DAKAR 2005

3.1.2005 Ráno vstáváme a po snídani vyrážíme na etapu Rabat- Agadir. Časovka 123Km, přesun dalších 543km. Chceme-li také něco vidět ze závodů, musíme jet kus po časovce v terénu, najít si pěkné místo a odtud sledovat jízdu. Vyrážíme sice brzo, ale po příjezdu na start už samozřejmě motorky jezdí. Jedeme tedy mezi nimi někam na trať a hledáme si své místečko. Usazujeme se asi po 20km, motorkářům naštěstí měření pro mlhu zrušili a tak jsme jim na offroad cestě v horách ani nevadili protože jeli mírně. Auta už ale jeli úplně jinak. Konečně závod v Africe ! To je podívaná. V závěru aut ale Karel přichází s nápadem. Pojedeme ještě kousek. Mě se to sice nelíbí ale nakonec v pauze vyrážíme. Hned při výjezdu na trať upadl Martin a tak mu pomáhám zvedat jeho KTM. Jedu tedy poslední a stále se otáčím jestli někdo nejede. Jedeme ve stupačkách, na motorkách naložený celý svůj majetek a kolem se občas prožene závodící auto. Nic moc,všude zvířený prach. Pár aut mě úspěšně minulo ale když jsem se po jednom vracel do lepší stopy přední kolo v klesání do údolí chytilo strouhu a už ležím.

Utrhl se mi levý kufr a zrcátko jinak já v pohodě. Motorka si ale lehla napříč přes cestu a samozřejmě zvedat jí musím proti kopci. Je jasné, že ji sám nezvednu. To ale jede další závodník. Vybíhám po trati naproti a mávám abych na svojí motorku upozornil. Dobrý, auto se těsně vyhýbá a pokračuje. Vedle cesty je totiž z jedné strany skalnatá vysoká mez nahoru a z druhé strany to samé dolů. Vyjetí z cesty nepřichází v úvahu. Takto se mi daří odvrátit nebezpečí ještě několikrát ale sílí moje obava z následujících kamiónů. Naštěstí na posledním místě jede Citroen 2CV 4x4 s číslem 400 a francouzskou posádkou. Ti jediní pochopili mojí situaci, zastavili a Tigra mi pomohli zvednout. Hned zase odjeli a já jsem rychle motorku stlačil do hlubokého příkopu vedle cesty kde zůstal sám stát. Sám jsem si vylezl na skálu z druhé strany a vzápětí jsem mohl pozorovat řítící se kolos DAF a asi tak 10m za ním rozjetého Kamaze. Dnes bych už asi Triumpha neměl. Kamióny byly ale i tak zase nejzajímavější. Sice se nemohli předjíždět a ani terén při výjezdu z údolí v protějším svahu kam jsem viděl to nedovoloval ale to jednotlivým závodníkům nebránilo v tom, že celou dobu se na sebe tlačili, troubili ale hlavně v údolí byl brod kde jich řada zapadla. Jeden utrhl chladič, Macík tam utrhl dofuk kola prostě paráda. Ještě když jsem sjel po závodech dolů byl kousek nad brodem zabořený Mercedes týmu Rallye raid Riga .

Tady také na mě čekali ostatní ale ti už brod přejeli před kamióny. Já jsem ho přejel teď,ale spíš jsem čekal, že se v něm utopím. Hned za mnou v něm uvízla Toyota Land Cruiser. Zbývalo dojet po necestách asi 60km k silnici což se nám podařilo a díky kamiónům jsme na každé odbočce věděli kudy máme jet. Všude byla cesta rozrytá takže jsme se k silnici dostali přesně a do bivaku už dál dojeli bez potíží.Opět za tmy asi ve 23hod po silnici. V bivaku jsem hned vyhledal posádku kachny a podaroval je všemi svými pivy což nebylo moc protože mi tři při pádu praskly v kufru a vytekly do spacáku. Naštěstí v bivaku bývá i otevřené ohniště a tak jsem si u něj spacák vysušil což pobavilo ohřívající se závodníky, kteří podle vůně, kterou spacák vydával pochopili co se mi stalo. Jarda do bivaku přijel zase dřív. Teplota 8-10stC slunečno.

4.1.2005 Ráno vyměňuji zrcátko zprava do leva.Také se jdu podívat za stany na letiště. Bivaky se vlastně staví vždy vedle letiště aby se zjednodušila doprava materiálu. Všechno jde vzduchem a dopravu zajišťují ukrajinské Antonovy. Po snídani se objevuje Petr, který nás dojel ze Španělska. A jedeme zase dál. Dnešní etapa vede z Agadiru do Smary. Časovka 381km přesun 273km. Tentokrát na to jdeme obráceně. Natáhneme to po silnici a pak se vrátíme od cíle naproti. To se mi zdá bezpečnější. Cestou v horách několikrát stavíme, fotíme a filmujeme kamióny v serpentinách. Ani tady si nedají pokoj. Mezi sebou závodit nesmějí ale tak alespoň tvrdě mezi zatáčkami předjíždí místní náklaďáky a autobusy. Stojíme v zatáčce a na naše máváme vlajkou aby věděli, že tu s nimi ještě jsme. Troubí, blikají a mávají na nás taky. Vyjíždíme z hor a po silnici pouští se snažíme nadjet závodníkům. Cíl nalézáme asi v 16h dojíždějí ještě motorky takže toho dost uvidíme. Jedeme po poušti asi 1km proti směru ale všude je dost místa takže to nebezpečné není.

Potom stojíme u motorek a čekáme na české posádky s vlajkou, fotíme a filmujeme. Brzo k nám přijelo auto a z něj vyskákal reportér s kameramanem Marocké TV a požádali nás o rozhovor. Martin naštěstí mluví anglicky a tak se s reportérem domluvil co se bude ptát, my ostatní jsme dělali s roztaženou vlajkou pozadí. Po reportérech se na ty cvoky v poušti zase přijeli podívat vojáci UN. Každý byl jiné národnosti ale s Rusem, Mongolem a Maďarem, kteří uměli Rusky jsem se domluvil dobře. Také nás varovali před minovými poly. Nakonec proběhlo vzájemné fotografování a odjeli. Naše Tatry projeli ještě za šera ale Macík s Liazem stále nikde. Nechtěli jsme ho ošidit o naše povzbuzování a tak jsme po setmění vytvořili osvětlovací rampu z KTM. Osvětlovače dělal Martin a já s Mírou v kuželu světla držel roztaženou vlajku. Vždy když jel další náklaďák osvítili jsme vlajku také proto aby v té tmě do nás nevrazili ale hlavně abychom všem ukázali kdo tu v poušti má své příznivce. Někdy kolem 22hod jsme se dočkali a tak jsme mohli vyrazit do bivaku. I v tuto dobu dojížděli stále ještě motorky. To je tedy tvrdý chlebíček. V bivaku se jdu rozloučit s posádkami. Macíci měli nějakou poruchu , to je zdrželo a ještě v půlnoci tvrdě na autě pracovali. S Richardem jsme se domluvili na pivo doma a šli jsme spát. Teplota 15-20stC vítr všude jemný prach.

5.1.2005 Ráno po snídani si ještě dělám pár fotek bivaku za dne ale všichni už balí a jedou zase dál. Dnešní etapa má 130km přesun a 492km časovku. Vede ze Smary do Zoueratu který je bohužel už v Mauretánii. Ranní porada rozhodla, že se budeme držet původního plánu a tím byla cesta po Maroku a nemá tedy cenu pokračovat za cenu buď rizika min nebo velké zajížďky a jízdy pouští bez paliva. Pojedeme s Jardou k Atlantiku, kde se on stáčí na jih po té zajížďce a my na sever procestovat v klidu Maroko. Loučíme se tedy se závodem ale už teď všichni víme, že se sem vrátíme zkušenější, lépe vybavení a pojedeme až do konce. Když ne za rok určitě někdy ano.

Dále jsme pokračovali po poušti a hlavně do hor Atlasu kde jsme jezdili ve výškách přes 2600m.n.m klouzali na sněhu nebo se hrabali blátem. Celkem jsme na motorkách najeli 6400km. O tom ale zase příště. Bohužel na cestě nás občas zastihli zprávy z dalšího průběhu soutěže a téměř všechny nebyly dobré. Postupné odpadnutí všech českých posádek kromě motocyklisty Ivoše Kaštana , který dojel na skvělém 38místě a to ve své kategorii asi ještě lepším to by ještě šlo ale smrt Grazianiho a hlavně Meoniho nás šokovala . Další zprávy o smrti lidí z doprovodu a dítěte dokazují, že je to opravdu tvrdá soutěž a je důležité vzít rozum do hrsti a zbytečně neriskovat jako jsme to někdy dělali i my.