Around Afrika stage III

4.4.2015

Kluci šli včera večer do Jazz baru. Samozřejmě ve zdejším podání reprodukovaná hudba na full je po prvním pivě vyhnala. Ráno jsem si troufnul lehce posnídat. Při pohledu na oblohu jsem si pomyslel, že by se mohlo trochu oteplit. Na jízdu je to tak na hraně. Projíždíme horami a po ujeté stovce padáme níž a otepluje se. A najednou by jsme radši ten fresh vzdoušek, který nás doteď provázel. Aby toho bylo dost zmizel i asfalt. EU tu buduje silnici a lidí skutečně ubylo. Jen Masajové a jejich dobytek. Navíc taky natahují ruce chtějí peníze nebo jídlo. Stavíme se v jedné vesničce, vše se zdá ok. Usměvavá černoška v obchůdku nám dala tři vody a my oddychujeme. „Koukám že tu prodává i ohnivou vodu“ říkám klukům a pak se vše vysvětluje, první nadranej Masaj a venku se schrocují další. Mají každý malou pet lahev od limonády a prodavačka jim do ní odléjvá ohnivou vodu, podle toho kolik peněz mají. Pak jsem si prodavačku vyfotil a začala se chovat jako ti u silnice „give me money“ mlela pořád dokolečka. Rozhodli jsme se k přibívajícímu počtu klátících se pastevců vypadnout. Pak na nás vychrlila za vodu 500 šilinků. Což je dvojnásobek. Zbyněk řekl dám ti maximálně 300 a už tahá bankovky. Omylem ke třem stovkám vytáhl ještě 50 a ta potvora jak se tu ploužila, byla najednou rychlá a skočila mu po bankovce. Zbyněk ucukl a povídá tu ti nedám už z principu, nazdar. Pak už následovalo jen hltání prachu až do města Marsabit. Marsabit je taková zaprášená díra. Vzhledem k celkové nebezpečnosti severu Keni a navíc přiostřením situace kvůli teroristickým útokům tady na severu, jsme si našli hotýlek. Na zdejší poměry dobrý. Dokonce i s restaurací. A zítra se budeme snažit přehrknout těch zbývajících 250 km na hranice. Doteď nás policie nestavila, ale tady už ano a četnost se zvýšila. Dělají jim tady na severu problémy teroristi ze Somálska. Před dvěma dny vtrhli na universitní kolej čtyři útočníci a postříleli 147 lidí. Navíc si vybírali ty, kteří neuměli číst v koránu.

5.4.2015

Ráno jsme se rozloučili po snídani v Hotelu JOY JOY a vydali se urvat zbývajících 250km na hranice. Obydlenost je zde malá, ale kohokoliv z lidí potkáme, žebrají a nebo dělají nám nepříjemná gesta. Částečně po asfaltu a částečně offroad jsme po poledni na hranicích. Zdravotník nám změřil teplotu a založil do pasu papírek „NO EBOLA“ abych řekl pravdu drobet jsem měl strach, abych neměl po odeznívající nemoci zvýšenou teplotu, asi by byl problém navíc. Naštěstí jsme prošli všichni. Pak jsme si museli hodinku počkat na úředníka, který byl na obědě a mezitím nás zpracovávají místní veksláci a nabízejí výměnu peněz. V tom se vyžívá Zbyněk a smlouvá cenu, abychom měli alespoň na dnešek na ubytování a jídlo. Nejlepší hláška veksláka na Zbyňkovu další úpravu kurzu bylo, že tak to není možné. Zbyněk mu odvětil, že se tedy podíváme v kanceláři na kurz na internetu a pak uvidíme. Rychlá odpověď byla na místě „internet lže“. Nakonec ještě zkusil pár tahů, ale stejně si moc nepolepšil. Po úspěšné transakci přichází úředník a dává nám razítka do pasů. A ještě by jsme měli s karnetem od motorek na celnici, ale tam nám pobuda spící v bordelu u vchodu řekl, že je neděle a nikdo nepracuje. Rozhodnutí je jasné, pojedeme dál. To, že nebudeme mít oražený karnet, je pro nás jen dobře. Ještě chceme natankovat, ale nikde nemají benzín. Nechápeme kde tankujou všechny ty motorky co tady jezdí, ale něco ještě máme, tak pokračujeme. Asi po pěti km nás zastavuje hlídka a chce jakési potvrzení od motorky, zkoušíme dát to, co nám zbylo z Keni, ale neprochází to. Máme se vrátit na hranice. Vymlouváme se, že tam nikdo nepracuje, ale policista říká, že tam zavolá a úředník tam přijde. Takže jedeme rozbombardovaným asfaltem zpět a zvykáme si po měsíci řízení vlevo na evropské pravostranné řízení. Když jsme přijeli na celnici, ten pobuda co se tam válel už je v pozoru a oblečenej. Vyklubal se z něho hlídač. Nakonec přichází jeden úředník a tím mu konečně zavřel hubu s jeho „jděte pryč, je neděle, přijďte zítra“. Horší je, že jsme museli vydat karnet a motorky mají oražený vstup, což nám drobet komplikuje situaci. To ale teď nemá cenu řešit. Ještě se zastavíme na výborném obědě. Cenově přívětivé a velice chutné jídlo nás potěšilo změnou od smažených kuřat z předchozích zemí. A na zbytky už tu čeká žebrák, majitel ho vyhání ať si počká venku a až dojíme sesypává mu zbytky do igelitky a podává mu je. A pak už následuje hltání děravého asfaltu a rozestavěné úseky silnice až do města Mega, kde až za soumraku nacházíme ubytování.

6.4.2015

Ráno jsme se vypakovali z městečka a rozjeli se na dnešní naplánovanou trasu asi 250km, zpočátku cesta ubíhala dobře, ale asfalt skončil a my lítali mezi dírami a po sto kilometrech jsme přijeli do města Yabello, kde už nutně potřebujeme natankovat. Zajímavost Etiopie je, že pro bílý benzín není a posílají nás pryč, na třetí benzíně jsme tak naštvaný, že si dojdeme pro Policistu. Situace se nezměnila, Policista nemá absolutně žádnou autoritu. Je to jednoduché, bílým prodávají překupníci za vyšší cenu samozřejmě, takže nacházíme překupníka a kupujeme 75litrů benzínu. Cena je domluvena a naléváme do nádrží, když jsme zaplatili ještě po nás chce peníze černoušek, který naléval do nádrží. Ptáme se proč? Prý že nám pomohl. S úsměvem mu říkáme, že pomohl svému bossovi, ať mu zaplatí on a odjíždíme. Pokračujeme do dalšího městečka a dáváme si oběd, protože jsme snídali jen sušenky. Z pokřikování dětí „hej you“ nás za chvíli bolí hlava. Tady naštěstí majitel restaurace udělá pořádek raz dva, ale po cestě je to jen ju,ju,ju,ju,hej ju. Navíc různé posunky, nebo v horším případě po vás děti hází kamení. Celkový dojem z Etiopie zatím není o moc lepší než v Keni. Je pravda, že heslo „dej mi peníze“ je tu míň časté. Cesta dál moc neubíhá a navíc jsme se museli schovat před deštěm pod přístřeškem u Banky. Manažer banky neotálí ani chvilku a vybíhá k nám. A co myslíte, že byla jeho první otázka? Máte dolary? Když je po dešti rozhodujeme se, že toho dnes máme dost a jdeme hledat ubytování místní ubytovna má plno další je až v šest kilometrů vzdáleném městečku Dilla, kam přejíždíme. Opět klasický problém se stupidním recepčním. Mají pokoje s dvojpostelí, takže chceme dva? A on pořád počítá tři lidi a tím pádem tři pokoje, nedokáže to pochopit, že se vyspíme dva na jedné posteli. Nakonec volá Bosse a ten jen kývne a řekne OK dva pokoje jim stačí a je hotovo a vyřízeno. Domluva tady celkově chce pevné nervy. Dnes jsme za celý den natočili na tachometry 320km.

7.4.2015

Dnes ráno jsme posedávali na hlavní ulici a u sympatické prodejkyně čaje a kávy si dávali snídani. Pozorování cvrkotu města má také svoje kouzlo. Kousek vedle černoši mastili ping pong a tak jsme se na pár minut přidali. Netušili jsme že ti hajzlové to využijou k tomu, aby si pak řekli o peníze za hru. Chvilka dohadování a nakonec jim dává Zbyněk něco, aby neřekli ale rozhodně ne ten nesmysl co chtějí. Než jsme se odtud vykopali na motorky, bylo skoro deset hodin. Po výjezdu z města se povrch mění na tankodrom. Zoufáme my i motorky. Odpoledne jsme se zastavili na čaj a potkali člověka na kole. Němec žijící v Itálii si šlape Afrikou. Jeho věk je dost neidentifikovatelný, ale rozhodně přes padesát let. Tělo má jedna šlacha. Bavíme se sním o našich plánech a vyplouvají na povrch další problémy s dalším pokračováním až domů. Tím pádem zůstává plán č.1 odletíme z Addis Abeba a z domova připravíme další a poslední část této eskapády. Zítra se budeme snažit dojet do Addis a najít ubytování pro naše motorky.

8.4.2015

Posledních 120 kilometrů do Addis Abeba je v podobě zuřivého boje s náklaďáky a autobusy. Jak se přibližujeme k městu všechno houstne a utahuje se. Z nás stříká adrenalin a pot až nakonec přijíždíme k ubytování o kterém nám řekl včera Němec na kole. Dali jsme si oběd a domlouváme s majitelkou „Holland House“ ubytování a nakonec i ubytování pro naše stroje. Sice placené, ale zkusili jsme i jiné místo a taky chtěli peníze. Plán je takový, že se vrátíme v září a dojedeme zbytek cesty domů. Přemýšleli jsme i o variantě dojet to teď rovnou. Ale nejsme schopni vyřídit všechny potřebné doklady v rozumném časovém horizontu. Každopádně jsme rádi že jsme to zvládli. Najeli jsme skoro 10 tisíc kilometrů a to je slušná porce.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE