Albánie
Text: Jarda Ducháček | Zdroj: Jirka Svoboda | Zveřejněno: 5.1.2007 | Zobrazeno: 22 756x
V červnu jsme se vydali na vyjížďku do Albánie. Jeli jsme po zkušenostech s úplným východem Slovenska a severem Rumunska. Chtěli jsme poznat něco neznámého a divočejšího. Rozhodli jsme se proto, že sever Albánie těsně u hranic s Černou Horou, pohoří Prokletie, bude nejspíš to pravé. A skutečně bylo. Vůbec jsme nevěděli, co nás tam čeká. Každý se s námi loučil, jako kdyby nás už nikdy neměl vidět. Ale vrátili jsme se a všichni jsme byli nadšeni.
Po dlouhé úmorné cestě podél celého Jadranu jsme dorazili na albánskou hranici. A hned za ní začalo to, kvůli čemu jsme se pět dní trmáceli dva tisíce kilometrů. Kdo chce poznat opravdu zapomenutá místa, tak musí hned za hranicemi odbočit doleva a po pár posledních kilometrech rozbitého asfaltu se ocitne v úplně jiném světě.
Za skalní bránou se otevřel pohled, který nám všem vyrazil dech: nádherný skalnatý kaňon s cestičkou vylámanou ve skále, která nás serpentinami přivedla k ledové čisté řece a do zapomenutého údolí na konci světa. Kdyby občas na některé kamenné chatrči nebyl satelit (údolím vedly dva dráty natažené po stromech) a tu a tam nebylo rozbité auto, tak se jen velmi těžko bude odhadovat, které století tu teď je.
Nemá cenu všechno podrobně popisovat, to nejde. Kdo chce poznat místa, která v Evropě asi jinde těžko uvidí a je dost odolné nátury, tak ať sebere pár podobných kumpánů a rychle vyrazí. Čím dříve, tím lépe. Bude se moci celé dny trmácet mezi nádhernými skalami po strašně mizerných kamenitých stezkách v ukrutném vedru, občas kolem sněhu, uvidí pstruhy v ledových potocích a pozná místa, kde žijí srdeční lidé, jimž nebude rozumět ani slovo, ale z nichž občas někdo umí i číst!
Hlavně hned za hranicemi doleva!
Bylo to krásné, naprosto neznámé a všichni jsme se vrátili s tím, že tam musíme ještě jednou.
Zhruba před čtyřmi měsíci jsme se s celkem smíšenými pocity vrátili z Ukrajiny, což nás utvrdilo v tom, že Albánie je Albánie, hodně těžká a moc krásná.
Za skalní bránou se otevřel pohled, který nám všem vyrazil dech: nádherný skalnatý kaňon s cestičkou vylámanou ve skále, která nás serpentinami přivedla k ledové čisté řece a do zapomenutého údolí na konci světa. Kdyby občas na některé kamenné chatrči nebyl satelit (údolím vedly dva dráty natažené po stromech) a tu a tam nebylo rozbité auto, tak se jen velmi těžko bude odhadovat, které století tu teď je.
Nemá cenu všechno podrobně popisovat, to nejde. Kdo chce poznat místa, která v Evropě asi jinde těžko uvidí a je dost odolné nátury, tak ať sebere pár podobných kumpánů a rychle vyrazí. Čím dříve, tím lépe. Bude se moci celé dny trmácet mezi nádhernými skalami po strašně mizerných kamenitých stezkách v ukrutném vedru, občas kolem sněhu, uvidí pstruhy v ledových potocích a pozná místa, kde žijí srdeční lidé, jimž nebude rozumět ani slovo, ale z nichž občas někdo umí i číst!
Hlavně hned za hranicemi doleva!
Bylo to krásné, naprosto neznámé a všichni jsme se vrátili s tím, že tam musíme ještě jednou.
Zhruba před čtyřmi měsíci jsme se s celkem smíšenými pocity vrátili z Ukrajiny, což nás utvrdilo v tom, že Albánie je Albánie, hodně těžká a moc krásná.
Informace o redaktorovi
Jak se Vám líbil tento článek?
Náš tip