sumoto_leden



Itálie - Sýrie…

Kapitoly článku

Na tuniské straně hranic jsem při výjezdu strávil hodinu a půl a přede mnou byly stovky tuniských aut s usměvavými a příjemnými pašeráky nafty uvnitř. Jasně, že mě pouštěli dopředu a tak jsem se dostal na prvního Libyjského celníka, několik set metrů od hlavní budovy. Byl příjemnej, a z celého srdce mě opět přivítal v jeho království: "WELCOME, sir WELCOME" Měl jsem dobrý pocit, protože zkušenost mě říká, že příjemnost lidi se pozná podle přivítání celníků a to skutečně platí. Do rukou mi pomodlil zelený papír, napsaný v arabštině. Sednul si vedle mě a pomohl mi ho vyplnit. Pozor, žádný bakšiš!! Začalo to opravdu super, ale to, co následovalo dalších pět hodin, to jsem nezažil, a zažiji to asi až příští rok, někde v Laosu nebo Vietnamu. Celníci byli sice příjemní, ale podávali si mě jako míč a každý z nich hrál nejdůležitější roli a v ruce držel to nejdůležitější razítko, že kdyby mi chybělo pouze jedno z 8, tak se do Libye prostě nedostanu. Všude ve frontách mě pouštěli Tunisané dopředu a i tak to bylo únavné. Pro sebe jsem vše vyřídil, ale na řadu přišel i můj společník na kole. Musel jsem s ním zajet do nějaké "černé garáže" jak tomu říkali. Tam mi za deset dolarů našli a přepsali čísla motoru i karosérie. S nimi jsem šel do Trafic office, kde mi tyto čísla zapsali do karnetu, který jsem měl letos naštěstí s sebou a ne jak před lety, kdy se pro něj musela Irena letecky vracet s Turecka pro něj. V Trafic office mě to opět stálo sedm zelenejch. S věcmi a těmi doklady zpátky na celnici pro razítko a následovala pojišťovna, kde mi za 14 doláčů přidělali pojištění na 20 dnů. Vrátil jsem se po dobré hodině vítězně do černé garáže pro motorku. Naivně jsem se už začal oblékat a celník mě opět přivítal v Libyi, ale mimochodem mi oznámil, že musím ještě do Plant office, ještě jen formalita. Od té chvíle jsem tam strávil ještě dvě hodiny běháním a čekáním na spícího bankovního úředníka, u kterého jsem musel samozřejmě za nejnevýhodnější kurs vyměnit 100 USD. Měli to spočítané velice dobře, protože poslední L. diár jsem tam nechal za Libyjskou značku, kterou mě přidělili a poplatky za celní služby. Dostal jsem k tomu hromadu papírů a ujištění, že mi z toho vrátí při odjezdu z Libye 30 L.dinaru. Byl jsem sice hodně unavený, ale ta byrokracie mě už neštvala, protože jsem s ní počítal, ale smál jsem se sám sobě, že sem vůbec lezu. Hůře na tom byl jeden Němec, který tam byl se svojí ufňukanou a rozmazlenou novomanželkou už dva dny, protože mu chyběl nějaký papír na Land Rovera a ještě se mu nechtělo platit za ten bordel, jak mě později řekl. Bylo mi celkem líto jeho ženy v těchto podmínkách, protože si ji spíš představuji někde popíjet kafe za 100 Kč v nějaké luxusní restauraci v centru Prahy než tady ve smradu zpocenou a již 4. den nemytou. Značku, kterou jsem neuměl ani přečíst, jsem namontoval a ještě po pár kontrolách, ale už na cestě a plný očekávání jsem vyrazil do nastávající tmy Libye. Po 60 km jsem přijel do roztomilého města Zuara, plného zvědavých lidí, kteří se nahrnuli kolem motorky. Zvali mě k sobě na jídlo, ale neměl jsem chuť. Byl jsem unavený a neměl jsem náladu si povídat. Rád bych se konečně umyl napsal deník. Ubytoval jsem se v hotelu za 3 USD, kde jsem si musel dveře zavírat s mými gumicuky a na okno dát prostěradlo, aby na mě lidi nekoukali z ulice. Motorku jsem zaparkoval v restauraci. Chvíli jsem s novými kamarády přece pokecal a seznamoval se s příjemnějším, klidnějším a čestnějším charakterem pro mě nových lidí než v Tunisu. Opravdu jsem se cítil líp a bezpečněji. Ráno jsem vstal brzy a vydal jsem se na jih do Ghadamesa. Cesta byla perfektní, rovná, byl dobře udělaný asfalt a jen nápisy kolem silnic a směrovky mě připomínali, že jsem někde ve vzdáleném kraji daleko od domova. Kochal jsem se krásnou písečnou krajinou a jen občas jsem potkal auto nebo kamion, který mě zdravil již z dálky. Na každé křižovatce (po 70 a více km) měli policajti svoji základnu a kontrolovali pas a ukázali správný směr. Často jsem se u nich zdržel a popili jsme spolu čaj nebo se najedli datlí. Vždy se mě ptali odkud jsem a já jim říkal buď Slovenija nebo občas z Čiki, což znamenalo z Čech. Naštěstí obě země patřili k přátelům Libye, jak mě ujistili. Nedovolil jsem si kazit jim iluze. Jel jsem přes nádherné pohoří, kde se pode mnou prostírali nádherné oázy a mezi nimi velbloudi. Často jsem zastavoval a fotil a vždy doplňoval vodu do rozehřátého těla. Skoro vždy se u mně zastavilo auto a ptalo se mě, zda-li mám vodu jasně, že v arabštině, ale bylo mi rychle jasné, že slovo

MAJA

znamená vodu, a ta byla v těchto krajích důležitější než cokoliv jiného. Přibližně po 200 km jsem narazil na menší oázu s několika domky a benzínovou pumpou. Naplnil jsem nádrž z 35 l benzínem a do náhradního kanystru dalších 10 l pro jistotu, kdyby mě došel benzín nebo bych naopak já musel někomu pomoct. Šel jsem platit, snad nikdy z větší radosti, protože jsem věděl, že mě to nebude stát více než 2.5 USD.A opravdu jsem se nemýlil. To si opět dopřeji. V Libyi kilometry utíkali velice rychle a já mohl jet občas i 170 km/h. Bylo příšerné vedro i když slunce pomalu zapadalo.To pro mě znamenalo zastavit se v první vesnici, kterou potkám. Vzdálenosti byly občas v Libyi obrovské. Klidně i 400-600 km od jedné oázy do druhé. V takovýchto oázách jsem většinou vyměnil vodu za čerstvou, tankoval a seznamoval se s lidmi, než jsem si vybral osobu, u které budu trávit noc. A tak jsem to udělal i tady před Ghadamesem. Potkal jsem mladé lidi, kteří mi hned nabídli nocleh u nich doma. Hotelů často nebylo, ale i kdyby byli, tak jsem se skoro vždy bránil v nich spát. Udělali mě večeři, seznámili mě s ostatními členy rodiny a pozdě do noci jsme si snažili povídat. Neuměli anglicky. Pomáhal jsem si z arabsko-českým slovníkem. Byli nadšenci Kaddáfího a tak mu oddaní, že měli jeho fotku v peněžence, ba i dokonce fotku uprostřed náramkových hodinek. "Gadhafi is the BEST" tvrdili neustále, a já jednou : "NO the BEST" podívali se na mě divně a udiveně, "The best on the WORLD" dodal jsem a začali mě objímat a tleskat. Jelikož uměli anglicky opravdu snad jen to, tak jsme si celý večer povídali "tuto větu" a smáli se do pozdního večera. Trochu mi vadil možná jeden z nich, kterému jsem slíbil české maskáče a pak mě hladil celý večer po nohou. Nemyslel tím nic, tak se naznačuje jen pravé kamarádství a často jsem viděl, že se dva kámoši drží za ruce na ulici. Ghadames je zajímavé město v poušti, jen s několika hotely. Necelé dva km odsud je hranice Alžírska, proto i policejní kontroly byly častější. Po prohlídce města jsem si opět doplnil nádrže z palivem, vodu a také jsem se pořádně najedl v jedné z mnoha restaurací. Objednávání jídla, to je opět kapitola sama pro sebe. Tu praktikuji na všech mých cestách stejně. Naučil jsem se to takhle dělat v Iránu a Pákistánu. Prostě pozdravím " Salam Alejkum" vstoupím, a pohladím se po břiše, jako že mám hlad. Ukazovat z ruky do pusy nemá cenu, protože to nechápou. Začnou nabízet co mají, já tomu stejně nerozumím, pokrčím rameny, naznačím očima jestli můžu do kuchyně a tam jim prostě všechno prozkoumám, domluvím se na ceně a čekám na opravdu všude výtečné jídlo. Mám před sebou cca 550 km pouště do města Idrij. Je to taková má první náročná zkouška na této túře. Silnice sice není písečná, takže se mi kola neboří, ale také na ní není asfalt, ale šotolina. Jedu pomalu a vím, že mě čeká celý den, možná i dva trápení. Začalo to jak skončil asfalt. Poprvé jsem musel použít GPS, protože jsem párkrát zcela ztratil orientaci, a nevěděl jsem kam jet. Občas byla "silnice" široká i několik km a byli vidět pouze vyjeté koleje. Občas jsem v dálce viděl kouř a dým a bylo mi jasné, že tam projíždí auto. Několik jsem jich potkal i na mé "trase" a to se vždy zastaví a zeptá, zda-li má protijedoucí vodu. Největší problémy mi nastaly, když byly písečné závěje. To jsem obvykle mého těžkého koně položil na zem, vyložil všechna zavazadla, zvednul motorku, odjel na první pevnou půdu a vracel se pro zavazadla občas i 200 m. V nejhorším se mi ale stávalo, že když už jsem postavil motorku, jasně že bez zavazadel a chtěl se rozjet, tak se mi zabořila až po motor a já musel s botou odkopat kolem dokola prostor, přidat plyn, skočit z díry, jet několik metrů do dalšího pádu, a potom vše znovu. Bylo mi horko a studenou vodu v termosce jsem už dávno neměl, zůstala mi jen horká z kanystru. Pozdě večer jsem se špinavej, zničenej a unavenej připlácal do cíle, kde jsem přespal u roztomilé rodinky, kde opět nikdo nemluvil anglicky a stejně jako všude i tady jsem se bavil jen s chlapama. S ženskou jsem naposledy mluvil u pokladny v Itálii, když mě oznámila, že trajekt nejede. V Arábii jsem ženskou zahlídnul jen občas na ulici v doprovodu chlapa, ale stejně byla zahalená do černého a pokud jsem měl štěstí, tak jsem zahlídl alespoň oči, ale většinou měli i ty zakryté. Město Sabha je jedno z největších měst Libye na jihu, ale také jedno z nejošklivějších, co jsem viděl. Všude byl bordel, na ulici koně, osli, krávy, auta, která jsou zralá tak na vrakoviště, žádné centrum, smrad atd. Lidé na jihu byli o pár odstínů tmavší než na severu a nebyli ani tak příjemní jako na severu. Děti závodily, které z nich hodí větší kámen a s větší silou proti cizinci, kterého určitě vyslala jeho vláda na průzkum a špionáž do jejich země a krást informace a nápady architektury a strategických budov. Byl jsem už unavený z věčně stejných dotazů a odpovědí, lidí kolem mě, když jsem jedl, pil, odpočíval nebo fotil .... Prostě jsem si přál být v klidu a po dlouhé době člověka, s kým bych si mohl normálně popovídat, usmát se, pokritizovat, najíst se spolu.... Chyběla mi moje Irenka, chyběl mi nějaký turista stejného zájmu a myšlení. Ne, toho se tady asi nedočkám. Opět jsem proklínal sám sebe, že jsem sem lezl. Fuj, jdu spát, ale kam, zase se seznamovat. V hotelech, které jsem tady našel, bych nenechal přespat ani mého psa. Ne, vůbec nejsem rozmazlenej a spal jsem často v daleko horších podmínkách, jen na mě možná šla nějaká krize. Už zhruba měsíc jsem sám, bez nikoho, mezi sice dobrými lidmi, ale ....ale... najednou to přišlo: "Hello, Čiki, can i help you?" Ahoj Čechu, můžu ti pomoct, ozval se hlas za mými zády. Byl to Mr. Amir, který mi tuto noc poskytl azyl a zůstal jsem pak dva dny v jeho rodině "opět samozřejmě bez ženské". Ale byl inteligentní, dobře mluvící anglicky a vzdělaný. Kdysi dělal pilota při Libyjských aerolinkách a viděl celý svět. Také jsem si s ním mohl otevřeně promluvit: "Víš Igore ,tady jsi po několika letech první člověk, ke kterému můžu být otevřený a stěžovat si na náš systém a našeho vůdce." Vážil jsem si toho a povídali jsme si dlouho do noci venku před domem, na kraji města, kde za jeho pozemkem začínalo nekonečné prostranství pravé pouště jménem Sahara, která sahala daleko k Chadským hranicím a dál, daleko dál. Nakonec dodal: "Víš, my nejsme země třetího světa, jak se o nás povídá! My jsme čtvrtý svět!!!" Věděl jsem, že je z toho smutný a on věděl, že mu nemůžu pomoci. Vysvětlil jsem mu, jaké potíže jsem měl se zvacím dopisem z Libye než mi dali vízum a domluvili jsme se, že jeho kontakt předám případnému zájemci o návštěvu Libye. Probudil jsem se opět plný elánu a chuti poznávat svět a po snídani jsem se vydal na

Chadské

hranice. Čeká mě dlouhá cesta 550 km mezi písečnými dunami a tu pravou Saharskou přírodu. Nejel jsem až na hranice. Irenka má přiletět za týden a já už jsem dost nedočkavý, nechtěl jsem se vzdalovat ještě víc. Obrátil jsem na severovýchod. GPS mě přestal fungovat před několika dny a vůbec nevím proč. Často jsem se držel hlavních cest, ale dneska to musím střihnout přes poušť, protože ušetřím cca 250 km. Silniční podmínky byly katastrofické, ale alespoň nebyl písek, takže to pomalu šlo do doby, než přijel naproti "beduín" v stary zjebani TOYOTY a já se ho ptal pouze na směr a on mě ihned vyvedl z míry, když ukázal na úplně jinou stranu než jsem jel. "You no GPS"? se ptal. Řekl jsem ne a doporučil, ať se obrátím nebo se můžu ztratit.Taková cesta trvá ještě 200 km a to by nedopadlo dobře a že jet sám je tuplem nebezpečné. Poslechl jsem ho a jel jsem za ním na stejné místo odkud jsem vystartoval před 3 hodinami. Párkrát jsem cestou sebou seknul o zem a on mi pomohl zvedat těžkou motorku. Na místo jsme dorazili odpoledne a on se svojí rodinou a kozami bydlel několik kilometrů za městem opět v poušti pod hadrovitým stanem. Postavil jsem svůj stan. Dali mi kozí mléko a arabský chleba. Vodu čerpali ze země. Jezdil sem celé odpoledne na velbloudovi a vážil si toho, protože všude jinde se za to obvykle platí. Elektriku neměli ani jinde žádné civilizační vymoženosti. Byli ale šťastní. Večer byl krásný a příjemný a to jsou chvíle, kvůli kterým vůbec cestuji. Byl jsem šťasten a cítil jsem se s pastevci výborně. Byli velice chudí, tak jsem jim druhý den u pumpy dal na plnou nádrž benzínu, než jsme se rozloučili. Měl jsem v plánu udělat možná 800 -1000 km, ale hned za městem mě překvapila silná písečná bouře. Písek lítal vzduchem a já musel jet max 80 km/h a ještě s hodně nahnutou motorku proti směru větru. Moc jsem nestavil, ale snažil jsem se jet, jet a jet. Krajina byla pustá, počasí ošklivé a písek jsem měl všude.V obličeji, pod kombinézou, v botách, v zavazadlech a nedovedl jsem si představit, kolik ho mám ve filtrech, v každém ložisku.....Obrousil mi úplně kufry a boty. Delší přestávku jsem si udělal teprve ve vesničce Zilla, kde mě chlapi, kteří seděli pod obrovským stanem pozvali k sobě. Opět mi udělali jídlo a dali vodu. Někteří mluvili dobře anglicky, obzvlášť ředitel libyjské TV, který mě všemi způsoby přemlouval, ať s ním jedu do Tripoli, kde se mnou natočí reportáž. Nechtěl jsem, neměl jsem čas. Mezi nimi byl i člověk, který mluvil i chorvatsky, protože studoval v Zagrebu. Oblíbil jsem si ho a spal v jeho rodině, kde jsem se konečně bavil i s ženskými. Dovolil mi to ale až poté, co jsem dal jeho mámě léky proti bolesti.
Oblíbil jsem si také jeho dceru, která byla velice sympatická a neustále mě posílala pusy, ale vázlo to s její angličtinou. Bohužel!! Nebo bohudík, protože nevím, jak by to snesla jejich mužská populace, kdybychom navazovali nějaké jiné než slovní vztahy. Druhý den mi ukázali městečko, kde ulice jsou z pouštního písku, každý pěstuje datli a k tomu nějaké zvíře a mohl jsem se také konečně podívat do mešity. V

Zille

také končil asfalt, respektive byl, ale byly v něm takové díry, že se mi vyplatilo jet po písku vedle silnice. Mohl jsem jet rychleji, ale bylo to nebezpečné, protože jsem často dostával smyk. Vyfouknul jsem pneumatiky a motorka jenom plavala na povrchu písku a jelo se mi líp. Měl jsem před sebou asi 290 km takové silnice. Trvalo mi to celý den, než jsem se k večeru dostal na normální silnici. S časem jsem byl těsně a tak jsem se rozhodl, že pojedu v nocí. Bál jsem se a jel jsem opatrně, protože rozžhavený asfalt je oblíbené místo, kam velbloudi chodí přenocovat. Nestalo se nic a v ranních hodinách jsem přijel do Bangazi. Našel jsem si hotel a tam přečkal noc. Ráno jsem se musel jít ukázat na cizineckou policii a prodloužit pobyt. Irenka přijede už za tři dny, a já mám do Káhiry ještě pořádný kus cesty. Na severním pobřeží jsem se zastavoval každé 2 hodiny a vykoupal jsem se v nádherném moři. Pláže byly netknutelné, byli čisté a nikde nikdo. Celých možná 500 km do

Tubruku

, kde jsem přespal u policajtů. Večer jsem opět vlezl do vody se vykoupat. Vzduch byl nádherně teplý, a voda také. Tušil jsem, že s jídlem v Egyptě nebude problém, tak jsem každému ze třech policajtů uvařil polévku. Opět jsme se bavili o jejich vůdci a zase byl nejlepší, "no ještě ten Sadam, Sadam Husein mu může konkurovat, ale jiní, jiní už ne!!!" "Yes, Yes Sadam is too very good! America no good, no demokraci" .
Libye mě velice překvapila. Kladně. Cítil jsem se velice dobře a bezpečně. Lidé byli vstřícní a milí. Překvapen jsem byl nad černochama na jihu země, kde jejich barva byla tak tmavá, jak jsem snad ještě neviděl. Žije tam asi 30 % tmavého obyvatelstva. Kromě celních a jiných poplatků jsem v Libyii utrácel pouze za palivo, občas za jídlo a 2x za hotel. Dohromady asi 50 USD. Je to krásná země, sice bez zelených ploch, ale snažil jsem se maximálně využít písečných pustin, které mě provázely po celé trase, a které mě nabízely nezapomenutelnou podívanou po ránech nebo večerech, když slunce zapadalo. Věděl jsem, že Egypt bude jiný, že tam bude věčné smlouvání o vše, že s Irenkou, kterou uvidím už za dva dny, nezažiji tolik pěkných chvilek mezi prostými lidmi, protože budeme spát častějc v levných hotelech, ale na druhou stranu se budeme moct asi víc kochat nad památkami, které vznikly v začátcích lidské civilizace. S ní si ale konečně také užijí i chvilky, na které jsem už skoro zapomněl, právě někde v těch hotelech. Všechno má své a těším se do

Egyptu

také.. Ráno jsem měl v plánu jít opět do úřednického boje a překročit libyjsko-egyptské hranice.

Informace o redaktorovi

Igor Brezovar - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (7x):


TOPlist