Itálie - Sýrie…

Brzo ráno mě probudilo horké libyjské slunce. Hned jsem se šel vykoupat do nádherného čistého moře. Příjemná teplá voda mě dokonale osvěžila. Uvařil jsem si dobrou gulášovku a poté se tak do 11 hodin opaloval. Nespěchal jsem, protože jsem si dnešní den i tak rezervoval na přestup libyjsko-egyptské hranice. Po zkušenostech jsem tušil, že to bude opět na celý den. Před hranicemi jsem se převléknul do kraťasů a vyrazil do boje. Kupodivu to probíhalo svižně až do doby, než jsem požadoval navrácení částky ze 100 USD, které jsem zaplatil na tunisko-libyjských hranicích. Celník mi oznámil, že nemám nárok na vrácení 30 USD, protože nemam potvrzení o zaplacení. Prý jsem ho ztratil. Oběhal jsem všechny celníky, jestli mi náhodou omylem nevzali tento dokument. Nikdo o ničem nevěděl. Byl jsem naštvaný a řekl jsem jim, že mám čas a nehnu se do tý doby než mi vrátí peníze. Horší bylo to, že oni ten čas měli také. Po hodině strávené ve stínu jsem odešel za vedoucím celnice a s úsměvem mu vysvětlil, co se mi stalo a ať něco vymyslí, protože na tak krásnou zem, jako je Libye a tak dobré lidi, jako jsou Libyjci nebudu a ani nemůžu vzpomínat v špatném. Měl jsem pocit, že kdyby jsem držel proslov o něco déle, tak se přede mnou rozbrečí. Vstal, vytáhnul z kapsy hromadu dinárů, v přepočtu 30 USD, a podal mi je z úsměvem.. "Mistr, myslel jste s tou Libyí a námi Libyjcemi vážně?" Ano, myslel jsem to doopravdy vážně, protože jsem na Libyi měl ty nejhezčí vzpomínky, kde jsem se cítil bezpečně, lidé byli příjemní, neokradli mě, nepřepadli, člověče, div se, ani nezabili. Loučili jsme se jako dva největší kamarádi a do rukou mi podstrčil papírek, s kterým jsem mohl bez jakékoliv kontroly projet všechny čtyři následující policejní kontroly. Na egyptskou stranu to bylo dva km. Začátek proběhl kupodivu svižně, první razítko jsem do pasu dostal bez problému a rychle, u druhého, kde byla pár desítek metrů dlouhá fronta lidí, právě tito lidé mě pouštěli dopředu až mě uviděl celník, pozval mě k sobě do buňky na čaj. Okénko, před kterým stáli čekající lidé zavřel a já se ho ptal, jak si to může dovolit, že lidé teď kvůli mě čekají a budou naštvaní. Ujistil mě, že když se pije čaj, tak se nepracuje, a oni dobře vědí, že nesmí rušit. Opravdu, když jsem po 5 minutách vystoupil, mě všichni zdravili a ještě dlouho se ozývalo už 100 x slyšené "

WELCOME IN EGYPT

" Problémy opět začaly s motorkou. Stejně jako před několika týdny na tunisko-libyjské hranici. Opět jsem navštívil zhruba 4 různé kanceláře, v kterých jsem nechával od 8-15 USD za nějaká zbytečná razítka. Po čtyřech hodinách, kdy už jsem se začal skoro oblékat a myslel jsem, že to mám vše za sebou, mě pán ujistil, že musím vyřídit ještě jednu maličkost. Po dalších dvou hodinách jsem opravdu vyjel a vzadu se opět blýskala žluto-černá, mně nesrozumitelná, SPZ a byl jsem opět chudší o 70 USD, ale v kapse jsem měl řidičák napsaný v arabštině, který se mi podařilo v těch dvou hodinách získat za neuvěřitelných 30 USD. Šest kilometrů zbývalo do prvního krásného egyptského městečka jménem

Salum

. Po šesti hodinách strávených na celnici jsem měl chuť se pořádně vyspat a tak jsem si našel hezký hotel. Motorku jsem zaparkoval v zahrádce hotelu, přímo pod oknem. Ještě ze dvou věcí jsem měl obrovskou radost. Z piva a signálu na telefonu GSM. Postupně mně přišlo snad 30 SMS, na které jsem při pití pivečka odepisoval a volal všem blízkým.
Ráno jsem se vydal na cestu za úsvitu, jelikož jsem měl v plánu udělat alespoň 800 km, a dostat se někam mezi

Alexandrii

a

El Gizu

. Tak jsem jel, jel a jel. Za mnou zůstávali nádherné pláže a vysoké kamenité hory, mezi kterými se prolínala nekonečná poušť, sahající někam daleko k jihu. Doposud sem nikdy nenajel 640 km, aniž bych šlápl na zem. Kupodivu mě už ani nebolela záda. Byl jsem už asi dokonale zvyklý. K večeru jsem dojel asi 60 km od Káhiry a začal se poohlížet po nějakém vhodném místě na přespání. Sjel jsem ze silnice a zastavil u malinké restaurace, kde byli příjemní lidé. Děti a psy se okamžitě seběhli kolem motorky. Dal jsem si ŠiŠu-vodní dýmku, kterou jsem velmi často pokuřoval už v Tunisu i Libyi. Ptal jsem se, zda-li u nich můžu přespat. Samozřejmě nebyl problém, ale po nějaké době jsem měl much kolem sebe plné zuby, tak jsem si chtěl postavit stan. Stoupnul si ke mně kluk stejných let jako jsem já, a velice lámanou angličtinou naznačil, jestli nechci spát u něj v poušti. Souhlasil jsem, protože nic horšího než tady už určitě nemohlo být. Sbalil jsem se a odjel. Asi po 10 km bojů o rovnováhu šílené jízdy pískem jsem v dálce zahlédl slaměnou chýši. Přiblížili jsme se a naproti nás přišlo přivítat tucet kluku. V prvním momentu jsem se zalekl a hlavou mi proběhly myšlenky, které jsem často nemíval. Co vše se mnou můžou udělat? Anglicky neuměl nikdo, ale rozhodl jsem se to risknout a zůstat u nich. Motorku mi postavili do chýše a zezadu zaparkovali auto. Ramadan, kluk, který z nich byl nejupovídanější mě ujistil, že tak bude v bezpečí. Nepochopil jsem to před tím, protože široko daleko kolem nás nebylo nic než písek a kus rajčatového pole před chýší. Nabídli mi zeleninu a posadili mě na dřevěné krabice. Všichni odešli za roh, kde se začali umývat. Nevěděl jsem, která bije. Jasně, vždyť před motlitbou k Alláhu je třeba být čistý. Postavili se pěkně do řady s Ramadanem v čele a začali se modlit. Trvalo to tak 30 min.A já jsem zatím vesele pobíhal kolem chýše, fotil a jedl okurky a melouny. Po bohoslužbě jsme si sedli do kruhu, konečně začala být zábava. Nejstarší asi 40-ti letý chlap uvařil rýži. Kuchyň měli skromnou, ze dřeva udělanou desku, na ní pár špinavých z hliníku udělaných kastrolů a v rohu starý hořák na petrolej. Pod deskou měli naházené pytle s rýží a moukou. Myši se tam jen hemžili. Kam jsem se podíval, tam jsem je zahlédl. Seděli jsme na slaměném koberci. Kluci byli odvážnější a každý se mnou promluvil pár slov. Vařenou rýži postavili mezi nás na prostředek, každý dostal lžíci a mě přinesli rýži ve zvláštní misce. Vrátil jsem jí do velké mísy, vzal lžíci a jedl s nimi. Nepochopili, že můžu jíst s nimi. Vážili si toho, protože nikdy nejedli společně s "člověkem from EUROPE". Bylo nám krásně. Po večeři jsme si dali šíšu. Elektriku neměli, tak jsem vyndal svojí baterku a s pomocí arabsko-českého slovníku jsme si povídali dlouho do noci. Nabídli mi nejlepší postel, kterou jsem s radostí přijal. Ostatní leželi na zemi, já tak 20 cm nad zemí. Usnul jsem poslední, jelikož jsem měl neustále pocit,že pode mnou i vedle mě chodí krysy a myši. Mám rád šváby, ještěrky, snesu komáry..... ale na krysy jsem si nemohl zvyknout ani v Indii ani nikde jinde. Jak se ukázalo, nebyly to jen pocity, ale ty svině se začaly po mně vesele procházet. Hejbal jsem se vším tělem a zabalil se do spacáku, že jen obličej koukal ven. Napadlo mě, že mě můžou kousnout do obličeje, tak jsem vyndal ruce z pytle a kryl si obličej. Podařilo se mi usnout. Stejně ale musím přiznat,že mi tito lide připravili jeden z nejkrásnějších večerů na cestě.To byl opět večer, kvůli kterým stojí za to cestovat. Díky, kluci, a ať vám slouží baterka!! Nesmírně jsem se na tento den těšil. Do Káhiry mám tak 60 km, možná nějaký ten km na víc na letiště, kam dneska kolem 14 h přiletí moje toužebně očekávaná přítelkyně Irenka. Ráno jsem pomohl klukům sklízet rajčata, aby čas rychleji utekl. Ve 12 h jsem byl už ve městě. Nikde jinde na světě není doprava tak šílená, není tolik smogu, drzých řidičů a takový smrad jako v EL CAIRO. Neskutečné, i v Pákistánu, který do teď vedl to nebylo horší. Ale rychle jsem si zvyknul, že se musím chovat jako oni, a tak jsem neustále troubil a cpal se do každý volný díry a na křižovatkách jsem nikoho nepouštěl. Pravidlo je takové, že kdo je dříve v křižovatce, na okruhu ..., tak má přednost. Po chvilce běhání na letišti se mi podařilo najít východ, ze kterého má vystoupit má milovaná. Po chvilce čekání jsem konečně mezi černými a zahalenými obličeji zahlédl bílou pleť pokrytou hnědozrzavými vlasy a v ruce helmu z nápisem CZ. Ha, ha je to ona. Objali jsme se a políbili jako nikdy a odjeli na drink, kde jsme dlouho do odpoledne kecali, co nového, co firma, rodina....Jediná nevýhoda Irenčiného příjezdu byla její další už doma zakázaná 15 kg taška.Věděl sem, že mě neposlechne a vezme si i věci, které jsem ji zakázal: "Igi, tak jedny boty navíc a trochu kosmetiky, no a když navštívíme nějakou ambasádu tak i nějaké slušné oblečení. No, to taky víš..že..!" Ale trochu luxusu jí přece musím dopřát, vždyť i tak se hodně obětuje!!
Večer jsme našli YOUTH HOSTEL v průvodci LONELY PLANET, kde ceny vůbec neodpovídaly, ale bylo nám to úplně jedno. Potřebovali jsme postel.
Utekli jsme z města co nejdříve a cestou na jih jsme se zastavili u Pyramid. Trávili jsme tam několik hodin, dokud nás neomrzel dav rudých a tlustých Němců a hubených věčně fotících Japonců. Věděli jsme, že nás tento syndrom bude provázet na všech turistických atrakcích, proto jsme se jim vyhýbali jak to šlo. Ale nenavštívit je a neprozkoumat, to by byl hřích. Na mém novém BMW dnes tachometr ukázal 17.000 km. Pozoruhodné číslo od dubna. Zatím fungoval úplně bez problémů, ani jednou nezakašlal, necuknul nebo nekejchal při ranním startování. Nářadí dělalo očividně zbytečnou 3 kg zátěž, ale není ještě všemu konec. Guma zatím z profilu moc neztratila a drží se dobře. Servis mám dělat na 10.000 km, takže si s tím nelámu hlavu. Vydali jsme se na jih cestou kolem

Nilu

. Pouště, písku a kamenů jsem už měl po krk a přál jsem si konečně vidět trochu zeleně. A opravdu nás palmy a úrodná půda provázeli až na jih země. Po zhruba 100 km od Káhiry nás zastavil první policejní zátaras. Vzali nám pasy a nezvykle dlouho jsme museli čekat na horkém slunci, které do nás pralo. Konečně se objevil nejmenší z nich a oznámil: "Police konvoj". Nechápal jsem proč konvoj, ale nechtěli nám to vysvětlit. Vyjeli jsme. Za námi jelo policejní auto a v něm 6 ozbrojených policistů s nabitýma a odřenýma kalašnikama. Nelíbilo se mi to, protože jeli pomalu. S Irenou jsme se domluvili, že se jich zkusíme zbavit. Po 50 km jsme zastavili ve vesnici. Ptali se: "What problém, sir??" Odpověděl jsem: "Motor problém.. Hot engine," problémy s motorkou, nechladí se, protože jedete pomalu a také máme žízeň. "No problém" odpověděl a naznačil, že počká s námi. Šli jsme do hospody a oni nám hlídali motorku. Fotil jsem nádherné děti. Po půl hodině jsme se opět vydali na cestu. Jel jsem rychle a jim se jen těžko dařilo potácet se za námi. V další vesnici, zhruba po 80 km se vystřídali a přidělili nám ještě jedno policejní auto s ještě více policajtama. Připadali jsme si hrozně. Přes města houkali a zajišťovali nám volný průjezd hustou městskou dopravou. Cítil jsem se jako prezident, kterého vezou na důležité setkání. V poušti jsme opět zastavili, postavili motorku na stojan a odešli na procházku fotit. Nezlobili se. Spokojeně čekali a smáli se. Stále nám nikdo neuměl nebo nechtěl vysvětlit proč ta komedie. Předávali si nás jak štafetu, někteří jeli rychle a nebyl s nimi problém, někteří pomalu a otravovali (a s nimi jsme zastavovali schválně nejčastějc), někteří nás provázeli jen pár km pustou krajinou, pak si lehli pod strom a ukázali, že můžeme pokračovat a některým jsme ujeli. Občas nám přišli vhod, když jsme v městě chtěli vidět nějakou památku, tak nám ji našli, vstoupili jsme do ní bez vstupného a ještě nám hledali motorku. Turisté již dávno zůstali za námi na severu země. Večer jsme dorazili do města ASIUT. A hele, konečně příjemný policajt mluvící anglicky. Dal nám čaj, oblíbil si mé BMW, jelikož měl také zbrusu nove auto stejné značky řady 3, do kterého mě donutil si sednout. "A kolik tady stojí?" zeptal jsem se. "Moc moc, 20.000 USD!!" zdalo se mi to normální, ale nedalo mi to: "A Policajti good money in Egypt??" - hodně berou policajti v Egyptě, ptal jsem se ho schválně lámanou angličtinou, aby porozuměl. "Málo, hrozně málo. Já šéf, já 250 USD., Oni, oni 80-100 USD, Já šéf,málo money". Čísla mě vůbec nehráli a ještě míň jeho věk, ale bylo mi hned jasné, kolik uhodilo, když mě o několik minut později požádal: "No good money police, máš nějaký dárek (bakšiš) pro mě, ja šéf, pamatuj?".
Tenhle policajt nám ale také konečně vysvětlil situaci s konvojem. Město

ASIUT

je totiž hnízdem fundamentalistické organizace. A už se nedivím, proč se mě policajt před vstupem do města několikrát ptal, jestli opravdu chceme spát v Asiutu. Už se stmívalo a do dalšího města zbývalo hodně km. Po třech hodinách nám tedy našli hotel za námi limitovanou cenu. Motorku jsem zaparkoval do recepce a vyložil zavazadla. Chtěli jsme jít na večeři a na procházku nebezpečným městem, ale nepustili nás. Volali policii, že chceme jít, ať okamžitě přijedou a dají nám doprovod. Po chvilce handrkování jsme odešli a s námi šel o 3 hlavy menši recepční. Řekl jsem mu, ať nás neobtěžuje, že se jen najíme a projdeme. Mluvit anglicky neuměl. Sledoval nás. Dal jsem se do řeči s anglicky mluvícím klukem a vysvětlil mu, ať nás bodyguard laskavě opustí. Začali se hádat a kolem nás byla najednou "půlka města". Všichni nás potom doprovázeli a malý recepční se jen těžko mezi nimi probojovával. Začalo mi ho být líto. Už tak ho Alláh neobdařil příliš velkou postavou a ještě musel lítat za neposlušnými turisty a kolem něj byla horda posmívajících se lidí. Vzal jsem ho na kolu a všem vysvětlil, že už mi nevadí, že je vše OK. On říkal: "I for you, mistr for you, I budigar for you. Here danger, I budigar" - Já pro Vás, Váš badigart, ja ochranit Vás. Koupil jsem mu ještě jednu kolu a odešli jsme k hotelu, naproti na šišu. To už jsem mu vysvětlil, že na nás vidí z recepce a že tady už opravdu nemusí být. Pochopil to a odešel. Po chvilce se k nám přiblížil člověk, sednul si za stůl vedle nás a četl noviny. Mezi tím jsem se už seznámil s týpkem, který nesmírně kritizoval Egypt. Ptal se mne na různé věci a já s ním kritizoval, ale jen do té chvíle, než si přisedl ten tajuplný pán. Najednou jsem obrátil karty a Egypt byl najednou ten nejlepší. Dobře jsem udělal, protože ten muž vstal, představil se že je na nás nasazený a tvrdě seřval mého kolegu. Dokouřil jsem a odešli jsme spát. Ráno už na nás čekali tři terénní vozy plné policajtů. Byli příjemní a provázeli nás ještě dlouho podél Nilu na jih. Přibližovali jsme se

LUXORU

, častěji jsme potkávali evropské turisty vařící se v autobusech. Před Luxorem jsme už jeli v konvoji možná 20-30 autobusů a několika terénních vozů. Slunce již zapadlo a za šera a velkého horka jsme dojeli do továrny na turisty.

Informace o redaktorovi

Igor Brezovar - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE