Cesta do ráje aneb z Prahy do Cape Townu

ETIOPIE

Posledních 150 km k Etiopii vedla prašná červená silnice plná šutrů a rolet. Na hranice jsem dojel k večeru a ubytoval se v první etiopské vesnici. Přál jsem si to, protože jsem věděl, že v Etiopii zase budou mít dobré africké pivko. Za velice jednoduchý hotel jsem zaplatil dolar. Začínalo se mi tu líbit. Hodně barů, ze kterých řvala pravá africká hudba. Také odhalené ženy jsem viděl naposledy v Řecku. Etiopky jsou známé jako jedny z nejhezčích v Africe a to mohu potvrdit. Světlejší než Súdánky, štíhlé a hodně dlouhé nohy. Hned se mi začaly nabízet a ani se jim nedivím, když mi pak jedna z nich prozradila, že dělá 6 dní v týdnu 12 hodin a bere 24 USD. Odemě chtěla 20 USD za sex. A připadalo jí to "skoro zadarmo". Etiopané jsou známí jako jeden z nejhrdších národů Afriky, jelikož jako jediný africký stát nikdy nebyli pod vlivem bílých nadvládců. V baru jsem se seznámil z mladým mužem, který byl velice příjemný a bavili jsme se docela dobře. Ptal se mě, jaký jsem ročník a já mu odpověděl, že 1973. "Cože?, to Ti je 22 let ?? To teda musíš mít víc, vypadáš starší." Jo, je mi 29, proč 22 ?? "No, 1995 - 1973 = 22" Nebylo mi jasné, co mi chce říct, ale pak jsme přišli na to, že u nich je místo 28.12.2002 datum 19.4.1995 a také jsem zjistil, že žádný nový rok neslaví a to se mi vůbec nelíbilo, protože jsem se již doma těšil na pořádnou pařbu někde u nějakého afrického kmenu, protože jsem věděl, že si Afričane na oslavu potrpí. A teď že nic nebude?? To teda ne, pospíším si do Kenye a mám před sebou cca 1500 km. No v Etiopii je k vidění pomalu jen příroda, hory, pár hezkých měst, dobří lidé, jinak nic moc, a tak to v pohodě zvládnu. Pasové formality jsem již měl za sebou, celní mě teprve čekaly o 30 km dál. Na cestu jsem se vydal brzo ráno a na celníky pak čekal stejně do 11 h. Prostě pán, který dával razítka do karnetu měl rodinné povinnosti. Do

Adis Abeby

zbývalo cca 950 km šotolinové silnice, kde jsem občas jel 30 km/h, jelikož bylo tolik kamenů, že jsem myslel, že se mi urve zadní kolo. Vyloženě to mlátilo až na doraz a mně se chtělo brečet. Po 3 hodinách jízdy, v

Gondoru

, jsem jako vždy kontroloval jestli mám doklady a zda jsou správně orazítkovány a hele, nemám pasport. Zrudnul jsem a začal hledat. Nebyl. Řekl jsem si, že mám letos obrovskou smůlu nebo myslím na jiné věci než bych měl a nic mi prostě nevycházelo. Co teď?? Zpátky na motorce nejedu, protože mi jí bylo líto a k tomu bych málem párkrát upadl, a připadalo mi to jako zbytečný risk. Šel jsem na policii, ať volají na celnici, a pas dají nějakému řidiči kamionu a ten mi ho přiveze. Telefon dneska nefungoval. Do prdele. V Gondoru jsem našel taxík, který mi slíbil, že trasu cca 400 km ujede za 7 h bez problému a že jeho Toyota brzdí, ani se nepřehřívá, jako ostatní. Naúčtoval mi 100 USD a jeli jsme. Po 13 hodinách dřiny s autem jsme dojeli opět do Gondoru i s pasem. Ztratil jsem den a Nový rok se blížil. Do Adisu cesta trvala 2 dny a jel jsem defacto celý den s přestávkama na hezkých místech a v motorestech. 14 h na motorce. Míjel jsem nádhernou přírodu, vysoké hory, kanyoni, skvělé lidi podél cest, kde jsem si všiml, že každý Etiopan má u sebe hůl, a také to, že nikdy nejsi v Etiopii sám. Kdekoliv v buši, na horách, v údolí jsem zastavil, tak se vždy našel člověk, který mne z dálky pozoroval, než jsem se na něj usmál, pozval mě k sobě a podal mi ruku. Anglicky mluvit ale neuměli. V Etiopii jsem jel ve velice vysokých výškách i 3500 m.n.m. a klima bylo velice příjemné. Nebylo ani horko ani zima. Ani s motorkou jsem v těchto výškách neměl větší potíže, spíše mně se dýchalo trošku hůře. Ve vesnicích mě vždy děti i dospělí "vítali" slovem YOU, na které jsem začal být alergický. Vždy zakřičeli „You, You“ a nastavili ruce, abych jim dal jídlo. Pamatuji si historku z hotelu, kde do mě hučel doktor, abych ho pozval do Evropy, že tady má 26 USD výplatu a že tak nechce žít. Pili jsme pivo a opravdu celé dvě hodiny do mě hučel jen to. Ano, pozval jsem ho, ale nedal si pokoj. Odešel jsem spát a v jednu ráno začal hystericky mlátit do mých dveří a brečet jako zbesilej, ať mu to znovu slíbím. Bál jsem se a zařval jsem, že zavolám policii. Řval dále. Tak jsem šel v pokoji k oknu a skutečně řval pro policii, ale nakonec se uklidnil. Myslel jsem, že na mě bude čekat ráno před dveřmi nebo že mi něco udělá s motorkou, ale nic se nestalo. Do Adisu pokračovala nesnesitelná silnice. Jel jsem pomalu. Dle mapy by už měl být asfalt, ale byly tu jen kusy asfaltu pár desítek metrů a snad by bylo lépe, kdyby vůbec nebyl. Divil jsem se, že jsem doposud nepíchl, neurval tlumič, dráty a vůbec, že motorka ještě drží pohromadě. Zlatá Mauretánie.

Adis

leží ve výšce cca 2800 m.n.m. a připadá mi jako větší vesnice, i když v centru města člověk vidí hezky oblečené lidi, elegantní ženy, krásná nová auta, pár moderních budov a obchodů, ale jinak... Typické africké město: bordel, žebráci, troubení, špína, každý jezdí jak chce, policajti pískají jak o život, jezdí se na červenou a chuligáni na tebe řvou a ukazují "Fuck off a you." V jedné ulici jsem potkal nešťastného Němce s Varaderem, který brečel nad předním kolem. Šutry mu ho totálně zdemolovaly a ve městě prý nemůže sehnat jiné. Prý neví co má dělat, tak jsem mu poradil, ať si napříště koupí BMW a teď ať mu to kolo někdo pošle DHL. Odpověděl ale, že prý to bude drahé a že si to nechá raději svařit někde v dílně. Bůh mu žehnej.
Kromě Internetu jsem v tomto nezajímavém městě neměl co dělat a tak jsem se vydal po již nádherné silnici na jih, k vesnicím, které jsem v Etiopii miloval. Nádherné kulaté chatrče, jako z pohádek. Příroda měnila barvu a přibývalo stále více stromů, trávy, kopců a zelenější barvy. Blížili jsme se k

Equadoru

. Po dvou dnech jsem si dal první jídlo, typickou etiopskou indzeru s bolonese omáčkou, z nějakého podivného zvířete. Trosku zapáchalo a pálilo, ale snědl jsem to. Zdravotní potíže jsem zatím neměl a to jsem nebyl ani moc opatrný. Bál jsem se ale neustále největšího afrického zvířecího nepřítele - komárů. Mazal jsem se, spal pod moskytiérou, večer jsem byl vždy v dlouhých kalhotách a rukávech. Dnes se slaví Nový rok a já mám před sebou pohodových 400 km asfaltu na Etiopsko-Kenské hranice. Jedu pomalu a flákám se. Silnice se opět zhoršila a já začínám být trochu nervózní, abych dojel včas na hranice. No jasně, že jsem nedojel. Zavřeli mi je těsně před nosem – v 18 h a já tam přijel o patnáct minut pozdě. Nepustili mě. Vysvětloval jsem jim, že tady nechám motorku, doklady, jen ať mě pustí přes rampu do Kenye, kde už probíhaly bouřlivé přípravy na Nový rok. Nepustí a nepustí. Nepomohl ani úplatek. Mermomocí jsem tam chtěl, vždyť tady bylo cca 22.4.1995 a nikdo o žádném novém roku nic nevěděl. Zůstal jsem v Moyale, v Etiopii, ubytoval jsem se, šel do vesnice do baru, kde nikdo o žádné oslavě nic nevěděl, v celé vesnici nebyl žádný bílý cizinec, abych se alespoň s ním opil a tak jsem se večer seznámil s zhuleným Rastafariánem, zhulili jsme se, trošku opili a v 9 večer jsem šel hodně unaven spát. Evropský čas byl o dvě hodiny méně. Bylo mi opět všechno lito a přišla deprese a .... vůbec, ...druhý den jsem se probudil do hezkého rána a vyjel do Kenye.

KENYA

Celní formality až na malé zdržení proběhli celkem v pořádku. Věděl jsem, že mám před sebou jednu z nejhorších a nejnebezpečnějších silnic na mé trase. Cesta vede buší, po bahnitých silnicích plných děr a louží, kamenů a stromů a navíc jede se v konvoji, protože kamiony často přepadávají somálští bandité s puškami. Tak trošku jsem se bál, ale zase jsem chtěl zažít nějaké vzrůšo a tak se provokativně ptám pohraničního policajta: "Musím jet v konvoji, přepadávají vůbec ještě??" "Tak, občas jo, naposledy 29.12., takže je to celkem nedávno, už by dnes asi nemuseli".
Vyjel jsem za kamiony a málem zapomněl, že musím opět vyměnit strany jízdy. Před lety v Pákistánu bych málem skončil pod kamionem. Na poslední chvíli jsem odbočil správným směrem. Jsme v bývalé anglické kolonii a čeká mě taková jízda až do Kapského města, pokud ovšem dojedu. Nebyl jsem si totiž jist, když jsem viděl, co mě čeká přede mnou. Kamiony jeli 40 km/h a já za nimi 5-20 km/h. Nešlo to rychleji. Tlumiče opět bouchaly, myslel jsem, že se mi každou chvíli urvou kufry, miliarda vibrací, motorka skákala z díry do díry, nořil jsem se do louží až po kolena a bál se, aby motor nenasál vodu. Byl jsem celý mokrý a špinavý. Příšerné slunce mi pařilo do hlavy. Vodu jsem měl sice s sebou, ale ta byla teplá. Spadla mi motorka. Neměl jsem sílu jí zvednout a tak jsem čekal, až pojede jakési další auto. Dojelo a lidé mi pomohli. Mokrý jsem byl i velkou vzdušnou vlhkostí. Do rovníku totiž nezbývalo moc. Cestou jsem míjel velbloudy, žirafy a antilopy, ale hlavně mě nejvíce zaujali Masajové. Největší africký kmen, oblečený v červených hadrech, obutý obvykle do nařezaných pneumatik od motorek, v ruce kopí, za pasem nůž a na hlavě a kolem krku nesčetně korálků z umělé hmoty. Ženy mají nahá prsa a kolem krku možná 50 náramků. Některé mají na hlavě i peří. Masajové jsou hodně hrdí a myslí si, že všechen dobytek na této planetě patří zrovna jim. Nebyl jsem na turisty navštěvovaných místech a tak jsem zřejmě pro ně byl stejná atrakce, jako oni pro mě. Fotil jsem je a oni mě žádali o další a další fotky. Fotili se i na motorce, hodně ji obdivovali. Občas jsem jejich vesnice míjel, občas se u nich zastavil, šel k nim, půjčil si oheň a kastrol, uvařil jsem polévku a pak jsme ji společně jedli. Měli radost, ale nerozuměli jsme si, protože nemluvili anglicky a jen se usmívali. Pokračoval jsem po špatné silnici. Do

ISIOLA

- asfaltu zbývalo ještě cca 400 km. V dálce vidím kamiony jak stojí ve frontě. Přiblížil jsem se a viděl jsem, jak se kolem pohybuje hodně lidi v kuklách a v ruce mají pušky. Jo, tak konečně asi zažiji pořádný průser. Prvnímu kamionu rozstříleli gumy, ostatní jej nemohli objet a tak jsme všichni stáli pevně na zemi a ruce vzhůru. Myslel jsem si v tu chvíli jaké mám štěstí, že mě před tím na to upozorňovali cestovatelé a já si pěkně schoval peníze do "trezoru" hluboko v bavorácké karosérii. Do peněženky jsem si dal 70 USD a pár šupů místní měny. Myslel jsem také na to, že i když by mi vzali moped, tak pochybuji, že ho budou umět ovládat, akorát po tý cestě. "Hello, mister" jsem slušně pozdravil nejodvážnějšího z nich, a "čekal" zpět vlídnou odpověď. Nic! Zkusil jsem ještě "Salam alejkum" a také nic. "Money, money, give me all money!!!" "Peníze, dej mi všechny prachy, slyšíš!!", zaslechl jsem ho křičet. Podíval jsem se na policajta vedle, který měl pušku odhozenou pryč a ruce také vzhůru. Jen na mě mrknul, ať ho poslechnu. Vzal jsem peněženku a než jsem ji stačil otevřít, tak mi ji vzal. "To je všechno??" divil se. "já je je jedu je je jen do Na na nairo bbi , a tttatam na mě čeká žena z pplnno penezz, a mužette jjit ssemnooou tttatam, a jjjá Vvám je dám .TTaddy mám jjen to.Všše utratill." Vzal prachy a peněženku odhodil. Udělal jsem dobře, že jsem měl 70 USD, protože kdybych řekl, že nemám nic, tak mi neuvěří a 70 USD jsou pro ně velké peníze a je logické že s nimi bych do Nairobi opravdu dojel. Díval se mi ještě do kufru, zaujal ho discman, ale nevzal mi už nic. Pustili mě. Řidiči a pasažéři zůstali a prohledávali je dál. Večer jsem dojel do Marsabitu unaven, vystrašen a špinavý. Udal jsem věc v hotelu, hoteliér volal na policii, ale už nevím, co se dělo dál. Ráno jsem opět viděl řidiče i lidi z našeho konvoje. Vzali jim některé peníze, pušky, elektroniku a pak se prý ztratili v buši. Děje se to běžně a i oni schovávají peníze do kamionu a používají stejnou taktiku jako já.
Z Marsabitu jsem vyjel již v 6 ráno a po celodenním trápení stejnou silnicí jsem se po 8 hodinách dopotácel do Isiola. Odtud by už měl být asfalt, alespoň pár tisíc km. Asfalt jsem radostí políbil ve společnosti lidí a jeden kluk se mě ptal, k jakému bohu, že jsem se pomodlil? "je to černý "bůh", jménem ASFALT. O pár km dále jsem skutečně zahlédl velkou žlutou dopravní značku:

EQUATOR

. Loni se mi to nepodařilo projet, protože mě to překazil čas a válka v severním Kongu, ale letos se mi ten sen uskutečnil. Fotil jsem o stošest a byl jsem šťasten. Fakt jsem byl šťasten. Kenici na mě působili různě. Ve vesnicích byli milí, nevlezlí, ochotní bavit se o politice, o životě, měli přehled o Evropě, o kultuře, sportu, autech atd. Ale jakmile jsem se blížil k nějakému turistickému bodu, tak se z nich stali drzí obchodníci přesvědčující, že ten jejich výrobek je nejlepší a nejlevnější. Dobře tady funguje Safari turistika. Ale na tu jsem se v Keni z vysoka vyprd, protože to je dělané pro turisty, kteří si sem přiletí v letadlech a pak si v klimatizovaných landroverech odjedou v bílých košilích na safari, platí za to 300 -700 USD za 1, možná 3 dny. Já ale vím, že všechna zvířata co oni, uvidím cestou po Tanzanii a Zambii a když ne, tak v

Namibii

určitě. Co se týká parků, je Namibie o hodně lepší a hlavně levnější, takže turistická a jinak pěkná Kenyo: „Sbohem jindy, možná v důchodu a to sem asi přijedu se SIM landroverem, jasně že klimatizovaným." O několik dnů později, jsem dojel do Tanzanie.

Informace o redaktorovi

Igor Brezovar - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE