Balkán na 125ccm

1. Den

Vyrážím do města vybrat si prachy, směnit na Eura, natankovat plnou a v 14:00 vyrážím vstříc dobrodružství. Jedu směrem Brumov-Bylnice po kvalitní silnici č. 57 až do Nemšové, kde odbočuji na Trenčín a v tomto městě jsem strávil 15 minut na semaforech. Po tomto menším zdržení jedu dále po proudu řeky Váh pěknou a zatáčkovitou silnici na Beckov, kde si fotím hrad na skále.
Pokračuji na Hlohovec, kde cestou zastavuji na menší pauzičku a po chvíli už bez přestávek jedu stále po silnici č. 507 směr Galanta až do města Gabčíkovo k vodnímu dílu. Po zjištění že se platí za parkovné jsem se na to vykašlal, a jedu ke stráži jestli bych to tu nemohl nechat, ale chlapíci jsou neoblomní a tak jedu přímo k Dunaji abych si našel místo a přespal.

Stan jsem si zevnitřku ostříkal repelentem proti hmyzu a celý výlet byl pak klid. Něco málo jsem pojedl, napsal deník a kolem 20.30 šel spát.
Noc byla celkem klidná až na lodě jezdící po Dunaji a nákladní auta jezdící v lomu za řekou.

Najeto 260 km

2. Den

Vstal jsem kolem 6:30, najedl se a i přes počáteční problémy s balením stanu jsem za chladnějšího rána vyjel v 8:15 na cestu. Vyjel jsem směr Sap, ale navigace mě navedla na nějakou šotolinovou cestu zpátky k Dunaji, kde jsem poté vjel na kvalitní úzkou asfaltku, která vede podél proudu řeky a já jel svou oblíbenou rychlost 70 km/h. Během chvilky jsem byl na hranicích s Maďarskem, kde jsem se vyfotil u cedule a pokračoval dál.


Dojel jsem do města Gyor, kde jsem zažil snad nejvíce semaforů v životě. Pokaždé stejný scénář: Rozjedu se na 30 a ihned brzdím na další červenou. V tomto rytmu jsem jel dalších 5 km, než jsem se konečně dostal za město. Po pár kilometrech už slunce pěkně hřálo, takže jsem zastavil a vyndal si z oblečení teplé vložky, trochu se posilnil a jel dál na Gyarmat, Pápa, Devecser a Zálaszánto.
V tomto městě jsem vyjel na kopec kde je poutní místo Stupa Míru. Cesta na místo vede ale přes rozbitou silnici plnou děr a nerovností. Maximální rychlostí 20km/h se tedy ploužím nahoru, jedu přes odvodňovací kanály v cestě, které byly vysoké až 15 cm a divím se, jak tu mohou jezdit autobusy s turisty. Nahoře jsem udělal pár fotek této pěkné stavby, která je největším budhistickým chrámem v Evropě a při pohledu na plápolající fáborky jsem si ihned vzpoměl na knížku Sedm let v Tibetu, kterou jsem nedávno tak nadšeně četl.


Dále jsem se snažil jet k Balatonu ke kterému sem bohužel netrefil, a pak mě navigace navedla na písčitou cestu, která se zdála po prvním kilometru, že se to dá v pohodě projet. Zkoušel jsem princip, který se využívá na poušti, plnej nebo nic. A tak jsem na to šlápl, jel nějakých 50 km/h po cestičce široké 2 metry s vyjetými kolejemi, a měl jsem plné ruce práce s řízením mašiny. Bylo pár momentů, že jsem málem lehnul, ale už dřív jsem takové blbinky zkoušel tak jsem to ustál a jel dalších 8 km, než to skončilo. Počáteční a nejsnažší úsek je vyfocený dole. Najel jsem na asfalt a během chvíle jsem byl na hranicích s Chorvatskem. Vše proběhlo bez problému a jel jsem tedy dál. To už jsem ale hledal nejbližší benzínku a nalezl ji ve městě Grubišno Polje. Natankoval 3 litry, abych zbytek do plné dotankoval v Bosně a až poté zjistil, že neberou Eura. Vyřešilo se to směněním peněz v blízkém hotelu a já mohl pokračovat dál. Jel jsem k městu Daruvar a dál k Staré Gradišce u hranic s Bosnou. Cestou k těmto městům jsem projížděl hornatější úseky s kvalitním asfaltem a kolem silnic bylo hodně rozbombardovaných či nedostavěných domů. Na hranicích jsem čekal chvíli v koloně a pak dojel do Bosny a Hercegoviny. Na nejbližší čerpačce jsem natankoval do plna nejlevnější benzín, co jsem v celé bosně viděl za 29 kč a spočítal si spotřebu jen na 2,4 litru !!
První kilometry v Bosně byli příjemně šokující. Mladí kluci na motorkách bez helem, cyklisti jezdící v protisměru a nedodržování rychlostních limitů. To vše ve mně vyvolávalo pocit, že to k této zemi patří a že na rozdíl u nás řidiči vědí co dělají.
Jelikož se pomalu stmívalo tak jsem začal hledat nějaký plac na spaní. Ten jsem našel až za městem Banja Luka v kopci a horách.


Najeto 500km

3. Den

Noc byla klidná a ráno při balení věcí jsem měl společnost v podobě štěkajícího psa, který hlídal pozemek, na kterém jsem spal. Viděl jsem i majitele pozemku s dobytkem ale vůbec mu to nevadilo.
Navlekl jsem nepromoky, věci na motorce zabalil do pytlů a za chladnějšího počasí vyrazil směr Jajce. Cestou k městu proběhlo mnoho zástavek, protože jsem projížděl kaňonem řeky Vrbas, kolem vysokých hor u silnice a jen jsem koumal tu nádheru.

Během cesty jsem nejel vůbec rychle a při shlédnutí malé přehrady jsem se chtěl u ní vyfotit. Začal jsem brzdit zadkem, ten se bloknul a já jel ve slušném smyku, brzdu jsem pustil a znovu ani nevím proč, znova zamáčkl. Znova jsem dostal smyk, tak jsem brzdu opět pustil, přijel k přehradě, vzpamatoval se a na fotku mě přešla chuť. To byla první špatná zkušenost s balkánském kluzémm asfaltem a bohužel ne jediná.

I přes stálou nepřízeň počasí, jsem pokračoval rychlostí nepřevyšující 60 km/h dále, než jsem dojel do města Jajce kde jsem měl vyhlídnuté vodopády Kravice.
Poté jsem měl vytyčenou zkratku z Jajce do města Turbe přes hory a tak jsem se vydal na cestu.
Cesta to byla v první fázi špatná asfaltka a pak šotolinová cesta, která vedla neustále do hor. První zástavka u vyhořelého domu mi napověděla, že i tady byla místa války. Cesta se postupně měnila v kamenitou, já si stoupnul do stupaček a začal se kochat.
Výhledy se stávaly čím dál pěknější, příroda stále drsnější a nikde nebylo ani živáčka ikdyž jsem měl podle mapy projíždět několika vesnicemi.


Po přejezdu hřebenu hory jsem začal sjížděl dolů, potkal prvního pastevce a projel první vesnicí. Příroda v těchto místech mě hodně připomínala Beskydy, kam tak rád jezdím.


Pomalu jsem projel obcí, díval se na pohledy místních lidí, jak koukají odkud se vzal ten člověk na také malé mrše. To už jsem jel směrem k městu Turbe, kde jsem odbočil na Travnik. V tomto městě jsem si dal oběd. Chutná polívka, ryba a pití mě vyšlo 9 E a s plným žaludkem jsem jel k Sarajevu. Abych líp stíhal už tak zpožděný časový harmonogram tak jsem to vzal přes Kakanj po dálnici. Jet v mírném dešti ustálených 70 tam kde ostatní letěli hodně přes kilo byl teda zážitek, který nechci znova zažít. Naštěstí mě nikdo nesejmul, zaplatil jsem 4 BAM za 30 km dálnice a pak už na mě čekalo Sarajevo. Tam jsem měl možnost shlédnout místo, kde se stala událost, která vedla k 1. světové válce.
V těchto místech totiž člen skupiny Černá ruka Gavrilo Princip zabil rakousko-uherského následovníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este s manželkou Žofii Chotkovou.


V Sarajevu jsem poprvé zažil chaos v ulicích. Člověk co se cpe v opačném směru do ucpané jednosměrky a hulákající na všechny strany, troubící auta v zácpě. No, musel jsem se pousmát, přidat plyn, všechny předjet a vyjet z tohoto blázince.
Po výjezdu z tohoto velikého města jsem jel směrem k městu Foča, kde jsem našel dobré místo na spánek.
Pod mostem u řeky, na rovném betonu a krytý před deštěm.
Okoupal jsem se v chladné řece a s dobrým pocitem jsem šel spát.

Najeto 320 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE