Albánie – země orlů a výtečných lidí

Albánie 2000, 2004, 2006

O Albánii, jako o cíli cesty, jsem si přemýšlel už dávno. Jenže v devadesátých letech tady proběhlo ozbrojené povstání, pak lidé pro změnu vsadili na úžasnou hru letadlo, a když zjistili, že o všechno přišli, tak zaútočili na armádní sklady a vykradli zbraně. A navíc sousedky z ulice vždycky vyprávěly jak je v Albánii nebezpečno.
Poprvé jsem do Albánie vyrazil před sedmi lety. Tenkrát jsem byl s kamarádem Honzou a jeho přítelkyní Luckou jezdit na motorce v severním Řecku po horách. Povedlo se mi vybrat takové cesty, že se to dvojici přestalo líbit (ani se jim nedivím) a tak jsme se rozdělili. Já vyrazil na jeden den do Albánie. Odvahu mi pozvedli hned na hranici. Řecký celník se koukl na moje BMW, pokýval hlavou a řekl něco ve smyslu – krásná motorka, není škoda jí vozit do Albánie? A sakra. Albánci mě pustili do země bez problémů a jako asi poslední návštěvník jsem zažil jejich úžasné tlusté knihy, kam na hranici vyplňovali všechny údaje z pasu a techničáku. Za hranicí byla nádherná úplně nová silnice. Jenže ta po pár kilometrech skončila a já odbočil po šílených serpentinách na město Sarande. Dneska už vede silnice z hřebene jinudy a je nově postavená. Ve městě Sarande jsem zabloudil a místní policajti se samopaly mi potvrdili, že ta cesta co vede přes městské smetiště je opravdu hlavní cesta na Vlore po pobřeží. To nebyla cesta, to byl tankodrom. Uzounká cesta sotva na auto, neuvěřitelně rozbitá, bez stopy asfaltu. Minul jsem ponorkovou základnu, v zátoce viděl hrající si delfíny a dojel do města Himare. Tam jsem si říkal, že přeci to nemůže být taková divočina a musí zde být i něco k jídlu. Bylo, výborná restaurace s točeným pivem, vedl jí Řek, uměl anglicky a vyprávěl o zemi. Nenarodil se zde, ale zemi měl rád a přes všechny problémy o ní vyprávěl hezky. Dál jsem tenkrát nedojel, otočil jsem se a jel zpátky, abych se do tmy dostal přes čáru zpět do Řecka. Ještě jsem se pokusil navštívit ponorkovou základnu, ale voják se samopalem byl dost ostrý. Jenže na cestě stála krásná zelená Škoda Octavia s kolem na střeše a pražskou SPZ. Tak se ptám, kde jsou ti češi z tohohle auta? Jací češi, diví se voják, to je našeho velitele!

Fotky jsem tenkrát dal na web a tím se seznámil s kamarádem Anuchem, který ve stejném roce tuto zemi také projel. Dohodli jsme se, že se sem společně vypravíme. Albánie – země orlů!
Albánie, kromě kousku kolem Tirany, jsou jen hory. Drsné, pusté, přes 2000 m metrů vysoké. Mezi Vlore a Sarande je hřeben pohoří Mali Cikles přímo nad mořem a je zde i nejvyšší sedlo Logorase. Další pohoří kousek od hranic s Řeckem je Dangelia, pak Nemertsia, uprostřed země je Ostrovica, na východě u hranic s Makedonií pak Mali Korabit a nejvyšší hora Albánie Korabit 2753mnm. Na severu albánské alpy - pohoří Thet. Hory, hory, hory.


A také, jak už to v horách bývá chudoba. A v Albánii chudoba umocněná chudobou celé země. Do sousedního Srbska, Černé hory a Chorvatska EU a OSN vráží hromady peněz a místní na tebe koukají jen jako na hejla, který je buď z OSN a veze peníze nebo je turista a přijel peníze utratit. To v Albánii neznají! Tady jsi HOST! Prostě jsi člověk, který přijel obdivovat jejich zemi a přijel jsi je navštívit. Nutno tedy podotknout, že se musíš chovat jako na návštěvě – slušně a uctivě. Další výpravu jsme podnikli společně s Anuchem. Albánie nás tenkrát uvítala deštěm, ale šeredným. Totálně promoklí jsme si postavili stany v údolí, které vedlo do vesnice Poličanv centu pohoří Nemeckes. Nádherné výhledy na zasněžené hory, pod námi divoká řeka. Stany jsme si zašili hluboko do roští stranou do silnice. Zbytečně, tady nebyl nikdo, kdo by nám chtěl ublížit. Druhý den jsme objeli celé horské údolí až na řecké hranice a po druhé straně zpátky do vesnice Poličan, kde byla výborná hospoda. Místní vybranou lahůdku – beraní hlavy a játra, nám servírovali společně s čerstvou cibulkou, jogurtem, kozím sýrem a výtečným pivem Tirana. A hlavně, byli tak nadšení, že jsme přijeli, že se celá vesnice na nás chodila dívat a zdravit se s námi. Naprosto srdečné přijetí. Z těchto hor jsme přejeli k horkému prameni u města Përmet. Bývalé lázeňské město bylo tenkrát naprosto rozpadlé. Hlavní náměstí vypadalo asi jako u nás za doby, kdy komunistická strana hlásala, jak se máme dobře. Jenže na kraji města byla hospůdka a tam nám místní bordelmamá napekla výtečné kotlety a napájela nás úžasně vychlazeným pivem. A všichni místní co šli kolem, tak nás zdravili a zdravili. Snažili se dát do řeči, někdo rusky, jiný německy, další italsky a dokonce i anglicky. A všichni nadšení a komunikovali a komunikovali. Od horkého pramene jsme se vydali oblíbenou Anuchovou cestou – brod přes ne zrovna malou řeku a pak bahnitá cesta nahoru do hor. Cesta kopíruje údolím věrně řeku, jenže ta je uzavřena v uzounké skalní soutěsce na dně kaňonu a vidět je jen občas. Cesta byla docela dramatická. Nejdříve jsme se museli probrodit bahnitými kolejemi vyjetými od náklaďáků. Pak přišly závaly, kde byla prošlapaná cesta od oslů a my si museli proházet svojí cestu a motorky si vzájemně držet, aby nespadly ze srázu. Vrcholem bylo nenápadné bahnité pole, kde jsme oba motorky zahrabali do lepivého hlubokého bahna tak, že jsme museli sehnat ve vzdálené vesnici honáka s mulou, aby nás vytáhl. Tomuto člověku nejenom, že práce nevadila, ale on byl naprosto nadšen, že tam přijeli cizinci, snažil se s námi povídat, vlastníma rukama po kolena v bahně pomáhal vyprošťovat motorky a na závěr jsme mu museli peníze za pomoc doslova vnutit!

Na vrcholku této cesty byla vesnice Frasheri, kde nás místní vzali do muzea, provedli nás, udělali výklad, samozřejmě albánsky. Na tom ale nezáleželo, oni z nás měli takovou radost a tak se nám věnovali, že jsme nevycházeli z údivu. Z tohoto údolí jsme pokračovali nezapomenutelnou cestou. V mapě značeno jako hlavní, ale cesta byla prašná, místy dlážděná kočičími hlavami. Vedla přes další nižší pohoří a uprostřed toho pohoří stály paneláky – komunista tu postavil vesnici. A zase jsme potkávali lidi, kteří nás zdravili a snažili se dávat do řeči.

Další krásné přivítání nás čekalo v horách Kulmakës. Tady ve vesnici Gjerbes se kolem nás vesničani jen sesypali a povídali a povídali. Bohužel cesta zde končila, dál korytem řeky se opravdu pokračovat nedalo. Kolem fantastické kopce. Spali jsme kousek od hlavní cesty, bylo na nás krásně vidět a nikdo si nás ani nevšiml – to jako ve zlém si nás nikdo nevšiml. V dobrém to byl naopak, šli kolem s osli do vesnice, ke které vedla cesta přes původní klenutý římský most a pak nahoru do hor. Zastavili se a popovídali. Ráno jsem bloumal kolem řeky a procházel se tam člověk, který tvrdil, že je fotograf z novin z Tirany. Příjemně povídal a z řeči bylo jasné, jak má svojí zemi rád a hlavně jak je rád, že my jsme přijeli se podívat.

A tak jsme putovali další den kaňonem Devoli až k Ohridskému jezeru, kde jsme se rozloučili. Anuch odjel přes Albánii do Makedoni a pak až do Moldávie. Já se vracel po horské silnici, která vede po hranici Albánie a Řecka. Mimochodem, když jsem tudy jel před lety z druhé strany po horské cestě Řeckem, tak jsem z kopečku koukal na hranici lemovanou bunkry a najednou kousek ode mě ze smrčků vyskočili dva chlapi s pytlem přes rameno, no jak z Krále Šumavy, přeběhli hranici, přeskočili cestu a pádili do údolí směrem do Řecka. Silnice na hranici Řecka a Albánie je lemována bunkry, stále pozvolně stoupá do hor a ve městě Leskovic se ostře láme přes sedlo a padá serpentinami opuštěným údolím zase do Albánie. Na těchto opuštěných serpentinách mě v podvečer dojel černý mercedes a držel se těsně za mnou. Už jsem si říkal, že to je asi průšvih. Nechal jsem se předjet, zastavil a předjel jsem ho. Pak jsem jim ujel v zatáčkách a po chvíli mě zase na rovině dojeli. Pak jsem zastavil a řekl si, nějak to dopadne. Zastavili u mě, dva chlapi a holka. Nevěřil jsem svým očím – pozdrav, rozhovor v angličtině, koš s jídlem, víno a piknik u cesty. A komunikace na téma jak mají svojí zemi rádi a jak jim nezbývá než pracovat venku. Po víně jsem byl trochu vláčný. Silnice vedla zpátky na řecké hranice přes města Përmet a Gjirokaster. U Përmet sem se opět zastavil u horkého pramene. A jak se tak v něm koupu, tak přišel chlápek s dvěma malými kluky a koupou se taky. Chlápek vidí, že nemám mýdlo, tak mi půjčuje svoje. A dává se do řeči, umí hezky anglicky, byl prý učitel, pak se živil jako řidič kamiónu a teď je bez práce, ale příští týden jede ven a práci určitě dostane. Opět úžasně milý člověk. S tím jsem Albánii opustil.