Albánské šotolinky I. aneb S CK BohuMil do Labánie
Text: milanek81 | Zveřejněno: 24.2.2015 | Zobrazeno: 36 806x
Tak a je to tady. Začala mi třetí sezóna s novým strojem, a protože paranoidní strach z poškození předražené mašiny už dávno obrousily francouzské a italské šutry, je čas otočit korouhvičku konečně zase na východ. Protentokrát opouštíme své mnohaleté zvyky a vyrážíme už v květnu – důvod je jednoduchý: jen v květnu můžou všichni. I ti beznadějně zadaní ze staré party dokáží uplatit rodiny slibem báječné letní dovolenou v Jugoslávii, Samozřejmě výměnou za opušťák na květen. Další velkou novinkou je, že jsem Bohunku definitivně vyhnal z pozice endurobaťoha! Během zimy se nám podařilo koupit a následně upravit Freewinda na minienduro pro trpaslíky a trošku ji na tom naučit. Bohu si tak letos jede do Albánie pro první pravé ostruhy na vlastním enduro prdítku s přezdívkou „větroň“.
Kapitoly článku
Já (Milánek) –Loncin :-) F800GS
Bohunka – Suzuki XF650 Freewind
Martin – Honda Transalp 650
NoName – BMW 1100GS
Endy – Aprilia 650 Pegaso
Labakov – Triumph 955i Tiger
1. den Jedlová – Maďarsko pod Budapeští - 436km
První den začíná optimisticky – chčije a chčije. No nic, zakuklíme se do nepromoků a na 4tou po práci se sjíždíme na dálniční pumpě pod Brnem.Prší skoro všude a kluci jedou z druhé půlky republiky, takže nabíráme skluz a vyrážíme až v pěkných 17:15. No, co se dá dělat, kam dojedem, tam dojedem.
Setmělo se, 400km po dálnici máme za sebou a na stany to dneska nevypadá, tak hrneme až do 10ti a dostaneme se pod Budapešť. Už to opravdu není dobré. Je tma jak v pytli, v zapršených zrcátkách není poznat, co je auto a co motorka. V takovém počasí nejde při tak velké bandě udržet dálniční tempo a tak nás všichni dost nepřehledně předjíždí.
Jsem rád, když konečně v pořádku odbočíme z dálnice a za chvilku nacházíme pěkný hotýlek B+B za 22E na kus. První noc tak proběhne v drsném enduro stylu v teplých duchnách a s horkou sprchou. Následná enduro párty se protáhla lehce za půlnoc a protože máme bohatě nafasováno z domova, tak na našem pokoji proběhly malé orgie obžerství. Do toho se tam vykulil Endy s májkou a rohlíkem v ruce - přípravu evidentně podcenil.
2. den Maďarsko pod Budapeští – Srbsko pískovna - 680km
Ráno rozlepím oči a rychle k oknu. Déšt je pryč, hurá do sedel!
Čeká nás dalších 600km dálnice – celkem nuda a tak mě napadlo si ji zpestřit postupnou výměnou motorek, aby si každý očuchal, jaké to je odhrkat si 100km po dálnici na kolegovic šrotu. Jediná Bohunka ostrouhá, protože na zem dosáhne opravdu jen z větroně.
Výměny mě baví, rád se svezu na cizí moto a hlavně Pegasu jsem prostě nemohl odolat. 40tisíc km v sedle tohoto „stroje“ se mi nesmazatelně vrylo do paměti – neviditelné kontrolky, neexistující zátah nad 5200ot – jako by to bylo včera! Jak jen mě tahle motorka vždycky srrr! … kdo na tomhle jede a někam dojede, je proste gerój a basta!
A ostatní mašiny? Nejlepší na dálnici je tygr. Ten motor je luxus! Vše pod 160 je mu málo. Hned za ním Nounejmova 11ka, TA jako vždy poslouží a neurazí, pak teprve moje 8mi brnda. Hlavně kvůli beznadějně nejhoršímu sedlu.
Bylo to pěkný, parádně nám to uteklo a tak odpoledne už v Srbsku můžu konstatovat, že dálniční přesun je za námi.
V podvečer v Leskovac nakupujeme zásoby u obchoďáku. Bohunka chce hlídat motorky, ať jdu nakupovat já, tak jí ukazuju, jestli si pokecá s naším novým kámošem, hluchoněmým žebrákem, co nás právě zmerčil a fedruje se rovnou k nám, najednou už se jí nakupovat chce :-) . Já si obšlapuju motorky, „pokecám“ s místníma, s novým kámošem "hejkalem" a koukám, že si Labův tygřík cvrnkl na zem loužičku. V chladiči i nádržce voda je, tak tuto malou inkontinenci omlouvám přehnanou snahou majitele doplnit provozní kapaliny na max.
Jedeme dál k makedonským hranicím, nocleh nám vyšel v rovném zemědělském údolí. Na louky si tu nehrají, nafedrovat se někomu na pole do úrody nám přislo už moc a tak si usteleme do pískovny. Vždyť při troše fantazie je to tu jak na pláži. Jen pod tou pláží teče beznadějně hnusná řeka Južna Morava těsně po povodních, tam se teda koupat nepůjdeme. Martin poprvé vytahuje svůj luxusní polštářek s traktůrkem a může se kempovat.
3. den Srbsko pískovna u řeky Južna Morava – Makedonie nad Ohridským jezerem pod převisem - 313km
Ráno je mlha. Nemá cenu čekat na slunko. Balíme se „na mokro“ a frčíme. Ještě nás čeká kousek dálnice v Makedonii až do města Gostivar. Na 50km je snad 10 mýtných bran.
Dálniční poplatky jsou ale směšné v částkách kolem 10ti koruny. Samozřejmě místní šušně jsme neměli, tak pokaždé vytáhnout kartu, zadat PIN, uklidit kartu a to vše v 6ti exemplářích, šílenej opruz. Na jedné bráně se s námi dokonce slitovali a nechali nás projet bez placení – hurá jsme za socky i v Makedonii. :-D Zároveň NoName započal s každodenním rituálem, terminály začaly odmítat jeho kartu a od tohoto dne každý den volá do banky stylem : „Dobrý den, tady NoName, já bych chtěl dneska taky platit kartou“.
Objevují se staré vzpomínky, tudy jsme jeli s klukama na Pegasech v roce 2008, to to letí! Na hrázi u jezera byla tenkrát zavřená cesta a tak jsme museli po hlavní, dnes žádné zátarasy, takže hurá do divočiny!
Blbneme ve sněhu, nafotíme milion fotek, koulujeme se, NoName si uplácá sněhuláka a zkouší jeho výdrž na válci od motorky, prostě blbneme. Martin zaútočí skluzem ze závěje a o Labakovova tygra si narazí nohu - no prostě, děcka si mají kde hrát.
Vyrochníme se a pokračujeme krásným opuštěným údolím po tenoučké nudli pěkného asfaltu – je 9. května, na horách zbytky sněhu a jsme tu naprosto sami, paráda! Vše je ale v pohodě průjezdné, zima byla asi hodně slabá i tady.
Po 30kilometrech se odbočuje na vedlejší a cesta se pomalu, ale jistě mění na klikatou hliněnku typu „sem tam louže“. Bohunka se ze začátku drží statečně a jen mi odfukuje do kecáku „kudy jsem si to, já blbá, naplánovala?“ V klesacích okolokolenových serpentýnách se párkrát zadrhne, protože se bojí pořádně zatočit doprava, do leva to umí. Je z toho ve stresu, ale je to vlastně sranda – ona to ještě netuší, ale já vím, že se to zlomí. Těžce na cvičišti, lehce na bojišti – musí! Nic jiného jí nezbývá, zítra jsme v Albánii.
Zdárně přežila první enduro odbočku a jsme a zpátky na asfaltu u Osoj – pokračujeme směr Ohridské jezero – tady už to „znám“. V léte je to tu jak na „mácháči“, jen čistější voda, hezčí výhledy a lepší jídlo.
Chceme si dát někde obídek a příležitostně i zmrzlou koupel. Všechny hospody jsou ale ještě zavřené a po turistech ani vidu ani slechu, pro nás ideál, jedeme akorát. Jen ten obídek hold nebude, aspoň tu koupel.Zastavujeme u břehu, Martin neodolá a pošle Transalpa až na pláž. Voda má tak 15st., tzn., dá se v tom jakžtakž plavat cca 30sec, bez turistů vytahujeme šampony a odrhneme kaštánky.
Při výjezdu Martina z kamenité pláže je veselo, ale nakonec to na podruhé zkušeně vyhrne a můžeme pokračovat.
Je podvečer a hned za jezerem začínají hory a národní park, tak nemá cenu moc poodjíždět – zašíváme se proto na nejmíň kamenité místo v „lomu“ s poněkud mimozemsky vypadající scenérií převisů okolo, kterou tu vytvořila buď eroze za miliony a miliony let …. anebo silničáři, když tu dělali silnici.
Sluníčko nám zapadá nad Ohridem a zbarvuje okolní skály to temně rudé - moc pěkné místo. Nikde ani noha – rozbalíme piva a večeři a uděláme si pohodu. Dneska jsem zase hrozně rád, že jsme jeli v květnu.