Balkán

Samozřejmě, že tenhle příběh ještě nekončí a je setsakramentsky plný dobrodružství. Dál vypráví Burgr, tentokrát již bez kurzívy.

"Konečně jsme se zbavili Heppyho! Naše dovolená začíná za něco stát." Po rozloučení to valíme směrem "Rajče" (bohužel vzhledem ke složitosti názvů měst a mé chabé paměti budu dávat vesnicím kódové názvy neboli kolíčky, díky kterým jsem si aspoň trochu zapamatoval kam jedem. vsuvka - Albánine je plná Shitů - například Hološit, Bilišit atd.).

Někde u Xibrakë či Mibrakë to stáčíme znovu na offroad, projíždíme kolem venkovského sídla kombinujícího mafináský sloh, trochu šmrclý Stockerovským drákulou. Usuzujeme, že zde musí žít Vlad Montana. Znovu vyjíždíme vstříc Albánským vrškům, krásná vrstevnicová stezka, malé vesnice ("Kafe" Qafë, Labinod Mal), nakonec divočina a zapichujeme to někde uprostřed hor u jezera. Poblíž je stavení a zrovna se nějakej dědek pastevec vrací dom. Zkusím s ním komunikovat, naznačuju, že bychom rádi přespali a on naznačuje nevím co. Dávám mu cigáro, děkuju a beru věc za vyřízenou. Je to frajer, zvládá nahánět krávy s klackem v ruce a zároveň si v ruce druhé balí cigáro, s čímž přestal po tom, co jsem mu jedno dal. Byla by to krásná noc, ovšem trochu nám ji rozrušil náhlý výstřel. Fazole nikdo neměl takže první reakce byla "haha", druhá reakce "a kurva", tady se prostě střílí. Bylo to jen jedna rána do prázdna, jedeme spát. Ráno pokračujeme v přesunu směrem na Šengen (Shëngejrg). Někde ke konci cesty se rozdělujeme, následuje klesání, kamenité sjezdy, několikrát mám na mále. Nakonec vjedu do vesnice a čekám, že tu někde budou i ostatní Dementi - nejsou. Ptám se po vesnici, nikdo nerozumí nebo nic neviděl. Bohužel jsem během cesty půjčil mobil Fikemu, aby mohl navigovat. Neměl jsem jak je kontaktovat, jak jet dál. Popojíždím o pár kilometrů a stavím v restauraci. Dám si kafe a ono se to nějak vyřeší. "Rozpovídám" se s číšníkem, hned mě přistává na stole Rakije, ale tak co, neodmítnu. Vysvětluje, že má 3 děti a že je tu bída. Když si začne rukou jezdit přes zápěstí - znervózním. Začne prstem přejíždět po krku - a to už skoro hlásím hnědý poplach. Z lesa se ozve mečení, chlápek táhne kozu na porážku a já dostávám nabídku zůstat na hostinu, dost se mě uleví. Sorry, ale musím hledat ztracené členy výpravy. Rozhodnu se jet dál, na silnici škrábu kamenem "Dementi" a šipku. Vjedu do krásného údolí s modrým jezerem říkajícím "skoč do mě", sjedu k vodě, dávám si exklusivní koupačku a čekám. Náhle slyším vrčení motorů a ze stejného směru přijíždí zbytek výpravy. Dojedou ke mě, Fike hrozí pěstí, že mě zabije, že prý jsem je neviděl na jednom rozcestí a poslal to rovnou dolů. Ztracený syn se nakonec našel. Vyslechnu neuvěřitelnou historku, jak viděli na silnici HADA a že musel mít minimálně patnáct metrů, možná vyhrabají i nějakou tu fotku.

Následuje přesun do Durrësu (nerd kolíček Magic the Gathering). Je to zajímavé přístavní město, jsme už dost vyšťavení a tak se shodneme na tom, že si najdeme hotel, ale né ledajaký. Musí to být ten nejkýčovatější hotel v celém městě. Během hledání mě nechce startovat motorka, vypadá to na baterku (zde se zrodil počátek velkého "Questu"). Musíme roztlačit a hledáme dál. Nakonec najdeme hotel v pseudořeckém stylu se sloupy, mramorem, zdobení zlatem, atd. Hotel uhádáme na nějakých 50 euro pro tři lidi i se snídaní. Zkoušíme řešit baterku a hledáme autoservis. Ochotný chlapík vezme svoje miniauto, že nás do jednoho doveze. Zvyklý místnímu provozu se toho nebojí a posílá to z pruhu do pruhu, přednost nepřednost. Pokusím se připoutat, on začně řvát "No No! This is Albania, polícía amigos" dobrá tedy, žádné poutání. Autoservis najdeme, je zde ochotný chlapík, nabije mi přes noc baterii, ale říká ať se další den ráno stavím, že se podívá na dobíjení. Hurá do víru přístavního města. Po cestě přes hlavní třídu jsme zahlédli motohospodu a tak naše kroky směřují právě tam. Posedíme venku, objednáme obří společný talíř z grillu, Brko dává tupláky a nakonec se dáváme do řeči i s místními motorkáři (speciální schopnost naší výpravy je, že prostě nikdy nevypadáme jako drsný motorkáři). Nikdo z nich neřeší, že přijel na mašině, dají si prostě tři, čtyři píva, sednou na stroj a jedou domů. Jeden, který si s námi povídal, se zmínil, že vede místní Farmicii, dokonce nám dal i vizitku. Bylo zvláštní, že tyto farmacie měly nonstop otevřeno a jen na hlavní třídě jich bylo nespočet...

S tímhle místním mafiobosem jsme se bavili, jaký to je v Albánii oproti Srbsku. Srbové jsou takový veselejší, Albánci přísnější, ale oba národy jsou příjemný a velmi nápomocný. Právě tenhle bos nám ukázal, jak to tam chodí. Vysvětloval: „Do not put your nose to anybody business and you will be fine.“ Pár minut na to nám to názorně ukázal na žebrajícím děcku. Natahovalo na nás ruce, ať mu něco dáme, pak to zkusilo i na našeho albánského kolegu, jednou, dvakrát, kolega vstal, vyndal žabikuch, čapnul kluka za flígr a něco mu krátce vysvětlil, no jen se za ním zaprášilo. Motorkář se na nás otočil a řekl "This is how it works in Albania." Řádně navátý se belháme zpět na hotel, po cestě ještě dáváme nějakou hnusnou mastnou placku.

"The Big Quest"

Po snídání padáme z hotelu, stavujeme se pro baterii zandám jí do mota a jedeme zpět do servisu, chlapík je ochotný a jeho syn (anglicky uměl výborně) nám překládal. Zkouší dobíjení a k mému zděšení zjišťuje že motorka málo dobíjí. Zkouší alternátor, ale bez schéma neví jak ho zkontrolovat. Vedle je místní "internetová kavárna". Několik starých kompů a obří plazma s napojenýma playstationama, mladý kluci tam hrajou GTAčko. Hledám schéma, a nakonec nějak dáme dohromady, kde jaký hodnoty mají být. Alternátor maká jak má, špatný je regulátor dobíjení. Chlapík obvolává albánský cech servisáků a zjišťuje, že v Albánii ho prostě neseženu. Vytahá mě veškeré nepotřebné pojistky, a říká, že to snad dojedeme. Poděkuju a dám nějaký bakšiš. Jede se dál. Mám bobky, nevím kdy a kde mě motorka klekne. Zde se zdržím popisování cesty, protože jsem po pravdě moc nevnímal a jen se soustředil na vzniklý problém. Nejvíc mě mrzelo že musíme vynechat plánovaný offroad na Teth.  Když dojedeme do Podhořice (Podgorica), hledáme nějaký motoservis. KTM má zavřeno, přítelkyně mi dělá po telefonu spojku a hledá na internetech, nakonec našla nějaký motoservis uprostřed města. Popojíždíme metr po metru, servis nikde není. Náhodou stavíme v obydlené čtvrti a čumíme do navigace. Přiběhne chlápek co se na zahradě nacpával melounem a dá se s námi do řeči. Nadšeně nám vypráví jak jeho brácha jezdí na motu a jeho kamarád vlastní místní motoshop. Náhoda jako prase. Volá kamarádovi, sedá do auta a vede nás do Magnus Moto. Chlápek kvůli nám otevřel, a začali jsme řešit problém. Zjišťuje, že tu má podobný model, který by mohl fungovat, ale má jiný konektor. Jediná možnost je zajet do Baru, kde žije ten nejlepší a také v podstatě jediný motoeletrikář jménem Darko. Brko měl za to, že je někde poblíž v nějakém baru a chlastá, ale Darko bydlel ve městě Bar, kde vede svůj motoservis. Vlastník obchodu mně ještě dal slevu a říkal, že když je potřeba, vždycky pomůžou. Skvělý a vstřícný přístup, tímto moc děkuji Magnus Moto. Velký quest pokračuje dál, jdeme hledat slovutného elektromechanika do Baru. Začíná se připozdívat, profrčíme kolem Skadaru a kolem sedmé dojíždíme do města. Číslo mě dali v Magnus Moto, volám Darkovi a ten přijede na skůtru. Motorka už byla zase vyšťavená a musím roztlačovat, tohle bylo o fous. Spíš než motoservis to byla usedlost, kde byl celý dvůr zaplněný vraky motorek. Darko nám vysvětluje (umí parádně anglicky), že se tu špatně shání díly nebo majitelé na opravu nemají peníze, a tak mu motorka prostě zůstane na dvoře. Akce kolem desáté končí neúspěchem, přepojil konektory, zkouší dobíjení, ale motorka stále dává málo. Už si neví rady, dává nabít baterku a nechá nás přespat na vrakovišti. Kolem šmejdí krávy, které se pasou na jeho pozemku, občas mu lezou do baráku a on po nich vrhá s nadávkami věci a vyhání je. Vyrážíme se podívat po městě a do přístavu, je to strašná štreka, nebaví nás to, dojdeme k přístavišti, kde je zrovna zakotvená černohorská válečná flotila. Nakonec dorazíme na promenádu, čumíme po ženských a dáme nějaký pivka v jedné z místních restaurací a nebaví nás to. Ráno na vrakovišti otevřu oči přímo nade mnou na mě čumí kráva, přežvykuje a funí. Jak si všimla, že jsem vstal, zdrhá pryč. Náš Quest je u konce - Darko napojuje měřák, já skřípu zubama a objeví se magických 14V. Darko z toho má snad ještě větší radost než já, obrovská úleva, placák, poděkování, placení a frčíme!

Naše cesta směřuje k Durmitoru. Jízdu si trochu opepříme výjezdem k nějaké kapli na vysokém kopci, který nám poskytne pohled na vyprahlou černohorskou pustinu. V dálce se začínají rýsovat nějaké vršky a já se těším. Napojujeme se na cestu lemující řeku Tara, zastavujme u obřího mostu, kde nás zaujal Zipline přes kaňon. S Brkem do toho jdeme, ale zas takový zážitek to nebyl. Zato cesta podél Tary je nádherná, vrstevnice ve skále, tunely a dole se klikatí tmavě modrá řeka. Nakonec vyjedeme až na náhorní plošinu a vjíždíme do Durmitoru. Pro mě jedna z nejlepších kochaček co jsem kdy jel, silnice skrze park je opravdu skvěle vedená a za každou zatáčkou se otvírají krásné výhledy Po průjezdu Durmitorem na mě ale dolehl splín, vracíme se domů. Fike už nechce riskovat další komplikace se zelenou kartou a tak se Bosna nekoná. Cesta dom se nám nechce natahovat, tak to valíme nejrychlejší možnou cestou přes Srbsko, Maďarsko a Slovensko. Poslední den dáme téměř tisícovku v kuse a kolem půlnoci dojíždíme domů.

Závěrečné shrnutí

Dovolená to byla výborná, plná skvělých zážitků nádherné krajiny a různých dobrodružství. Černou šmouhou byla nehoda Heppyho, a řešení poruchy motorky. Lidi v těchto zemích byly vstřícní, vždy se nám snažili pomoc. Věci jsme nechávali válet na motorkách, helmy, rukavice atd, nikdy nic nezmizelo. Veškeré spaní nadivoko, až na jednu noc v Hotelu. Měl jsem s sebou kolem 200 Euro, béňo jsme z půlky platili Johny style "Cash", protože v Albánii karty často nefungovaly. Dovolená (bez ceny dílů) se v klidu vešla do deseti tisíc. Balkán se prostě vryje pod kůži a závěrem - This is Albánia!

 A jak zdravotnictví? Druhý den v ČR jsem šel do nemocnice. Při sundávání obvazu tekly slzičky, ale Albánci překvapivě odvedli dobrou práci, ( já tím ježděním na motorce už trochu méně) i antibiotika byla předepsaná stejná, jako by mi dali doma. 4 neděle leháro, v koleni zapíchaný drén a za pár let na něm budu mít jizvu ve tvaru blesku jako Harry Potter.

Jaké z toho všeho plyne poučení? Žádné, absolutně žádné, protože příští rok pojedeme zase...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE