Albánie a Makedonie jako cíl

1. Den

Počasí mi nepřeje, je zataženo, drobně mrholí a do toho fouká vítr. Zima jak v psinci. To není úplně to počasí v kterým rád jezdím.

Pomalu si nabalím věci do kufrů, spolknu něco k snídani a civím ven. Vyhlížím nějakou díru v mrakách a není, tak si ji vymyslím, rychle se oblíknu a rozloučím s holkama a skáču do sedla a vpřed.

 

Směr Trhová Kamenice, Havl Brod, Jihlava a dolů na hranice CZ-A. Hudrám do helmy, jestli náhodou nejsem vůl, že jedu v takovým nečase. Tváří se to, že jen tak mží, ale jsem už pěkně mokrej.

Někde za HB na mě vykoukne sluníčko a začne bejt líp. Cejtím, jak se otepluje (no?), přestávám držkovat a pokračuju. Želetava, Jemnice, Dešná, Rancířov a téměř neznatelná hranice a už jsem v A.

Drosendorf a jedu na Horn. Po cestě cvaknu dva zámky co jsou vidět ze silnice a pálím dál na Krems.

Kolem silnice jsou krásný vinice. A další zámek.

V Krems na Dunaji nádherná loď výletní. Supí proti proudu dost rychle a dělá ohromný vlny. Řeka je zakalená a teče hodně vody, ale loď se statečně prodírá. Civím a fotku si neudělám.

Do nav zadáno bez dálnic a jedu teda po menších silnicích. Samá obec a omezení na 70 a 50. Začíná to bejt otrava. Vleču se, jak šnek.

Na St Polten. Začínají kopce a hory. Zajímavější. Už přímo krásný. Ty výhledy.

Dál na Graz. V horách udělám pár fotek. Je tu fakt hezky.

Dneska už potřetí tankuju. Radši častěji. Jen ty automatický pumpy pořád nezvládám. Měl bych na tom zapracovat. Ale nejspíš je to marný. Stejný, jako když si slibuju, pokaždý když se odněkud vrátím, že se konečně naučím pár slov nějak. Německy a anglicky. Pár slov a vět, aby člověk nebyl jako idiot. Marný. Je to marný.

Přes Pernegg, Mixnitz, Peggau. Krajem města Graz na Gleisdorf, Feldbach, Gnas na Halbenrain.

Začínám koukat po nějakým ubyt, je 19 hod. Možná je to brzy, ale lepší než zas za tmy. Minul jsem už několik příležitostí a tak už bych měl něco zkusit.

A tady je cedulka. Kousek od silnice a už stojím před penzionem. Majitel s rodinkou zrovna přijede autem a parkne vedle mě. Zřejmě se ptá, co jako a ze mě nemůže vypadnout ani slovo. Napoví mi : zimmer?  „Ja zimmer“ a už se rozkoktám.

Jde mi ukázat takovou chatičku. Stojí na pilotech u maličkýho rybníčku.

Jedna místnost, postel, stůl a židle a taky linka a umyvadlo. Hajzlík zvenku a sprcha taky s vodou co se ohřívá v černý nádobě od sluníčka. Motka pod oknem. Beru za 20 E.

Koupím si od domácího dvě piva a po kratičký prochandě kolem rybníčku s hladovýma malýma kapříkama jdu na deník, trasu na zítra a taky zkusit tu sprchu. Venku už je kosa a ta voda nic moc. Do peřin. Ozvu se dom a dopisuju a spát.

Ujeto : 506 km    ubyt : 20E

 

2. den

Dobré ráno.

Chyběl mi repelent, nebo moskytiéra. Šílený. Komáři večer čekali až zhasnu a pak se na mě vrhli. Mají tu takový jiný. Hbitý a rychlý. Než se plácneš už sosá. Když rozsvítím, abych je vybil, zmizej. Co teď?

Tady na okně je taková záclonka, tak co kdybych...?

Pod peřinu, hlavu zabalit do ručníku a přes ksicht přehodit poskládanou záclonu. Cejtím se jak mumie a taky tak jistě vypadám, ale dobrý. Komáři bzučej, jak divý, ale  nekoušou. Asi jsou pěkně vyplesklý. Chacha.

A je ráno, tak pobalit a dál. Dneska přejezd do SLO, pak HR a když to pojede tak do BiH. Trasu mám na papíře ze včerejška, tak ještě na východ a můžu vyrazit.

Asi 3x po sobě mi Alpinka na křižovatce po zastavení chcípne. Nějak nízkej volnoběh. Copak se to děje?

Pár vesniček a městeček a za chvilku jsem na hranicích A-SLO. Celníci mrknou do pasu a už valím dál.
Vyfotím si řeku na hranicích a pak jedu a nevidím celkem nic zajímavýho ani hezkýho. 

Tak si jedu volnou a přemýšlím co mě čeká a tak a jsem na hranicích SLO-HR.

Kuk do pasu a jedu dál. Silnice vede pořád přes vesničky, vesnice, městečka a města a je to úmorný a únavný. Střídá se omezení rychlosti na 70 a 50 a pořád dokola. Obce na sebe navazujou úplně natěsno. Když Alpinku pustím z řetězu na 300 m je to hodně. Propána, jak dlouho to takhle bude? Dlouho. Špatná volba trasy.

Za fotku stojí snad jen název městečka. Pitomaca.

Dobrý.

A dál se prokousávám provozem aut a motorky bych spočítal na prstech jedný ruky. Rychlosti se moc nedodržujou, ale já se tak nějak snažím.

Není co vyfotit, tak snad nějakej barák. Tenhle honosnej, tenhle na prodej.

A Taky kostel.

A takových cihlových, nově(?) postavených a zanedbaných či prázdných je tu všude hafo. Tolik cedulek na prodej se nevidí.

Nejsou tu zdaleka jen honosný, ale i takový. Chudý.

Tady je nějakej pokus o něco?

Ale to už je přechod Šamac hranice HR-BiH. Dostanu razítko do pasu a davaj. Nevyfotím cedulku, jako jinde na hranicích, protože tu není.

A jaký je překvapení, když projedu celnicí a dál je jen malá cedulka Republika Srpska. Čumím. Jsem nějakej zmatenej. Že bych plaval v zeměpisu? BiH není samostatná? To musím doladit.

A hele, tady je ta hlásná věžička, jako v BG.

Jedu směr Tuzla. Začínaj kopce, tak mě to jinak baví. Alpinka bručí, jak nervózní tygr, těší se na víc plynu.

Ještě jeden barák. Zřejmě tu není zvykem dělat zábradlí na balkoně. Asi nemaj děti. Jen málo domů ho má.

Neposlech jsem nav, že mám jet doleva na Tuzla, zdála se mi ta cesta nějak divná. Pojedu ještě kousek a uvidím, snad bude nějaká lepší. Jo tak to teda něco vidím. Další doleva asi po 2 km je mnohem lepší. Úplná asfaltečka s výhledy jedna báseň.

Proboha, kam to zas jedu? Šťastně dojedu do nějaký vesnice, do který bych nejspíš dojel už před půl hod. Ach jo. Nu což. Dál na Tuzla.

Dojedu k elektrárně, značka ukazuje doleva, tak jedu. Tuzla. Fakt nepěkný město. Projedu ho celý, pokoukám a když se dám svým směrem na Živinice a Vlasenice tj na Sarajevo přijedu zas k tý elektrárně.

Dobrý. Viděl jsem město.

Nahoru do kopce a začíná zas trochu příroda, tak můžu udělat nějakou fotku hezkou pro oči.

A pak cestou podle řeky. Byly tu pořádný záplavy, což je vidět na korytu řeky. Leží tu povalený celý stromy a vyrvaný kusy zeminy a betonu, poničený mosty a tak. A hlavně tuny igelitů a odpadu rozvěšených všude kolem. Síla. To už nefotím. Neba mě fotit nehezký věci.

Jedu dál, ještě spolknem kousek silnice a už bych měl koukat po ubyt. Ve městě Vlasenica natankuju a zadám do nav Goražde a jedu. Pěkná silnice i okolo a pořád do kopce a serpentiny, jak vyšitý. Škoda, že nebyly dřív, teď už si je tolik neužiju. Už mám dost.A najednou nahoře v sedle „restoran Pogled“ s cedulkou postele. Neváhám, stavím a jdu se zeptat a už bydlím v hezkým pokoji a Alpinka v garáži za 15 E.

Máznu řetěz, vybalím pár věcí, zavolám holkám, že je vše ok a jdu dolů na dvě a něco bych sněd. Civím do mapy na zítřejší trasu a píšu si ji na papír.

K jídlu si dám kuřecí ražničí. No. Zabalený ve slanině a přičmudlý, 5 slovy pět černých hranolek a celý je to na takový placce. Těstová placka nasáklá olejem. Tak to jsem neudělal dobře. Nějak to porejpu, ale nedám to. Vezmu si sebou nahoru jedno pivo, vlezu do postele a dopisuju deník. Dopisuju, dopisuju a nedopisuju. Spím.

Ujeto : 527 km   ubyt : 15E

 

3. den

Dobré ráno.

Odpočatej a natěšenej jet dál. Správně chlapče. Tak rychlá sprcha, východ, dopsat deník, když jsem včera usnul, sbalit a vyrazit. Trasa je na papíře. Goražde, pak přechod BiH-MNE a kolem Pivského jezera na Žabljak. Pak se uvidí. Han Pijesak a pak už mi nav řekne doleva do takový silničky. Ze začátku pěkná, pak dobrá, pak kamenitá, pak bláto a louže, pak tráva a pak šmitec. Plot.

Otočka a zpět. A příště používej instinkt a ne přiblblou nav.

Ale příroda nádherná. Nadělám pár fotek.

A tady Balkán a krávy na silnici. Poznávám tě jasná.

Smotal jsem se někde kolem města Sokolac, zkratka na město Rogatica nevyšla. Tak zpátky na silnici na Podromania, Rogatica, Ustiprača a Goražde. Tady to vypadá, že něco hoří. To je dým. Civím a loknu si vody a ten dým pracuje. Hejbe se. A jak padá dolů, začínaj vykukovat vršky kopců. Tak to je fakt hezký, trvá to asi 10 min. Pár fotek jsem stihnul.

A jedu dál a ty výhledy jsou bezva.

A taky tunely dlouhý i kraťoučký a střední a všelijaký.

Z Goražde na Foča.

Most přes řeku ve mně velkou (žádnou) důvěru nevzbuzuje, ale já po něm nejedu, jen si ho cvaknu. Auta po něm jezdí, tak je asi v poho.

Město Foča. Tady se trochu smotám, tluče se ukazatel s nav. Věřím cedulce, ale po kousku se mi ta silnička nezdá, tak otočím a jedu dle nav. Vtipný, chvilku jedu a hned je tu hláška : jeďte 2,3 km a pak se otočte. Cha. Takže zpátky a znovu po tý silničce co vypadá, že bude horší a horší. Trasa na papíře je Kunduci, Bastasi, Hum. Snad mi nějaká cedule napoví. Auta proti nějaký jezdí, tak se přeci někde na konci všechny neotáčí. Jedu dál.

Uzoučká silnička, stačí jedno zaváhání a je to v háji. Dolů k řece je kolmá skála a pořádněj kus, takže sjet z cesty, je to kde? Je to v prdeli. Vydržet, oči na stopkách a pomalu jedem. Kunduci. Camp s rafty. A dál Bastasi a zas camp s rafty. Jedu podle napsaný trasy, tak dobrý. Ale je to zážitek.

A jsem na hranicích BiH-MNE. Přechod Ščepan Polje.

BiH celníci mrknou do pasu a jeď.

Za kousek celníci MNE. Stojím proti kopci a je to takový nepohodlný střídám přední a zadní brzdu, pak vrknu a popojedu kousíček a celník mě sleduje a možná čeká, že bude něco k vidění. Ale není, tak prolistuje pas a jeď. A jsem v další zemi. MNE.

Už tady je to hezký. Těším se na Durmitor.

Ještě kolem prázdný opuštěný celnice a už začíná dlouhá série nádherných výhledů.

Nádherných! Fotím jak jak, ale fotky jsou nic. Řada tunelů krátkých i delších a pořád to podívání kolem.

Je to tu pořád hezčí. Krásnější. Jezero s vodou modrou, že modřejší už bejt nemůže.

Jezero, řeka, skály, silnička, tunely a teď pořád do kopce. Pořád. Voda je pryč, zůstaly jen skály a zas jiná nádhera, nikoliv menší.

Chvilku zastavím a loknu si vody a kochám se.

Zastavil u mě motorkář, španěl, co jede proti mně zeshora. Fotí a na půl huby odpoví na pozdrav. Tak si vyliž.

Jedu zas nahoru do kopce co vypadá, že nemá vrch. Neumím ani popsat, jak se mi tu líbí. A zdaleka to není konec, ale to já ještě nevím.

Rostou tu u silnice skalničky. Hezký.

Kuk. Takhle opravdu vypadám? Clonu dolů a dál.

Hezký, krásný, úžasný, okouzlující, fantastický, super. A ani tenhle výčet slov nestačí na to co vidím. A pořád nahoru a nahoru. Nahoru a nahoru.

Ale bacha! Nezapomeň se, nebo jseš raz dva dole. Zakoukat se a sjet ze silničky je konečná. Pád z takovýho srázu nebrat.

Tak opatrně a užívej si naplno to krásno kolem sebe. Fotím a fotím a fotím a...

Už snad ani nechci, ale nedá mi to. Ještě tohle a tohle a tohle přeci nevynechám. Ani tohle.

A je cedulka na Žabljak. Já ho jen profrčím a fičím na Mojkovac.

Takových domečků, chat a chatiček je tu k pronájmu a na prodej, kolik kdo chce. Fůra.

A dolů a dolů. Pořád je to hezký, ale od focení si oddechnu. Rovnám si to v hlavě. Projel jsem už dost. Alpy, RO a BG hory, taky naše a SK hory a jiný krásný trasy, ale tuhle budu muset zařadit na vrchol. Počkám, až se mi to rozleží, ale myslím, že názor měnit nebudu.

Směr Podgorica. Dolů a dolů a zas pěkný. Nedá mi to a nějakou fotku zas cvaknu.

Podgorica je hlavní město MNE. Je tu dost hotelů a já už bych měl asi zakotvit. AL si nechám na zítra. Projedu městem směrem ke hranicím, snad natrefím na hotel, nebo motel. Už už se chci otočit, protože budou hranice, ale je tu hotel Oasis. Jdu se zeptat a můžu bydlet za 35E. Není to málo, ale co. Zpátky nejedu. Beru.

Obstarám motku a vyberu jí místo na parkovišti, abych na ni viděl a pak nahážu nějaký věci do pokoje, zavolám dom, že je vše ok a vydám se dolů do restaurace, abych dopsal deník a vymyslel trasu na zítra.

Objednám si pivo, donesou mi třetinku za 1,5 E a chtěj hned zaplatit. Asi vypadám nuzně. Sbalím se a přejdu silnici naproti do restoranu Troja. Rozložím mapu a foťák a znovu si jedu dnešní trasu a píšu. Znovu si to prožiju a u toho si sosám pivko. Paráda.

A ještě trasu na zítra. Čeká mě AL. Co mě čeká?

Půjdu si lehnout. Ještě cvaknu fontánu před hotelem, co mění barvy a jen sebou praštím do postele, usnu jak špalek.

Ujeto : 429 km           ubyt : 35E

 

4. den

Dobré ranko. Jsem vzhůru brzy. Je 5,15 a už civím do stropu a v hlavě se mi míchaj zážitky s očekáváním a přiznám i obavami, co mě čeká dál. Ale no tak, co by tě čekalo. Nejsi chlapče první co jede do AL, tak se pochlap!

Kupředu, zpátky ni krok. Na tohle přiblblý heslo si ještě vzpomenu.

Ještě chvilku poležím a pak sbalím a vyrazím. Za chvilku jsem na hranicích MNE-AL.

Docela tlačenice. Motaj se tu osobáky s náklaďákama dohromady, je to zmatek, všichni troubí, ale hejbe se to. Celníci v poho. Mrknou do pasu, oskenujou, cosi opíšou a už mává a ukazuje jeď.

Jedu první km v AL. Cvaknu mapu, cedulka AL tu není.

Krásná nová silnice. Jestli se nepletu AL je nej výrobce asfaltu v Evropě. Omezení rychlosti kromě mě nikdo nedodržuje.

Dívej na ten barák.

Takovejch je tu spousta. Tenhle má snad pozlacený zábradlí na schodech. Domy, pole a za nima Shkoderské jezero. A přede mnou hory.

Vjedu do města Shkoder a to je mazec. Mazec!? Maso! Divočina! Pravidla skutečně neexistujou. Teda myslím ty ofic dopravní. Ulice narvaný (jako fakt narvaný) autama, skutrama, kolama a pěšákama. Proboha, jak se sem všichni vejdou? Vejdem! Jak, to nechápu, ale kupodivu to jede. Pomalu, ale jede. Je to nekonečnej troubící proud na jednu i na druhou stranu. Skoro všichni troubí. Kdo víc, ten jede. Takovej šílenej, hlučnej chaos. Já mám oči na stopkách, div mi nevypadnou a místní frajeři na skutrech kličkujou, trouběj, zdravěj známí a u toho samozřejmě telefonujou a kouřej.

Tak takhle jsem ještě fakt nejel. Značky nejsou, tak jedu s davem. Zapnu nav, aby mě vytáhla na město Pukë. Je to směrem, jakým se sunu. Dobře. Na konci města mě dav vyplivnul a na výjezdu je nějakej památník. Zajedu k němu abych mu udělal foto a trochu si vydejch.

Hned naproti je tohle obydlí.?

Tak popojedem. Silnice se zprudka změnila, už není krásná, ani hezká. Nav mě vede po uzoučký rozbitý silničce mezi barákama někam, snad ví kam. Turistický stř u nějaký vody.

Slezu, že udělám fotku z mostu a hrnu se k zábradlí.

Vedle silnice vedou koleje a jak chci došlápnout mezi pražce, zahlídnu v tom místě díru. Haltnu se uprostřed pohybu a couvnu. Došlápnout, propad bych se. Asi do západního Německa. Říkala Kelišová.

Do sedla a dál. A teď začne něco o čem se mi ani nezdálo. Do kopce a výhledy. Po vrstevnici a výhledy. Z kopce a výhledy. A zas dobrá silnice. Sem tam trochu štěrku, nebo písku, ale dobrý.

Zatáčky bez kousku roviny. Prostě levá, pravá, levá a nic mezi tím. Změna jen, jestli do kopce nebo z kopce. Spíš pořád nahoru.

Potkám skupinu cesťáků. Zdravíme se. Oni trochu unaveně, já zatím radostně. Jezero v horách. Nádhera. Musím k němu. Vždycky mě táhne voda.

Chuť na rychlou koupel mi zkazí hromady odpadků. Všude. Škoda. Jedu dál.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE