Albánie 2014

Cesta za krásami Albánie

Albánie 2014

Kapitoly článku

Cesta do Albánie

Někdy koncem minulého roku jsme začali uvažovat o cestě do Albánie. Začalo to jako výzva, dva kamarádi koupili stoletého Range Rovera a vyrazili do Maroka. Akce se podařila, vrátili se nadšení se spoustou zážitků a logicky začali hledat další cíl. A jestli pojedu s nimi. Co začalo jako výzva a krok do neznámého, musí stejně pokračovat, ne? Povídam pojedu, ale na motorce. V té době jsem neměl ani motorku, ani řidičák jakékoliv skupiny A - o zkušenostech ani nemluvě.

Pokud vás zajímá shrnutí a nechcete se probírat detailně cestou, skočte na poslední kapitolu.

Na jaře jsem se tedy přihlásil do autoškoly, která se díky mizernému počasí celkem protáhla, v mezičase jsem sháněl motorku. Volba padla na BMW F650GS, pro začátečníka prý ideální. Nakonec jsem se díky jednomu z kamarádů dostal k verzi Dakar, což byla, vzhledem k mým skoro dvěma metrům, stejně jediná možná volba. Takže na konci června jsem v jeden den vyzvedl řidičák a koupil motorku. Zkušenosti nula, najeto 13 hodin v autoškole. Během necelého měsíce jsem najezdil asi tisíc kilometrů po asfaltu a strávil pár hodin v lomu s Radkem z http://www.endurovypravy.cz a to byla celá praktická příprava.

V den D jsme po čtyřhodinovém zpoždění jednoho z účastníků vyrazili z Prahy směr Albánie ve složení 2x Range Rover, 1x BMW.

Trasa vedla po dálnicích přes Brno, Bratislavu, Budapešť, Bělehrad, Čačak, Plav. Díky nabranému zpoždení jsme zakempovali za tmy u řeky v Maďarsku nedaleko hranic se Slovenskem. Druhý den se nám podařilo dojet do Srbska, kde jsme přespali v hotýlku ve vesnici u hlavní silnice. Třetí den jsme už večer byli nedaleko hranic s Albánií u jezera Plav, tady si vybralo daň extrémní vedro a nedostatečný pitný a jeden z účastníků skončil na kapačkách v místní nemocnici.

Spali jsme opět v hotelu, tentokrát na břehu jezera s luxusním výhledem.

Ráno jsme se jeli podívat na "Oko Skakavice" a poté už směr Albánie přes malý prechod Grnčar. 

Za přechodem skončil asfalt - vítejte v Albánii. Nutno dodat, že po sto metrech se asfalt opět objevil. Aby poté na pár dní skončil nadobro.

Theth

Od hraničního přechodu jsme pokračovali směrem na jih, přes Tamarë do Kopliku. Nutno podotknout, že žlutá cesta na mapě, je v Albánii cestou polní, lesní, šotolinovou, původní římskou kamennou - prostě čímkoliv jenom ne asfaltem. Samozřejmě jsem si tu lehnul a to hned dvakrát. První pád odneslo přídavné LED světlo, respektive jeho plastový kryt, druhý pak "lámací" šroub od zrcátka. Všechno ostatní se podařilo s pomocí kamarádů naohýbat zpátky (stupačka, horní padák). Za tmy jsme dojeli do Tamarë a ubytovali se v místním penzionu.

Další den cesta pokračovala, stále bez asfaltu, ale už jako SH20, do Kopliku. Tady už jsme potkávali cestou rozličnou stavební techniku, cesta byla místy srovnaná a připravená na asfalt, za měsíc už hlásili kolegové z GS fóra, že už je vyasfaltováno. V Kopliku jsme vyměnili Eura za Leky, nakoupili místní SIM s Internetem (3GB dat + 1000 minut v rámci Vodafone Albania + kredit ve výši našich CZK 100 za 11 EUR, u nás holt mám specifický trh) a vyrazili po SH21 opět do hor, tentokrát do parku/údolí Théth. Asfalt skončil záhy (s koncem roviny a nástupem hor) a opět stejná písnička - spousty dělníků betonujícich svodidla, stavebních strojů, za rok už bude asfalt i tady. Z pohledu Evropana je nepochopitelné, že tu všichni projíždí staveništěm jako by se nechumelilo, ale ona jiná cesta prostě neexistuje.

Po překročení hřebene údolí nás čekala restaurace a za ní kempující turisti, mimo jiné ze Slovenska. A pak sešup po kamenité cestě do údolí za mohutného destě. 

Přespali jsme v původním osmanském domě a ráno nás přivítal naprosto luxusní pohled na hory lehce zahalené v mracích.

Bajram Curri

Původní plán navštívit jeskyně v Thethu padl, když ukázalo, že je to několik kilometrů támhle do kopce.

Tak jsme se alepoň vyfotili ve vyschlé řece vyrazili do Shkoderu.

Když jsme narazili na brod, který auta projela bez komunikace, projel jsem ho holt za nimi. Pak jsem půl hodiny ždímal ponožky, výléval vodu z bot a nadával, řeka totiž nebyla zrovna mělká. Zbytek výpravy mezitím piknikoval kousek dál. Terén nebyl zrovna z nejlehčích a byli jsme nakonec docela rádi za kempovací místo u řeky zhruba v polovině cesty.

Ve Shkoderu jsme nenarazili na nic zajímavého mimo 
historického mostu na předměstí a po natankování jsme se opět vydali do hor, tentokrát směrem do města Bajram Curri. Cesta tentokrát vedla téměř výhradně po asfaltu.


Druhá polovina této etapy vede nad přehradní nadrží a na konci jsme přejízděli řeku pod přehradou, ve srovnání s našimi nádržemi, jako jsou Orlík a nebo Slapy, je to docela monstrum.

Během téhle etapy jsem docela solidně zmoknul já a Interphone, který usoudil, že je třeba pořád klíčovat (a tím mi mimojiné úplně vybil vysílačku). V Bajram Curri jsme zvažovali přespání v údolí Velbona, ale vzhledem k blížícímu se soumraku jsme nakonec radši přespali v hotelu na náměstí.

Peshkopi

Dalším cílem bylo Peshkopi, kde je prověřený servis pro Land Rovery. Náročný terén se už začínal viditelně podepisovat na stavu různých gumových prvků nápravy a bylo treba problém řešit. Nicméně bylo jasné, že se to za den nedá stihnout, takže nám pouze zbývalo projet Kukës a minimálně dalších patnáct, dvacet kilometrů za něj. Je tam totiž hranice s Kosovem a bylo nám důrazně doporučeno kempování v uctivé vzdálenosti.

Cesta vedla většinou po asfaltu a projeli jsme pár moc pěkných serpentin a jednu náhorní plošinu.

V rozumné vzdálenosti jsme u cedule "CAMP - 30km" sjeli z asfaltu na kamenitou cestu vedoucí k řece. Po pár kilometrech za mostem jsme se utábořili na louce. Mimo pár dětí a jednoho staršího pána dorazilo do "kempu" auto s Maďarkami, které se nechaly zlákat cedulí a kemp nenašly.

Druhý den jsme vyrazili do Peshkopi.

Cesta byla relativně v pohodě až moment, kdy jsme po projetí šílené bahnité cesty a neméně bahnité louky skončili u mostu přes řeku. Což by bylo fajn, kdyby nebyl pouze pro pěší. 

Já jsem odmítl jet bahnem zpátky, tak jsme se na chvíli rozdělili, abychom se zase potkali u toho správného mostu, každý z jedné strany řeky. V Peshkopi jsme díky Garminovi (ale kdo ví, kde je pravda) bloudili asi hodinu a projeli místa, která nebyla snad ani cestou natož silnici nebo městem. Díky trvání servisu obou aut jsme tam i přespali.

Librazhd a Elbasan

Ráno jsme vstali, část skupiny vyrazila hledat směnárnu a po jejich návratu jsme se vydali po asfaltu směrem na jih. Měli jsme doporučenou cestu podél hranice s Makedonií, která vede údolím hraniční řeky, u řeky jsme také zastavili na oběd. Paj jsme pokračovali do národního parku Shebenik-Jabllanicë, na jehož hranici jsme přespali u (zřejmě umělého) jezera.

Mraky přisly až ráno, výhled na hvězdy v noci byl úžasný.

Ráno jsme pokračovali do Libhrazdu, cestou nás zastavil pocestný, ze kterého se vyklubal výběrčí daní s autem v servisu - a jestli bychom ho nehodili do města. Jako poděkování nás zavedl do místní restaurace (Restaurant Bicaku), který patřila kuchaři socialistického diktátora - Envera Hodži. Můžu jen doporučit, jídlo bylo vynikající.

Z Libhrazdu jsme pokračovali po asfaltu do Elbasanu, kde jsme se ubytovali v hotelu na předměstí a vyrazili se najísto do města. V centru je staré město obehnané hradbami a my skončili v restauraci, která byla částečně součástí hradeb.

Çorovodë a Berat

Z Elbasanu jsme ráno vyrazili směr Gramsh a dále pak korytem řeky. Těsně za Gramshem jsme to neúspěsně zkusili poprvé (a tahali zapadlého RR z bahna), napodruhé se nájezd podařil a pokračovali jsme tedy řekou. Větsina cesty vedla na suchu ale občas bylo třeba projet mělčí nebo hlubší brod. A že jich bylo, po pátém jsem to přestal počítat. Před prvním brodem jsem preventivně přendal věci na zahrádku jednoho z aut a nechal si jenom vysílačku v kapse, možná i díky tomu jsem motorku nikde neutopil. Často bylo v brodu tolik vody, že jsem vubec neviděl před sebe, jak stříkala všude kolem.

Pak řeka skončila, objevily se hory a museli jsme přejet přes hřeben. Za tmy jsme dorazili do Çorovodë. Je to malé městečko, skoro by člověk řekl p-del světa. Jedno náměstíčko, par obchůdků, dva plné hotely a konec. Za minulého řežimu tam prý bydleli především armádní důstojníci. Naštěstí pro nás se nad městečkem na kopci tyčil nově postavený hotel Kanione, pojmenovaný podle kaňonu vedoucího kolem. A tam se našlo nejen místo, ale i výborná večeře.

Další den jsme se nejdřív ne úplně úspěšně pokusili o výlet ke kaňonu a pak jsme pokračovali směr historické město Berat. 

V Beratu jsme se najedli, prolezli historické budovy za hradbami na vrcholu kopce a neúspěšně se pokusili proniknout do vojenské základny s Migy nedaleko města (znáte ze seriálu TopGear).

Cestou z Beratu jsme se pokusili najít místo na kempování ale skončili jsme v poli u řeky, kde se navíc kempovat nedalo; jediná možná cesta byla se otočit a jet zpátky. Do prudkého kopce úvozem s vyjetými kolejemi od traktorů. Nejdřív jsem protestoval, ale když to fakt nešlo jinak, zkusil jsem to. S tím, že se zcela jistě vyválím v první zatačce. Nicméně nestalo se tak a k mému velkému překvapení jsem to hladce vyjel.

Tou dobou už byla tma a nebyl čas na hrdinství, takže jsme se vrátili do ověřeného hotelu Kanione v Çorovodë.

Përmet

Následující den ráno jsme vyrazili směr sirné lázně u města Përmet. Cesta vedla z Çorovodë na jih po asfaltu, který ovšem záhy skončil. Ještě před tím se ovšem zbytek výpravy rozhodl podniknout další pokus o cestu řekou, na což jsem se vykašlal a radši vyrazil napřed přes hory.

Cesta byla poměrně náročná, přšelo a slušně to klouzalo.

Za horami jsme se potkali a společně dorazili do Përmetu. Po pozdním obědě jsme pokračovali ke zmíněným sirným lázním.

Ale z romantického místa bez lidí, co jsme znali z vyprávění, se vyklubalo skoro turistické místo s restaurací a spoustou návštěvníků. Po vykoupání jsme na cestě zpět do Përmetu zakempovali u řeky.

Borsh

Vždycky, když jsem projel těžkou offroad etapu, říkal jsem si, že už to horší být nemůže. A pokaždé jsem se mýlil.

Ráno jsme vyrazili jakoby zpátky na server s cílem dojet konečně k moři. Cesta vedla po asfaltu přes lázeňské městečko Tepelenë, kde začala šotolina přes Progonat, Kuç až do Borshe, který už je pobřeží.

Situace na silnicích občas v Albánii nedáva žádný smysl. Nejinak tomu bylo i tady, po vystoupání šotolinou na jakousi náhorní plošinu do městečka Progonat se objevil perfektní asfalt. Po pár kilometrech ovšem naše cesta odbočovala a pokračovala pod úhlem témeř 45 stupňů sešupem ke korytu řeky. A pak několik kilometrů cca 50-100 metrů širokým kamenným polem. Vzhledem k tomu, že to bylo vlastně koryto řeky, kameny, byť suché, klouzaly docela dost, jak byly omleté od vody. Asi v polovině cesty už se objevila voda a začaly první brody. Naštěstí bylo vody poměrně málo, ale i tak byly některé hlubší, než by človek chtěl. 

Blížil se večer a bylo stále jasnější, že to k moři nestihneme. Tak jsme rozbili tábor u cesty, na místě, které jak se ráno ukázalo, bylo hřbitovem. A nebýt ranního útoku kozího stáda na stany a rozvěšené oblečení, bylo by to skvělé místo.

Lehce po poledni jsme dorazili do Borsche, na pláž. Dali jsme si oběd v místní restauraci a premýšleli, co dál. Pláž byla naprosto typicky hnusná, jako kdekoliv jinde na světě, plno lidí, lehátak, hospod, aut, nic, co by člověka lákalo. Tak jsme vyrazili hledat něco lepšího směrem na sever.

Skončili jsme na Plazhi i Gjipës. Nahoře u silnice je parkoviště, to bychom to ovšem nebyli my, takže zatímco všichni místní nechali auta nahoře a šli pěšky, my jeli dolů.

Nutno dodat, že cesta nebyla z nejlepších, ostatně můžete posoudit z následujícího videa.

 

Cestou zpátky jsme nenašli žádné pěkné místo na kemp, takže jsme skončili částečně v Borschi v malém penzionu a částečně v hotelu u pláže.

Za poznámku stojí zajímavá restaurace The Spring / Ujvara Veranda, která je postavena na řece. Doslova.

Sarandë

Nic netrvá večně a opět se začaly ozývat nápravy na obou autech a bylo jasné, že před cestou domů je potřeba servis. Ráno jsme tedy vyrazili směr Sarandë a na předměstí dali auta do servisu a sedli si do fastfoodu přes ulici. Když bylo první z aut hotové, vydali jsme se hledat nějaké ubytování. Příliš se nám nedařilo, hotely byly docela plné navíc když hledáte ne jeden pokoj, ale rovnou čtyři, poněkud to situaci komplikuje. Nakonec se nám podařilo najít hotel přímo u pláže, kde se sice moc koupat nedalo, ale na polehávání s pivkem pod slunečníkem to bylo docela fajn. A protože bylo jasné, že nic lepšího nenajdeme, rozhodli jsme se tu zůstat rovnou dva dny.

Druhý den vyrazila obě auta za lepší pláží a pak i za historií do Butrintu, já si prozměnu vzal notebooka a šel si sednout do restaurace na molo, potřeboval jsem dokončit nějakou práci. Když jsem dodělal, co jsem potřeboval, sedl jsem na motorku a nalehko vyrazil dohonit zbytek skupiny.

Sešli jsme se v restauraci vedle Butrintu, dali si pozdní oběd a rozhodli se pro zajiždku, nedaleko je totiž přívoz, který se objevil v TopGearu v Albánskem speciálu.

Sarandë je jinak celkem typické letovisko plné hotelů, restaurací a často placených pláží, ceny jsou násobně vyšší proti zbytku země, jinak řečeno nebýt touhy po koupání v moři, bylo by to to poslední místo, kam bychom chtěli jet.

Korçë

Ráno jsme se zastavili u pramene Syri i Kaltër, bohužel opět přeturistováno, takže jsme hned zamířili na jih do Řecka. Cílem bylo dostat se k Ohridskému jezeru a tímhle směrem v Albánii není přiliš mnoho silnic a navíc nás začínal tlačit čas - vyhodnotili jsme tedy jako nejlepší trasu hraniční přechod Kakavia, krátký přejezd po Řecku a zpátky do Albánie hraničním přechodem Konitsa. Tady jsme se kvůli skvělému Schengenskému registru respektive jeho řecké implementaci zasekli dobře na dvě hodiny, celník totiž nebyl schopen dohledat motorku. Po poradě s druhým celníkem, který musel dorazit z domova, nás nakonec pustil dál. Mezitím začalo pršet a aby to bylo ještě absurdnější, představte si hraniční prechod, ke kterému vede čtyřpruhová silnice, na přechodu celník s počítačem, přejedete most, tam je budka s Albánským celníkem, který si údaje z pasu opíše do knihy a za budkou končí asfalt, welcome to Albania!

Pokračovali jsme za vydatného deště přes Leskovik, kde opět začal asfalt, a Ersekë do Korçë. Cestou jsme poobědvali na rybí farmě uprostřed lesů. Do Korçë jsme dorazili za tmy, naštěstí se nám povedlo bez komplikací najít slušný hotel v centru. Dokonce mi schovali motorku do dvora, abych měl klidné spaní. 

Druhý den ráno jsme se prošli po městě, nakoukli do nového pravoslavného kostela a vyrazili k Ohridskému jezeru.

Cesta domů a shrnutí

Poslední den v Albánii jsme strávili na cestě z Korçë přes Pogradec, u Ohridského jezera jsme si dali toho "zakázaného" pstruha - v jezeře žije endemický druh pstruha, který je v Makedoii chráněný. V Albánii ovšem není a dá se koupit snad na každém kilometru silnice kolem jezera, prodavači tam mají malá akvária a lákají kolemjedoucí auta. 

Cestou k hranici jsme udělali jestě jednu odbočku, do městečka Prrenjas. To je totiž známo svým lokomotivovým hřbitovem, kde stojí odstavené lokomotivy ČKD.

A pak už hurá domů, po dálnicích přes Makedonii (Gostivar, Tetovo, Skopje, Kumanovo), Srbsko (Vranje, Vladičin Han, kde jsme přespali a dále Leskovac, Niš, Bělehrad, Novi Sad) a Maďarsko (Szegen, Budapešť, Győr) - tady jsme se rozdělili, jedno auto jelo non-stop do Prahy a druhé se mnou přespalo v Győru, což je mimochodem moc pěkné lázeňské městečko, které stojí za návštěvu. Druhý den ráno jsme vyrazili směr Praha abychom brzo odpoledne mohli hlásit návrat domů.

A tady cestopis končí. A jak jsem slíbil, následuje "executive summary", v bodech.

  • Albánie je krásná země, až na vyjímky nedotčená masovou turistikou, místní lidé si chtějí povídat, zajímá je, odkud jste, co všechno už jste v jejich zemi viděli, co se vám líbílo a kam se chystáte dál.
  • Hory a příroda jsou navzdory malé rozloze země až neuvěřitelně různorodé, navíc do hor často nedorazila ani ta základní infrastruktura, existují vesnice, které jsou několik měsíců přes zimu nepřístupné.
  • V horách skoro vůbec lidé neumí cizí jazyky, občas někdo zvládne pár slov italsky, ve městech je situace výrazně lepší, zejména mladá generace mluví slušně anglicky.
  • Mapám se vůbec nedá věřit, i to, co je označené jako silnice I. třídy, může být klidně šotolina nebo něco horšího, přechody mezi asfaltem a nezpevněnou cestou jsou absolutně nečekané.
  • Pokud pojedete do hor, počítejte i s poměrně drsným offroadem, byla místa, kde jsem měl vážně strach, že buď urazím nějakou důležitou část motorky nebo něco poškodím, bez schutzplechu a padacích rámu bych se tam nevydával. Nicméně ať vyjedete kamkoliv a budete si říkat, jak jste hustí, že jste to dali - čekejte v cíli Albánce s Golfem nebo Transitem.
  • Procentuálně jsme jeli možná 40% asfalt různých kvalit, 15% šotolinu připravenou na položení asfaltu a zbytek všechno možné mezi včetně kamenných polí, bahna, polňaček a cest vysekaných ve skále z doby římské říše. Nicméně situace se dynamicky mění a je dost pravděpodobné, že za pár let bude velká část naší trasy mít nový asfalt.
  • Kempovat se dá kdekoliv, ani ve národních parcích neexistuje žádné omezení. Totéž se týká vjezdu autem/na motorce v zásadě kamkoliv.
  • Pokud jste viděli Albánský speciál TopGearu, dost se od té doby změnilo. K Migům se nedostanete, stejně tak není šance navštívit ponorkovou základnu. Na ulicích už není ani náhodou většinovým autem Mercedes.
  • Dopravní značení defacto neexistuje a když náhodou ano, nedává smysl a je ignorováno - představte si, že jedete půl dne po šotolině a když začne nově položený asfalt, je na něm třicítka.
  • Silnice obecně mají svá specifika, jako by tu neexistovaly žádné normy, prostě se vyasfaltovaly původní cesty. Takže není neobvyklé klesání v desítkách procent, nejsou neobvyklé až nesmyslně ostré zatáčky, kam se nevejdou ani dvě auta proti sobě. A není neobvyklé, že se silnice po větším dešti sesune nebo utrhne, je potřeba jezdit s rozumem. Nutno ale dodat, že jsem se na silnicích nebál, lidi se tu nesnaží zabít jeden druhého, ale v pořádku dojet.
  • Nikomu bez zkušeností bych nedoporučil, aby mne následoval - sice se to bez offroad zkušeností zjevně projet dá, ale stálo mne to hodně nervů a motoka dostala dost na p-del, ve zkratce: ulomené zrcátko, zohýbané stupačky, pedál brzdy, řadička, rozbité plexi, rozlámaný plast falešné nádrže, rozbitý kryt jednoho LED světla, ulomený blinkr, rozlámané kryty rukou, z půlky ulomená brzdová páčka, ztratil-urval jsem kus stojanu a vůbec zohýbaný celý horní padací rám od TT, který asi vyrábí z másla nebo nevím.
  • Jediný problém je, co dál. Protože větší výzvu už v Evropě asi nenajdu ;-)

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.22
Známkováno: 23x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist