Albánské šotolinky II. aneb Podzimní repete

Co dělat, když vám počasí na jaře zkazí dovolenou? Jeďte znova!

Albánské šotolinky II. aneb Podzimní repete

Kapitoly článku

Letošní jarní povodně nás z Balkánu vyhnaly jak toulavé čokly od salámu a tak mi přes celé léto hlodal v hlavě červíček blbého pocitu z nedokončené akce. Netrvalo dlouho a pokoutná myšlenka se proměnila jasný plán. 2x za rok do Albánie? Proboha proč? … no přeci … PROČ NE? :-D
A bylo vymalováno! Bohunka kupodivu vůbec neprotestovala, týden dovolené se nějak uškudlil, plány zůstaly ještě od jara a tak stačilo jen sehnat nějaké parťáky.
Ze staré bandy nikdo neprojevil dost nadšení a tak jsem zalovil mezi známými a odlovil nového enduro učně Jirku s jeho letitým tranďákem 600kou. Nikdo další jet nechtěl, ale tři to už jsou dav a tak vyrážíme ve složení:

Já – BMW Loncin F800GS
Bohunka - Suzuki Freewind 650
Jirka – Honda Transalp 600

Neděle 21.9.2014 Jedlová – Chorvatsko Županja (638km)

Sjíždíme se v neděli dopoledne na benzince pod Brnem a po malém seznámení pokračujeme dálničním přesunem směr Budapešť.

Počasí přeje a tak hladce dorazíme až na maďarské hranice. Tam si při popojíždění všímám podivného cvakavého zvuku od motoru Bohunčina větroně. Rychlý pohled pod nádrž odhaluje 1cm jiskru skákající z fajfky na žebro, motorka normálně jede, takže po roce s údivem zjišťuji, že tenhle jednoprd má 2 svíčky. To jsem teda servisák!
Fajfky se preventivně prohodily, aby ta horší byla dál od žeber, pro sychr se omotala 20ti vrstvami elektro pásky a v klidu pokračujeme. 
 


Večer nás zastihne v Chorvatsku kousek od hranic s Bosnou. Je to tu samá placka a hodně mokro, ale nakonec nacházíme pěkné zašité místo u zahradní chatky, proběhne úvodní večírek, a i když k ránu trochu zaprší, nakonec se probouzíme do polojasna.
 

Pondělí 22.9.2014 Chorvatsko Županja – Černá Hora Kaňon Tary (380km)


Přejíždíme do Bosny přes řeku Sáva. Tahle země je fakt jiná, krajina super, ale každou chvíli policejní auto, všichni lidi mají kožený ksichty, všude projevy divokého kapitalismu. Tady je to prostě divný. Neva, my si jen chceme užít vedlejších klikatic při průjezdu do Černé Hory.
Jirka:  Jedinej, kdo se na mě za celou Bosnu usmál, byla bezzubá cikorka s malejma romídkama, která vypadala, že je ráda, že umí do 5 napočítat a to ještě nesmí mít palčáky :-D Hnusná byla jak stlačená tma, až se bojím, že mě bude chodit v noci strašit :-D
Hrneme kilometry, počasí se zhoršilo, není to slejvák, ale je pořád mokro a tak se parádní zatáčky pod plynem zase mění na opatrných 70 a cesta neutíká. Nakonec zastavujeme u hospody v Krsnica, dáváme si průměrný oběd a nabíráme síly. Co mě tu překvapuje, je absolutní neuspořádanost zástavby a dost svérázné řešení baráků. Omítka? Proč? Schodiště venkem, každý barák postavený, jako by ho mezi ostatní pohodili a všechny jsou hnusné.



Cestou míjíme ceduli s rozmístěním min. Tady bych fakt nechtěl být nadšeným houbařem. Zlatý český podpapíráci.

Odpoledne se počasí zase urvalo ze řetězu, Bosnu nám prostě nejde přejet nasucho!
Na teploměru pár stupňů nad nulou, na zemi skluzavka a leje jak z konve. Jako bonus nás na bosenské hranici nechali vytuhnout bez pasů 3/4 hodiny. Nechtělo se jim asi makat, paka!

Míříme s houstnoucím šerem do Černé Hory a myšlenky černají společně s prorvanou oblohou.
Ve městě Pljevlja  nakupujeme zásoby, v nepromocích vypadáme jako mimozemšťani na první návštěvě planety Země a prodavačky se dobře baví :-D
Jirka: Já jsem šel platil, a když mi prodavačka srozumitelně povídá, kolik mě můj tradiční velkonákup spočívající v jednom čtyřpívu, nezbytných cigaretkách a půlce suchý housky (ale to jen proto, aby se mi ti dva nesmáli, že nic nejím :-D , jsem začal hledat drobný, ať nemusím drobit papírky. Ale to si vedle mě stojící Milánek myslel, že jsem ji nerozumněl a pro jistotu mi to zopakoval. Paní to asi přišlo vtipné tak se zasmála. Pak přišel na řadu Milánek, a jelikož jsem kamarád a slušný člověk, tak jsem mu to taky zopakoval, aby se náhodou nespletl. Ale to už nevydržela se slovy „no a teď sem si kvůli vám opařila kolena“ šla pro hadr. :-D

Po dalších x km už je tma jak v pytli a déšť nemá konce. Bereme v nouzi za vděk chatkou za 10E v kempu u mostu Đurđevića Tara. Leje jak na soudný den. Jen vybalením nataháme dovnitř kýbl vody.



Chatka je pěkná a nová, ale kromě postelí v ní není naprosto nic, jen 3 malinkaté věšáky.
Pro motorkáře s tunou krámů fakt úžasný zázemí. Navíc je tu kosa jak z nosa a my jsme řádně prochcaní.
Bývalé jawaře ale jen tak něco nerozhodí a tak se z trámku střechy stane improvizovaný sušák a mezi natahanými pavouky sušíme hadry jak na pavlači. Z plynového vařiče se stává topení a za chvíli krásně vyhřívá celou chatku.
S večeří a denní dávkou pivka a slivovice nakonec rozmrzá tělo i mysl. Pokecáme a usínáme se zaťatými palci. Ať zítra, prosím, prosím neprší!!! …….. v noci mě několikrát budí provazy deště, vichr a kosa ve znova vymrzlé chatce ………

Úterý 23.9. Černá Hora Kaňon Tary – Černá Hora Tušinja (134km)


Je ráno ……. leje!! 3st.! To si snad tam nahoře dělají prdel, velebnosti! Poleháváme do devíti……. leje , už mne chytá slabý záchvat trudomyslnosti. „Do zastlaný krdele, další dovolená v kelu!“ Jdu aspoň do sprchy, je trošku svérázná, ale čistá a horká voda teče, tak aspoň čistím tělo a vymýšlím nějaký nouzový plán. Zkusíme dojet k moři a uvidíme.

Vylézám ze sprchy a něco je jinak … jo aha, já vidím na chatku a není rozmazaná a do mé husté kštice už nepadá 50 kapek za sekundu, ale jen 5, ono fakt přestává chcát! Navíc za chvilku jsem někde nad kopcem uviděl i malinkatý kousíček modré oblohy.
Díky Ti, Motobože!! Slibuju, že se budu za odměnu pravidelně modlit motčenáš.
3st. bez deště jsou úplně jiná teplota a když se sem tam objeví paprsek světla, hned je 6st., o další půlhodinu později už vysloveně hic, počasí se lepší každou minutou. „Mámo, já vidím panoramata!“ Tady je fakt nějakej most!! O tom se nám před hodinou ani nesnilo.


Radostně balíme a vše se opatrně vrací k původnímu plánu. Hurá na Durmitor! Snad to s trochou opatrnosti půjde a snad se nahoře skrz mlhu aspoň na chviličku něco vykuli …….. snad.

Při balení se mi ještě podaří pravým kufrem převážit motorku na Jirkova transalpa, ten se sesouvá na chatku a obě zrcátka mu odpadají jako zralé švestky. Bere to sportovně, ale prý to musím opravit. Trošku mě lepí, kolik jsem toho vylámal, ale TA je vybavený trhacími spojkami, takže oprava je na 5min, moc šikovná věcička.

Opouštíme kemp a přejíždíme most, nevěřím vlastním očím, mlha se rozpouští a po neskutečném lijavci a zimě ani stopa, jen nahoře v průsmyku se jako vzpomínka drží první letošní sníh.

Projíždíme Žabljak. Je nádherně! Prakticky azuro, silnice pomalu osychá a slunce se třpytí v kopcích na čerstvém sněhu. Najíždíme Durmitor, je po sezóně a kromě jedné fábie jsme tu sami.



Odměnou za včerejšek a noc jsou teď dechberoucí výhledy okořeněné jiskřivým sněhem na vrcholcích v kontrastu se zelenými pastvinami jen o kousek dole, úplný ráj na focení a kochání. Samozřejmě si zakoulujeme a zablbneme. Úplně nahoře už je trochu mlha, zima a i sníh, ale 80% Durmitoru projeto s luxusním počasím, nechápu! Jestli se mi to jen zdá a teď se probudím v tom chcanci ve vymrzlé chatce, tak mě asi jebne.



Durmitor máme za zády a sníh i mokro mizí jako dávná vzpomínka. Je na čase odbočit z turistického standardu na nějakou tu „naši“ šotolinku, co Bohunka vybrala na GoogleEarthu a i podrobná mapa ji zná jen jako šedou nudli. Po troše kufrování najdeme správnou odbočku na Boričje a jedu na průzkum. Hned na začátku je dost krkolomná serpentýna s hlubokým a sypkým štěrkem. Je to sjízdné, ale musí se jet dost opatrně.
Bohunka sebou preventivně poprvé plácne a tak ji ty dvě zatáčky motorku převezeme, dál už je cesta pohodová. Projíždíme hliněnými nudličkami doslova pohádkovou krajinou po kopcích nad Pivským jezerem.
 

Bohunka: Milánek mi říká: počkej tady, omrknu to. Cestu jsem měla nastudovanou prstem po GoogleEarthu a trochu mě překvapilo, že stojím na hraně padáku s hlubokou šotolinou. Jsem plná odhodlání a tak mávnu na Jirku, že jedem za Milánkem. Nojo, Jirka jede…ale ten padák je fakt padákoidní, motorka se nějak moc rozjela, brzdy a už se válím. Sakra!! Taková ostuda. Kluci kdesi pode mnou, musím to zvládnout. Zatnu zuby, rudnu v obličeji, ale motorku zvedám… himl šiml, stojím na druhé straně od stojánku…no, zkrátím to: Jirka mě zachránil.
Pozdní oběd pácháme na neuvěřitelném místě – skalní výstupek nad jezerem Piva, pod námi 400m rokle, v ní azurové jezero a zasněžené vrcholy Durmitoru v dálce. Tohle musí být osud a odměna za to jaro, průběh dnešního dne je prostě mimo moje chápání.
 


Sjíždíme od Dubljevići na Duži a už po asfaltu pokračujeme se zapadajícím sluncem skrz kaňon Nevideo.

Dalo by se tu spát u řeky, ale z těch hlubokých strží táhne kosa, zkusíme teda, co bude dál.
V městečku Šavnik nakupujeme zásoby a hledáme spaní.
Odbočuju na vedlejšku, není to tu moc pěkné, ale v údolí řeky Tušinja jsme v oblasti, kde jsou v září už jen opuštěné letní „chalupy“ a tak najdeme hezké zašité místo u jednoho domku za kopečkem. Kousek od nás na louce svítí klobouky obrovských bedel, dřevo kousek od stanu, zkrátka perfektní místo na spaní.
K večeři máme bedle s masem – lahůdka!

Je jasno a teplota v horách jde rychle dolů. U ohně to nevadí. Jirka nás krmí denní porcí vtipů a některý byly fakt dobrý.   Ovčák: "Ovečko, máš dvě možnosti. Za a) znásilním Tě, za b) znásílním Tě brutálně. Vyber si." " Bé-é"
Ohříváme se dávkou slivovičky a dnešní den ukončujeme někdy po půlnoci. Je oznámkovaný na jedničku se spoustou hvězdiček.
Jirka: Pro moralisty - my nejsme alkoholici, jen si doplňujeme vitamíny, ale jelikož jich je v tom pivečku málo, tak toho musíme vypít hodně.


Středa  24.9.2014 Černá Hora Tušinja – Albánie Lëpushë (178km)


Ráno je -3 a všechno omrzlé. V zadýchaném stanu to nevadí a venku si holt člověk trošku zaskáče. Jen ať mrzne, až praští, hlavně když už nebude chcát. Sluníčko to stejně za chvíli rozpustí.

Snídáme zase bedle, tentokrát smažínku se špekem. Vynikající! Jirka houby nejí, vlastně ani nevím, co jí. Viděl jsem ho za celou cestu jíst asi 2x, k snídani mívá čaj a zakusuje k němu ranní rosu. No, ale kromě toho, že skoro nic „nežere“, se ukázal jako dobrý parťák do pohody i nepohody.

Sluníčko má pořád sílu, a tak nejen rozmrzáme, ale i úspěšně sušíme zvlhlé věci. Někdy po 10té  vyrážíme do údolí řeky Morača užít si povinně taky nějakou tu kulturu.
Silnice mezi Šavnikem a Kolašinem je zajímavá.  Státovka, odhadem ze sedmdesátých let, v jakžtakž slušném stavu a naprosto bez provozu, zarostlá keři a trávou s mechem tak metr do silnice, přes cestu nerušeně protékají potůčky. Je to jako projíždět postapokalyptickou krajinou „20let po“, doporučuju. 

Napojujeme se na E65. V běžném provozu v jednom v tmavém tunelu před námi prdí nějaký traktůrek bez světel a s valníkem narvaným dřevem, motor bez výfuku neskutečně řve a rezonuje v tunelu. Celá ta „souprava“ jede tak 2km/hod.

Najednou nepochopitelný pohled! Bohunka jede první, brzdí v klidu skoro na nulu za prďákem a z ničeho nic zaťapká a pleskne sebou na rovné silnici uprostřed tunelu. Prvně jsem si myslel, že tam byla louže oleje, ale nic tam nebylo. Prý si myslela, že už stojí!! :-D
Bohunka: Jedu první. Po dlouhé době předjíždím náklaďák. Najednou tunel – balkánské tunely nemám ráda, neosvětlené, dlouhé, zatáčkoidní + větroň svítí bludičkou = vidím prd. Zpomaluji, v tunelu něco šíleně řve a jede to hroooozně pomalu. Nevidím přes to, dojíždím, brzdím, brzdím – my už stojíme? Dávám nohy na zem….aha nestojíme….cupity cupity cupity … prásk!
Motorka je zvyklá, nic se nestalo, vlastně bylo to spíš k smíchu - teda kdyby chvíli potom okolo nás neproletěl kamion, který jsme na té silnici pracně udolali. Rychle vypadnout ven, asfalt v tunelu není vhodné místo k odpočinku.
Toto byl pro Bohu velký šrám na egu. Vlastně ani sama neví, co se stalo a tak je ještě pár hodin kapku rozhozená.

Klášter Morača je evidentně prosáklý. Střídají se tu davy turistů. Jedna jakási hlídačka/prodavačka v jedné osobě nás tam normálně špízuje, evidentně jsme na první pohled nebezpeční neznabozi. Uvnitř krásné fresky a zajímavá výzdoba …………. ale jo, když toho není moc, i ta kultura se nechá přežít.

 

Ale zase rychle pryč, mizíme zpátky směrem na Kolašin  Bohunčiným „oblíbeným“ :-)  tunelem na Plav. Bohu fotí mešitu Sultanja (pozůstatek po Turcích) a ve městě Gusinje a hledáme odbočku na Alipašini izvory. Nedaří se ani s pomoci GPS, dokonce se nám povede najet i na smeťák. Navíc při kufrování ve městě se Bohu lekne jedné dodávky z vedlejší, přebrzdí a zase sebou pleští. Pro osazenstvo zahradní hospody hned vedle je to kino největší, ale opancéřovaná motorka i opancéřovaná Bohunka opět přežívají jen se šrámy na sebevědomí, dneska holt nemá den. ;-)
Bohunka: k tomu už není co dodat. Moje blbost. Jela jsem krokem, předem mnou najednou náklaďák v zatáčce, dupnu na brzdy, jak se leknu a už se válím…achjo, jsem nemehlo!

Nacházíme vývěry – je to neobvykle silný pramen vyvěrající ze skály. V závislosti na ročním období zde ze země tryská 3-8 m3 vody za vteřinu. Vyvěrající voda má téměř konstantní teplotu – mezi 5,5 a 6,5 stupni Celsia, je velmi čistá a vhodná k pití. Pěkné, ale kromě té vody tu vlastně nic není, je po sezóně a i místní hospoda je dost vybydlená.
 

Necháme plánovaný oběd na „jindy“ a ještě se zajedeme podívat k Oku Skakavice - další krasový vývěr. Cesta je pěkná i ta vyvěračka, ale proč nikde neřeknou, že cesta lesem k němu je vlastně smeťák. Turistická atrakce a bordel - to tu je prostě pořád neoddělitelné.



 

 


 

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.17
Známkováno: 23x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist