Albania endurotrip 2015 MBPV ValMez

Toho dne jsme se s mořem definitivně rozloučili, neb jsme měli namířeno do hor, do vnitrozemí.  K snídani padlo jen něco malého, v marketu přikoupit nezbytné zásoby na cestu, hlavně vodu do camelbagu.  Od pláže bylo potřeba vrátit se kousíček zpět a najít neznatelnou odbočku doleva na vesnici Frete.  Garmin se ani tentokrát nemýlil.  Záhy jsme byli na šotolinové cestě, která strmými serpentinami stoupala vzhůru.  Šotolina byla proložena četnými balvany a volně loženým kamením, což pro nás začínající enduristy byla zkouška ohněm.  První pauzička se konala už někde po deseti či patnácti kilometrech, byli jsme docela hotoví a lil z nás pot.  Nahlédli jsme do našeho tištěného průvodce od Filipa Webera, kde jsme se ujistili, že tahle offroadová trasa nese označení „lehká“.  Holt, budeme muset ještě hóóódně potrénovat.  Na kuráž jsme každý kopli po malém panáčku slivovice, zapili to kýblem vody a pokračovali dál.  Pozvolna jsme se dostali do tempa, takže další cesta už docela odcejpala. Projeli jsme vesnicí Ftere a dorazili do vesnice Kuc.  Cestou do Kuc jsem to poprvé položil, v prudkém výjezdu na velikých kamenech, prakticky v nulové rychlosti. Odnesla to pouze promáčklina na pravém kufru.  Záhy se přidal i Aleš, takže jsem v tom nebyl sám.  V Kuci jsme zastavili na takovém malém náměstíčku u jakéhosi pomníku.  Nad náměstíčkem vyvěral pramen, hned vedle hospůdka.  Nedat si pivo prostě nešlo.  Seděli jsme na venkovní terase, nahlédli jsme ale dovnitř, kde byla neskutečná výzdoba loveckých trofejí a dalších serepetiček. Prostě stylovka. 

Z Kuc dál na Lepenice a Gjorm už vedla rozbitá asfaltka.  Nicméně pod pojmem rozbitá asfaltka si nelze představit to samé co v ČR, jelikož v ČR se pojmem rozbitá asfaltka označuje cesta plná děr a výmolů, přesto však stále pokrytá souvislou vrstvou asfaltu.  V Albánii pojem rozbitá asfaltka získává zcela jiný význam, takže následujících 40 km byl stále prakticky offroad.  Dorazili jsme na křižovatku se silnicí SH76.  Brokovnicí prostřelená cedule ukazovala, že doleva vede cesta do přímořského města Vlore, my ale potřebovali doprava směrem na Tepelene.  SH76 byl krásný nový asfalt, kterým jsme po poměrně dlouhých endurových pasážích vzali zavděk.  Pokračovali jsme do vesnice Vajze, kde jsme se, dle průvodce, zastavili v doporučované skalní restauraci na pozdní oběd.  Objednali jsme nám nabídnuté pečené skopové.  K tomu bylo množství čerstvého zeleninového salátu, balkánský sýr, opékané brambory a pečivo.  Skopové mělo jednu podstatnou chybu, bylo podáváno nastudeno, hot asi místní zvyk.  Takový Mara z toho nebyl dvakrát nadšený, mě ale skopové docela šmakovalo.  Obligátně jsme to spláchli pivkem značky Tirana a pokračovali v další cestě.  Po novém asfaltu kilometry ubíhaly, ne ale nadlouho.  Minuli jsme pomník z dob minulých, oslavující někdejší komunistický režim a záhy dojeli ke křižovatce tvaru Y.  Asfaltka odbočovala doleva do vesnice Sevaster.  Hlavní (SH76) odbočovala doprava směr město Tepelene, kam jsme potřebovali.  Vpravo ale asfalt končil po cca třech metrech, dál pokračovala jen rozlámaná skalní cesta. 

Do vesničky autostráda, hlavní tah do poměrně velkého města stezkou.  Weber se o tomhle úseku ve svém průvodci zmiňoval, vzhledem ke kvalitě cesty posledních kilometrů jsme ale kalkulovali s neaktuálností těchto informací.  Mýlili jsme se.  Albánci sice infrastrukturu budují záchvatným tempem, sem ale ještě nedospěli.  Letmý pohled do mapy nám řekl, že na protější straně údolí je silnice E853, údolím však teče řeka Vjosa, most nikde a je velká otázka, zda by se nám podařilo řeku přebrodit.  Koneckonců v průvodci stálo: „Za Vajze následuje 7 km naprosto šílené cesty rozlámanou skálou a pak už jen nudný sjezd do Tepelene“.  Po krátkém mudrování jsme se shodli, že těch 7 kiláků offu přeci jen s přehledem ještě dáme, takže jedem.  No jo, těch 7 to bylo ale jen do kopce.  Pak následoval onen „Nudný sjezd do Tepelene“, nicméně po asfaltu ani památky. 

V reálu to bylo dalších 30 kiláků po šutrech s velmi malou cestovní rychlostí a pozvolna zapadajícím sluncem na obzoru.  Byli jsme už opravdu hodně unavení a tak není divu, že jsem to v jednom opravdu prudkém sjezdu opět položil.  Tedy spíš se zase jen tak vyvrátil.  Nakonec jsme se rozhodli, tenhle asi třísetmetrový úsek, se vzájemnou dopomocí, svést.  Alda na nás hulákal, že to zvládne sám, za pět vteřin už ležel taky.  Při našem snažení v tomhle úseku, tedy spíš šaškování, na nás odborně dohlížel jeden místní pastevec.  Těžko říct, jestli mu bylo pětaosmdesát, nebo pětačtyřicet.  Poslední kiláky už jsme nějak doklepali, do Telepene jsme dorazili ale až za tmy.  V prvním minimarketu jsme nakoupili pivka, rovnou do sebe i do zásoby.  Taky jsme se dali do řeči s místními a ti nám doporučili, ať v těchto končinách nenocujeme nadivoko, prý tu nežijí dobří lidé.  Zavděčili jsme tedy hotelem u benzínové stanice.  Měli volný pouze jeden třílůžkový pokoj, který jsme bez rozmýšlení vzali.  Ještě nezbytná losovačka, kdo bude spát na zemi. Vyhrál Mara.  Já, Ivan a Aleš jsme tedy obsadili postele, předtím jsme ještě v hotelovém báru ale lupli pár pivek.

  Mortorky jsme po ránu našli vpořádku na svých místech.  Ranní kávička a nezbytný pohled do mapy.  Chtěli jsme pokračovat na Permet, plánovaný cíl dnešní etapy byl u Ohridského jezera.  Podél řeky Vjosa jsme se po SH75 vydali na město Kelcyre a dál na Permet.  U vesničky Petran bylo v plánu odbočit doleva, udělat si malou zajížďku k teplým sirným pramenům a na chvíli zrelaxovat.  Odbočkou k pramenům jsme si nebyli zcela jistí, tak jsme zastavili.  Zároveň tady zastavilo auto, starý orezlý Baworák a z něj vystoupil páreček mladých lidí s bágly.  Aniž bychom se angažovali, řidič nás sám od sebe informoval, že pokud hledáme „lázně“ (hotsprings), jsme u správné odbočky a je to jen pár kilometrů.  Holt sdílný albánský lid.  Ti dva mlaďoši, kluk s holkou, byli shodou okolností Češi.  Proběhla rychlá seznamovačka a záhy jsme se dozvěděli, že studují v Brně vysokou školu a teď jsou na výpravě po Albánii stopem.  Vyjížděli z Permetu a měli namířeno, světe div se, stejně jako my, k Ohridskému jezeru. 

Po krátkém rozhovoru pokračovali oni na stopa a my do „lázní“.  Po pár kilometrech jsme opravdu dojeli k velkému šotolinovému parkovišti v místě zvaném Benje. Byl tam jeden domek a dva stánky s občerstvením.  Kousek dál monumentální most z Římských dob a ony „lázně“.  Jednalo se o takovou tůňku vedle řeky, o průměru několika metrů, se zídkou vyskládanou z kamení a uvnitř ve vodě bylo několik zjevně spokojeně vypadajících lidí.  Převlíkli jsme se do plavek, ve stánku se stavili na pivko a záhy se přesunuli k oné sirné vyvěračce.  Voda byla teplá tak akorát a my s chutí do ní ponořili své ztuhlé kosti a osezené zadky.  Lidé, mezi nimiž bylo i několik opravdu hezkých slečen, se tam potírali sirným bahnem ze dna tůně a nám netrvalo dlouho, abychom se přidali. 

Relaxace přišla vhod, ale byl čas vyrazit dál.  Vrátili jsme se zpět na hlavní a po SH75 pokračovali na Lesovik, Erseke a Korce.  Cesta byla příjemně klikatá, s proměnlivou kvalitou povrchu a hezky odcejpala.  Projížděli jsme nádhernými borovými háji, když tu se objevil velmi příjemně vyhlížející kempík, dokonce i s bazénem.  Už z letmého pohledu ze sedel vypadal útulně, na zabačování však bylo ještě brzo. Třeba někdy příště.  Ve městě Korce jsme se stavili v jedné z místních hospůdek na nezbytné občerstvovací pivko.  Netrvalo dlouho a před námi se rozevřel nádherný pohled na monumentální hladinu Ohridského jezera, druhého největšího jezera na Balkáně.  Několik serpentýn a už jsme vjížděli do města Pogradec na samém břehu jezera.  Proplést se centrem bylo krapánek náročnější.  Minuli jsme odbočku na východ do Makedonie a kousek dál potkali u krajnice dvojici stopařů.  Ano, jednalo se o onen páreček študáků z Brna.  Opět jsme prohodili několik slov a zamířili dotankovat na pumpu.  Podél břehu jsme projížděli od jihu k severu a hledali kemp.  Když jsme ho konečně našli, zrovinka tam stálo auto, ze kterého naši „staří známí“ vystupovali.  Ten den jsme se potkali už potřetí.  Přesto jsme se rozhodli popojet ještě kousek dál, ve snaze najít něco lepšího, jelikož tenhle kemp byla taková nudle mezi břehem a hlavní silnicí.  Pokus se vyplatil.  V místech, kde se hlavní silnice stáčí pryč od jezera směrem na východ, byla nenápadná šotolinová odbočka a u ní šipka s nápisem Camping beach ERLIN.  Vjeli jsme na malý poloostrov v severní třetině východního pobřeží Ohridského jezera a po několika stech metrech dorazili do ráje. 

Kemp byl úplně nový, čisťoučký a útulný.  Navíc téměř liduprázdný, za symbolických 5E za stan a se skvělým zázemím.  Tedy na hajzlíkách tam mají pravé a navíc fungl nové turečáky, zajímalo by mě, jestli se dají normálně sehnat v albánském Hornbachu.  Respektive, mají je pouze na pánech, neb Mara to šel zbaběle zkusit na dámy a uspěl s nálezem keramiky standartního typu.  Oželeli jsme tedy společnost „našich stopařů“ a zabačovali tady.  Pro změnu jsme ale krátce popovídali s polským manželským párem se dvěma malými dětmi a starším Jeepem Grand Cheroke.  Rychle jsme postavili stany a už za šera vyrazili na pláž.  Nádhernou oblázkovou pláž, kde jsme si připadali tak trochu jako u moře.  Voda byla krapánek chladnější, takže se koupali jen někteří z nás.  Nicméně, prioritou bylo dobře se napít, ale zejména najíst.  Ohridské jezero je známé mimo jiné tím, že zde žije endemický druh pstruha zvaný Koran.  Na makedonské straně přísně chráněný druh živočicha, na albánské straně vyhledávaná pochoutka místních restaurací.  Objednávka byla vyřízena v okamžiku.  Když se číšník přišel zeptat co si dáme, záhy pochopil, že ta ryba je vlastně důvod, proč jsme u Ohridského jezera.  A zatím co jsme popíjeli pivko, měli jsme povoleno i nakouknout do kuchyně jak nám Korany na grilu připravují.  Ryba je ro relativně drobná, o to víc se jich do vás vleze.  Křupavá kůrčička, jemné masíčko a i kosti se jen rozplývají.  Z žádné z ryb na talíři nezbyla ani ploutvička.  K tomu zeleninový salát, sýr, opékané brambory a pečivo. Prostě typická balkánská pohostinnost.  Pořádně přecpaní jsme se odkutáleli do spacáků.  Spalo se příjemně, jen se mi uprostřed noci zdálo jako bych slyšel dávit medvěda.  

  To dávení medvědů byl Aleš, kterému zřejmě pstruh Koranského typu neudělal dobře a tak nám uprostřed noci hodil tyčku za stan, naštěstí v bezpečné vzdálenosti.  My ostatní byli naprosto v cajku.  Aleš vypadal po ránu hrozně.  Nacpal jsem do něj některý ze svých zásob léků na dyspeptické potíže, jež zabíraly polovinu objemu mé lékárničky.  My ostatní střelili snídani a při kafi probrali plány na nastávající den.  Následovalo rozloučení s velmi milým personálem kempu ERLIN a odjezd do nedalekého města Perrenjas.   Perrenjas býval kdysy, ještě za dob Envera Hodži, významným železničním uzlem.  Tyto doby jsou dávno pryč, koleje jsou léta nepoužívané, orezlé a zarostlé travou.  Pro nás, Čechy, je zajímavý tím, že kdysi v 70. letech věnovalo socialistické Českosovensko tehdejší komunistické Albánii, v rámci vzájemné hospodářské pomoci, větší počet lokomotiv.  V současné době je tady jakýsi improvizovaný „železniční skanzen“.  Lokomotivy dávno, ovšem předčasně, dosloužily a teď tady sedmadvacet lokomotiv značky ČKD reziví na odstavných kolejích, ve zbědovaném stavu. Tohle jsme museli prostě vidět. 

Podle leteckých snímků z google map jsem zhruba tušil v které části města je hledat.  Zastavili jsme u krajnice a vydali se okolo dávno nefunkčních nákladních jeřábů mezi zchátralé železniční budovy.  Stály tam ve dvou řadách, opuštěné a zarostlé křovím.  Začali jsme je prolézat a fotit se s nimi, když v tom vidíme, že se k nám pomalým krokem blíží dvě postavy v jakýchsi stejnokrojích.  Zjevně sekjuriťáci, či něco na ten způsob.  Když došli blíž a spatřili naše motorkářské ohozy, velice rychle jim došlo, že jdeme lovit obrázky do foťáků a ne železo do šrotu.  Dali jsme se s nimi do vlídného rozhovoru, se kterým překladačsky vypomohla asi pětadvacetiletá dívčina, která se odkudsi objevila.  Ukázal jsem jim knihu, našeho cestovatelského průvodce po Albánii, kde na jedné z fotek je detailní záběr obličeje jednoho muže v letech a pod fotkou popisek: Pracovník drah v Perrenjas.  Zajímalo nás, jestli pán ještě žije, neb fotka v knize byla několik let stará.  Nejprve nastal údiv na jejich straně, když zjistili, že jacísi 4 Češi na motorkách mají českou knihu s fotnou jejich kamaráda.  A pak nastal údiv na naší straně, když jsme se dozvěděli, že nejen žije, ale i stále pracuje a včera tady měl službu.  Prostě mazec, škoda že jsme tu nebyli o den dřív.  Po přátelském pokecu nastal čas opět vyrazit.  Původně jsme měli v plánu pokračovat na Librazhd a dál na sever podél Makedonských hranic.  Podle propozic se mělo jednat o krásný nenáročný offroad.  Na bezince jsme se ovšem na cílený dotaz dozvěděli, že tam mají čerstvě vyasfaltováno, takže jsme se rozhodli pro alternativní plán navštívit i malý kousek Makedonie. 

Podél Ohridu jsme tedy vyrazili na město Struga a dál podél přehradního jezera na řece Drini i Zi na Debar a dále na Eperne, kde jsme opět překročili hranici zpět do Albánie.  Následovalo město Peshkopi, na Albánské poměry relativně velké, ale přesto standartně vesnicky divoké.  Za Peshkopi jsme chtěli odbočit na vesničku Kastriot a přes další vesnice jako Shumat, Vleshe, Ceren atd. pokračovat úpatím nejvyšší hory Albánie, Korabit, do města Kukes.  Opět zde byl avizován ofroad a opět jsme byli na pumpě obeznámeni s informací, že nedávno byla vyasfaltována.  Koneckonců nám to zase až tak nevadilo, plán trasy byl příliš smělý, a před námi stále darda kiláků.  Cesta byla příjemná a i přes svoji zánovnost se našly úseky, kde byly krajnice strhané od vody.  Chtěli jsme najít příjemné místo k odpočinku a taky občerstvení z vlastních zásob, ideálně někde ve stínu.  Silnice však vedla zcela, vzrostlé vegetace, pustou krajinou.  Jediným místem, které nám mohlo poskytnout stín, byl opět jeden z mnoha památníků z dob éry dávno minulé.  A nám perfektně posloužil co by odpočívárna. 

Do Kukes jsme přijeli už notně znaveni a ani čas nebyl zrovna na naší straně.  Nebýt toho, že jsme potřebovali být následující den ráno ve Fierze, abychom se nalodili na trajekt po Komanském jezeru, asi bychom zakempovali už někde tady.  Motivace zažít maximum možného nás ale nakopla k dalšímu putování.  V Kukes jsme se tedy v rychlosti osvěžili, jak jinak, pivkem v jedné místní putyce a ásledně okusili velmi krátký úsek Albánské dálnice.  Čtyři pruhy, dva v každém směru.  Člověk by řekl, jako u nás.  Doposud jsme různá hospodářská zvířata potkávali na každém rohu, ale že několikahlavé stádo krav potkáme i na dálnici, to byl mazec.  Naštěstí dálnici jsme pustili velmi záhy a odbočili na silnici SH5.  Kousek za odbočkou zvykle pozdravím osamoceného motorkáře v protisměru a po krátké chvíli si všimnu, že zbytek grupy za mnou není.  Zvolním, zastavím a po několika minutách se otáčím.  Nejprve potkám Aleše, který taky neví co se děje.  Vracíme se společně a koukám, že Mara s Ivanem se baví s oním osamělým motorkářem, co jsem ho před chvílí zdravil v protisměru.  Hoe mě v rychlosti informoval, že kolega v jedné stopě je Slovák a že se k nám pro dnešek přidá.  Na formality nebyl čas, do cíle zbývalo ještě cca 110 kilometrů, takže proběhlo formální potřepání pravicí a zbytek že proberem až o další pauze.  Oněch avizovaných 110 kiláků byla regulérní horská dráha.  Kdyby mi po tomhle zážitku někdo řekl: „Poslouchej, nechceš se mnou zajet s motorkou na Grossglocknerskou silnici“, tak ho regulerně direktem pošlu doprdele.  Byl tu totiž jeden dost podstatný rozdíl oproti nejvyhlášenější alpské silnici.  Na celých 110. kilácích jsme potkali našeho nového motoparťáka, jeden německý karavan a pak ještě tři auta místních Albánců, z toho jedno odložené do příkopu.  A domky kolem cesty by se taky daly spočítat na prstech jedné ruky.  Jinak jen krásná příroda, kterou se táhl tenhle uzounký had přiměřeně rozbitého asfaltu. 

Zhruba v půli trasy, když jsme sjížděli z SH5 na SH22, jsme si konečně dali pauzu a jali se konečně seznámit s tím lehce tajemným slovenským osamělým motorkářem.  Byl to neskutečný agent. Cestoval na stroji BMW R100RS z 80. let, obutém na totálně sjetých gumách.  Představil se nám jako Sten.  Chvíli mi bylo divné, že když se bavím se Slovákem, že mi některé běžné české výrazy často nerozumí.  Po chvíli vyšlo najevo, že je ovšem původem Belgičan.  Pracovně léta pobýval různě po Evropě, takže je jazykově nadstandardně vybaven.  Poslední štaci měl na Slovensku.  A když se firma po pár letech rozhodla ho opět přeložit jinam, dal výpověď, na Slovensku se usadil nedaleko Žiliny a rozjel tam svůj vlastní byznys.  Teď je mu dvaačtyřicet, na Slovensku žije už cca 10 let, našel si tam ženu, zplodil dvě děti a třetí je na cestě.  Taky se nám přiznal, že trpí obsedantní poruchou spočívající ve sbírání motorek BMW řady R100, kterých má dohromady 14, ve verzích R, RS, RT, GS a k tomu dva stroje řady K. Prostě příjemný a lehce podivínský chlapík, který je už 3 týdny sám na cestách po Balkánu a který se rozhodl k nám přidat proto, že mu místní poradili, ať z bezpečnostních důvodů na téhle trase raději necestuje sám.  Když se vracel, potkal nás a tak se rozhodl k nám přidat.   Na tento den jsme si naplánovali opravdu velkou porci, do Fierze jsme ale přeci jen chtěli dojet kvůli rannímu trajektu.  Na SH22 jsme v naprosté pustině potkali opravdu stylově a luxusně vyhlížející hotel s názvem Alpin.  Dál opět pustina, skály a bujná vegetace.  Byla už opravdu velká tma a do cíle stále ještě zbývalo asi 30 Km horské dráhy.  Rozhodl jsem se zapnout přídavné světlomety a chvíli na to následoval backout. Na KTM zhasl nejen motor, ale kompletně všechno.  Bylo jasné, že se jedná o elektriku, ale najít tu správnou pojistku za dané situace nebylo jen tak.  Uklidnili jsme se a mysl rozjasnili hltem slivovice.  Nakonec se tu správnou pojistku podařilo najít Stenovi.  S přídavnými světlomety na H3 žárovky jsem už od začátku nebyl moc spokojený, v tu chvíli jsem se ale definitivně rozhodl, že od Givi si už nikdy nic na motorku nepořídím.  Zanedlouho jsme dorazili k sypané hrázi horního z trojce umělých jezer na řece Drině a k monstrózní trafostanici.  Následovalo centrum městečka Fierze a hledání kam hlavu složit.  Byl tam jakýsi bar, kde jsem se místního tínejdžra ptal na hotel.  Ten zavětřil šanci a nabídl nám ubytování u sebe doma.  Z baru to bylo tak 300 metrů, zvenčí oprýskaný slam a uvnitř byt aktuálně v rekonstrukci.  Oním mladíkem poptávaná cena za nocleh sice byla relativně směšná, nicméně přesto neadekvátní za nabízené služby. Koupelna se záchodem byla aktuálně skladem stavebního materiálu. A zejména tohle vybavení by ten den Aleš, který na tom zdravotně stále nebyl úplně dobře, ocenil.  Po krátké debatě jsme se rozhodli zkusit to v nedalekém Bajram Curi, vstupním městě do údolí Valbone a turisticky už relativně profláknutou oblastí.  S hledáním poradili místní, na které jsme cestou narazili v jakémsi klubu a kteří ochotně skočili do auta a k jednomu hotýlku u benzinky Kastrati a nás ochotně dovedli.  Hotel byl ještě nedokončený, některé místnosti zely prázdnotou.  Za rozumný peníz jsme se ale ubytovali v pokojích, které už k danému účelu plně sloužily a s chutí ze sebe ve sprše spláchli špínu a pot z celodenního putování.   Aleše už jsme zanechali v posteli a vyrazili hledat nějaký lokál.  Našli jsme bar, který byl součástí jakéhosi sportovního areálu, kde kluci hráli futsal.  Objednali jsme pivka a dotázali se na něco k snědku.  Tirana beer nám přistál na stole obratem, k jídlu ale neměli nic.  Ani chipsy nebo tyčinky.  Číšník ale povídá, že se zeptá své ženy, jestli by něco nenašla doma.  Nechtěli jsme obtěžovat, ale on trval na svém.  Po nějakém čase nám na stole přistála mísa několika druhů pečeného masa, pečivo a restované brambory. Paráda.  Za výpomoc v krizové situaci se spálenou pojistkou jsem se rozhodl kluky pozvat.  Když ale přišlo na placení, na lístku byly namarkované pouze piva.  Ptám se, co jsme dlužní za jídlo a číšník povídá, že jídlo se podniku netýká, že to máme grátis jako pozornost.  Přesto jsem mu vnutil několik set Lek a s příjemným údivem nad úžasnou albánskou pohostinností jsme se přesunuli do postelí. 

  Do Bajram Curi jsme si z Fierze kousek zajeli, takže bylo potřeba z hotelu vypadnout před osmou, abychom na devátou trajekt z Fierze stihli. Zaplatit za nocleh, rychlé kafe a hurá do sedel.  Když jsme o trajektu Stenovi vyprávěli, byl z této myšlenky nadšen.  Neměl tušení, že tady něco takového funguje a s chutí se k nám přidal. Komanské jezero je prostřední z kaskády trojce jezer na řece Drini a vodní elektrárny jsou majoritním dodavatelem elektrické energie pro Albánii.  Spojení trajektem bylo donedávna jedinou komunikační cestou mezi oběma konci jezera.  Dnes už existuje silnice, kterou se velkou oklikou dá jezero objet a trajekt je tak už víceméně jen turistickou atrakcí. 

Čekalo nás cca 35 kilometrů plavby.  Trajekt jezdí jen jedenkrát denně, v 9 hodin na trase Fierze-Komani a ve 12 hodin zpět.  V přístavišti jsme lupli pivko a koupili lístky.  Trajekt zářil novotou.  Ten starý a orezlý, který znám z fotek, když jsem trip plánoval, stál opodál a na palubě měl naložený jakýsi bagr. Pro turisty už asi nefunguje.  Během našeho tripu jsme se už potřetí ocitli i s motorkama na palubě lodi.  Plavba byl rozhodně zážitek, který za to stál. Jezero je zařízlé mezi strmé skalní stěny a scenérie, které se nám nabízely, byly opravdu kouzelné.  Většinu plavby jsme strávili na horní palubě, klábosili, relaxovali a občas se posilnili hltem slivovičky. 

Za hodinku a půl jsme přistávali v Komanu.  Přístavní molo je tam neskutečně malinkaté, přeplněné auty, ale chaos je jen zdánlivý.  Vše šlape jak má a během minutky se vyloďujem, aby se záhy všechny auta z mola přesunuly na palubu.  Z mola vede dlouhatánský tunel skalou a my se ocitáme pod přehradou prostředního jezera kaskády.  Čekala nás cesta do Skadaru po neskutečně rozbité SH25.  Na tomhle povrchu Sten se svým R100RS nestíhal.  Letmo jsme se domluvili, že se potkáme na první benzince ve Skadaru, abychom se rozloučili, jelikož odsud měl Sten už jiné plány nežli my.  Bohužel, počkali jsme na první benzince, kde brali platební karty, na trase to ale byla až několikátá pumpa v samém centru.  Nakonec jsme se tedy už nepotkali, vyměnili jsme si ale maily a se Stenem jsme v kontaktu.  Rozloučení tedy nebylo zrovna stylové, o to příjemnější snad bude opětovné shledání.  Ve Skadaru, pro mě a Ivana dobře známém prostředí z loňského tripu, jsme dočepli, hodili něco za žebro a pokračovali na Koplik, kde jsme odbočili na SH21, směrem na náš vysněný Theth.  Původně bylo v plánu jet do Thethu už ze Skadaru, přes Prekal a Kir, nicméně jednalo by se o hardkorový offroad, na který bychom ideálně potřebovali celičký den jen na cestu nahoru.  Zvolili jsme tedy jednodušší variantu, z Kopliku po SH21, přes Dedaj, Makaj a Boge.  Za boge jsme si dali krátkou pauzičku u jedné z vyhlídek na zakroucené serpentýny, které jsme malou chvíli před tím projeli. 

Kdesi dole v údolí jsme viděli had šesti motorek.  Trvalo pěknou chvíli, než dojely až k nám.  Říkali jsme si, že je necháme projet a poté vyrazíme za nimi.  Nicméně celý konvoj zastavil u nás, načež jsme byli jadrnou češtinou pozdraveni slovy: Nazdar kamarádi.  Byla to banda lidiček od Pardubic na cestovních endurech. Čtyři kus sólo posádky a dva kusy i s batůžky.  Na finální úsek cesty jsme tedy vyrazili společně, čekal nás ještě kousek asfaltu a pak ještě posledních několik kiláků offroadu.  Na samotném začátku horské vesničky Theth jsme potkali takovou malou dřevěnou budku, která fungovala jako jakýsi infopoint.  Seděl tam starší chlapík, který nabízel k prodeji drobné suvenýry, zejména ale uměl poměrně dobře anglicky a poskytoval nezbytné informace.  Každý z nás pak grátis nafasoval na uvítanou malý odznáček s albánskou vlajkou.  Na Stenovo doporučení jsme zakotvili hned na začátku vesnice, v ubytování zvaném Alpbes Theth Guesthouse, i s našimi novými motokamarády.  Dva pánové se svými batůžky zakotvili na baráku, my ostatní zavděčili stany na kempovacím plácku nad domem.  Byla to taková hezká malá louka, kde stál doposud jediný opuštěný stan a auto s polskou eSPéZetkou.  Polský páreček záhy dorazil z tůry a asi se dost divili, co za sousedy jim přibylo.  Po nezbytném postavení stanů a vybalení bagáže nastala družba s Pardubičáky nad kalíšky slivovice a jiných pochutin.  Zatím co nám se trip pozvolna blížil ke konci, oni byli naopak teprve na začátku.  Měli jsme za to, že se jedná o partu starých známých.  Jak jsme se pak divili, když jsme se dozvěděli, že většina z nich se poprvé v životě viděla před třemi dny na pumpě, při odjezdu na trip.  Kaprál, který akci šéfoval, zadává akce na portál motorkari.cz pod názvem MotoTrosky.  Kdo má chuť, může se na akci přihlásit a přidat.  Tahle albánská mise měla označení MotoTrosky 78.  Poté jsme vyrazili ještě na krátký výlet k sousednímu penzionu, úzkou lesní pěšinkou, kterou nám poradily šikovné dcerky naší paní domácí.  Mimochodem, holčiny uměly perfektně anglicky.  Pěšina nás provedla hustým lesem, a i zde vysoko v albánských horách jsme potkali opuštěné bunkry, co by relikvie minulého režimu.  V hospůdce se o nás starali moc hezky a pivo nosili v pravidelných intervalech.  Po návratu k našim stanům jsme ještě chvíli pokračovali v družbě při ohýnku a lupli nějakou tu slivovičku.  Večer byl prostě pohodový a nocleh lůnu vysokohorské přírody prostě kouzelný. 

   Následky družby a vzájemného koštování vzorků lihovin na nás bylo po ránu krapánek znát, nicméně poměrně rychle jsme se dali dokupy.  Zpět ke Skadarskému jezeru jsme chtěli jet stejnou cestou.  Tu hardkorovější si holt necháme na někdy jindy.  Měli jsme ještě v plánu zajet do centra Thetu a vstřebat atmosféru.  Ivana ale bolely záda, takže vyrazil napřed a dolů do vesnice jsem tedy zavítal pouze s Marou a Aldou.  Přejeli jsme most přes říčku Lumi, okoukli budovu školy a ambulance.  Taky jsme potkali bandu českých turistů s obrovskými bágly, se kterými jsme se krátce dali do řeči.  Měli namířeno do Curraj Epem.  Když jsem se jich ptal, jestli jsou z „Albánské výzvy“ tak s nadšením přitakali.  A když jsem přidal, že jsem jedním ze startovačů, který přispěl skromnou sumou na realizaci jejich projektu, byli příjemně potěšeni.  Koneckonců já taky.  V jedné z místních hospůdek jsme se občerstvili pivkem a taky se tady definitivně rozloučili s týmem MotoTrosky 78.  Cestou zpět jsme potkali nespočet offroadových aut s převážně německými eSPéZetkami.  Dojala nás ale jedna motorka, BMW GS, s českou posádkou.  Na zadním kufru měli přikurtované skládací berle a holka na zadním hrbu měla jednu nohu v sádře.  Plánovanou motodovču přeci nemůže zkazit ani úraz těsně před odjezdem.  Ivan nás čekal u sympatické občerstvovací stanice nedaleko konce šotolinové cesty a začátku asfaltu.  Tady jsme pro změnu potkali pár asiatů s BMW R1200RS.  Po krátkém rozhovoru jsme se dozvěděli, že jsou ze Singapuru, oba dali v práci výpověď a vyrazili poznávat Evropu.  V Irsku koupili motorku a teď už se dva měsíce po Evropě toulají křížem krážem.  Ještě tak týden chtějí cestovat, pak motorku prodat a vrátit se domů.  Narazit na zajímavé lidi se prostě dá kdykoliv a kdekoliv.   Sjeli jsme zpět do Kopliku a rozhodli se vykoupat ve Skadarském jezeru.  Přístup k vodě je tady ale nesmírně komplikovaný.  Projeli jsme celým městem a čím více jsme se blížili k vodě, tím více se zamotávali ve venkovských uličkách mezi chatrnými domky.  Když se nám konečně podařilo dojet až k vodě, zjistili jsme, že jsme u nevábného mělkého bahnitého pobřeží.  Daleko atraktivnější je pobřeží Skadarského jezera na opačné skalnaté černohorské straně, kde jsme se koupali vloni.  Nakonec jsme tedy koupání odpískali a jali se vracet zpět na hlavní silnici, která od nás byla asi 5 kilometrů vzdušnou čarou.  V uličkách tohohle slamu jsme se několikrát prakticky ztratili a zpět na hlavní dojeli prakticky po polích a loukách.  V jednom z lokálů přímo u hlavní cesty jsme se ještě zastavili na jídlo, abychom utratili poslední albánské Leky.  Pak už nás čekal jen hraniční přechod Hani i Hotit – Bozhaj, kde jsme se protentokráte definitivně rozloučili s Albánií a vstoupili na území Černé Hory.  Pokračovali jsme na hlavní město Podgoricu a dále na sever silnicí vedoucí kaňonem řeky Morače.  Nesmírně klikatá cesta ve skalách protkaná spoustou tunelů, zkrátka další z úžasných motozážitků.  Za městem Kolašin jsme dojeli k odbočce do národního parku Biogradska Gora, kde jsme plánovali na noc hlavu složit v místním kempu.  Cestou jsme ještě udělali krátkou exkurzi u milířů, kde hezky postaru pálili dřevěné uhlí.  U odbočky do národního parku byla budka se závorou, kde bylo potřeba zaplatit za vjezd do parku.  Starší dáma v okýnku neuměla anglicky ani slovo, což ovšem nebyl sebemenší problém, jelikož v Černé Hoře jsme se již dokonale domluvili česky.  Kempík se nacházel přímo u Biogradského jezera, byl takový členitý, s kamenitou půdou a trochu nám připomínal kemp u Bohinského jezera ve Slovinsku.  Kromě informační kanceláře se suvenýry tu nebyla k dispozici hospůdka ani obchod.  Mara s Alešem tedy vyrazili pro lahváče do několik kilometrů vzdálené hospody a my s Ivanem začali hledat místo na přespání.  Na nebi zářily tisíce hvězd, déšť nehrozil, takže stany jsme zanechali v bagáži.  Vzhledem k členitosti terénu jsme se rozhodli přenocovat pod širákem na dřevěné terase pokryté umělou trávou.  Ideální místečko.  Večer jsme příjemně poseděli na sympatických lavičkách pod korunami stromů, pojedli z našich zásob Adventure menu a zalili to pivky, které Alda s Markem přivezli.  Aleš si večer navíc zpestřil úklidem jednoho z kufrů, do kterého se mu vylila lahvička olivového oleje, kterou domů zakoupil, co by prezent z cest.  Sprostých slov v tu chvíli padlo nepočítaně. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE