč i na víno, takže jsou nám nabídnuty nějaké sedmičky. Jednu si na večer kupujeme. Dáváme si další zmrzlinu a tentokrát dostáváme takovou porci, že už by se toho s daným kornoutem víc natočit ani nedalo. Na svůj věk vypráví klučina zajímavě a stejně tak se na zajímavé věci ptá. Do západu slunce už moc nezbývá a my chceme za světla „bydlet“. Musíme se tedy rozloučit se všemi dětmi a náctiletými, kteří se na nás přišli podívat. Asi dvacítce mladistvých diváků udělá nastartování našich motorek značnou radost (hlavně Karlův laděný výfuk) a za jejich mávání vyrážíme hledat nocoviště. Na poli prokličkujeme mezi pár kravinci. Karel je v této disciplíně úspěšnější, takže já jeden v trávě schovaný rozjíždím. Karla tím pobavím a hecuje mě: „Schválně, jak daleko ho dovezeš!“ Večerní popíjení vína a plkání nemá chybu.
DEN 7
Až do opuštění Kosova jsme si na naší trase žádného rozstříleného domu nevšimli. Kosovo opouštíme na hranicích s Černou horou a za chvilku překračujeme hranici do Srbska. Dnešní den žádné zajímavé příhody nepřinesl. Přespáváme někde v Srbsku společně s miliardou komárů.DEN 8+
Ryze transitní den si za zbývající Bosenské marky zpestříme teplým jídlem v motorestu. Čekání na jídlo si krátíme pozorováním přípravy jehňátka na rožeň, což je skvělá podívaná. Po chvilce se dočkáme a všechno jídlo je rovnou z pece. Od pečiva po jehněčí v sýrové omáčce, které je nám servírováno přímo v rozpálené kamenné misce. Znamenité jídlo splachujeme domácí šťávou. Za pozornost stojí fakt, který se nám potvrdil i v Albánii. Jídlo je na naše poměry levnější, ale u pití už je rozdíl nepatrný. Ovšem z našich třech návštěv gastro zařízení se asi žádný závěr udělat nedá. Po celém dni jízdy zastavujeme v maďarském poli a k večeři si
vaříme kukuřici s máslem a solí. Během toho zjišťujeme předpověď počasí, která není vůbec příznivá. Od severu se k nám blíží trvalejší déšť. Představa, že přes noc zmokneme a budou následovat stovky kilometrů v dešti, se nám vůbec nelíbí. Proto vyrážíme na noc a pokusíme se ujet co nejvíc ještě za sucha, i když za tmy tmoucí. Na začátku slovenské dálnice se s Karlem rozdělujeme, jeho dálniční rychlost je přeci jen vyšší. Mě chytá přívalový déšť cca 20km před domovem. Už jsem stejně durch, nijak ukrutná zima mi není, tak prostě pokračuju. Když mi najednou začne motorka cukat. Beru za spojku, plynem vyrovnám otáčky, pouštím spojku a pokračuju dál. Takhle se to ještě několikrát opakuje a já jsem šťastný, že se mi to, nevím co, děje až teď chvilku před garáží. Za svítání jsem doma. Karel až na to cukání měl cestu do Brna obdobnou.