New Pionýr a bonbónek na závěr

Tak jsem na cestě již sedmý den, pokud tedy mám počítat i těch 24 hodin po České republice od odjezdu z Čelákovic, a New Pionýr už stoupá po příkrých silnicích Pyrenejemi do dvoutisícového andorrského průsmyku, který je z francouzské strany bránou do tohoto královského ministátečku a pyšní se hrdým názvem Principat d´ Andorra. Tak konečně si přijde na své také třetí rychlostní stupeň, ale přesto i zde v táhlých stoupáních jsou momenty, kdy stroji na chvíli ulevím přeřazením na čtyřku. Je jen stěží uvěřitelné, co ta je schopná toho pobrat. Přitom si i do slušného stoupání brumlá svou čtyřicítkou a jede pořád. A už jsem zde, projíždím hranicí a další cíl je pokořen. Na prvním kruháči, kde parkuje dobrá desítka motocyklů, přicházejí jejich řidiči, povětšinou Belgičané, zjišťovat jaký, že kapesní motocykl to sem až z Prahy přijel. Mimo heroického výkonu malého New Pionýra, který zde byl v tu chvíli v očích přihlížejících majitelů minimálně desetkrát a spíše vícekrát silnějších motocyklů vlastně největším hrdinou, jsem zde měl ještě jedno důležité poslání. Koupit zde fotoaparát není žádný problém, mají zde vše, na co si jen vzpomenete, a díky absenci daně to zde koupíte dokonce levněji než kdekoli jinde. To se samozřejmě vztahuje i na ostatní produkty, takže není neobvyklé zde potkávat turisty ověšené igelitkami s kartóny cigaret, alkoholu i sladkostí. Můj výběr byl naštěstí omezen faktem, že jsem chtěl zůstat u XD karet a obyčejných baterií, jinak bych chodil a vybíral ještě dnes. Ale chodit od jednoho obchodu k druhému se stejně vyplatí. Ceny jsou obchod od obchodu rozdílné, a to i u naprosto totožného zboží. Brzy jsem se tedy stal vlastníkem nového fotoaparátu, bez něhož by tato reportáž pozbyla významu.

Snad největší zajímavostí bylo, že ten obchod vedl Portugalec z Porta, takže mezi technickými parametry jsme ve všech pádech skloňovali i cíl mojí cesty, tedy Faro. Ještě vyjet nad město, kde fotím úžasná panorama. Jsem zde v mezinárodní společnosti a nový foťák putuje z ruky do ruky. Na nejvyšším bodu mé cesty mě fotí Ir, předtím ve stoupání jsme se navzájem fotili s mladým Australanem. Jsem sice v Andoře, ale krávy se zde prohání na silnici pomalu stejně jako v Africe.

Postupně projíždím celou Andorru, na konci ještě tankuji zdejší levný benzín a v devět večer tuto zemičku vysoko v Pyrenejích opouštím. Ještě předtím však mám velmi přátelský rozhovor s andorským celníkem, kterému jako majiteli dvou Vesp líbí i Pionýr. Navíc, vyslovím-li Faro, ví o co jde. Následuje fotka u cedule jako cenná trofej a už klesám do Španělska. To, že v této drsné zkoušce Pionýr obstál, mě nijak nepřekvapuje. Za ty 2200 km doma a další dva už na cestě jsem si na to nějak zvyk a beru to jako samozřejmost. Stejné je to koneckonců i s japonským řetězem EK, který jsem na čínský stroj před cestou nasadil. Jejich výhradním dovozcem pro ČR je známá novopacká firma Motopoint. Už to stejně víte z rádia a z mého komentáře, ke kterému jsem se nechal vyprovokovat, tak neprozradím nic nového, když řeknu, že tyto řádky píšu v africkém Maroku. Ani v tuto chvíli, a to má již netěsněný řetěz najeto 3500 km, nedošlo k jeho dotahování a zatímco O-kroužkový bych mazal každých cca 600 km, zde k tomu došlo zatím dvakrát. Stejným řetězem měl být osazen i starý Pionýr a O-kroužek měla dostat stará Číza. K tomu však z důvodů již zmíněných, nedošlo a tak jsem na propagaci tohoto kvalitního řetězu, který jsem už měl jak v Dakaru, tak na dlouhodobě testovaných strojích, úplně sám.

Informace o redaktorovi

Jarda Šíma - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE