Cesta do Kamerunu na motorce

Ráno v osm jsme již měli výstupní Beninské razítko a do 20 km vzdálených nigerských hranic se jelo po šotolinové cestě plné děr a hrbolů. Litoval jsem motorku co všechno musí vydržet. O hodinu později jsme "přiskákali" na hranice. Celníky jsem nenašel a přechod byl uzavřen. Vstoupil jsem do budovy a zařval. Probudil jsem celníka, který polehával na sofa v koutu tmavé místnosti. Otevřel bránu a úřadování začalo. "Víš, tady projede denně tak pět vozidel, a tak nemám co dělat, proto spíme. Jo, turista tady již pár let nebyl" Hned jsem nahlásil, že tam přijede také Japonec Yuishi na Hondě.
Chtěl po nás očkovací průkaz, carnet a pas. Nastal problém. "Není razítko a tužky. Asi ho má šéf v 150 km vzdálené vesničce". To ASI my tam nesedělo. Tušil jsem, že chce "podmáznout", ale řídil jsem se návodem kamaráda, že nikdy nedej vědět, že spěcháš!! "Nevadí, můžeme tady postavit stan a přespat, snad do zítra razítko přijde, ne?" Samozřejmě se po 20 min razítečko našlo. Vrátil nám pas a nesměle se ptal, zda by se našlo něco pro něj. Dal jsem mu tužku a v očích jsem viděl zklamání. Jeli jsme rychlostí asi 5 km za hodinu. Motorka skákala z díry do díry, tlumič narážel někam pod zadek, spojka trpěla a nejvíc trpěla Irenka a její záda a ruce, protože rovnováhu chytala rukama. Držela se tak, že ji večer bolely svaly na rukou. Občas jsem stál, abych tlumil nárazy. Prach se nám zažíral pod kůži a až do slipů. Bylo strašné vedro. Kanystry s benzínem a vodou jsem měl plné. Před sebou máme ještě cca 210 km takovéto cesty. Denně jsme najeli 40-50 km. Cestou jsem vymýšlel, co říkat policajtům na stanovištích, které byly každých cca 50 km po celé Nigerii. Vymyslel jsem dokonalý plán, o kterém jsem později vyprávěl bílým kolegům v Nigerii a Kamerunu a všichni se smáli a nemohli uvěřit. Uvedu příklad, který se stal zrovna po 50 km u prvního stanoviště na této silnici. Malý, drzý a černý jako uhlí, s kalašnikovem v ruce si vyžádal pas. Ptal se mě na povolání (jako všude během celé cesty od Maroka). Odpověděl jsem, že jsem policajt. Hned se zajímal jakou mám hodnost, tak jsem mu odpověděl, že mám na starost korupci. Obvykle to stačilo a led mezi námi byl probourán. U něj to ale nestačilo. "A co takhle nějaký dolar od Slovinské policie pro Nigerijskou, nebyl by? Jsi bílý a určitě tě poslala vláda na špionáž fotit mosty, továrny, trhy, silnice. Kdo jiný by jel na motorce jen tak na dovolenou a zrovna do Nigerie, co??" A tak jsem vždy využil osvědčenou lež: "Ano, měl jsem pro Vás peníze, ale v Beninu nás totálně vykradli a vzali nám všechny šeky i hotovost. Dva dny jsme už nejedli, nemyli se, benzín mám jen na 200 km. A prosím, neměl byste trošku vody? Ano, vodu nutně potřebujeme, a budu rád i za nějaké jídlo." Ukázal, ať zaparkujeme před chýší a počkáme. Šel do vesnice pro šéfa policie. Za 10 min se vrátil i s generálem. Vysvětlil jsem znovu problém. Mr. Christopher nás pozval do chýše, dal nám napít, svolal všechny přítomné policisty a něco jim říkal v místním jazyce. Když jsme po půl hodině jedlí pořádně pečenou ovci a pili pivo, tak mně bylo jasné, co jim říkal. Přikázal, abychom postavili stan u chýše. Večer nás zrovna Filip, ten co byl na začátku nejnepříjemnější, pozval na pivo. Vypili jsme každý asi tři, v noci jsme se doposud nikdy necítili bezpečněji než v přítomnosti 7 policajtů, kteří měli přikázáno postarat se, ať se nám nic nestane. Ráno nám Mr. Christofer přinesl vodu a 1000 Neira. Vzali jsme je. Vysvětlil jsem mu, že máme pouze kreditní kartu a v džungli bankomat nenajdeme a slíbil jsem, že peníze vrátím jeho sestře, v 950 km vzdáleném Ikok-u. Napsal mi adresu svojí a sestry a hlavně mi napsal triumf pro všechny další policajty a vojáky domáhající se peněz. Tam stálo, jaké máme problémy a v případě nějakých dalších dotazů, ať volají přímo Mr. Christophera. Tento glejt nám moc pomohl na dalších policejních stanovištích. Po celé Nigerii jsme díky tomu mému "povolání" a mému lhaní neplatili ani cent. Dokonce na jihu, před Kamerunem, nás již poněkolikáté zastavila mafie s lanem a prknem plném zatloukaných hřebíků. Prkno i lano bylo nataženo přes celou silnici. Po skončení mé prolhané povídky o přepadení (teď už z nigerijského města LAGOS), se nám kluci omluvili, dali nám napít a fakt jim to bylo líto. Dokonce zazněla věta: "Je nám to líto, prosím buďte opatrní, víte kolik je tady takových podnikavců jako jsme my, prosím buďte fakt opatrní. Šťastnou cestu." Pod helmou se mi chtělo brečet, samozřejmě smíchy. Anebo před Calabárem, nás opět stavěli. Prý jsem jel rychle. "Nejel, protože nad 80km/h se mi přehřívá motor." "Aaa, ok! A co brzdy, ty tedy nemáš v pořádku, když jsi zastavil až po 100 m". Samozřejmě, kvůli němu si přece nebudu ničit destičky. Vzal jsem ho na zadní sedadlo, přidal plyn a v 80km/h zastavil tak, že málem vyletěl. "Good break, good, very good!! A co takhle hasicí přistroj, máš?" Jasně, že ho mám a ukázal jsem přivázaný spray na nafukování pneu. "Ok, vidím, že spěcháš, budu přímý, máš nějaký dolar pro nás?" Dopis byl a dolar opět nebyl. Tu špatnou silnici jsme projeli za čtyři dny. Často jsme museli s domorodci upravovat mosty a často jsme se brodili koryty řek. Nejvíce nás jednou rozčílilo, když spadlo jedno auto napůl z mostu, protože se zlomily prkna a my museli čekat až do večera, než ho vyhrabou a jet po Nigerii v noci. Bylo to jako táhnout peněženku za provázek po Václaváku. V noci jsme jeli asi hodinu do nejbližší vesnice. Když byl most nebo jízda řekou, Irenka vždy raději vystoupila. Po té Africe nachodila km jako nikdy před tím. Někdy mně přinesla sladké ananasy, které cestou posbírala. Do

Calabaru

zbývalo cca 700 km. Cesta byla sice asfaltová, ale často v ní byly velké díry, takže jsem stejně nemohl jet rychleji než 60-80. Občas jsem nečekaně vjel do díry a pak jsem s hrůzou a se strachem zjišťoval, zda se nic nezlomilo, neurvalo nebo neztratilo. Vše bylo zatím OK, vždyť mám motorku dobře připravenou a hodně zesílenou. Na jihu opět začalo tropické pásmo, opět jsme se potili a byli úplně promočení. Posledních 200 km před Calabarem začala konečně nádherná silnice mezí palmovými lesy. A mohli jsme jet i 140km/h.
Ráno v 9. hod. jsme už otravovali na kamerunské ambasádě. „Ano, bude to brzy, vždyť jste první na řadě. Připravte si 98 USD, a bude to“. V 16.15 jsme konečně obdrželi vízum a téhož dne vyjeli na 250 km vzdálené hranice s Kamerunem, protože Ireně již končilo nigerijské vízum, ale hlavně jsme chtěli co nejdříve ven z tohoto zkorumpovaného státu. Cestou jsme se zastavili ještě u sestry Mr.Christophera. Na hranicích šlo všechno dobře, kromě karnetu jsem musel jít orazítkovat komisařů na dům, kde právě s celou rodinku a psem večeřel na zemi. Olízal si prsty, vzal razítko a popřál šťastnou cestu. „Welcome in Kamerun“ na nás již z dálky volali celnici. Bylo mi hned jasné, že to bude pohodová země. Jediné, čeho jsem se ten večer obával, byl déšť. Málokdy se v Evropě vidí takový slejvák jako v Africe. Tady, když prší, tak to stojí za to. Šotolinové silnice jsou v momentě plné vody, protože jejich neprodyšná půda špatně vpíjí vodu a tak jsme byli za chvíli totálně promočení. „Jak to, že prší začátkem března?“ udiveně jsem se ptal. „No, je pravda, že je trošku brzy, ale dešťová sezóna právě začíná. Jsou to první deště!“ Měl jsem trauma, protože nám do

Dualy

zbývá 900 km a z toho cca 400 km lesní cesty pralesem, samozřejmě bez asfaltu, plné děr a kanálů, po kterých v období dešťů stékají proudy vody. Už když mně Youischi v Togu ukazoval fotky kamerunských cest z jeho minulé návštěvy Kamerunu, zhrozil jsem se. Youischi mě tenkrát uklidňoval: „Neboj se, Igore deště přijdou až za měsíc a půl, a Ty už budeš v tu dobu doma, v Evropě. Já si ale pamatuji z loňska, že třeba první úsek cesty, kde není asfalt, jeli kamiony vzdálenost 100 km 13 dní, protože museli kopat kanály a díry, aby voda vytekla. Já jsem to buď objel nebo jsem občas uzavřel výfuk a oba ventily a motorku tlačil pod vodou tak, že nebyly vidět řídítka, takže fakt, žádný strach, tebe to mine. Mně to tenkrát trvalo 5 dní neskutečného makání“ . Opět jsem mu poděkoval za povzbuzující slova. To je ale velký průser, protože za 7 dnů máme s Irenkou let z Dualy a musíme tam ještě dojet a hlavně najít transport pro motorku. Celník a vesničané mě ubezpečovali, že je to první déšť a když ráno vyjedeme kolem 9. hod. ráno, bude cesta ok. Alespoň nebude prach !
Kamerunské uvítaní bylo doposud na cestě nejlepší. Všude veselí lidé, všude řvala africká hudba, všude se pekly kuřata a ovce a vůbec, lidé nebyli vlezlí a bavili se konečně také o něčem jiném než jenom o motorce a o penězích. Samozřejmě i tady jsem byl „policajtem“, ale jen dopravákem…… Ráno v 9 hod. jsme skutečně vyjeli a opravdu byly cesty jen lehce namočené, kromě pár kanálů, které jsme lehce přebrodili. Cesta i tak ubíhala zhruba 100 km za den. Pršelo každou noc, ale ráno bylo vždy svěží a krásné. Projížděli jsme skutečně zajímavou přírodou. Nejhezčí lesy a nejvíc zvířat jsme míjeli právě na této trase. Po třech dnech jsme se dostali na asfalt. V tu dobu už pršelo i přes den a to velice silně. Neměli jsme na výběr. Museli jsme jet. Do letu nám zbývaly čtyři dny.
V Duale jsme našli “moji“ předem doporučenou lodní společnost sice stěží, ale o to jsem měl větší radost, když mě Švýcar, ředitel společnosti sdělil, že půjdeme ihned udělat bednu na motorku, protože se motorka může nalodit již zítra. Všechno mi zorganizoval a ujistil, že se švýcarskou společností nemusím mít o motorku vůbec strach, ale s africkýma to je prý velký risk. Také jsem si pořádně oddechl, když jsem ve společnosti viděl bílého a německy mluvícího p. Knoepfliho. Při nalodění musí mít motorka prázdnou nadrž a tak jsem nechtěl tankovat i když mi žlutá lampička svítila již 140 km. Myslel jsem, že těch 20 km po Duale ještě vydrží, ale přepočítal jsem se. Dopadlo to tak, že mně asi 15 černochů tlačilo asi 3 km po hlavní ulici do truhlářství, kde mi udělali bednu. Neměl jsem drobné a tak jsem dal peníze dvěma nejstaršíma z nich. Poprali se mezi sebou do krve a tak jsem té slabší skupince zaplatil znova. Cesta skončila. Dva měsíce uběhly hrozně rychle. Byl jsem nesmírně šťasten, že jsem překonal bez problémů jednu z nejtěžších etap při mé cestě kolem světa. Příští rok mám v plánu „dodělat„ ještě východní a jižní Afriku a potom již někde na druhém konci zeměkoule čeká

Austrálie, Indonézie, Thajsko, Japonsko

a konečně opět Praha. Samozřejmě že všechny mé další cesty podniknu na BMW a tak doufám, že to kluk vydrží. Na téhle 13.000 km dlouhé cestě vydržel vcelku bez problémů. Odešlo ložisko, ale myslím si, že na cestách dlouhých cca 4000 km po Sahaře, přes kameny, řekami, kanály a hlavně po dírách v asfaltu a to každý den a bez servisu... myslím si, že to klukovi prominu a slíbil jsem mu, že na další cestu ho před odjezdem dám na servis alespoň na základní prohlídku. V Duále jsme spali v námořnické misii s bazénem, kde jsme se zbytek dne váleli na slunci a já zářil štěstím, že jsem to dokázal. Přiznávám, že jsem se té cesty trochu bál jednak z důvodů politické nestability v těchto končinách, na 90% jsem si byl jistý, že mě okradou, že chytnu minimálně malárii, když už nic horšího, že mi možná znásilní ženu. Tuaregové na severu se velice rádi násilím domáhají vozidel (časté případy), celkově jsou černoši mírně rasisticky naladění proti bělochům, bál jsem se technických problémů s motorkou... ale nic, prostě nic z toho se nestalo. Díky Bohu nebo snad škoda? Nezažil jsem zase pořádné „vzrůšo“! Ne, je to tak v pořádku, co vlastně ještě chci?? Jsem také nadšený z mojí ženy Irenky a přímo zářím štěstím, že ji mám. Promočená deštěm, zpocená, tři nebo čtyři dny nemytá, unavená, do krve poškrábané ruce a kolena ....ani jednou mě neposlala nikam, ani jednou nebyla naštvaná a divím se sám, že jsme se ani jednou nepohádali. Často jsem já byl ten, koho bolely záda, kdo už nemohl stát ani na nohou, kdo měl neustále žízeň a zbytečné starosti. To, co se mnou dokázala, dokáže jen málo žen. Je to statečná žena a zadní sedadlo je i na další cesty již obsazeno. To je jasné, že jen pro ní. Irenko, děkuji ti moc za podporu.

Informace o redaktorovi

Igor Brezovar - (Odebírat články autora)