sumoto_leden



Around Afrika stage III

Kapitoly článku

28.3.2015

Ráno mě vzbudili až taxi přivážející děvy z noční směny. Pomalu vstávám, vychází sluníčko a je šest hodin. Postupně všichni vylézáme, balíme a chystáme se k jezeru Tanganyika. Počítáme za kolik natankovat, abychom měli ještě na jídlo. Ještě jsme se rozhodli, že najdeme tady ve městě moto muzeum na které jsme viděli před městem poutač už včera. Po chvilce divočení po prašných cestičkách muzeum nalézáme. Mají sice ještě zavřeno, ale prý nás pustí a správce nás upozorňuje na zákaz fotografování. Zbyněk pronikne vpřed a zjistí, že v muzeu nic s moto tématikou není. Jen předci a vykopávky po neandrtálcích. Pro jistotu se ptáme jestli je tu něco s motoristickou tématikou a odpověď zní“ Jedno auto mají v muzeu v Liwingstone“. Tím naše chuť na návštěvu opadá a rozhodujeme se, peníze si radši prohnat nádrží. Nabíráme směr Tanganyika. K jezeru dorážíme bez problému a dáváme si piroh se zapečeným masem. Nemají vodu, tak se vydávám dál po městě. Prodejen jsem navštívil několik a všude mají jen Colu a jiné slazené limonády. Nakonec ale snaha je korunována úspěchem a můžeme si nalít camel bag. Ještě objedeme část jezera a vracíme se zpět do Mbala kde jsme spali, odtud totiž vede cesta na hranice s Tanzanií. Asfalt skončil dva kilometry za městem a navíc zase začíná pršet. Navlékáme se do dešťovek a jedeme offroadem dál. Přeháňka byla silná, ale krátká a po 25 kiláčcích jsme na hranicích. V budce pro výstup nikdo není, jen nějaký poskok a říká, že nám tu nikdo pasy neorazí, protože razítko mají v Mbala odkud jsme přijeli. Podívali jsme se na sebe a projeli kolem branky v jinak nepropustné hranici a brali tím náš výstup ze Zambie za vyřízený. Když jsme hodili pasy na stůl úředníkovi na hranicích Tanzánie, zalistoval a odvětil, že nám nemůže potvrdit vstup, protože nemáme ukončený výstup z předchozí země. A nám nakonec po všem rozčilování nezbylo než se otočit a znovu se vrátit do Mbala, kde nám úředník dal razítko a my se zase tím samým offroadem vrátili zpět, kde jsme po dalším papírování konečně vjeli do Tanzanie. Ptáme se na asfalt a že, prý za padesát kilometrů. Aby toho dnes bylo dost, ztratil se nám Poubes. Snažíme se dedukovat, jestli jel špatně po znatelně lepší cestě. A po všech úvahách odbočujeme na rozcestí na tu horší a delší, ale zato správnou cestu. Drobet jsme si zajeli a po hodince bloudění mezi chatrčemi, jsme se napojili na cestu, ze které jsme předtím sjeli. Na rozcestí nás zastavili dvě policistky a hned odkud jsme a jestli pro ně máme dárek a nakonec, jestli by nebyly nějaký dolary. Zbyněk říká, jestli mají bankomat po ruce, tak není problém. Samozřejmě si jsme jistí, že tady bankomat nehrozí. Joke byl odhalen a Zbyněk ještě přitvrzuje na humoru a naznačuje jí že, tady si může kartu akorát tak projet mezi nohama. Náhodný kolemjdoucí, znatelně bystřejší než policistka zaregistroval situaci, kdy Zbyněk provedl platbu kartou v policistky mezinoží a chláme se div mu kolo ,co tlačí z rukou nevypadne. Policistce to konečně taky došlo a otočila se na něho a svojí autoritou ho umlčela jediným pohledem. Chlapík sklapnul a pokračuje v chůzi, jako by nic. Policistka se kupodivu ani neuráží, ještě nám píše tel. číslo a že, jí máme zavolat až tu zase budeme a ,že nás naučí Svahilsky. Když už nic víme že „HAKUNAMATATA“ znamená, žádný problém. No a nakonec jsme i Poubese našli. Čekal na nás za velkou louží. Nemyslím tím že odplul, ale jen přebrodil obrovskou bahnitou louži, za kterou si dával oraz, zatím co my jsme ho dojížděli po špatné cestě. K večeru dojíždíme do města Sumawanga, kde znásilníme bankomat s tou správnou čtečkou, abychom měli místní měnu. Platidlo je tu Šilink a za 1,5 koruny dostanete 100 šilinků. Pak jsme si v navigaci našli církevní ubytovnu, líbilo se nám v názvu slovo „moravian“. Ubytování máme a než se setmí, rozhodujeme se vyměnit olej v našich vránách, který beztak už přetahujeme.

29.3.2015

V noci mě vzbudila voda. Jak jsem spal pod oknem a začalo pršet, pršelo mi rovnou do obličeje. Okno jsem zavřel a jak jsem zvednul moskytiéru vletěl mi pod ni komár se kterým jsem si vystačil až do rána. V šest vstáváme a stále prší. Na recepci nám maník říká ,že dnes je významný den, po dlouhém suchu konečně prší. Myslím si že, momentálně jsme jediní tři lidé v Tanzánii, kteří z deště nemají radost. V osm snídáme s patnácti Číňany, kteří tady jsou pracovně, montují kabely vysokého napětí a jsou tu ubytováni. Chtě nechtě musíme na stroje. Vyrážíme po asfaltu z města a po dvaceti kilometrech nám končí asfalt a už lítáme ze strany na stranu. Rozestavěná cesta je lemována stavebními stroji a je nám jasné že, hned tak na asfalt nenajedeme. Cesta je podobná jako vloni v Gabonu až na to ,že na ní ještě prší. V mapě je značena červeně, to asi podle červeně zbarveného bláta, říkáme si. Cestou potkáváme autobusy, které cestující tlačí vpřed v blátě, nebo i několik náklaďáků jak se snaží vyprostit z mazlavé pasti. Tím nám samozřejmě rozryli cestu jako tlupa divočáků. Říkám si ,že tady řidiči autobusů mají neskutečnou odvahu. Nakonec jsme v blátě strávili 180 kilometrů. Za stálého deště jsme přijeli do města Mpanda a nalézáme ubytování. Majitel nám natáhl hadici s vodou na dvůr a přichází fáze odbahnění. Jsme od hlavy až k patě červení od bláta. A dolu z nás moc nejde. Máme na zbytek odpoledne co dělat. Mimochodem cestou do Mpanda jsme projížděli vesnici která se jmenovala Mkunda.

30.3.2015

Dnes v noci jsem se probudil s ukrutnou bolestí břicha a od půlnoci jsem po 15ti minutových intervalech trávil čas až do rána na WC. Včerejší smažené kuře, nebo spíš topené kuře v oleji a hranolky jakbysmet, které je tu na denním pořádku, už moje tělo nevzalo. Navíc bylo divný a spíš jen tak napůl dušený a pak jen namočený do oleje, prostě hnus. Poubes říkal, že viděl jak kuchař pod tím olejem roztápěl dřevěným uhlím a kuře se už koupalo v oleji. Začal jsem v přestávkách mezi běháním na WC hledat toaleťák. Ten, co jsem vezl v bundě je rozmáčený na kaši a já jsem si jistý, že ho někde mám. Vysypal jsem válec a nic, tak jsem šel přerovnat boční tašky na motorku a taky nic, akorát jsem zmoknul. Nad ránem jsem ještě začal hledat imodium a v lékárně nebylo. Znáte to, když jste si jisti, že jste něco bral a najednou to není. Ale to už vstávají kluci a Poubes loví ve svojí lékárně, nakonec tahá jeden a půl platíčka živočišného uhlí. Čtu dávkování a rozpočítávám na dva dny. Snad to zabere. Po zabalení věcí, jsem úplně vyřízený, bez energie a klepu se jak drahej pes. Vyrážíme natankovat. Stojan uprostřed obrovského koláče rozježděné vrstvy bahna, mi přesvědčuje, že o Tanzánii jsem si dělal zbytečné iluze. Navíc lidi somrují peníze, ale zadkem pohnout se jim nechce. Na recepci nás taky zkusil ráno natáhnout, zkrátka jsem otrávený a to mým stavem žaludku doslova. Po natankování rozjezd a vidím jak Poubes honí rozklepaná řidítka svojí Hondy po silnici. Zastavujeme a říkám, nemáš na kole zaschlý bláto a nemá. Vracíme se zpátky na dvůr, kde jsme nocovali a zjišťujeme tak volný výplet, že mu dráty na nezatížené straně kola jdou hýbat o několik milimetrů. Vezu nářadí, tudíž pracně sbalené věci zase vybaluji. Kluci dotahují výplet a já jdu pro změnu na WC. Hotovo motorka se chová zase jak má. Balím a konečně nabíráme směr Tabora. Víme, že tento hlavní tah napříč zemí je bez asfaltu od řidiče náklaďáku, který spal ve stejném penzionku jako my. Zhruba kolem 380 km, ale prý je cesta podstatně lepší než ta, kterou jsme přijeli včera do Mpanda. Je pravda, že jsou místa špatná ale naopak místy se dá pelášit 90tkou. Jedu poslední jak mi můj stav dovolí a samozřejmě zastavuji v různých intervalech. Při jedné zastávce na mě Zbyněk čekal a slyším jak přijíždí auto, povídám mu jeď ať se s ním nemusíš předjíždět. Jenomže pickup u mě zastavil a já už startoval, auto se rozjelo a předjelo mě, pořád se mě snažil zastavit. Vůbec nevím, co chtěl a rozhodně jsem to nechtěl zjišťovat, sázím na rychlost a obratnost svého stroje, v okamžiku kdy mě vybržďují, udělám manévr do bláta a naložím a pryč. Aby čtenář rozuměl silnice č.1 která je hlavní tah napříč zemí je boule na jejímž vršku je vyjetá kolej pro jedno dvoustopé vozidlo. Svažující se krajnice zastavuje vodu v období dešťů. Proto při potkání se dvou vozidel, zpravidla minimálně jeden zapadne. Začal jsem autu ujíždět, ale byl zrovna poměrně rovný povrch a mám je pořád za sebou. Až konečně přišli první díry a Vrána přeletěla jako nic. Říkám si, hlavně se udržet v koleji a zmizet jim. Dělám si na chvilku náskok a najednou je mám zase za zadkem. No nic opět přidávám a jedu stejně rychle jako na asfaltu, auto mi zmizelo z dohledu a já sledováním zrcátek přehlídnul obrovskou díru, která mě posílá vzduchem, křížem do obou kolejí. Naštěstí jsem neubral a motorka se srovnala do jedné stopy, tak to bylo o fous. Zpomaluji a auto mě už nedojelo. Po čase dojedu Zbyňka a společně dojíždíme kamion. Šofér je venku a ukazuje do křoví. „Snake“ povídá. Zbyněk zapne kameru a čekáme hádka, černoši hodili do křoví pár kamenů a najednou se vyplazí čtyř metrový had jako noha a prchá. Teď už mě na záchod dál než na krajnici nikdo nedostane povídám. Pokračujeme asi padesát kilometrů v dešti a když už nám do cíle zbývá kolem třiceti km zastavuji a už nemůžu, denní porce je na mě už moc. Nakonec se dotrápím až do Tabory a Zbyněk nás nechává u jednoho baru a jede se podívat po ubytování abychom se pak už jen přesunuli. Našel na místní poměry pěknou Lodge (penzion). Kluci mě nechali pokoj samotnému abych se vyspal. Tak snad.

31.3.2015

Opravdu se podařilo načerpat v noci síly, až k ránu vypadla elektrika a automaticky generátor nahodil orientační světlo v podobě bodového halogenu, přímo nad postelí. Snídáme, v mém případě jen lehce a Zbyněk jede najít bankomat, abychom měli na benzín. Povedlo se a podle chmuřící se oblohy si necháváme věci do deště navrchu. Máme v plánu 320 km ráno jsme na penzionu potkali s Borisem. Boris je Bělorus žijící v Izraeli, dokonce šest let žil v Čechách. Tady obchoduje se zlatem. Mwanza kam míříme je prý lepší cesta než ta, po které jsme přijeli. Neradi se necháváme uchlácholit, když nám někdo popisuje dobrou cestu a pak je to masakr. Boris ale nelhal, až na vyjímky asi 20ti kilometrů jedeme po asfaltu. Samozřejmě lepší povrch dává širší prostor šíleným řidičům autobusů a náklaďáků. Když píšu širší ,myslím to doslova. Každou chvíli se rozhodnou předjíždět aniž by řešili nějaký motorkáře z Evropy v protisměru. Jednou nás zahnal tak do úzkých, že Zbyněk musel úplně sjet mimo silnici. Ale nakonec dojíždíme do města v pořádku. Já jsem cestou musel vyrobit z větve a izolačky dlahu mému blinkru. Ten blinkr je unavený už z plavby přes řeku Kongo při loňské etapě, kde mi ho ulomili při nakládání na loď. Při vjezdu do města se stavíme u restaurace a prvně v Tanzánii máme opravdu kvalitní, chutné jídlo. A světe div se, nesmažené, samozřejmě na přání.

1.4.2015

Dnes ráno jsme vyrazili na Viktoriino jezero, kde kluci posnídali na „Muzungu Beach“ steak a já jsem si dal kuřecí vývar. Kupodivu kemp se jmenuje Muzungu-znamená ve svahilštině hanlivý výraz pro bělocha. Jo a neznají krvavý steak. Z kempu jsme jeli na hranice s Keňou což máme asi 280 km. Cesta ubíhala dobře podél jezera, samozřejmě nesmyslně troubící kamiony nás nutí mít pořád oči na stopkách. Cestou jsme na chvilku nastoupali výše a ráz krajiny se změnil, tak se kocháme, až jsem se zasnil a sjel jsem na krajnici silnice, nevšimnul jsem si, že je asi desti centimetrový rozdíl výšky od vozovky. V devadesáti za hodinu to s vámi udělá věci, že vám nestačí silnice. Ustál jsem to a kluci za mnou se pobavili. Dojeli jsme pozdě odpoledne na hranice s Keňou, kde následoval klasický opruz, ale karnety jsme uchránili. A jsme v Keni a nemáme jejich peníze, nakonec potkáváme bankomat a nějaký Keňský šilinky se povedlo vyhrát, tak zbývá jen najít ubytování. S tím nám pomáhají policisté, ochotně a zdarma nás dovedli až na hotel Calabash. Je to tu dražší než v Tanzánii ale s tím jsme počítali. Dokonce přiběhl i ochotný pikolík, že mi odnese zavazadlo a ukázal na můj odepnutý žlutý válec. Tak jo říkám a houknu na Zbyňka,“ kam myslíš že to donese?“ Než zábava začala, zmítal se, kroutil jak Jazzovej Míla a už u schodů, což bylo pár metrů nemohl. Tak jsem si to odnesl sám.

2.4.2015

Dnes jsme se přiblížili k cíli o 180 km. Stavěli jsme se na oběd v Exotic House a mě pořád není dobře, a při pohledu na jídlo které si kluci dávají, jsem dost rozmrzelý, pořád nemůžu nic pozřít. V tuto dobu bych si přál jen, aby se mi ulevilo. Blížící se bouřka nám ještě pomohla v rozhodnutí, že tu dnes zůstaneme na noc. Zbyněk vede opět zajímavý rozhovor s personálem. Ptají se proč jedeme po Africe, jejich doměnka je že, nám Česká republika platí za to že tudy jedeme. Debata byla delší ale jedna věc se kterou se tu setkáváme často a stojí za zmínku. Na otázku kde si myslí že berou bílý peníze se nám dostalo odpověďi, jako od malého dítěte. „vy jdete do banky a tam vám dají peníze, a když vám dojdou tak si tam zase dojdete“.

3.4.2015

Dneska jsme si řekli, že pojedeme, podle jak to půjde. Kluci posnídali, já nic po noci se zimnicí. Když jsme přijeli do Nakuru, vyhledali jsme nemocnici. Samozřejmě jsme svojí bílou přítomností zase rozbrečeli pár černých dětí. Vysvětlujeme v lékárně na nakresleném panáčkovi můj problém se žaludkem. Nakonec odcházíme s emailem na doktorku a návodem na užití dvou druhů prášků v papírovém sáčku a šesti malých prášečků v platíčku. Prý si mám vzít dva a když bude problém přetrvávat jeden a potom v případě potřeby ještě jeden. Víc prý nevyberu. Na otázku, co je to za prášky nám řekli „hand brake“ ruční brzda. Pravda je že jsem užil dva a pak jeden a bylo vyřešeno. Jinak zajímavé je jak se tu prodávají medikamenty. Kromě ruční brzdy jsem dostal dva druhy antibiotik. Za zmínku stojí, že tabletky v přepočtu za 250 kč mají v obrovských dozách a do pytlíčku vám odpočítají potřebný počet. Sice nevíte co máte, ale máte dávkování napsané na sáčku propiskou a to je zásadní. Hlavní program dnešního dne je pětkrát překročit rovník tam a zase zpět, díky klikatící se silnici. Odpoledne jsme za přicházejícího deštíku dojeli do Nanyuki. Po pravé straně máme výhled na Mount Kenya. Našli jsme si ubytování v poměrně drahé Lodgy. Na druhou stranu spíme 80 metrů od rovníku. Zase jsme se dnes bavili s pár černochy a nepřestávají nás udivovat. To že jedeme do Evropy je ok, ale to že jedeme do Etiopie řeknou “vov… takovou dálku“. Kluci se jdou večer vymočit s navigací na rovník a hlásí mi, že jim načurali na jižní polokouli. Prý si nebudou močit na tu naši půlku.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (18x):


TOPlist