Balkán 2007

Po přečtení pár cestopisů a zhlédnutí internetu volíme za cíl letošní motodovolené Albánii. Já na LC4 Adventure a manželka na BMW F650 GS Dakar s asi rok čerstvým motořidičákem. Za přispění ČD dorážíme do Splitu. Použít pro přiblížení vlak vypadalo jako bezva nápad. Ale po více než 27 hodinách v doprovodu neustálého rachotu kompresoru a pak následujícího příšerného pískotu brzd, které se nakonec porouchaly a vyžádaly pětihodinovou opravu, ve společnosti velice „milých“, doslova rozkládajících se důchodců, ubíral „supernápad“ na plusových bodech...

Balkán 2007
Kolem poledne jsme konečně na motorkách a vyrážíme. Máme v plánu projet vnitrozemím Balkánu do Albánie, Albánii projet „horama“ mimo hlavní pobřežní trasu, strávit pár dní na plážích severního Řecka, pak trajektem do Itálie a šup domů. Holka se cítí na kus „pořádného“ offroadu, motorky jsou odrápěné, opadákované, kufry jsou z duralu, tak proč ne.


Za Splitem okamžitě odbočujeme do vnitrozemí a jedeme okreskami do Bosny. Slušné vedro, místy přes 40ºC ve stínu. Když jedeme přes kamenitou štěrkovou pláň, okolní krajina vypadá jako záběry ze safari v Africe, stačí přidat lvy, nosorožce, žirafy a laik nepozná rozdíl. Potoky jsou vyschlé, stejně tak menší jezera, všude jsou vidět a hlavně cítit požáry. Snažíme se volit pro spaní „ohnivzdorná“ místa, ale i tak nezabráním manželce v občasné panice.
Směsí asfaltu a parádního štěrku dojíždíme k Bosensko-Černohorským hranicím. Bosenský celník s perfektní angličtinou potvrzuje naši domněnku, že to horko a sucho je větší než „Balkánský standard“. Černá Hora nás vítá nevrlými celníky, kterým sepsání našeho vstupu trvá přes půl hodiny a my celou tu dobu stojíme a „podepíráme“ motorky na slunci. Po pár kilometrech za přechodem asfalt končí a začíná báječný štěrk. Odbočujeme z „hlavní“ štěrkové na „vedlejší“ a stoupáme po úbočí horského hřebene. Cesta vede hrubým štěrkem občas velikosti batole a místy se vyskytují kamenné „schůdky“. Někdy se podezřele větví, proto ve vesnici (pár většinou opuštěných domů) Višnjica Do zastavujeme u domorodce a ptám se na cestu. Dědek na každý můj dotaz řve „Kdo jste?!“ Po pěti minutách takovéto konverzace k tradičnímu „Kdo jste“ přidává záludnou „Jste Germáni?!“ . Chápu, že to nemá cenu a jdu k jinému domorodci, co vyšel před dům naproti, a vypadá o něco mladší, tak snad to půjde líp.


Jinak celá scenérie je jako vystřihnutá z amerického „B“čkového hororu: polorozpadlý baráky, mezi nima náměstíčko kompletně vystlané kozíma a kravíma bobkama a dva maníci v poslední fázi alkoholického rozpadu. Žádné stopy po civilizaci kromě jedné okopané a prorezlé Nivy za stodolou.


Ten druhý mi vysvětlí, že serpentiny vedou nahoru, a že musím zatáčet, jinak rovně přijedu k baráku s nějakými kokoty co žijou nad nima. Chápu, že tady moc nepochodím. Podle GPS vím, kde jsme a vím, kam máme jet, a pokud těmi šutry natočíme o pár km navíc, taky se nic nestane. Chystám se rychle vypadnout od této sympatické dvojice, ale mladší stihne dojít ke staršímu a přesvědčit ho, že jsme fakt Češi (jako slované, nikoliv nenávidění germáni, i když ty motorky vypadají dost germánsky). Po tom interním vysvětlení starší zakřičí: „Češka vem mapu a pojď sem!!!“. Slejzám z motorky a velím manželce ať jde za mnou s mapou – chyba! Manželka je hlasitě zastavena – prý stačím já a mapa :o). Následuje několikaminutový projev na téma slovanská jednota a nakopávání „černoprdelníků“. Velká slovanská říše od Balkánu přes Karpaty až po Pacifik. Potom se podívá na mapu, ukáže na vesnici za průsmykem (Kučine) a vysvětlí, že tam žije jen pár idiotů a nic zajímavého, a nemá cenu tam jezdit. A v klidu můžeme tady zůstat a chlastat s nima.
Vysvětlím mu, že máme velký úkol ve věci „sjednocení slovanů a nakopávání černoprdelníků“, a proto musíme jet dál a co nejrychleji mizíme.


Serpentiny se utahují, spousta vraceček do strmého krpálu se šutry. Příjemné enduro, ale ne s narvanou motorkou – pár míst musím za manželku vyjet, jinak vše zvládala statečně a s přehledem. Na průsmyku nás chytne menší přeháňka, naštěstí ne dost silná na to, aby z hlíny udělala bláto a ze šutrů skluzavku, sjezd proběhl bez problémů. Míjíme polomrtvé vesnice a táboříme v údolí. V noci byly vidět požáry – zase panika – a ráno jsme jako uzenáči.


Motáme se kolem Pivského jezera, jsme uchváceni nádhernou scenérií okolních hor. Kotvíme v hotelu Piva v Plužnem a chystáme se zařádit v okolních horách s prázdnýma motorkama. Asi nám ale dali ten nejhorší pokoj – v koupelně teče pouze horká voda (docela změna proti ruským hotelům, tam když už něco teče, tak je to většinou studená) a sprcha neodtéká (k čemu!). V pokoji nefunguje vůbec nic kromě výhledu na krásné jezero. A to vše za kapitalistických 32 Euro včetně zvratků na snídani. Tak po jedné noci opouštíme zázrak černohorské pohostinnosti.





Nádhernými štěrkovými serpentinami jedeme od Pivského jezera přes vesnici Ivan Do a sedlo Dobri Do vysoké 1907 metrů s místy dokonce i vyasfaltovanou silnicí do místního Chamonix – městečka Žabljak. Zůstáváme na několik dnů v kempu a konečně do sytosti „enduříme“ s prázdnými motorkami v pohoří Durmitor. Můžu doporučit sjezd na dolní splaviště raftů v kaňonu řeky Tara. Tato řeka teče do pohoří (!), samozřejmě dolů, Durmitor. Sjezd stěnou kaňonu 1000 výškových metrů, dole koupání v křišťálově čisté ledové vodě, a pak zpátky nahoru. Dál je zajímavé suché řečiště řeky Komarnice.





Pro nadšeného enduráka je pohoří Durmitor velmi lákavé a nabízí stovky offroad kilometrů, ale my pádíme dál do Albánie. Stoupáme proti proudu nádherné řeky Tara a pak podél údolí řeky Morača. Jediné, co dokáže přebít přírodní krásu, je neskutečné množství odpadků. Vypadá to, že většina Černohorců a potažmo i balkánců, považuje cokoliv, co je dál než 10m od jejich baráku, za odpadkový koš…
Smutně zjišťuji, že oranžáda pouští olej kolem výstupní hřídele převodovky, oprava je nutná. Nebudu popisovat nijak příjemné hledání servisu, ale nakonec se zadařilo, a „nový“ simerink je na místě. Ztracené dny bohužel nejde nahradit, a tak se povalování na řeckých plážích nenávratně vzdaluje.


Konečně jsme v Albánii a vychutnáváme nádhernou přírodu Albánských Alp. Jezdíme podél černohorských hranic: vesnice Tamarë, Vermoshi a nelegální přechod do Černé Hory. Nádherná je také odbočka na vesnici Nikshi. Oproti Černé Hoře jsou štěrkové silnice poměrně frekventované, vesnice zabydlené a občas jsou vidět docela hezké opravené baráčky, udržované elektrické vedení, satelity a zavlažované zahrady. Horský sever Albánie (od černohorských hranic až po městečko Thethi) je převážně křesťanský (ortodoxní křesťanství), což poznáte podle velkých dřevěných křížů na vyvýšených místech nad vsí a ve stínu plotu u silnice spokojeně odpočívajícíh čuníků.


Bavím se s místním „motorkářem“, podle vzhledu a zvuku má maloobjemový fichtl, ale s kardanem a na sedle nápis Yamaha. Nevím, je-li to samostavba nebo „doopravdy“ Yamaha. Okamžitě vysvětluje, že jsou křesťané a nejsou jako ti „zaostalí“ muslimové. Mimochodem, podobné hlášky jsem slyšel už mnohokrát od Tadžiků o Kirgizech, od korejské menšiny v Kazachstánu o Kazaších, od Mongolů o Kazaších a samozřejmě obráceně :o). Asi je to takový způsob zvedání sebevědomí skupin lidí žijících v odlehlejších a méně „civilizovaných“ oblastech. Motorkář mi hrdě oznamuje, že je fotbalový „tifoso“, což jsou tam asi všichni. Ve zkratce analyzuje základní chyby české reprezentace na posledním mistrovství světa a se slovy „astalavista...“ mizí ve svitu zapadajícího slunce. Vzhledem k neskutečně krásné přírodě, která se chvilku tváří jako pamirské údolí, pak jako krymská rokle, a pak přes „karpatské poloniny“ dojedete před alpský, přímo dolomitský rozhled. A to vše během 1 až 2 hodin jízdy motorkou – fantastika!


Jsem docela zaskočený množstvím lidí, a to jak v autech na silnici, tak ve vesnicích. Ve vesnicích je živo, lidi ochotně komunikují, dobře se orientují v mapě a znají i docela vzdálené okolí. Strava v restauracích je chutná a levná (Tamarë), většina Albánců nám nabízela komunikaci v italštině nebo řečtině, ale i rukama nohama to jde taky. Základním dopravním prostředkem „chudého“ Albánce je tak ± 25 let starý Mercedes, ti majetnější jezdí v Pajerech nejrůznějších modifikací a roku výroby. Velmi populární jsou tam terénní pickupy. Často jsme v horách viděli party mladých lidí ve starých Pandách 4x4 nebo Golfech Syncro a tvářili se přitom tak nadšeně, jako kdyby řídili Subaru Impreza nebo Mitsubishi Evo poslední generace. Albánci řídí ne tak agresivně a vztekle jako naši balkánští slovanští bratři a sestry, ale rádi si s námi zazávodili, na což jsme museli dávat docela pozor a občas výzvu přijmout.





Sjíždíme z hor na pobřežní „dálnici“ na Shkodër a Tiranu: vedro, spousty odpadků, smrad a nevrlí lidé. Průjezd Shkodërem se pro manželku stává úvodní seznamovací lekcí se „spořádanou a dobře regulovanou“ albánskou dopravou.


Čas se krátí a pracovní povinnosti volají (a to doslova), tak přerušujeme naši pouť na jih (řecké pláže budou muset počkat do příště) a míříme zase do hor do města Kukësi kousek od kosovských hranic. Projíždíme nádhernými a mimochodem docela slušně vyasfaltovanými serpentinami – já na drapácích (Pirelli Rally Cross MT21) si je až tolik neužívám a jsem brzdou provozu (i manželka na Dakaru je rychlejší). Kdykoliv ale zmizí asfalt, karta se obrací a moje LC4 je široko daleko nejrychlejší. Jedeme podél jižního okraje tzv. Albánských Alp nižším a nádherným pohořím, bohužel naprosto sežehnutým požáry. Zajímavé je, že na kompletně ohořelých svazích se vždy sem tam objeví zelená čiperná borovice nebo i listnatý strom, které dokázaly ohni uniknout.





Pár desítek km před Kukësi nám pod motorky doslova skočí tlupa dětí (5-8 let). Pod záminkou prodeje hroznového vína se nás snaží odlehčit o peněženky, jak jsme velmi rychle pochopili. Manželka stojící přede mnou chytře vysvětlí, že peníze jsou všechny u mě. Když ujížděla, jeden prcek se jí vrhnul přímo pod kola, skoro to skončilo katastrofou. No a já mám kolem motorky sedum mrňavých hajzlíků – jeden řve 1 Euro a mává ušmudlaným hroznem - a ostatní se snaží urvat co můžou: šmátrají po zrcátkách, GPS a usilovně se snaží otevřít zámky kufrů. Když jeden mrňous začne povolovat popruhy na lodním vaku, tak vytáčím 7-8tisíc otáček a pouštím spojku – rachot jednoválce a smrad protáčející se gumy malé bandity na chvilku vyplašil a já unikám. Může se zdát, že trochu přeháním, přišli jsme jen o papírovou mapu Albánie a pár hadrů (což beru jako humanitární pomoc v oblasti vzdělávání :o), ale buď na mém místě někdo jiný a měj na mašině například magnetický tankvak s doklady, tak o něj skoro zaručeně přijde.
Jakákoliv aktivní obrana proti malým pirátům zavání velkými problémy ze strany jejich rodičů. Jen si představte, jak velký zlý cizinec honí malé a bezbranné albánské dítě. Myslím, že podobné situace mohou vést k onomu „bezestopému“ mizení turistů v Albánii (a nejen v ní). A hlavně, asi ti prckové nepřišli na takový způsob zábavy sami, holt albánská mafie má dobře propracované výukové programy i pro ty nejmenší...


Nepříjemný zážitek zajídáme v Kukes výbornou večeří v restauraci a poslední noc v Albánii trávíme v místním luxusním hotelu. Ráno musíme na kosovských hranicích zaplatit special kosovské pojištění, zelená karta tam nestačí (2x20 Euro). Jedeme militantním Kosovem směrem na srbský Niš. Kolem spousta káforáků českých, rakouských, švédských, ukrajinských, ruských, vojenská technika na silnicích má dokonce zvláštní dopravní značení pro pohyb vojenských kolon. Ve vzduchu ozbrojené vojenské helikoptéry. . .
Celý Balkán vůbec mohutně investuje do infrastruktury (třeba v Albánii se mi zdálo, že na silnicích makají nonstop, že asfaltují pomalu i přes noc), ale Kosovo připomíná jedno velké staveniště a ty peníze a investice tam šlo přímo cítit.
Míjíme jednu vojenskou základnu za druhou a na srbských hranicích nás tři srbští pohraničníci co vypadají jako klonovaní švejkové z ladovských obrázků, otočí zpátky. Srbsko neuznává překročení albánsko-kosovské hranice, jelikož nad ní nemá kontrolu, tak musíme dolů přes celé Kosovo do Makedonie, přes Skopje, a až tam oficiálně vkročit na území velikého Srbska.
Potom následovalo jen spousta mého oranžového dálničního utrpení – s krátkým terénním převodem – marný to závod s kamiony. Závěr:
Během dvou srpnových týdnů celkem ujeto cca 3000 km, z toho 1000 km mimo asfalt a většina s plně naloženými motocykly. O závadě na KTM jsem už psal, takže v souboji spolehlivosti

BMW Dakar

zůstává neporažen, plusové body získává také extrémně nízkou spotřebou, během celé dovolené nepřekročila 4,7 l, a to včetně několikahodinových jízd na jedničku. Jednou dojíždělo na pumpu s denním počítadlem 410 km.


KTM

zase zabodovalo extrémní ovladatelností v terénu, i plně naložené dovolovalo velmi rychlou jízdu štěrkem, na rovnějších úsecích jsem se mohl pohybovat v klidu 50-60km rychlostí (2x rychleji než místní na nových džípech). Jízda s LC4 na dálnici je trochu masochistický zážitek.


Na Balkáně jsme nebyli poprvé, v Albánii ano. Určitě se tam vrátíme, ta příroda stojí za to, a srovnávat ji s českými lesy a háji s pěti ochranáři a 12ti houbaři na 1 strom prostě nejde. Ani civilizovaný alpský štěrk podobné scenérie nenabídne. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že se pohybujete v extrémně chudém státě s obrovskými sociálními rozdíly, „klanovou strukturou“ a živou tradicí krevní msty. I když jsou lidé v horách poměrně milí, být ve stejném bezpečnostním modu jako třeba v Norsku nebo Švýcarsku bych opravdu nedoporučoval.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 4x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist