Cesta do ráje aneb z Prahy do Cape Townu

TANZANIE

Silnice byla perfektní a vedla pod

Kilimandžárem

. Nebylo moc vidět, bylo zahaleno do hustých mraků. Jel jsem rychlostí cca 140 km/h a cestou opět potkával Masaje. Jeden mě dokonce stopoval, když jsem zrovna fotil opice a gestem naznačoval, že chce svést. Vezl jsem ho do 15 km vzdálené vesnice. Nechal jsem ho sedět na motorce a řekl jsem mu, že ho budu fotit. Okamžitě se začal hádat, kolik mu zaplatím. Vedle stál pán, který mluvil anglicky, tak jsem mu řekl, že chci za svezení přesně tolik peněz, kolik on požaduje za fotky. S kompenzací souhlasil a já ho vyfotil. Poprvé během mých cest 16 africkými státy, které jsem zatím projel, mě zastavili policajti na radar. Jel jsem na 50-ce 140, troubil jsem a vyhýbal se oslům, kozám a občas i člověku. Pravda, jsem fakt vůl, že jedu takhle, ale přesto, 10 USD, trošku moc, ne? Ha ha. „S účtem nebo bez?“ ,ptal se příslušník. Bez účtu. OK, tak to máme za 5 USD. Tak jsem mu je dal, dali mi vodu a Pepsi a pokračoval jsem dál stejnou rychlostí do další vesnice. U té prý bude zase radar a že prý tam čekají kolegové. Opravdu tam byli. Projel jsem 50-kou. V

Arushe

jsem vyměnil peníze a pořádně jsem se najedl. O park Ongorongoro jsem za 300 USD na den neprojevil zájem a jel jsem do Dar es Salaamu, největšího a zároveň hlavního administrativního města Tanzanie. V Daru se dobře shání víza do dalších zemí. Já je potřebuji do Malawi a Zambie. Do Namibie si vízum vyřídím v Lusace, v Zambii a do JAR jsem si je vyřídil už v Praze. V Daru se mi ale podařil ještě jeden velký kousek... Potkal jsem tady slovinského kamaráda Endyho, který je ze stejné vesnice jako já a tak pojede se mnou až do Kapského města. Jediná věc, co se mi na tom nelíbilo, bylo další zatížení motorky o cca 100 kg. Joj, jak zase potrápím ten svůj stroj. Dostane pořádný ceres hlavně v Namibii, kde nás čeká cca 2500 km šotolinových a kamenitých silnic. Jestli tohle vydrží, tak osobně napíšu do Munchenu. Druhý den jsme se aklimatizovali v Daru, protože Endy byl poprvé „venku z Evropy“ a měl šílený strach z černoušků, kteří "opruzují" každého bílého turistu. Občas se na ně musí skutečně tvrdě, jako na psa, ale oni se neurazí, jen se omluví a s úsměvem odejdou. To jsou zřejmě následky z dob bílých vládců, kteří s nimi takhle jednali (vyjebávali). Endy totiž nemohl uvěřit, že ho černoušek jen tak zastaví na ulici, popřeje mu hezký den, zeptá se ho, jak se má a odkud je atd. Není na to z Evropy zvyklý a nevěřil, že oni to myslí upřímně, měl pocit, že to něj jen hrají a Bůh ví, co asi po něm chtěj. No, naštěstí brzy změnil názor.
Večer jsme si užívali Dareských diskoték. Moc se nám tam líbilo a musím konstatovat, že jsem opravdu vážně uvažoval o tom, že moje další manželka bude černé pleti, jelikož takové "gazely" se mohou plně srovnávat z Naomi Cambel. A navíc, každá druhá nás balila a chodila se ptát na ucho, že nás moc miluje a co když by s ni něco nemohl....... Snad také poprvé v životě mi trhalo srdce, když jsem tak krásné ženy musel sprostě odhánět: "Vypadni krásko, já tě milovat nebudu, fakt, vypadni už a nech mě být" Vrcholem večera bylo, když jsem ze srandy řekl, "hele, já mám AIDS, takže jestli chceš, můžeme se pomilovat," a ona na to," já také, takže nám to nebude vadit, pojď, dej mi 10 USD".
Druhý den ráno jsme během 5 hodin získali vízum do Zambie a Malawi. Byla drahá, ale nic jsme nemohli usmlouvat. Na ambasádě jsme potkali 2 starší chlapy na motorkách. Jef a Nick byli z Jižní Afriky a jeli na BMW R 80 GS a Africa twin. Oni hrozně spěchali domů, za firmou a rodinou a tak jsem tomu nevěřil, že se vlastně budeme potkávat celou cestu do Lusaky. Pak, když jsem viděl jejich spěch, mi bylo jasné, že domů poputují ještě tak 20 dnů. Každých 50 km zastávka, štamprlíčko, pivko, hezká žena, cesta do džungle atd. Vesnice, kterou jsme navštívili, ležela nedaleko z Daru. Byla plná typických afrických domečků, do kterých jsme nahlíželi a pobývali v nich. Nádoby měli pěkně srovnané jak na zemi tak na stěnách, dřevěné postele byly svázané špagáty, na zemi byla udupaná hlína a v rozích byly povinně zbraně. Mačety, kopí, nože a taky občas nějaká zbraň. Chýše měly slaměnou střechu a většinou byly z bahna, slámy a kravího trusu. V kuchyňce na zemi bylo ohniště a na něm kotlík, ve kterém vařili. "Vzácné" hosty je třeba úctyhodně přijmout a tak nám připravili milé překvapení, převlékli se do jejich "kmenového" oblečení plných korálků, škeblí, provázků, šátků a krásně barevných oděvů a zatancovali nám. Pár mužů hrálo na bubny jak o život a každou chvilku je dali nahřát k ohni, aby se kůže napnula. Atmosféra byla okouzlující, cítil jsem se skvěle, věděl jsem, že právě opět prožívám jedno nádherné období svého života. Problémy zůstaly 10.600 km daleko, právě tolik jsem doteď najel a zhruba tolik mě ještě čeká do cíle. Byl jsem v půlce cesty, uvědomil jsem si, jak to vlastně rychle uběhlo, kolik bylo nádherných okamžiků, kolikrát bych málem naboural, kolikrát někoho přejel, spadnul, kolik jsem přejel slepic a jiných zvířat a jaké mám vlastně velké štěstí, že jsem tady, živ a zdráv a že mě BMW opět nezklamalo a to jsem ho proháněl pro neuvěřitelně hnusných silnicích. Všichni se divili a nejvíc já sám, že jsem ani nepíchl, ani nic nezlomil, neurval a motor si po celou cestu jen pěkně brumlal tu svojí, mě už dost známou "píseň boxerovou" Občas jsem "koně" objal, tajně jsem ho i políbil a zašeptal, jak jsem na něj hrdý. Samozřejmě tajně, aby si v okolí nemysleli, že jsem blázen. Jen tak dál, před sebou máme ještě skoro celý svět a do Prahy máme ještě tak rok a pul, a minimálně 60.000 km. Z

Daru

do

Mikumiv

to bylo zhruba 300 km. Mikumi je národní park, skrz který vede hlavní silnice směrem do

Zambie

nebo

Malawi

. Před parkem je velká cedule, která upozorňuje, že dalších 60 km hrozí střety se zvířaty a že je proto třeba dodržovat rychlost 60 km/h. Bylo hodně horko, proto jsme svlékli kombinézy, uložili je do vrchního kufru a v kraťasech se vydali na cestu. Jeli jsme pomalu a opravdu po několika km jsme blízko silnice zahlédli antilopy, o kousek dál žirafy a v dálce před námi, na silnici, se procházeli čtyři sloni. Zvířata nás pozorovala a my je. Jakmile jsem ale zastavil, rozeběhla se obvykle do lesa. Zastavit jsem ale tentokrát musel kvůli slonům, o kterých vím, že když ucítí vůni člověka, můžou být nebezpeční. Motorku jsem zastavil na kraji silnice tak, abych se v případě útoku mohl rychle otočit a zdrhnout. Sloni se zastavili a pozorovali.
Žirafy mně po chvilce pózování utekli také, jen antilopy se pásli dál. Konečně se sloni pomalými, elegantními pohyby odpotáceli k vodě a já pomalu projel blízko nich, vytáhl OLYMPUS a fotil je z různých profilů. Byl jsem unesen tou fantastickou atmosférou a přál jsem si, aby trvala věčně. Před odjezdem do Afriky jsem ani netušil, že uvidím buvoly, žirafy, opice, pakoně, lvy, slony, zebry, antilopy a to jen ze sedla motorky a že si ještě budu hrát na fotografa a fotit je tak, že na motorce budu vidět já a v pozadí tyto krásné klenoty přírody. Jo, věděl jsem, že tu šanci mít budu, když v Keni nebo v Tanzanii pod Kilimanjarem zaplatím za 2 denní exkurzi do parku s Landroverem a ostatními turisty, kteří si ještě v batůžku vezou sendviče a oblíbené pivko z Evropy a za vstup dám i 700 USD. Tady turisté nebyli, byli jsme sami, jen se zvířaty. A zadarmo. V campu jsme se seznámili s příjemným švýcarským párem s Landroverem. Byli to vcelku milí lidé a večer jsme spolu popíjeli pivo. Slečna, původem Italka, nám udělala vynikající špagety na které vzpomínám často. Jako správní a pedantní Švýcaři s sebou měli všechny ingredience, ledničku, vínko, olivový olej, na střeše teplou vodu na sprchování a dokonce i pračku na prádlo, která pere během jízdy, když na prášek a prádlo působí vibrace auta. Divili se, jak můžeme jíst místní jídla, jak se můžeme dotýkat místních lidí a jak můžeme jezdit do vesnic nebo s nimi dokonce spát v chýši. Nebylo jim také jasné, že jsem doposud nechytil žádnou nemoc, ani sračku, ani kde se myjeme, atd. Když jsem jim řekl, že jsem letos kvůli přetížení nechal doma i vařič a že mi občas nezbylo než pít vodu takovou, kde jsem ji prostě schrastil tak...."a ani sračka??" ptali se opět nevěřícně.
Po večeři, která mi sice po dlouhé době moc chutnala, mi nezbylo nic jiného, než jim za ni pěkně poděkovat, koupil jsem poslední rundu piva a odešli jsme spát. Neměli jsme si s nimi co dalšího povídat a vymoženosti jejich Landroveru mě zaujali jen ze začátku, ale bavit se o tom celý večer??? Silnice do Malawi byla asfaltová. Nejvíce mě potěšilo, když jsem na své helmě ucítil první kapky dešťové sezóny, která se pomalu ale jistě blížila. Věděl jsem, že o pár km dál na jih může být situace úplně jiná. A také byla. Pravdou je, že nás od města Makambako pralo týden, každý den několik hodin, a to slejváky silné jak za největších přeháněk v Evropě. Auta stála, stěrače na plno, louže zaplnily každou jamku, některé mosty přes řeky se pomalu ale jistě strhávaly a uplavávaly, stromy ležely přes silnici a občas jsem se brodil přes "jezero", dlouhé několik desítek metrů, kde jsem viděl jen podle stromů, kudy by mohla vést silnice. Oblečen jsem byl do dešťové kombinézy, na rukou jsem měl gumové rukavice, na nohou gumou potažené boty, helmu jsem si otevřel, abych vůbec něco viděl a jelo se. Bylo vedro a tak jsem promáčel oblečení i zevnitř, potem. Ve vesnici Chimala už to nebylo k vydržení a také jsme z některých barů slyšeli divokou Zairskou hudbu, honem jsme se ubytovali, dali sušit věci a vydali jsme se vstříc večernímu dobrodružství. Tancovali jsme, pili a seznamovali se. Tady nebyly ženy tak vlezlé, přesto jsem ten večer mohl být už 8x ženatý. Flora mi dokonce volala po mém návratu do Prahy a ptala se, kdy že si pro ni přijedu? Musel jsem těch piv mít dost, že já vůl jí dal číslo. Nebo mě něčím ten večer okouzlila? V

Mbeye

jsem se konečně zase dostal po dlouhé době k Internetu a napsal do článek do novin, kamarádům a rodině pozdrav, že žiju. Na mě čekalo 56 e-mailů. Venku zase lilo a tak jsem utrácel čas za počítačem.
Do Malawi vedla nádherná silnice nádhernou přírodou, vysokými horami a hezkými vesnicemi s milými lidmi. Vždy nám nabízeli bramborové hranolky. Živili se hlavně prodejem banánů, které sbírali hluboko v lesích. Povrchně před odjezdem jsem někde četl, že Malawi je příjemná země s příjemnými lidmi a proto jsem se sem tak moc těšil. Také jsem pevně doufal a věřil, že policajti nebudou tak otravní jako v Tanzanii. Dost často mě stavěli, kupodivu chtěli vidět mezinárodni řidičák. Na scénu vždy nastoupili tvrdě a autoritativně, ale už po chvilce jsem věděl, že to bude jiné, protože jsem vždy, když jsem tušil, že přijde na řadu ždímání peněz, včas skočil do řeči a pochlubil se, že jsem také slovinským policajtem a že mám dokonce 3 hvězdičky na košili. V tu chvíli se změnili, začali mě rukovat a objímát, a stalo se mi min. 3x, že po mě chtěli poslat BMW lodi pro ně. Pak jsem si spočítal, že by na ni chudák musel dělat zhruba 12 let a nic nejíst, nepít a neutratit prostě žádné peníze z výplaty. Samozřejmě jsem jim dal vizitku, trošku je předem připravil na cenu a teď čekám. Za celou cestu jsem platil policajtům jen dvakrát. Poprvé, když jsem přes vesnici jel zhruba 140 km/h a chytili mě na radar, což mě po dlouhém smlouvání stálo 5 USD a podruhé, když mě načapali na tržnici v

Dar es Salaamu

při vekslování peněz. Natáhli mě tak, že jsem za 100 USD dostal v přepočtu jen 16 USD a ještě jsem z toho musel dát policajtovi zhruba 3 USD, aby mě neodvedl. Byl velice agresivní, mával mi před očima pistolí a celistma. Veksláci samozřejmě utekli. Dodnes nechápu, jak se jim to povedlo, vždyť jsme to s Endym oba 2x přepočítávali. Hlavně, že jsem před Endym machroval, že tak zkušeného cestovatele a okrást ??? "Ty vole, jen se dívej a uč, jak se s nimi pěkně vyjebe" A Endy na to: "Prosím Tě pěkně, pojď radši do banky, já mám blbý pocit".

MALAWI

První dojmy v Malawi byly fantastické. Děti, muži, ženy, prostě všichni mi mávali podél silnice, zdravili, "Hello, mistr", a „sire“ a upřímně se usmívali. Je to velice chudý stát s malým přírodním bohatstvím, kde bývalý diktátor ždímal tento lid, kde mohl a stal se tak jedním z nejbohatších Afričanů. Lidé jsou tu opravdu skromní, žijí ve slaměných boudách, někdy jen v přístřešku udělaného z listí, často chodí roztrhaní a u dětí jsem opět zpozoroval nafouklá bříška. Ale s takovou laskavostí, upřímnými úsměvy a pohostinností jsem se zatím možná setkal jen v Súdánu a možná před lety v Iránu. Jo, tady je důvod, proč zůstat déle. Přírodních zajímavostí, parků nebo kulturních památek sice tady moc není, ale já jsem nejšťastnější mezi skvělými lidmi. A navíc tady mají snad druhé největší africké jezero:

LAKE MALAWI

, kde se chci koupat a chytat místní proslulou rybu JUMBO, která žije jen tady. Během koupání ve vesnici Chilumbe mi místní rybář prozradil, že mi hrozí "barhažie", druh mikroorganizmu, který se ti dostane pod kůži a .......začne tě žrát zevnitř. Ale teď prý to možná nehrozí, a že se on také koupal, takže...už jsem plaval v krásně teplé vodě. No, ale ten pocit fakt nic moc. V noci nás napadala hejna komárů. Jsme totiž v oblasti, kde již podél silnice upozorňovaly dopravní značky, že jsme v oblasti s obrovským výskytem malárie. Osobně jsem ji sice nikdy neměl, ale přesto jsem se této nemoci bál jako čert kříže. Vyloženě mě chytala panická hrůza, když jsem je večer slyšel létat kolem hlavy. Šéf kempu mi vyprávěl, že má každý rok nesčetně případů, kdy evropští turisté přijíždí kempovat a jsou večer na lehko, ba někteří spí dokonce na pláži a ráno se klepou a diví se, že jim je najednou zima a mají teplotu a jak mohl bodnout zrovna je, vždyť berou přece prášky!? …Mohl! Druhý den jsme opět potkali Nicka a Jeefa a dohodli se, že se s nimi sejdeme cca 400 km níže ve vesnici Nkotakota. Tam je prý hezký camp, ale že prý si musíme cestou ověřovat, zda stoji mosty, protože mají informaci, že jich bylo několik odplavených. Také části silnic a asfaltu bylo odneseny vodou a tak musel Endy občas šlapat pořádnou štreku po slizké cestě a hlubokým bahnem a já pomalu, s nohama na zemi projížděl velké louže. Gumy jsem měl na asfalt, protože jsem si drapáky šetřil pro Namibii. Do Nkotykoty jsme dojeli pozdě večer, všichni zničení, otrávení, hladoví a špinaví. Pár zasloužených piv nám bodlo. Měli jsme dost času, tak jsem mohl konečně načít otázku rasizmu v Jižní Africe. Zvláště mě zajímali odpovědi Nicka, protože jsem cestou zpozoroval, jak se choval k roztomilým černouškům. Stalo se, že jsme se v horách zastavili na pauzu a objednali si Colu. Tak jako obvykle se s námi začal bavit majitel chýše, ze které nám nosili teplé Coly. Já mu s radostí odpovídal na všechny dotazy a i jsme se spolu často smáli. Nick pil Colu, když se ho majitel zeptal, kolik jede jeho BMW, ale on ho seřval jako psa, že se ho nikdo na nic neptal a ať se příště zeptá, pokud chce mluvit ....Byl jsem z toho zaražený po celou další cestu. Teprve až tady u piva jsem ho požádal o vysvětlení, proč to tak bylo a proč sem tedy vůbec jezdí, když je nesnáší. Dlouho do noci mi pak vyprávěl o černoších v JAR, o systému, o Mandelovi, o cedulích v parcích "psy a černoši-zakázáno", ale ať je špinil jakkoliv, nepřesvědčil mě, že to je důvod k nenávisti. On nerozuměl mně a já jemu. Prý kdybych žil s nimi po revoluci 94, tak bych ho chápal. Do Černé Afriky prý jezdí jen kvůli krajině a OFF ROADU. Rozhodli jsme se s Endym, že tady zůstaneme pár dní, abychom si odpočinuli. Sice opět lilo skoro každou hodinu, ale potřebovali jsme odpočinek a navíc, v Malawi se velice těžce a špatně shání jídlo, kromě ryb u jezera a to byl přece také důvod. Další dny jsme se projížděli kolem vesnice, zajeli jsme se podívat do parku, zda něco neuvidíme, ale bylo moc vody a tak jsou zvířata rozprchnutá všude po lesích, nemají nouzi o vodu a tak je na obvyklých napajedlech uvidíte jen zřídka. Chtěli jsme vidět krokodýly, ale "nečekali na nás". Z hlavní silnice jsme zajeli několik desítek km do hluboké džungle, do vesničky, která ani nebyla na mapě. Věděl jsem, že hluboko v lese u řeky žije jedna, maximálně dvě rodiny. Po bahnité cestě plné kamenů, větví a hlubokých koryt, jsme se k nim po několika hodinách přece jen probojovali. Děti okamžitě začali řvát a všichni se schovali do lesa. Několik psů nás chtělo pomalu sežrat a ženy a muži jen seděli před boudami a otupěle na nás koukali. Dívali se velice nedůvěřivě, nedalo se vůbec poznat co si myslí. Podal jsem ruku nejstaršímu z nich, dětem jsem rozdal pár bonbonů a za chvilku se situace začala prudce měnit. Najednou byli všichni kolem nás, ptali se, zda přicházíme z

Lilongwe

, což je malawiské hlavní město. Nemělo cenu vysvětlovat, odkud a kam chceme jet a přikývli jsme. Nevěděli kde je Evropa, Amerika, věděli jen, že je to moc a moc daleko. Marta, která z nich mluvila nejlépe anglicky, se mě pak přece jen navečer zeptala, kolikpak km je Evropa od Lilongwe, tam už přeci byla, tam to zná, tak aby to mohla porovnat. Říkala, že do Lilongwe jí to trvá týden pěšky nebo 3 dny na kole. „Kolik je to tedy k vám, do Evropy?" Sám jsem na to byl v tu chvíli zvědav, podíval jsem se na tachometr. Ukazoval, že jsem od Prahy vzdálen zhruba 13.000 km. Martě jsem tedy odpověděl, že by na tom kole asi potřebovala nějaký ten den navíc. Chytla se jen za hlavu a rukou ukázala do dálky. Strávili jsme s nimi čas až do pozdního odpoledne, příjemně jsme si povídali. Fascinuje mě jejich způsob života. Hlavní starostí je postarat se o to, aby druhý den bylo opět něco k jídlu. Ne vždy se jim to podaří. Když je slabá úroda, jedí jen jednou denně a to nejdříve muži, potom ženy a na konci děti mají zbytky. Naštěstí mají letos jídla dost. Do vesnice, kde jsme měli postavený stan jsme se vrátili až za tmy. Těšil jsem se, že nám vesničané ugrilují slíbenou rybu JUMBO. Kolem nás poskakovaly děti, dotýkaly se nás, radovaly se a zpívaly. Co mě fascinovalo, byly jejich zuby, bílé jako sníh. Muž, který nás po vesnici provázel mluvil anglicky, byl příjemný, a věčně „vysmátý“. Vypadal ale velice chudě. Po večeři jsem ho pozval na pivko, ale vycítil jsem, že není ve své kůži. Začal být nervózní. Chytnul jsem ho kolem ramen a objednal mu pivo. "Ne, mistr, ne pivo, víš, já mám 7 dětí a jen málokdy se mi podaří nakrmit všechny žaludky mých dětí najednou. Prosím mistr, kup mi radši tu velkou rybu, co ji támhle prodává rybář a já budu radši!" Zamyslel jsem se nad tím, bylo mi ho v tu chvíli velice lito, protože jsem věděl, jak moc pro Afričana znamená, když mu koupíš pivo. A on dal přesto přednost rybě, která stála v přepočtu 13 Kč a byla 60 cm dlouhá. Mekekemu jsem pak samozřejmě koupil i to zasloužené pivo, a .....z vesnice bylo pozdě do noci slyšet zpěv a bubny. Druhý den jsme pokračovali na jih, směr

Zambie

. Na silnici už byl asfalt, míjeli jsme kaučukové a banánové plantáže, motorka si bzučela v nádherném rytmu. Endy a já jsme byli spokojeni. Spokojeni do doby, než začalo lejt a prát nás teplý tropický déšť. Pro tento případ jsem si z domova vzal všechny potřebné věci, protože Afriku snad nejde projet celou, aby tě neminula dešťová sezóna a počítal jsem s tím, že to přijde někde v Malawi. Tak je to tady v té pravé podobě. Silnice jsou plné vody, gumové návleky na boty, rukavice a samozřejmě kombinéza. Endy takovou výbavu neměl a tak byl chudák celý promočený, ale museli jsme jet, protože každý den se to zhoršovalo a čeká nás to pravděpodobně přes celou Zambii, což znamená odteď takový 2000 km pořádného každodenního mytí. Motorka najednou začala sama od sebe troubit a tak jsem uřízl kabel houkačky. Dostala se tam asi voda. Ani jsme neměli chuť ve dne moc zastavovat, protože neustálé svlékání a oblékání mokrého oblečení a kombinéz není nic příjemného, a tak jsme valili na hranice se Zambií. O téhle zemi jsem četl a slýchával jen to nejhorší a původně jsem se jí chtěl vyhnout a jet přes

Zimbabwe

, ale nakonec přece ... No, měl jsem obavy z lidí. Prý jsou agresivní, rasističtí, uřvaní, okrádají a ...."cože? Přes Zambii?? Jen tam ne!!", varovali nás dva Angličané už v Tanzanii.

Informace o redaktorovi

Igor Brezovar - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE