V prachu a kamení aneb za krásami "prokletých" hor

V obci Boge sranda končí, tedy alespoň pro mě. Cesta se rapidně zhoršuje, uježděná šotolina se mění ve volně ložené kameny a to pro mou čtvrttunovou supercestovní rozhodně není to pravé ořechové… Motorka mi poskakuje jak na trampolíně a mám plné ruce práce, abych to byl vždy já, kdo z nás dvou vybírá směr. Hoši mi samozřejmě brzy mizí z dohledu, i když ne na dlouho. Po několika stovkách metrů, ani se neopovažuji psát jízdy, leží šedé báwo „nožičkama nahoru“ a Milan v rozpacích nad ním toho má evidentně plný kecky. Když po chvíli dojíždíme i Pavla, který si dovolenou v sedle taky představuje jinak, mám vyhráno :-)

 V prachu a kamení aneb za krásami "prokletých" hor

Kapitoly článku

Jak to všechno začalo

Je po Vánocích, za okny sychravo, nevlídno, plískanice a vůbec počasí tak trochu na nic, což mě přivádí, tak jako téměř každý rok ke klávesnici, abych se v myšlenkách, čase a prostoru vrátil na místa, kde mi koncem léta bylo tak skvěle. Po loňském, na zážitky bohatém Rumunsku a Bulharsku, se přímo nabízel Balkán západní. Bosna a hlavně Černá Hora s malým výpadem do země orlů. Nakonec se právě Albánie stala destinací „number one“, ale o tom už pěkně od začátku.

     Koncem jara mě zastihla nemilá zpráva, že na případnou cestu za dobrodružstvím letos zůstávám sám. Co se dá dělat, zkusíme to tedy jinak a na jednom z cestovatelských serverů jsem nahodil udičku… Prvním, koho má představa prodlouženého léta na západě Balkánu oslovila, byl Petr z  Postoloprt, mladík sedlající postarší model Tenerka, což hned v začátcích přináší i malou nesrovnalost.  Já chtěl do Albánie jen nahlédnout, kdežto pro něho je zemí číslo jedna. Po prvním setkání nad šípkovou ve známém motorestu v Kersku poznávám, že s tímhle chlapíkem to bude v pohodě kdekoli, a tak vidina příjemně strávených dnů na konci léta začínala nabírat jasnějších kontur. Pár týdnů před odjezdem se k nám ještě přidává „párek“ architektů z Litvínova. Jak se později ukazuje Milan s Pavlem, sedlající „edvenčry“ z Mnichova, jsou „postižení“ stejně jako my, jen o maličko víc pamatují. Poměr tří endur oproti mému klasicky silničnímu Diversionu ve mně s ohledem na to, do jaké se chystáme lokality, zanechává drobné rozpaky, ale však ono to nějak dopadne.

    Tahle náhodná sešlost potencionálních dobrodruhů má sraz desátého září v Dolním Dvořišti a po bleskovém seznámení překračuje pomyslnou hranici.  Počasí nám vyloženě přeje, dnes stejně jako po celou dobu našeho putování.  Obloha bez jediného mráčku, standartě skvělá kvalita povrchu ubíhá pod koly a navigace jednoho z bavoráků nás neomylně provádí vedlejšími cestami podél řek malebnými údolími rakouských Alp. Naši spanilou jízdu na dobrou hodinku přerušuje až kolona aut a uzavírka pro právě probíhající závod veteránů. Zajímavé zpestření.  První noc bereme penzion v městečku Admont. S Petrem máme sice o možnostech spaní trochu jiné představy, zvlášť když je obloha jak vymetená, ale je to první noc a to je třeba trochu společně popít…

      Před osmou ranní pohledem z okna zjišťuji, že se nám venku nějak zatáhlo. Jsou to ale jen ranní mlhy choulící se v údolí, které nám při výstupu do jednoho ze sedel připraví nádhernou podívanou.  Opouštíme Rakousko a neméně pohlednou krajinou Slovinska míříme k chorvatským hranicím. Na jedné pumpě pár kilometrů před čarou potkáváme Petrova kamaráda s partou nadšenců vracejících se z Albánie na stařičkých Jawách! Klobouk dolů hoši, tohle bych asi nedal…J Dnešní nocleh hledáme nedaleko Karlovace. Páni architekti berou na první pohled solidní penzion hned u cesty a my s Petrem dokupujeme něco málo piv a u malé říčky hledáme šikovné místečko. Malý brod s velkou tůní jsou nám koupelnou a místa na spaní je na přilehlém palouku taky dost. Tady není co řešit, takže bereme.

Tesklivý zpěv muezína

Sraz máme druhý den u obchodu s potravinami, kde se pouštíme do lehké konverzace s místními staříky. Chytáme sice jen pár slovíček, ale i to potěší.  Krajina chorvatského venkova cestou k bosenským hranicím má daleko do atraktivity západního pobřeží, ale taky dobře, alespoň se o cestu s nikým nemusíme dělit. Slunko pálí jak čert a nás čeká první dnešní zdržení na hranicích Bosny. Pasy nám jen na okamžik mizí z dohledu a už vstupujeme do města, kde se poprvé objevují špičaté prsty minaretů. Vůbec celá Bosna je daleko víc muslimská. Zde se také vracíme k pramáti všech navigací, neboť ta elektronická pozbývá jakéhokoli signálu. Za městem Banja Luka vjíždíme do kouzelného kaňonu řeky Vrbas. Cesta se kroutí těsně kolem skal a občas si vypomáhá částečným  zatesáním do jejich stěn. Je už dávno po poledni, když se svahy na několik stovek metrů rozestoupí, objeví se několik domů a mezi nimi i restaurace s venkovní zahrádkou. Teda řeknu vám, takhle jsem se už dlouho nenapral. Dáváme si místní specialitu z několika druhů masa a na stole to vypadá, jako by nás přijelo deset. Ale co, motorky nás uvezou, tak přeci to tu nenecháme. Cesta se dál vine nekonečným údolím a na pár hodin nám i zvlhne, což s sebou přináší i daleko obezřetnější jízdu. Neobyčejně to totiž klouže i za sucha, natož když spadne pár kapek. Vůbec nechápu, jak tu místní mohou na motocyklech jezdit, faktem ale je, že jsme jich zatím moc nepotkali. Příští zastávkou je starobylé město Jajce. Rozkládá se na jednom z kopců nad údolím a velkou částí je obehnáno hradbami. Měl by tu být i vodopád na soutoku řek Piva a Vrbas. Máme však smůlu, právě je v rekonstrukci, voda je svedena do umělého koryta a tudíž z působivé podívané moc nezbývá. Malou satisfakcí je nám téměř sto kilometrů vzdálený přejezd sedla Makljen v 1123 m n. m. Městečko Ramax pod námi máme jak na dlani a rozeklané vrcholky okolních kopců, kam jen oko dohlédne. Před sedmou večerní přijíždíme k jezeru Jablaničko. Ve městě Konjic na jeho břehu padne, dříve narozeným našeho týmu, do oka malý hotel přímo u hlavní silnice. To opět není nic pro nás sedlající motocykly japonské provenience, a proto si na zítřejší ráno domlouváme sraz na protější pumpě a vydáváme se hledat nocleh k vodě. Po několika kilometrech a neúspěšném sjezdu nás až stařík ženoucí po uzounké asfaltce stádo ovcí  navádí na správnou odbočku ústící na širokou louku přímo u vody. Na první pohled skvělej flek, po bližším ohledání však zjišťuji, že trávu od vody dělí pás několika metrů bahna. Co se dá dělat, pro jednou to snad vydržím… Rozloučení s právě uplynulým dnem nám po západu slunce z protějšího břehu obstarává působivě tesklivý zpěv muezína svolávající k večerní modlitbě - jako bychom ani nebyli v Evropě.

Jen příroda sama, ve své ohromující kráse

  Neustále zvlněnou krajinou a místy hlubokými údolími kolem skal se příštího dne blížíme k hranicím „Černého kopce“. Po krátkém posezení nad šálkem neobyčejně dobré kávy a drobným navigačním zaváháním se uzounká silnička, (mimochodem i za sucha pěkně klouzavá) tak akorát na jedno auto, vine krásně zeleným údolím až k hraniční závoře a malé boudě, u níž ve stínu odpočívají evidentně znudění celníci, které náš příjezd nijak nevzrušuje. Po bleskové kontrole přejíždíme ocelový most s pochybnou výdřevou a už nás vítá cedule „Dobrodošli Montenegro“. Asfalt rázem zkvalitní a kopečky kolem se sevřou do úžasného kaňonu s mnoha tunely jen tak vytesanými do skály. Na mostě klenoucím se v obrovské výšce nad řekou si dáváme povinnou pauzičku. Voda hluboko pod námi je křišťálově čistá i smaragdově zelená zároveň. Sluníčko praží z nekonečně modré oblohy a my tu nádheru okolních skal máme jen a jen pro sebe.  Další zastávkou je koruna hráze pivské přehrady. Svahy pod ní jsou prošpikovány mnoha tunýlky a hladina na opačné straně je plná ryb. Vyhlídková cesta kolem tyrkysově modré vody nás přivádí do města  Plužine. V malém kempu dáváme lehký obídek a několika kilometry se vracíme zpět, abychom úžasným dílem černohorských silničářů vystoupali vysoko nad přehradu na náhorní plošinu národního parku Durmitor. Krajina se diametrálně mění, pozbývá zelené barvy i jakýchkoliv vod, jen hory vápence a na nich, stejně jako v údolí rezatá tráva. Samotný průjezd touhle chloubou Černé Hory je úžasný zážitek. 

 Tenounká silnička překračuje několik sedel, z nichž jeden výhled překonává druhý. Nikde žádné parkoviště, restaurace, chata, prostě nic, jen příroda sama ve své ohromující kráse. Za zmínku ještě stojí fakt, že za celou cestu nepotkáme jediný dopravní prostředek a zdejší nádhera je tu opět jen a jen pro nás.  K večeru sjíždíme do města Žabljak, turistického střediska téhle oblasti, kde se naše kroky opět dělí. Chlapy berou hotel přímo na náměstí a my s Petrem po nákupu několika „petek“ vyrážíme hledat kus rovné louky s trochou vody poblíž. To ale nebude jednoduché,  zdá se, neboť místa na přespání je všude kolem fůra, ale ani tady, stejně jako v kopcích nad námi,  nikde žádný potůček. Najezdili jsme přes dvacet kilometrů, abychom nakonec vzali za vděk i malou tůní na kraji lesa. Po dvou dnech, opět čisťounkej jak slovo písma, ulehám spokojeně do spacáku, popíjíme pěnivý mok, přičemž rekapitulujeme všechnu tu nádheru dnešního dne a je nám fajn.

     Středeční ráno rozbíháme tak jako obvykle srazem u nejbližší pumpy a po deváté jsme opět na cestě. Ta nás zanedlouho přivádí k hlubokému kaňonu řeky Tara. Doporučeníhodné místo, avšak krásám včerejšího odpoledne se ani zdaleka nevyrovná. Všichni už se vidíme v Albánii, takže údolími a přes kopce k jezeru Plav prolétáme jen s krátkými zastávkami. Ta delší, na pozdní oběd, nás zastihne ve stejnojmenném městě na jeho březích. Z terasy restaurace pozorujeme místní cvrkot a vychutnáváme bezvadné skopové. Na celém Balkáně ho umějí skvěle. K tomu ještě trochu zeleniny a dostatečně posilněni můžeme vyrazit nejkratší cestou do albánských hor.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.08
Známkováno: 26x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist