Itálie - Sýrie…

Našli jsme krásný hotelový areál, kde byl také camp, v areálu bazén a tu jsem se také poprvé na této cestě setkal s několika spřízněnými dušemi. Byli tam 4 Němci na motorkách. 2 na starých Yamahách, které již měly něco za sebou a dva na KTM. S sebou měli také doprovodné vozidlo plné náhradních dílů, gum, pístů, lanek..., asi 20 let starého UNIMOGA, pod kterým ležel jeho majitel cele tři dny, co jsme tam byli. "pojď na pivo", pozdravil jsem ho první den! " Jen ještě tuto maličkost přišroubuji, a bude jako nový auto, a já přijdu na pivo" nepřišel, po třech dnech jsem se s ním chtěl rozloučit: "My za hodinu pojedeme dál, přijď na pivko!" "Ja, Ja wohl, jen tuto maličkost ještě přišroubuji, a přijedu" Nepřišel!! V Luxoru jsme se celé tři dni vyžívali, fotili a chodili po nádherných templech, mezi sfingami, hroby, věžemi a i když jsem si vždy říkal, že mě Egypt moc neláká, jsou to věci, které mě nadchly, obdivoval jsem je, četl průvodce, kupoval knížky a oblezl jsem vše, co se dalo. Je to nádherné místo s jedinou vadou. Statisíce turistů každý den, kteří se sem sjíždí z celého Egyptu. Tomu jsou ale také přizpůsobeny ceny a hlavně obchodníci. Lidé tu nejsou tak příjemní jako jinde. Všude se snaží z vás tahat peníze. A vůbec, co se týče obchodníků a cen, mohl bych o tom napsat celou reportáž. Byl jsem unaven, velice unaven z věčného smlouvaní. O hotely, o jídlo, o vodu, o fotografovaní, o radu na cestu, o mýdlo v supermarketu, o mýtné, které tam jinak není, ale vy jste zrovna první, kdo s mýtným začne, o kolu, o vše. Nesmlouvali jsme jen o vstupenky a benzín. Opravdu je to otravné. Vždy jsem sice zaplatil ještě míň než místní nebo vůbec, ale sebere to hodně času a energie. Domlouvám cenu na jídlo pro oba, ptám se třikrát, pak to sníme a on povídá, že to byla cena pro jednoho. Nechal jsem tam samozřejmě domluvenou cenu, poslal ho do p.. a odešel, a on byl tak drzý, že ještě za mnou řve: " WELCOME TO EGYPT" Anebo, "kolik to bude stát?" "No problém, Vy sednout, sníst , a potom platit!" To už nám ale napálil takovou sumu, že jinde bychom za to mohli jíst celý týden, ale nemůžete se bránit. Aneb supermarket jako Tesco u pokladny: "Toto pleťové mléko, prosím" "Ano, ano 18 pounds" Cože, tady....... "OK, OK 14 p." rychle reagoval, než jsem domluvil. "Myslíš si, ty kreténe, že po měsíci jsem se nenaučil číst arabsky čísla?? Ty debile?" " OK,OK 7 p." A tak to bylo všude den za dnem. Často se divili mým schopnostem smlouvat a ptali se: "Ty ne Němec??" A vůbec netušili, že mají tu čest smlouvat z "balkáncem", který to má v krvi a už také má něco najeto v arabských zemích a není už vůbec tak zelenej a nezkušenej jak jsem možná s foťákem a navoněnou Irenkou vypadal. Už jsem začal postrádat jízdu, zvuk boxera a jízdu pustou krajinou a tak jsme se vydali konečně opět na cestu, na sever. Do

Suezu

nás čekalo cca 1000 km nádherné krajiny, podél moře, ke kterému zbývalo 300 km. A také konvoj nás bude doprovázet už jenom těch 300 km. Jeli jsme zase ve frontě a mě začala svítit oranžová kontrolka na benzín. Dojel jsem policajty, kteří mi za jízdy podali láhev vody a zeptal jsem se, kolik km ještě zbývá do prvního města, kde natankuji. Odpověděli, že 110 km, já se uklidnil, protože na rezervu najedu cca 150 km a opět jsem pohladil po 45 l balonu a byl rád, že jsem koupil tak dobrou věc. Dojeli jsme do města v poušti, kde se konvoj vždy zastaví, aby se lidé napili a najedli a takoví jako já i a natankovali. "Benzín není, už 4 dny ho nedovezli. Nafta, nalij tam naftu, BMW good motor" Benzínu jsem měl max. na 50 km a do dalšího města tentokrát zbývalo jen asi 80-90 km. Řidiči autobusu se usmívali, říkali opět WELCOME TO EGYPT a ujišťovali mě, že je cesta stále z kopce a že dojedu. Řekl jsem policajtům, že pojedu hned za nimi, ať jedou max 80 km/h a jestli mi dojde benzin, ať zastaví. „Poprvé nám ten konvoj skutečně vyhovuje“, z radosti jsem oznámil Ireně. Vyjeli a snad nikdy před tím nejeli tak rychle jako teď. Musel jsem se jich držet, jet také 120 km/h a opravdu po 40 km motor zhasl, já začal troubit, rozsvítil 4 blinkry, dálkové světla, ale oni se vzdalovali. Konvoj nás předjížděl, zastavil jsem, stopoval a ještě min. 30 aut a autobusů projelo kolem nás. Už se stmívalo, byly vidět hvězdy na nebi a my stáli uprostřed pustiny obklíčené vysokými červenými horami. Po 40 minutách přijelo velké americké auto s 6 policajty a rozsvícenými oranžovými parkovačkami. I oni měli diesl. Konečně kolem projíždělo jiné auto, řidič zastavil, a dal mi 4 l benzinu, s kterým jsme po tvrdy tmě s rozvicenima blinkrama dojel do města na pumpu. Spali jsme ve stanu plném komárů, u nádherného rudého moře. Chtěli jsme tam přespat ještě jednu noc, ale celodenní nicnedělání a válení se na žhavém slunci nás přestalo brzy bavit a tak jme odpoledne vyrazili dál. Najeli jsme 330 km a už jen deset zbývalo do vesnice, ve které jsme chtěli přenocovat u nějaké rodiny. Po 10 km opravdu se opravdu ukázalo pár chudých baráčků, jeden krámek a automechanik a po levé straně kupodivu hezký hotel. Myslel jsem, že vesnice označená v mapě je ještě dál a hotel vypadal, že bude drahý. Pokračovali jsme tedy v cestě. Po 7 km nám najednou začalo být horko na nohy a motorka ztrácela stabilitu. Jasně, Irči, neboj se, je to jen guma. Konečně můžu "odpanit" spray, který pro tyto případy vozím s sebou. A prd, začal unikat ze všech stran, najednou jsem ho měl plný obličej, ruce i kombinéza byly bílé. "Ha, ha, Irenko, neboj, konečně alespoň použiji „montirajzni“. Před cestou do Indie mně kluci ukázali, jak na to, takže Myško, žádný strach!!" Už se stmívalo, když se mi po půl hodině podařilo sundat kolo, které jde prý u bavoráka sundat velice snadno. "Ha, ha, Myško, neboj" Po dalších 40 minutách mě smích přešel, když jsem neuměl "odlepit" gumu z ráfku. Skákal jsem po ní, mlátil, házel a nic. "Ha, ha, Myško, neboj, alespoň zažijeme něco zajímavého, abych se mohl v Praze chlubit s nějakým zážitkem, protože doteď to bylo vše tak pěkné, že je to až kýčovité!" A tak jsem kolo nasadil zpátky, zapnul jsem motorku a běželi jme zpátky, směrem k hotelu. Odjel jsem 400 m, počkal na Irenku, pustil ji cca 400 m přede mě, dojel ji, opět se vzdálil o 400 m trvalo nám to více než hodinu, než jsme se dostali za úplné tmy smradlaví, zpocení a špinaví do hotelu. Hotel, kde byl pokoj za 50 USD byl plný nóbl německých turistů v bílých košilích a foťákem na krku, kteří byli na cestě do Luxoru autobusem s klimatizací, záchodem a bufetem. Pneumatika SAVA byla úplně roztržená, bylo mi to líto, protože profil byl i po cca 10.000 km ještě dobrý a určitě bych ujel ještě 5000 km. Během 15 minut mi místní mechanik za 3USD sundal kolo, přezul pneumatiku a motorka byla opět připravená. Také jsem ji odlehčil, když už nepotáhnu těžkou gumu na zavazadlech. Druhý den jsme přejeli

Suezský průplav

, který nás překvapil tím, jak je úzký. Trajekt byl zdarma a podnikavý kapitán přišel pro svůj bakšiš dost pozdě, když už jsem byl na můstku z lodi a tak jsem mu stačil jen zamávat a usmát se. Jeli jsme nádhernou suezskou pouští, ve které jsme zase zažili pouštní bouři. Poušť po pár hodinách skončila a dále až do

Noweiby

nás doprovázela soutěska a silnice mezi krásnými horami, kde beduíni pásli ovce a velbloudy na kamenech, kde sem a tam vykukovalo křoví. Žili v chýších, které byli udělané z bahna a táhly se několik set metrů podél silnice. Občas jsme se u nich zastavili, popovídali si vzájemně nesrozumitelným jazykem, občas se najedli, napili a dali jim pár tužek. Noweiba bylo naše poslední město v Egyptě. Odtamtud nám zítra jede trajekt do

Jordánska

a pak pojedeme za kamarádkou do Izraele, dál uvidíme. Ráno jsme se koupali, opalovali a ve 12:00 h odjeli na celnici, kde nás celníci po 4 hodinách odbavili. Chtěl jsem jejich nádhernou SPZ, za kterou jsem zaplatil asi 70 USD, ale nepodařilo se mi jí ukrást a šéf už mě měl po hodině lhaní plné zuby, když jsem mu tvrdil, že jsem ji ztratil. Řekl, že nás nepustí, dokud ji nepřinesu. Myslel to asi vážně, protože "jsem ji našel" 10 min. před vyplutím trajektu. On se jen pokrytecky usmál, popřál nám opět WELCOME To EGYPT a odpluli jsme lodí, která mimo nás vezla hordu Egyptských poutníků, kterým se splnil sen a jedou na pouť (do pro nás Evropany zavřené

SAUDSKE ARABIE

(i tam se dostanu)) konkrétně do

MEKKY

.
Někde v dáli, asi 6 hodin plavby nás čeká další překrásná zem,

JORDÁNSKO

. Za sebou máme více než půl cesty, a před sebou možná ještě 5, 6,nebo 7 tisíc km,záleží od trasy,kterou vyberu.

Informace o redaktorovi

Igor Brezovar - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE