New Pionýr a bonbónek na závěr

Tak se mi ani nechce věřit, že Rakousko je devátou zemí, kterou si New Pionýr poctivě projede. Zpočátku to měla být jen cesta do Fara a zpět po nejkratší trase a nakonec je z toho docela slušný výlet Evropou i s kusem Afriky. Rakouskem, do kterého vjíždím z Lichtenštejnska, mi také ale končí pěkné počasí. Ještě večer v lese za vesnicí Dallas je perfektně. Před postavením stanu to pro jistotu konzultuji s pánem, který si krášlí svůj dům připomínající filmovou kulisu do pohádky.

New Pionýr a bonbónek na závěr

Kapitoly článku

Dávám si k němu nabít nabíječku s bateriemi do fotoaparátu a jdu zalehnout. Při ranním vyzvednutí mě tu čeká k mému překvapení snídaně a z Luise se vyklube docela normální Alois, který je v důchodu a neustále vylepšuje vzhled svého pohádkového domu, který si tu už prý fotil snad celý svět. Ranní opar a mraky se nakonec na chvíli ještě roztrhly a dokonce i přejezd středně vysokého horského pasu Arlberg stíhám ještě za sluníčka. Ovšem to, co mě chytlo 30 km před Insbruckem a potom i ve městě samotném, nikomu nepřeji. Voda tekla z nebe proudem, do toho bouřka, která se ve skalnatém údolí rozléhala, že mě to málem sundalo z New Pionýra a to přitom ještě nebylo to nejhorší. V tu chvíli totiž na stan pana Pavlíka a jeho kolegy, kteří mi přijeli naproti, postavený v kempu ve městě Bruck, padají kroupy velikosti pingpongového míčku!

V rozlehlém a plně zaplněném kempu je nacházím až dlouho po půlnoci, domlouváme se na ráno a já jedu hledat pro svůj stan suché místo pod střechou, kde se navíc neplatí. Tohle fakt není pro mě. Zaměstnanci papírny u jejíhož vchodu jsem postavil stan by mě ráno klidně nechali spát, ale já musím zpět do kempu, kde pánové balí svůj mokrý stan a platí zbytečných 27 Euro. Čeká nás náročný den. Ještě vyprázdnit paměťové karty, vše přetáhnout do notebooku a můžeme vyrazit za dalším cílem, který má být poslední zkouškou New Pionýra, ale i ověřením letitého Pionýra 555.

O kvalitách ČZ 250 z roku 1964, která veze panu Pavlíkovi veškerá zavazadla a také náhradní motor, v této souvislosti ani nepochybujeme. Když tedy nakonec nedopadla naše společná cesta do Fara, rozhodli jsme se v této sestavě pokořit jednu z nejkrásnějších, ale zároveň i nejnáročnějších vysokohorských cest Grossglockner. Velkou shodou náhod je zde naše trojice českých motocyklů přesně po 45 letech od doby, kdy se na vrchol vydala trojice malých českých motocyklů, kterou vedl cestovatel Potužník a v jehož výpravě byl právě Pionýr 555. Dnes je tu tedy opět a s ním i New Pionýr. Tenkrát se zde ale neplatil poplatek jako dnes.



Už při odjezdu z Brucku však začalo pršet a pršelo čím dál více, takže všechny krásy cesty, ty kouzelné výhledy, které jsme si zaplatili, nám zůstaly skryty v mlze a dešti. Zatímco motor i převodovka New Pionýra se s vražedným stoupáním vyrovnávaly naprosto elegantně a dvojka byla nejnižší zařazená rychlost, kvílel dvoudobý motor v nejvyšších otáčkách a zařazená jednička zůstávala na svém místě po dlouhé minuty. Někdy ani to nestačilo a pan Pavlík svého pionýra tlačil nebo znovu a znovu rozjížděl do stoupání z protisvahu. Čím delší byly zastávky, protože u původního Pionýra už začínala být cítit chvílemi i spojka, o to více jsme mokli. Dovolím si tvrdit, že New Pionýr by to dal klidně na jeden zátah. Otázkou zůstává chlazení, se kterým za tohoto počasí nebyl problém, ale vzpomenu-li na Andorru při třicítce na teploměru, nevidím problém ani zde.

Když už se starý Pionýr vyškrábal do výšky 2350m, věděli jsme, že už se musí dostat až na vytoužený vrchol. Ten přišel s nadmořskou výškou lehce pod 2500m, ale New Pionýr musel a hlavně mohl, ještě výš. O nějakých 100 m výše je nejvyšší bod trasy, Edelweisspitze (2571m), na kterou vede ještě užší silnička plná serpentin a dlážděná kostkami. Naštěstí se chvílemi trochu roztrhala mlha, tak jsem viděl alespoň na motocykly kolegů před chatou a také část cesty, po které jsme se na vrchol dostali. Ještě tedy společná fotografie na nejvýše dosaženém společném místě a naše motocykly mohou vesele uhánět dolu do údolí, které je plné krásných chalup, restaurací a hotelů, z nichž někde najdete i nápisy, kterým je dost dobře rozumět.



Ale ani to ještě není konec. Aby byl nápad s následováním tehdejšího výkonu dotažen do konce, chtělo to ještě něco na úplný závěr. Díky kontaktům pana Pavlíka na rodinu cestovatele Potužníka, který bohužel před pěti lety zemřel, najednou stály naše motocykly před jejich domem a usměvavá a příjemná paní Potužníková nás mile vítala. Před námi byl dlouhý večer plný vzpomínek a vyprávění, při kterém Jiří Pavlík oslavil i své osmašedesáté narozeniny a pak už jen poděkování a rozloučení. Nesměly chybět společné fotografie, kterým se sice paní Potužníková nejprve bránila, ale záhy pochopila, jakou pro nás mají cenu, když už nemohou být s jejím manželem a naším velkým vzorem. Tímto dodatečně děkuji i jejím dvěma synům a právě tato návštěva a vzpomínka na ní zůstane v mém srdci navždy vryta jako nejkrásnější dokončení cesty New Pionýra na jeho 8200 km dlouhé trase devíti státy, která měla své úplné zakončení až před televizními kamerami v barrandovském studiu ve Snídani s Novou.

V dnešním poděkování chci vyslovit velký dík všem vám, kteří jste mou on-line reportáž dočetli až sem. Také těm, kteří jste mě a především New Pionýru na jeho cestě fandili, a také vám, kteří jste posílali to množství komentářů a připomínek. Všechno to bylo moc milé a působilo mi to na měsíc trvající cestě radost. Jsem moc rád, že se v tak náročných podmínkách podařilo prokázat kvality malého stroje, který vydržel více, než od něj mnozí očekávali. Nemalý dík také patří všem partnerům, kteří cestu podpořili a díky nimž jsem mohl ten bláznivý nápad uskutečnit.
 
 
 
 

Mediální partneři


 



Na úplný závěr si můžete poslechnout rozhovor s Jardou na Expresradiu 90.3 FM s redaktorem Petrem Horákem.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.25
Známkováno: 4x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist