Albania endurotrip 2015 MBPV ValMez

   Po ránu jsme spáchali krátkou procházku okolo jezera, s nezbytnou fotkou v pramici u mola.  Čekal nás tranzitní den.  Rozhodli jsme se vzít to směrem k domovu přes srbský Bělehrad.  Nabrali jsme směr Mojkovac a Bijelo Polje.  Do Srbska jsme vstoupili hraničním přechodem Dobrakovo, kde část hranice mezi MNE a Srbskem tvoří řeka Lim, zakousnutá v hluboké rokli mezi skalami.  Přechod je zajímavý zejména tím, že proluka mezi odbavením na černohorské a srbské straně je dlouhá cca 5,5 kilometru.  Do Bělehradu jsme to nyní měli zhruba 300 kiláků, po víceméně vedlejších silnicích.  Krajina stále byla poměrně zajímavá a cesta relativně odcejpala.  Těsně před Bělehradem jsme najeli na obchvat a konečně se napojili na Srbskou dálnici.  Kilometry najednou ubíhaly o něco rychleji a hranice s Maďarskem se pomalu přibližovala.  Jak jsme tak byli naložení do tranzitního tempa, nějak nám nedocházelo, že už jsme dlouho netankovali.  Až se nám přihodilo, že Mara najednou zůstal stát u krajnice, jelikož v jeho Africe došel benzín.  Na dálnici poměrně svízel, vrátit jsme se za ním nemohli.  Naštěstí jsme si dané okolnosti všimli poměrně brzo, takže Mara musel tlačit motorku asi jen kilometr.  Hadičkou se podařilo nějakou tu decku nasát z Ivanova GS a na nejbližší pumpu dojet.  Na dálničním hraničním přechodu Hogos nás čekal šok.  Nekonečné kolony aut v několika řadách a policejní manévry.  Vše mělo souvislost s eskalující migrační krizí.  Doposud jsme na každém z hraničních přechodů strávili maximálně tak 10 minut.  Tady to bylo na víc než hodinu.  Když jsme se konečně dostali na odbavení, celníci stroze konstatovali, že uprchlíci nejsme a zcela jistě ani žádné uprchlíky nepašujeme v našich kufrech, takže ve finále po nás ani nechtěli pasy.  Naše chytrá technika nám nabídla nějaké kempy v okolí Szegedu.  Nejblíž to bylo do Sziksosfurdoi Naturista Strand Kemping.  Měl jsem tušení co nás v kempu se slovem „Naturista“ v názvu čeká, ostatní ale byli v bláhové nevědomosti.  Dojeli jsme k jakémusi jezeru po dlouhé štěrkopískové polní cestě, už zcela za tmy.  U kempu závora a světlo na fotobuňku.  Přelouskali jsme anglický nápis, ze kterého jsme vyrozuměli, že pokud přijíždíme po jednadvacáté hodině, máme směle závoru zvednout, ubytovat se a patřičné náležitosti vyřídit následující den ráno.  Nejbližší karavany stály daleko od vstupu.  Prostředí vypadalo příjemně, kiosek u vrátnice ale zel prázdnotou a my po náročném dni potřebovali pivo.  Takže zpět do sedel a hledat pumpu či nějaký obchod.  No jo, ale tady jsme v Maďarsku.  První pumpa zavřená, druhá i třetí taky.  I obrovské nákupní centrum touhle dobou už bylo mimo provoz.  Nakonec se nám pár lahváčů podařilo koupit v jedné hospodě, to už jsme ale byli v samotném centru Szegedu.  Aleš hlásí, že objevil jiný kemp, ke kterému to máme jen kousek.  Vypletli jsme se ze změti jednosměrek a čím víc se blížíme k onomu kempu, tím větší je v okolí kumulace mladých lidí v podroušeném stavu.  Záhy jsme měli jasno.  Konal se tu monstrózní fesťák.  Za jiných okolností bychom samozřejmě nepohrdli, teď jsme ale potřebovali někde hlavu složit a hlavně se vyspat.  Vybaveni zásobami piva jsme se tedy rozhodli vrátit do původního kempu.  Za závorou jsme si našli plac pro nocleh a zasedli ke stolků u kiosku k zaslouženému lahváči. Když tu se ze tmy vyloupla postavička na kole.  Dorazil chlapík ve věku okolo 50. let, pod nosem hustý knír, celkově lehce simplexního vzezření.  Na jednom zápěstí pověšenou baterku, na druhém pak obušek.  Zřejmě správce.  Oděn byl do odrbané mikiny.  To bylo vše.  Kulky a šulina měl přiskřípnuté k sedlu kola a kluci záhy pochopili, v jakémže to kempu jsme se ocitli.  No nic, aspoň bude sranda.  Jenomže, chlapík anglicky ani slovo.  Hrábl do kapsy své mikiny, vytáhl telefon a kamsi volá. Poté dává telefon Alešovi a ten notnou chvíli mluví s nějakou šéfkou.  Poté nám Alda sdělil, že si tady za nocleh účtují 12E za hlavu plus nějaké poplatky a že pánovi máme svěřit alespoň dva pasy.  To se nám nepozdávalo, takže jsme se rozhodli prubnout ještě jeden kemp na opačné straně jezera.  Tam nebyli o moc levnější, takže jsme v pokročilých nočních hodinách zavděčili loukou před kempem.  To se ale vrátnému taky nelíbilo, začal vyhrožovat policií, takže jsme se opět sebrali a odtáhli.  Nakonec jsme si ustlali ve škarpě před vjezdem do našeho původního naturistického kempu.  Déšť nehrozil, takže stany jsme opět nestavěli.  Bylo už hrubo po půlnoci, když jsme si dali další rundu tak těžce nabytých lahváčů a ve finále spali několik desítek metrů od místa, kam jsme poprvé přijeli asi před čtyřmi hodinami.  Holt, náročný den s až neuvěřitelným finále. 

   Po ránu nás vzbudil zvuk bagru.  Už od kuropění tam dělníci pokládali nějaké drenážní trubky.  Zatím co jsme pakovali bagáž, správce „našeho“ kempu okolo projížděl autem a s úsměvem na rtech nás pozdravil.  Předpokládám, že mu došlo, že jsme nebyli ochotni platit tak nesmyslné peníze za veškeré služby, které kemp nabízí, když jsme potřebovali všehovšudy opravdu pouze přespat a ráno brzy vypadnout.  Do auta jsme mu zamávali a přitom přemýšleli, co asi má, či respektive nemá oblečeného.  V Maďarsku nás opět čekal pouze nudný dálniční přesun.  Dnešní plánovaná porce kilometrů vypadala rozumně, okolo Budapešti jsme to přesypali na sjezd na Komárno, překročili Dunaj a rázem se ocitli v zemi, kde nám opět rozumí.  Do cíle denní etapy, Velkého Mederu, jsme dorazili poměrně brzy odpoledne.  Stran hledání ubytování jsme tentokrát šli na jistotu, neb jsme zde před dvěma lety strávili jednu noc při návratu z Rumunska.  Měli jsme štěstí.  Paní domácí zrovinka dnes ráno skupinku lidí odubytovala, takže obě dvoulůžkové chatky tu čekaly na nás.  Záhy jsme naše ztuhlé kosti, osezené zadky a dlaně plné mozolů, naložili do termální vody místních lázní.  Relax jsme prokládali něčím k zakousnutí a samozřejmě nejedním pivkem.  Večer jsme pak strávili v hospůdce, kde jsme se potkali s českými motorkáři, kteří se právě vraceli z Bulharska.  Měli jsme si vzájemně co vyprávět. 

   Posledního dne našeho putování jsme se rozloučili s Alešem, který nabral směr Bratislava a následně Brno (mimochodem, několik dnů po návratu vytáhl manželku na motovýlet na Vranov, kde se mu kompletně vysypala spojka. Štěstí v neštěstí, že se mu to nestalo o nějaký ten kilometr dřív).  My ostatní jsme pokračovali na Trenčín a Považskou Bystricu, abychom u Bytče sjeli a přes Makov zavítali na Horní Bečvu.  U Ivana doma nás čekalo překvapení.  Uvítali nás nejen Marcelka s Ivanem juniorem, ale i moje ženuška s oběma kluky a Markova Marťa, s velikým bříškem, pár týdnů před porodem. 

   Celkem jsme během tripu za 11. dní nakroutili cca 4300 kiláků.  Zhruba tisícovku po vodě, dohromady na palubě tří různých plavidel.  Zbytek pak v sedlech našich jednostopých mazliků. 

Rekapitulace trasy:

Tranzit tam:  ValMez, Olomouc, Brno, Wien, Graz, Klagenfurt, Udine, Benátky, trajekt do Igoumenitsa

Trasa:  Igoumenitsa, Konispol, Xarre, přívozem přes úžinu Butrinit, Sarande, Borsh, Ftere, Kuc, Kalarat, Brataj, Kote, Vajze, Sinanaj, Tepelene, Kelcyre, Permet, Petran (hotspings), Carshove, Leskovik, Erseke, Korce, Pogradec (Ohridské jezero, Kemp Erlin), Perrenjas (skanzen lokomotiv), Struga, Debar, Peshkopi, Kastriot, Shumat, Ceren, Kolesjan, Kukes, Kalimash, Mezi, Fierze (trajekt po Komanském jezeru), Koman, Shkoder, Koplik, Theth (tam a zpět), Podgorica, Kolašin, Mojkovac, Bijelo Polje

Tranzit zpět:  Bělehrad, Novi Sad, Szeged, Budapešť, Komárno, Velký Meder, Trenčín, Bytča, Horní Bečva, Rožnov p. R., ValMez

Trocha historie a resume:

   Historie zemně je velmi složitá a spletitá, za zmínku stojí zejména historie moderní, tedy období formování země v posledním století.  Až teprve začátkem 20. století vzniká autonomní republika, nezávislá na Osmanské říši.  Během 1. světové války byla bojištěm hned několika front.  Po ukončení války opět vzniká jako samostatná zemně jen díky zásahu amerického prezidenta Wilsona a její území tedy není rozděleno mezi Itálii, Řecko a Srbsko.  V meziválečném období se Albánie přechodně stává dokonce královstvím pod vedením Ahmeta Zogu, zvaného též jako Zog I.   Ještě před začátkem II. Světové války je Albánie obsazena fašistickou Itálií, postupně pak je okupována jednotkami nacistického Německa.  Ke konci války se formuje velmi silné partyzánské hnutí, které zemi pod vedením Envera Hodži osvobozuje.  Enver Hodža se posléze stává komunistickým diktátorem, jež zemi neochvějně vede následujících 40 let až do své smrti v roce 1985.  Dochází k prosazování komunistických reforem, kolektivizaci a eliminaci opozice.  Zemně prochází obdobími úzké spolupráce nejprve s Titovou Jugoslávií, pak Stalinovým Sovětským Svazem a posléze Maovou Čínou.  Postupně se však Albánie dostává do ekonomické, hospodářské i politické izolace.  Za zmínku stojí fakt, že po roce 1968 Albánie vystoupila z Varšavské smlouvy, jako protest proti okupaci Československa sovětskými vojsky.  Zároveň Enver v té době realizoval další ze svých mnohých smělých plánů.  Albánii vyhlásil jako první ryze ateistickou zemi světa a kostely i mešity nechal přebudovat např. na sklady nebo sportoviště.  V době kdy na tom Albánie byla ekonomicky nejhůř a lidé prakticky neměli co jíst, Hodža v obavě z napadení své země mocnostmi, jak západu, tak i východu, nechal v 70. letech vybudovat po celé zemi statitisíce malých betonových pevností.  Bunkry jsou tam na pobřežích i v horách dodnes k vidění.  Pro nás offroaďáky je zajímavý ještě jeden počin, který Enver v té době nařídil.  Ekonomickou situaci spojenou s nedostatkem paliv vyřešil tím, že zakázal osobní automobilovou dopravu.  Tahle absurdita platila až do 90. let, kdy komunistický režim v roce 1991 definitivně padnul.  Přechod v parlamentní demokracii tu byl ještě daleko divočejší než v té samé době u nás v Československu.  Země byla poznamenána zejména nepokoji po krachu peněžních fondů v letech 96 a 97, kde měla značná část obyvatelstva své celoživotní úspory.  A pak také občanskou válkou v roce 99 v sousedním Kosovu.  Za zmínku jistě stojí, že Albánie je první zemí světa, která v roce 2007 důvěryhodným způsobem zlikvidovala kompletně celý svůj arzenál chemických zbraní.  Od roku 2009 je Albánie členskou zemí NATO. 

   V současné době je Albánie zemí, která se v očích nás Středoevropanů jeví poněkud kontroverzní.  Z nějakého důvodu tu existuje majoritní skupina lidí, kteří žijí v domnění, že kdo vyrazí do Albánie, bude v lepším případě okraden, v horším případě zabit.  Tito lidé ale v Albánii nikdy před tím nebyli a ani si o Albánii nic neprostudovali.  Živeni jsou pouze předsudky.  Pak je tady druhá, daleko skrovnější skupina lidí, kteří Albánii znají a opakovaně ji navštěvují. Lidé, kteří vědí, že se jedná o krásnou a zároveň drsnou zemi, plnou přátelských a pohodových lidí.  A já jsem nesmírně rád, že se společně se svými přáteli v jedné stopě, mohu zařadit do „té druhé skupiny“. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE