Albánie na dohled, aneb 10 zemí za 10 dní

Ráno bylo ve znamení očekávání, kdy už konečně dorazíme, a jak to bude vypadat. Pomocí GPS jsme změřili rychlost trajektu, která byla kolem 40 km/h. Žádná divočina, ale když vezmete v úvahu, že to mastí ve dne v noci pořád stejnou rychlostí a navíc téměř vzdušnou čarou, je to sakra znát.

Během dopolední plavby jsme postupně viděli vynořovat se z mlhového oparu nejprve Korfu a posléze i Albáni. I tak plavba do přístavu trvala ještě téměř dvě hodiny. 

Vylodění v Igoumenitci provázel šok. Láďu okradli! Věci, které měl během plavby u motorky, mu někdo ukradl. Jednalo se konkrétně o motorkářské kalhoty a páteřák. Spodní paluby jsou během plavby nepřístupné, tak že to musel někdo ukrást buď při vylodění, nebo naopak při nalodění. Měli jsme v plánu zkusit sehnat obchod s moto oblečením, ale to by nesměla být neděle. Bylo nám jasné, že v Albánii asi nic podobného neseženeme, ale nechtěli jsme se v Řecku zdržovat do druhého dne. Půjčil jsem proto Láďovi civilní kapsáčové kalhoty s tím, že až po cestě na nějaký krám s oblečením natrefíme, tak si gatě koupí.
Průjezd Řeckem představoval asi jen 30 km a tak jsme už za chvilku stáli na hranici s Albánií. A je to tu. Snad každý z nás se kladl otázku, co nás asi čeká? Už jsme si odvykli, jak to běžně na hranicích vypadá, protože v rámci Unie člověk ani nepostřehne, že vůbec přes nějaké hranice přejíždí. Tady to však vypadalo jako u nás za totáče. Všechny dokumenty, pas, techničák, důvod návštěvy atd... Během chvilky byl průser na obzoru. Petr s TransAlpem měl motorku psanou na manželku a neměl písemné vyjádření k souhlasu provozovat ji za hranicemi státu. Už to v jednu chvíli vypadalo, že cesta tady pro Petra končí. Nakonec jsme řeckého celníka uchlácholili, a ten nás pustil. Varoval však, že problém může nastat, až budeme opouštět Albánii nebo Černou Horu. Tamní celníci to mohou považovat za krádež motorky a nemusí ho pustit ven. V hlavě se nám zrodil nápad, jak potřebné potvrzení sehnat. Petr zavolal domů manželce, ať hned v pondělí doběhne k notáři, nechá ověřit souhlas k používání motorky a ten zašle na českou ambasádu v Albánii. Stejně pojedeme skoro kolem, tak si ho tam vyzvedne. Další problém vyřešen, a tak vyrážíme vstříc Albánii. Daleko jsme ale nedojeli. Přesto, že jsme byli vybaveni čtyřmi navigacemi, ani jedna neměla podrobné mapové podklady pro Albánii. Ano, hlavní průtah tam byl, ale to bylo vše. Hlavní města jen jako tečka, bez ulic, žádné vedlejší silnice, prostě nic.

Štěstí, že jsme měli od kamarádů z předchozích expedic půjčenou mapu Albánie. Bez ní jsme byli v pr.... . Prý se dá koupit jen horko těžko, a i tak před její kvalitou všude varují. Některé cesty v tamních mapách prostě neexistují, nebo jsou špatně zakreslené. Ten den jsme již moc daleko nedojeli, počítám že z hranice asi jen pouhých 40 km. Po překonání zdejšího přívozu jsme po chvilce jízdy dorazili do městečka Ksamil.

Hladoví jsme navštívili místní hospůdku a něco pojedli. K moři to byl kousek a hned naproti hospůdce byl hotel... no spíše hotýlek. V tu chvíli nám bylo jasné, že tady dneska přespíme! Po zbytek odpoledne jsme se vyvalili u vody. Obavy jsme však měli o naše motorky, tak jsme se dohodli s majitelkou hotelu, že nám je z recepce budou hlídat. Pokoje měly výhled na moře i motorky, a tak jsme byli celkem klidní. Přesto jsme pro zabezpečení použili všechny dostupné zámky. A že jich bylo požehnaně! Co nás v tomto městečku zarazilo byla skutečnost, že každý druhý dům byl nějak pobořený. Domy tady staví stylem železobetonových pilířů, navrchu s betonovou desku. Obvodové zdivo následně dozdí z cihel nebo tvárnic. Některé pilíře však neunesly váhu betonových desek a zřítili se. Možná to byl následek zemětřesení. Kdo ví?   

Prvně jsem si zde také všiml, že místní domorodci si s odpadky nedělají násilí. Všude poházené odpadky, skládka hned vedle hřbitova, prostě bordel! Uvidět popelnici nebo odpadkový koš byla poměrně vzácnost. A to nemluvím o popelářském voze. Za celý průjezd Albánií jsem viděl jen jeden jedinej. Ono taky co by vyváželi, když nemají popelnice, že?