ALBANYJE reloaded

pan FruFru opět vyráží za město

ALBANYJE reloaded

Kapitoly článku

VAROVÁNÍ: v textu se vyskytují nespisovné výrazy, proto by jej neměl nikdo číst!!!

Pravim si, že než se přikradou plískanice, smog, koledy v marketach, rymečka, ... prostě romanticky podzim, tak musim eště posmykat Mahulenu po jakychsi pěknych kopečkach v Rumunsku nebo Bulharsku. Ovšem, dálnični přejezd na tych Karoo3 si tentokrat rád odpustim. Do 110ti dobre. Ale, už při normálni cestovní rychlosti motorka brnči jak giganticki robertek a od 160ti vyš, to už zaživam při předjižďani náklaďaku holywudske efekty tajak, když se Hery Poter na smetaku připlete do úplavu za Airbusem.
Dal sem teda na Cenduro Forum oznamení, že bysem kerehosik motorkařa přibral do dodavki, ať je vytížena. Tuš co se tam strhlo, to bysem vam nepřál slyšet. Jak dyž rabín vleze v butach do mešity a zepta se či by si tam moch odskočit na wc. Motorku vozit na autě? Neslýchane! Naštěsti aji paru rozumnych se tam ozvalo, ale hlavně, se mi ozval Mira.
Domluvili zme si plánovací schůzku v knajpě. Byl sem trochu na pochibach, či to neni jakysik mrťafa co si zajel nejdál do Čeladné na zmrzku a budu mu dva tydně robit au-pair. Sto razy sem si na to spomněl, jak zme se protlukali horami a v duchu sem se mu dycky omluvil. Bo Mira se ukázal jako nebojácny kliďas a eště navíc z dobrym srdcem.

Ptáte se: čemu je teda článek v sekcy Albanyje, jak přece jedem do Drakulovic?
Cely tyden Mira gomořil, že chce vidět Albošku, a že z hrůzou sleduje postup ofenzívy asfalterskich armád. Enemže, ja už sem tam letos byl! No dobre pravim, tak kompromis: Makedonie! A u Ohridu strčíme na chvilu rypaki aji do Alboški. Jak vidím Miruv kilometrovy plán, šklebim se, že to je sci-fi, bo v Albošce se kilaki počitaju inač, než na normálnich cestach. Dluho si mailem vyměňujem stanoviska, jak dva poťapani politicy. A výsledek je teš podobny. Nakonec mířime na prostředek Alboški a v itynerařu stoji akurát ten nadpis.
Tvrdil sem Mirovi, že z naším milovanym nákladem na dodávce se nedostanem podél Jadranu ani do Dubrovníka. Bosna neni v Unyji a Chorvacko přetina až k mořu. Dva šoféři, tři vozidla. Aji UAMK, aji celníci mi odepsali, že musíme mět karnet. Mira ale kajsik vyčet, že se aji přesto da dokodrcat z Orlové až do země orlů, a mněl recht.
Auto zme nechali ve známym holandskim kempu u Omare (4e/den camp, 2e/den parking). Ráno chvilu čekáme, až počasí dostane rozum a mezi přivalovými sražkami aspoň na chvilu zavládne taki ten obyčejny, intenzyvni déšť. Přejižďame do Fushe Arez a vydávame se na cestu do Fierze přez dědinu Kreyzi. Steska, hlavně na hřebenach, je rozmočena a rozrypana IFAmi, tuš to meno dědiny přesně vystihuje topografiju  – „crazy”.  
Ale navzdory temu, že zme objevili paru slepych uliček, o kerych beztak ani místni obyvatelstvo nema páru, se nám nakonec podařilo prudkim, ošklhanym svahem bezpečně sfárat do Fierze.

 Po chvilce už ale na vypulirovanym asfaltě nezanechávame bahnitu stopu. Mira je z teho nesvůj a už už hleda dalši skratku přez kotary, a daří se.

V obci Shengjergj váhame u průniku do hor na takim malym mostku. Ačkoliv se nalézame na spravnym místě, domorodec se furt nemože smířit z našim pošetilym nápadem a posila nás tvrdošijně do Bajram Curi po SH22. Čekat na jeho požehnáni nema cenu, objižďame ho a šplháme do stěny. Díva se za nami z výrazem neuspěšného policejního psychologa na Nuselskim mostě.
Už se připozdíva a tak ve třištvrtině kopca stavjame na malym platu base-camp. Chvilu posedíme u ohňa, ale zme dobití jak ciganske hrački a tak dem brzo spat.
Hned z rána zas závody do vrchu. Jak je ale člověk odpočaty a k temu pěkne počasí, už se to nejeví tak dramaticki a aji to vyprošťováni motorek je take veselši. 

U Bajram Curi zme potkali manželski párek německich štyricatniků. A to nemožu polknut, bo se mi to zarylo do mysli jako tragicki příběh motorkařa, smutny skoro jak osudy synků, co se zrakvili. Pověděl sem mu, kde všude už zme v Albošce byli a na co se eště chistáme. On mi řeknul, kde všude už v Albošce nebyl. Tam zme nejeli, bo to by pro Hilde bylo náročne. A tam zme se obrátili spátki, bo Hilde cosik.... já motorki miluju a Hilde mi to trpí. Tuš není to cyp jak hřib? Normálni chlop by svoju lásku přivázal u bazénu k opalovacimu lehátku a trochu si od ni odpočnul. Měli dvě krásne nove GS800. Čili tuten Helmut, jak chce pořádnu motorku, musi kupit hnedka dvě. Ale užit si ani tu jednu stejnak nemože, bo za sebu smyka tu druhu, kera neide moc dobře za plynem. Do jake řiti se někeři chlopi nechaju tym estrogenem dožduchat, to je až k nevíře.

Z Bajram Curi si dávame odpočinkovu, vyhlídkovu etapu do Valbone a spatki. Potem po SH23 směr Kukes. Prvni pulka asfalt. Mění se na rychlu šotolinu, co je roztahnuta na šiřku americke dálnice. To trochu svádi pustit z hlavy nevalnu pověst albánskeho zdravotnictví, a nechat zadní kolo robit alotryja.

Eště odbočím k jednemu tématu. V Albošce je hodně padacích mostů. Ovšem, konotace teho výrazu je poněkud jina než u nas. Pusťite z hlavy hradní příkopy. Rozdělil bysem je z pohledu bajkera do třech kategorií:
- Padací Most Horizontálni, kdy sebu cestovatel šastne třebas kvůli pokrucenym, kluzkim fošnam nestejne výški, latanymi přes sebe křížem krážem v různých historickich údobích. Případně mu předni kolo chrapne mezi ně. Motorka skonči na závěr teho cirkusoveho čísla v horizontalní poloze, ale těleso mostu neopustí.
- Potem Padací Most Vertikálni. Tady už cestovatel most nedobrovolně opustí po vertikálni trajektorii. To když se rozestupy mezi fošnami zvěči přes šířku řiditek, chybi kus mostovki, atp. Tento typ je výživný hlavně v noci.
- No a třetí typ je Padací Most Absolutní. Ten už spadnul nebo spadne do 24h. Tady aji bajker se srdcem kaskadéra jede hledat brod.
U prvního typu pomože padací rám. U druheho asi jedině padák. Ve třetím případě poslouží k překonání vody dobře padnoucí nafukovací kruch kolem břucha a rukávki. (Pochopitelně s motivem plamenů a lebkami, aby si bajker zachoval důstojnost).

Kdesik před Peskopi v jedné serpentyně vidíme postavat Čechi. Okamžitě kopaju do vrtule a za moment nam dyši na hřbet. A je to Rosťa-Fjr ze svoju robku (nebo přitulkyni, nevim) na Tenerce a jeho kamoš na Tygrovi. Eště se budu Rostě muset optat, jak nas vlastně identyfikovali, bo zme byli zbřydani, jak gramlava obsluha fekálního vozu. Jednolity khaki povrch. SPZtka byla zralá ani ne tak na wapku lavash, jak spíš na otryskani pískem.

(Rosťa, ale s tymi hladkimi gumami ste krapet předběhli dobu, ni? Včil se eště do Alboški jezdí na špuntach a doma na slajkach. Až za paru roku to bude obráceně. V Albošce na slajkach a po českich cestach enem na terenich:)

U Peshkopi zme doplnili provijant o chleba a rakiju, a pokračujem směr Burell. Cesta je bahňo-šoto s krásnymi, leteckimi výhledami, ovšem furt je to enem ta prapůvodní albánska okreska, čili cosik jak pro lyžařa modra sjezdovka. Mira touží po černe.

Odbočujem z SH36 v Selithe na Marell, že prý „panoramic view road”. Je to ale necesta k šachtě a přetížene nakláďaki tu oraju pořádně hluboke brázdy. Samo, že zalite vodu, teplotně na hranici změny skupenství. Jak už se v jedne kaluži voda převali aji přes Mirove bočni kufry, vidím, že je zle. Chlastli zme do teho po pyštisku ani nevím kolikrat. Frantikum v tereních Toyotach se nevede o nic líp, furt se napřeskačku vyprošťuju a nakonec jim docvakne, že toto už není dovolená, ale robota a vzdávaju to.

My se vydrapem na zmenšeninu stolove hory a chistáme se utábořit. Okamžitě k nam vybíha pastevec a cosik huláka, jasne že nic nerozumíme, bo albanski. Stojicki jak bohové z bájneho Olimpu na něho zhlížame. Zavtipkuju: přeceda uvítaciho vyboru přináši sůl. Chleba se peče enem v sudé pondělki. Mira na to akorat odbrknul: mysliš?? a ohiba se pro mosaznu nábojnicu. Do dupy, taka se rozhodně neda kupit v mysliveckich potřebach. Pastevec se s energií kamzíka, kery se pásl na konopnym políčku, vyškrabe až k nám, vypada přátelski, ale našu formálni žádost o povoleni tu zakempovat ne a ne odkivnut. 

Potem se ukazalo, že chtěl ať spíme v jejich přístřešku za pecem, bo v noci bude kosa.

Idu k němu aspoň kupit trochu mlika do kafe, ať podpoříme lokálni ekonomiku. Nákup je rozvláčny, jak japonski čajovy obřad. Rakija, přelívaní mlika, rakija, obhlídka ovcí, rakija, ochutnávka brynzy, rakija, ... Nakonec se vracim s 2mi litrami mlika, 3mi kilami balkanskeho syru a 4mi promile. Nepodařilo se mi přimět ho k soudnosti ve smyslu množství, když nás obdarovával. Ano, obdarovával, bo se ani nechtěl zebrat prachi.
Ale nakonec zme se přece enem revanšovali. Celu dobu nas pastevci se zaujetím sledovali jak se vybalujem, stavjame stany, dlubeme hlínu ze všech záhibů motorek, z oblečení, z helmy... Jakmile začínam chistat oheň, tuš vidím, že se náramně baví, bo dřevo je všude mokre a nemáme ani kusek papíra. Ovšem, potem to posolím tetraazetricyklodekanem. To už spozorňa, jak když kouzelnik zaťuká na klobuk a děcka v obecenstvu se přestanu vrtět a čekaju, či fakt vytáhne kralika. Mokre dřevo hoří. Halelujá! Zbytkem zázračného prášku ho podaruju, Mira přidava masovu konzervu, pivo a na očach jim vidim, že zme si vic než kvit.

Ráno přelomím celtu a drapu se polomrtvy ven ze stanu. Co teš jineho čekat? Zme ve dvuch kilometrach nad mořem; obloha vymetena; letni spacak = kombinace na cypa.

 

 Každe albánske ráno se tu obuvam do totálně promočenych butů. Dneska z teho mam ovšem poprvně radost. O hodinu dřiv tu totiš byla perspektyva, že je neobuju vůbec, bo byly jak dva šutry. Nerozfukaš oheň?- nerozmraziš – jedeš ve fuseklach. Jednoduche jak facka. Jak je ten život relatyvní, co?
Včil mi aji zpětně docházi, že tu houmlesacku péřovku sem včera pastevcovi neměl pochválit, ale že chlop nas tym gestem chtěl akorát varovat, že v noci bude mrznut jak na Špicberkach. Jazykova bariéra byla fakt hodně neprostupná. Ovšem je z tych ludí čut neuvěřitelná pohostinnost a altruismus, že by z teho aji Banikovski rowdie uronil slzu dojetí. Jak bysem si pastevcovi postěžoval, že mně svědí kuří oko, hnedka by si mně hodil na hřbet a odsmyčil k nejbližšímu doktorovi do Tirany.
Ovčí mliko je k našimu sklamáni hnusne a připálene. Mira si ho sice neohroženě loknul, ale za chvilu už ráznym krokem odcházi zúrodňovat lesík. Společenski korektním způsobem zme se ho zbavili. Balkánskim syrem zme pozdějš podarovali hospodskeho na Ohridě.

Jaksik zme se po te same necestě dokulali ku silnici a večer dojižďame ku Ohridskemu Jezeru. Všude samé hypermoderní hotely, do kerych kdosik ulil chechtaki, aniž by se zatěžoval přemyšlanim, či se tu tež někdy objeví aji host. A nebo si tam Milošovi šéfové budujou novu rusku enklávu, bo je jim už Kotor maly? Nevím. Každopádně, nic pro nás. Nacházime si svuj skromně vypadajícy penziónek a ide se licytovat. Vyvolavací cena cimry je 20e za osobu. Odklepnute na 20e za všecko kromě ohridskeho pstruha (jasne, chraněného. Vííím!). Motorki nam prý bude celu noc svjedomitě hlidat vrátny (a tež jo, cely večer sice seděl s nami u stola, ale tvářil se urobeně jak na noční). Pan domáci pry vlastní aji pekárnu a rozváži po kopcach svoje cukrovinki a tak okoli dobře zná. Doporučil nám návštěvu svoji rodné, horske víski Lenije. Tuš na zítra mame plán.
A pry co robim já? Povykladal sem mu o chemikalii co šporuje naftu, což ho velmi zaujalo. Sem mu teda ze srandy naznačil, že v Albanyji nemam žadny prodejní kanál - lepší kšeft než cukrkandl, co? Už telefonoval na všecki strany, domluval detaily, marže, teritoriální omezení a nevim co eště, ... hotový City Boy. Jak na webovkach zmerčil reference z Mittalu, že Thermolem snížili spotřebu o 8,5%, to už měl taku euforyju, že nás aji ze svoju robu hostili, jak nejbližší příbuzenstvo. A že pry ráno přesně v 7.00 se všeci zainteresovani aktéři - budoucí miliardáři, potkáme u snídaně. Zapomněl sem ovšem, že „maňiána” neni regionálni španělska metoda, jak vyřešit cokoliv, ale bravurně ju ovladaju všeci jižani. Po osmé, když už sem strkal prachi do dveří, že jako mizíme bez loučení, přiharcoval se akurát udychany údržbař, a že ide robit snídani. Ale nepovedlo se mu ani zrobit kafe, dokonce ani zalít mi moje vlastní 3v1 horku vodu : ))))
VAROVÁNÍ: odstavec může obsahovat podprahové reklamní sdělení

V městach nas všeci furt do omrzení posílali na wapku – "lavash". Neš stačite otevřit pysk, abyste se zeptali, kde je jakasik fajna bahňava štreka, už dřistaju: Určitě hledate lavash, to je tudyk... Lavash je jedno z nejrozšiřenějšich business odvjetví. V serpentynach před Ohridem sem jich napočital 26 za sebu. Někeři dokonce už aji objevili silu moderniho marketingu a nechavaju wapku střikat tajak vodotrysk nad silnicu, což motorkařa s otevřenym plexi osloví velmi intenzyvně. Ale čemu bysme se taku hlupotu zdržovali jak motorka bude za hoďku stejnak vypadat tak samo. Navíc, advenčurak na čiste mašině se cíti jaksik nepatřičně, nesvůj, tajak třeba buzik ve špinavych lodičkach.

Tudyk jižněji je Alboška taka sociálně divočejši, což je pozorovatelne aji z chování děcek. Vybíhaju doprostředka cesty a chcou robit give me five (doufam že sem žadnemu gizdovi nepřerazil packu), mávaju, pokřikuju, hazaju šutrami, ... prostě široka paleta neotřelych způsobů navázaní přátelství. Ale co už gizdi jedni; Vy do mně kamenem - já do vas bonbónem! jak říkával kerysik biblicki motorkář. Už nevím kery. Byli z tych lacinych teskobalíčků odvázaní víc, než naše děcka z noveho iPhone.
Lenije zme málem minuli a navigačni foux-pas zachraňovali stavbaři. Cesta Maliq-Kodovjat vede rozeklanym kaňonem, kde je mimochodem zakázany rafting (ale nevim čemu, bo se mi to naopak zdálo ideální). 
Ovšem po zhruba 50km se začíname klasicky probíjat přez staveniště, tajak tolikrat. Naraz je přes cestu závora, zamračeny synek s tomfou, a že pry vstup na staveniště je zakázany. Jak u nas nadávam na objížďku, co mi zežere 10minut času, tuš tady se možete tak akorat obrátit, dat si to kaňonem 50km zpátki a zitra zkusit štěstí jinudy. My zme tomfu neměli a tak se pokorně ředitela závory ptame kudma se to dá objet. Sedláme přece moto-traktory, čili „nouproblem”. Dohaduje se chvilu z druhim drsňákem. Jeden se přikláni k cestě zleva a ukazuje na albanski Gerlachovski štít, druhi, že rozhodně ni, že je to harrakiri a doporučuje kozí stezku zprava přes albanski Matterhorn. Nechávame je ať si to mezi sebu vyříkaju. Možna, při tym brainstormingu, aji nakonec vynalezli oranžovu šipku, kdo ví. My se kusek vracime a zahibame na první odbočce do hor. Drapeme se nahoru a zas taki kopec, že visíme na řiditkach. (Všimam si, že se mi po tym týdnu na rukach urobily od řiditek mozole jak kobzole. Kurňa, to se mi eště na motorce nestalo.)

Na vrchu, svjete div se, Lenije. Vracíme se po druhim uboči spátki do kaňonu a robime si srandu, že když ti Alboši stavjaju silnice taku rychlosťu, tuš to beztak stavba postoupila a my zas sjedem před tu samu závoru.
Projeli zme Elbasan a z SH3 u Labinot Mal zas hned zahnem kramle do kopců, bo co jineho? Klast věnce u sochi Envera Hodži zme sem nepřijeli a nic jineho tu neni. (kreditku tudyk berou asi enem čerpački Gulf, zato ale všecki. Naopak, skušat tankovat za eura mi semtam způsobovalo krátkodobu hypertenzi. Na severu to šlo vpoho, ale tudyk zme ropnemu šejkovi, jak se řeknul o 2e/litr, museli obohatit ostravski výkladovy slovniček: ” Chuju!!!” znamená „Motoristé vřele děkujou za velkorysou a gentlemanskou nabidku, ovšem nemožou ju z důvodu zachováni vlastni sebeůcty akceptovat a odjižďaju hledat Gulf”).

Eště raz odskočim od dějove linki.
Nemam v cestopisach rad kydy o žradle. Zejména potem ódy o šťavnatym hamburgeru z nadnarodniho řetězca, kery chutna zaručeně jinač, než ten z jineho města. Razim filozofiju: doma jez co ti daji a ve svjetě co ti daji. Na albanskim kulinařstvi je ale fascinující technologie porcovaní masa. Tu teda vlastně neznam, ale dá se usuzovat podle výsledku. Jak kdyby partija z mačetami obklíčila berana a nepřestali rubat, dokud se všecki kuski nevlezu do fryťaka (a eště se při tym dívali na fotbal). Nebo možna strojově? Přejedou ho kombajnem? Nebo na to idou pyrotechnicky? Nevim. Každopadně v menšich hospodach nemá cenu obsluhu přivadět do rozpaků polemikou: Křidylko nebo stehinko? Kuřeci nebo vepřove? Vařene nebo dušene? Věčinou nepochopi kam tim mířite. Maso znamena mrtva ovca nasypana na rošt a otazka zni enem kolik? Pul kila? Kilo? (jak by si ten excentricki cizinec asi tak představoval, abyzme kombajnem dohonili třebas jelena, co?) 

OK, už nebudu odbihat jak jakysik senil. Včil už zme zase spatki na hřebenach nad Labinot Mal.
Cesta je úmorna, chčije, je mlha a v hlubokich kalužach je slizke bahno a různe veselé nástrahi. Už nas to zdvihaní motorek nebaví a chceme konečně najit jakesik rozumne místo na spani. Ale všecko je hnusně nasaknute, jak vložka v bazénu. Ztratili zme v tym zelenym, mlhavym tunelu orientaci a tak máme radost, jak v tych liduprázdnych horach na rozcestí vidime stat Landrover (divny, novy, naleštěny?!?). Idu se z mapu v pazurach přeptat kde to vlastně zme, ale šofer je vydivočeny jak komunálni polityk, když na něho befne investygativní novinař. Spustil okno o dva milimetry, a že nic neví, bo je angličan. Už nemáme vůbec na nic sílu. Jedem na kraj lesíka a stavjame stany. Zme tak vyřízeni, že ani nejíme. 
Anglan tam furt stoji jak přízrak, bez hnutí praží dálkovymi svjetlami a baterka mu drží celu dobu, než my odstartujem našu tradiční, noční soutěž o nejhlasitějšího spáče.
(Před usnutím se eště bavíme vymyšlanim na koho tam asi čeka a tež různych obskurnich dialogů, kere by se tam mohly odehrávat. Jako: „... tsss tsss, to sem ja. Maš ten kokain? Jo. Žaden tě tu neviděl? Ne, enem dva pohlupaví motorkáři. Tam jak svítim maju stany. Dobre, tak eště je postřilame a pro dnešek mame fajront”.  ... a tak podobně. Chlameme se temu jak po trávě. Vidno, že pro dnešek nesu dorasovane enem naše těla, ale aji mozki : )

Ráno je záhadny anglan pryč, tuš asi se pro něho ten létajícy taliř přece enem stavil, tajak mu to Malder a Skalijova předpověděli. A my pojedem tež. Nemam už nic suchého. Vak s oblečenim mi smrdí, jak rybí legenda Jakuba Vágnera. (doma sem odhalil příčinu. Konzervy při tych mojich kotrmelcach různě změnily tvar, že připominaju spiše rolzrojz od Dajany. No, a tuňákova pixla rovnou, na protest proti špatnemu zachazení, rupnula. Odtud bylo to přírodně identycke aroma. A jelikoš sem vnitřni vak využíval tež jako zhlavek, tak mám ten smrad aji v helmě dodneška)

Shodujem se, že jedem rači po te věči cestě, třebas to asi koliduje s včera vytyčenym azimutem, a uvidíme kaj nas to z teho pohoří vyflustne.

Před sestupem z hor zme si dali eště teréni, rychlostní vložku, během kere Mira musel obhájit svoju pozici na vrcholu potravního řetězca, tváří v tvář predatorovi. V Albošce semtam odkudsi vystartuje čokl, chvilu otravuje a ma to pořešené. Ovšem, predator do teho šel s neuvěřitelnymi ambicemi. Jasne, že prohryzat se motorkařskou botou, až k aromaticke fusekli zabere čas, eště navíc pokud oběť nespolupracuje. Ale po dvuch kilometrach, kdy domací mazlíček nejevil nejmenši známki únavy, sem začal uvažovat, že pokud nam třeba v Tiraně naskoči na semaforu červena, tak je s Mirou ámen.
Pozoruhodné plemeno. Dalo by se využít k výcviku motokrosovych zavodníků, nebo k léčbě chronické zácpy.

Ku večeru zme v kempu u auta. Po navštěvě sprch zas vypadáme jak na fotce v pasu a můžem vyrazit dom.

Včil už tu chybí akurát pointa. Tuš tadyk je:    Nejlepšije ALBANYJE!!!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.37
Známkováno: 38x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist