Around Afrika stage III

Konečně jsme se po roce sešli s klukama, aby jsme si začali plnit další část našeho snu- cesty kolem Afrického kontinentu. Tentokrát v pořadí třetí etapy. Čeká nás pár hodin letu s přestupem v Dubaji. Jsme nervozní, jestli chlapci v Airon Horse připravili motorky tak, jak se Zbyněk snažil vykomunikovat celý minulý rok.

Around Afrika stage III

Kapitoly článku

Poslední hodiny v práci a řešení posledních restů, bez kterých bych nerad odjížděl, se podařilo vyřídit. Poslední týden jsem myšlenkami jinde a asi je to na mně znát, protože i Monika mi řekla, že už bych měl vystřelit pryč.

9.3.2015

Konečně jsme se po roce sešli s klukama, aby jsme si začali plnit další část našeho snu- cesty kolem Afrického kontinentu. Tentokrát v pořadí třetí etapy. Čeká nás pár hodin letu s přestupem v Dubaji. Jsme nervozní, jestli chlapci v Airon Horse připravili motorky tak, jak se Zbyněk snažil vykomunikovat celý minulý rok.

10.3.2015

Air Emirates nás bezpečně dopravilo do Capského města. Náš kamarád Ivo nás vyzvedl na letišti a dovezl nás k našim Vránám. Po shledání s chlapíkama ze servisu následovalo přebrání našich motorek a samozřejmě následovaly další úpravy ve vstřícném servisu. Přislíbili nám výměnu řetězovek, které jsme si přivezli. Ale netušili, že chceme vše mít hotové ještě dnes. Zbyněk popíchnul šéfa servisu a oslovením „Superman“ ho vybičoval k neuvěřitelným výkonům. Opravdu jsme se západem sluce měli hotovo a snažili se dobalit všechno na stroje. Samozřejmě marně. Něco musí zůstat zde. Pečlivě přebíráme součástky, které máme dvakrát. Nebo jsou objemné. Večer po tmě dorážíme k Ivovi domů. Pozval nás dnes na večeři a nocleh. Taky musíme poklábosit o našich plánech a co se událo když jsme se neviděli. Elsabe, Ivova přítelkyně nám doporučila ještě nějaké místa, která stojí za to. Takže první den a my už měníme plány.

11.3.2015

Noc u Iva v domě není tak klidná jako když jsme u něj spali vloni,protože nám vítr předvádí, co umí. Ivo nám vyprávěl už vloni jeho příhodu, kdy se mu na dvoře točila ve vzduchu 350 kilová míchačka a pak proletěla do domu. Ale všechno má svoje. Dnes v noci to prý nic nebylo. Snad budou motorky venku v pořádku. Motorky jsou v pohodě, ráno vykoukne do větru slunce a my cítíme zač je toho Afrika, než nanosíme věci na motorky, jsme durch. Snídaně ve velkém stylu kterou nám připravila Elsabe je super. Škoda, že mám žaludek na vodě, za pár dní si o ní budeme moci nechat zdát. Letos to bude jako při první etapě. Vyjíždíme z hojnosti a luxusu a budeme končit v zemi kde jídlo a služby je slovo, které nikdo nezná. Při loučení s Ivem si Poubes poslouchá motor jeho Vrány a konstatuje, že v něm něco klepe. Hm pěkný říkáme, po minutě se zvuk ztratí. Poubes mává rukou, tak uvidíme co to bude dělat. Navíc máme všichni nové výbrusy, takže si říkáme, že pár km budeme zajíždět. Potřebujeme dojet do Port Elizabeth kde má zastoupení značka Mitas. A jsou tam připravené pneumatiky na naše Vrány. Je to zhruba 800km. Tak se celý den vozíme horami nahoru a dolu, díky krásné asfaltce zastavujeme až večer v městečku Union Dale a máme najeto 530 km. Slušný na první den v sedle. Ale z nezvyku nás všechno bolí. Cestou jsme potkali na silnici želvu, která měla kolem dvaceti kg a rozebíráme stav setkání se vrány s touto překážkou. Každopádně asi to nebude jako srazit slepici. Večeře v podobě steaku a pivka po celém dnu je super. Poubes podotýká, že po tisícovce najetých kilometrů by jsme měli překontrolovat ventily a zeptal se, kdo měl vzít měrky. Jednohlasně se Zbyňkem odpovídáme, že… on. Takže měrky nemáme. No tak měřit nebudeme. Cestou je zkusíme koupit.

12.3.2015

Ráno jsme se vrátili do restaurace, kde jsme včera večeřeli a tam se krásně zaplácli vaflemi se zmrzlinou, šlehačkou a javorovým sirupem. Kousek za městem jsme sjeli do hor směr na De Blugt kam nás doporučili kluci, kteří se tu stavěli vloni při toulkách po JAR. Po cestě jsme potkávali spoustu opic, ale vždy před motorkou utíkají po srázech. Asi po čtyřiceti km nacházíme nepřehlédnutelnou reklamu „Teplé pivo, špatný servis, nepoživatelné jídlo“ano, jsme správně v kempu u Herolda a Angie. Zdravíme se a vyprávíme ,jak nás sem poslali kluci,kteří původně jeli s námi na motorkách a taky o tom jak se Homer u něho zkouřil do stavu, že pak levitoval celou noc sám nad sebou ve stanu a pozoroval sám sebe jak spí. Herold nám zase vypráví, že je tu osm let a nic mu tu nechybí. Angie má ochočenou opici, která si nás bere na paškál, napřed se snaží zmocnit konce mého camelbagu naštěstí se jí nedaří okousnout gumový konec. Snažím se jí odehnat, načež schytávám pár kousanců. Pak Poubesovi odtrhává z mapy celé Kapské Město a aby ho to nemrzelo, taky přidává nějaký ten kousanec. Každopádně hon na cár mapy ve spárech opice nás vyčerpává natolik, že si objednáváme pivo a burger. Posíleni se vydáváme na cestu zpět odkud jsme přijeli. Herold nám na mapě ukázal kudy se máme vydat do Port Elizabeth, abychom se svezli a něco viděli. Konkrétně se jedná o údolí Baviaanskloof. Vrátili jsme se tedy natankovat zpět do Union Dale a sjeli na naplánovanou šotolinu. Ze šotoliny najednou byli pěkné rolety, takže svezení, nebo spíš drncání jsme asi po osmdesáti km museli probrat u jednoho chlazeného v campu, který se nám naskytnul po cestě. Je to tu moc pěkné, dokonce tu mají i bazén. Rozvíjíme debatu na téma ,co si dát ještě jedno a skočit do bazénu. Nakonec zvedáme kotvy, nevíme co nás čeká a kdy budeme nuceni stavět ze závažnějšího důvodu. Najíždíme opět na tu pekelně rozpálenou cestu, plnou prachu a rolet. Zkoušíme, jestli je lepší jet rychle nebo spíš pomaleji. Asi po dvaceti kilometrech si všímám Poubese v zrcátku, že něco vyvádí s motorkou, napřed lítá ze strany na stranu a zpomaluje až zastavuje. Za zatáčkou se otáčím a vracím se. Vidím jak gestikuluje palcem dolu. A máme problém. Zlomila se mu jedna trubka na přední vidlici. Jsme dost naštvaní, protože servis v Cape Townu nebyl zrovna levný a konkrétně tyhle vidlice rozebírali, protože tekly. Od prvního dne mu z ní tekl olej. Diskutovali jsme o tom, že tam bude špatně daný simerink, ale zase nám to přišlo divné ,že olej uniká v místech kde žádný simerink není. Spoustu jmen dostali pánové z Iron Horse. Tohle museli vědět. No nic, vyndávám nářadí a posunujeme trubku vidlice výš do brýlí, aby se dalo nouzově jet. Mezi tím se vrací i Zbyněk a shodujeme se, že se vrátíme do kempu s bazénem. Majitel vypadal, že by mohl mít svářečku. Je to dobré na motorce se dá jet, nemusíme shánět auto na odvoz. Když jsme se zjevili znovu v kempu a řekli majiteli, co máme za problém otevřel nám svoji nadpoměry vybavenou dílnu.Za dvě hodinky je trubka zavařena opracována na soustruhu zvenčí, nakonec bylo třeba opracovat i zevnitř. Kvůli sváru nešla totiž do trubky pružina, i s tím si majitel poradil hravě. Když vidíme v jakém stavu tady má stroje a co všechno si sám vyrobil, polemizujeme, že tady jsme měli nechat motorky vloni vyservisovat. Teď už nás čeká jen večeře v podobě domácího burgeru od paní domu. A zítra to zkusíme znovu, snad to už do Port Elizabeth dojedeme. Musíme, máme tam totiž u dealera Mitas pneumatiky a zítra je pátek. Kdybychom to nestihli pak je víkend a nebude nám mít pryže kdo vydat.

13.3.2015

Ráno jsme se rychle nasnídali a jali se absolvovat to samé, co včera. Abychom to neměli úplně stejné , máme to s deštěm. Po loňské zkušenosti s Angoly,kdy jsme jeli bez pršihadrů jsme vybaveni. Jen Zbyněk je bez a mokne. Když si tak pro sebe říkám, jak jsem pěkně v suchu, přichází brod a dost hlubokej asi 40 cm, je to spíš 20m cesty pod vodou, samozřejmě v koleji kterou nelze pod vodou sledovat jsem zabalancoval a šlápnul jsem si nejdřív jednou a pak oběma haksnama. A už nejsem v suchu. Navíc jak jsem promáchnul nohou dolu vší silou a protočil řadičku na osazení tisícihranu. Ach jo a tak pěkně ten pátek 13tého začal. „Řadička visí jak vocas,“ povídá Poubes. „To vidím,“ říkám . Zpátky do dílny se mi nechce,jelikož teď jsme dál než včera a představa cesty zpět mě vede k zamyšlení. Myslím ,že někde mám řadičku z loňska, z Rendovo motorky, kterou odstavil v Namibii. Ale kde by mohla být? Začínám v první brašně, a ve druhé nacházím něco co se řadičce podobá. Jak jsem navlečen v nemokách, jsem zevnitř stejně mokrej jako Zbyněk, který mokne celou cestu. Operace se zdařila, motorka řadí, v původní řadičce je stržený závit. Do Port Elizabeth nám zbývá kolem sto padesáti kilometrů. Musíme tam dojet do pěti večer. Pak už budeme muset čekat až do pondělí. Déšť neustál, naopak místy ještě zesílil a cesta se ještě zhoršila. Místy jsou výjezdy tak špatné, že dvojka má co dělat. Sjezdy v mokrém písku taky nic moc. Nakonec se podařilo a na poslední chvíli dorážíme na smluvené místo našeho Jihoafrického dealera Mitas. Dostáváme ovladač od vrat, klíč k wifi a kempovat můžeme na dvoře. Objevujeme i bazén. Společnost nám dělají tři psi. Takže se dáme do přezouvání odchází nám obě spolehlivé pumpičky a nakonec musíme použít pumpu na jízdní kola, kterou mám jen tak kdyby náhodou. Přezouváme do tmy a za deště. Naštěstí je teplo. Samozřejmě objevujeme další nedostatky vytvořené servisem v Cape Townu. Jsme dost naštvaní, že neopravili zásadní věci. Poubesovi z motorky teče olej stejně jako tekl před tím. Mě netekl nikde, dokud na to borci z Iron Horse nesáhli. Teď už teče, navíc mám stržený závity různě po motorce, nechápu proč to ty hovada tak nechali. Když už urvu závit, tak ho přece opravím? Nechápu jak si někdo takový může říct v přepočtu o 900 kč na hodinu. Jdu tu nasranost zaspat a zároveň se pomodlit ať to ty vrány dojedou.

14.3 2015

Celou noc jsem přemýšlel jak a kde ráno opravím stržený závit na předním kole. Sice osu drží ještě tři šestky šroubky, ale v terénu by se mi to na lety unaveném hliníku mohlo vymstít. Nechápu způsob práce servisu v Kapském městě. Kolo mi vyndavali kvůli nefunkčnímu tachometru, který mimochodem také neopravili. Nakonec jsem zjistil, že šteft je v pořádku a je stržená jen matka. Takže za 15 minut opraveno. Z toho 13 minut trvalo hledání matky. Už nám zbývá jen dojet na poloprázdných, nově obutých Mitaskách k benzinové pumpě a dofoukat vzduch. Snídáme a dofukujeme pneumatiky. Bohužel Poubes na těch pár metrech utrhnul ventilek na zadním kole. Takže sled událostí se zase změnil. Zbyněk sehnal dvě zadní duše a tak jednu rovnou spotřebovává Poubes. Nasnídáno, přezuto, nářadí zabalené za asistence desítek zvědavců. Namířeno máme do 500 kilometrů vzdáleného města Elliot. To je pořádná porce, ale musíme se hnout a ne pořád jen spravovat. Asi po dvěstě kilometrech se zastavujeme na oběd. Pekelné vedro v kombinaci kouře z grilu je nesnesitelné. Ale kouřit se tu nesmí, Poubes byl vykázán kouřit ven. Sotva jsme doobědvali, letmo hodím oko na motorky a zjišťuju, že se Poubes dnes rozpíchal. Má zase prázdné zadní kolo. Takže za rohem na benzínové pumpě nanosit kamení zvednout vránu….atd. Zjišťujeme, že si skřípnul mezi plášť a duši podložku z ventilku a ta proklepala krásnou dírku velikosti podložky. Ok, spotřebováváme i druhou duši. Konečně jedeme. Krásná cesta horami, překonáváme převýšení, ochlazuje se. Do Elliot dojíždíme na výpary v nádrži a po tmě. V minulém městě neměli u pumpy benzín. Naštěstí to vyšlo. Teď už jen najít kemp. Samozřejmě tam ,co nás vede navigace, žádný kemp není. Nejsme nadšení z ježdění v noci ale kde složit hlavu, navíc se žene bouřka. Na jednom dvorku vidíme grilovat nějaké lidi a ptáme se na kemp. Říkají, že asi pět kilometrů městem. Nechce se nám a zkoušíme se zeptat jestli by jsme nemohli rozplácnout naše těla na zahradě, nakonec přijíždí mladík na čtyřkolce a říká, že žádný problém a jestli si dáme pivo. Ještě vylézá sousedka z karavanu a že jestli chceme můžeme se osprchovat. Nakonec se potvrdilo rčení, jak se říká, líná huba holý neštěstí.

15.3.2015

Včera jsme s našimi spasiteli ze slušnosti museli vypít pivo. Nakonec nám ještě dělali grilované maso. V okamžiku kdy začali rozlévat tequilu, polknu první a odcházím do svého spacáku. Myslím ,že se zítra budu potit i bez kocoviny. V noci déšť nakonec nepřišel a my se probouzíme do slunečného dne. Rychle se pakujeme, loučíme a ještě se stavíme v prvních potravinách na snídani. Dnes stačí sušenky a mléko, usuzujeme. Třebas na oběd si dáme něco lepšího. Zadáváme si do navigace Matatiele a jedeme. Pořád se držíme kolem 1500m.n.m a když se pohybujeme je příjemně. Vyrušila nás až opět protočená řadička na mojí vráně. Dáváme delší, pevnostní šroub. Vypadá to dobře, více ukáže čas. Rovinky nám umožňují pěknou cestovní rychlost, až do té doby než nás změří policie. Poubes měl podle radaru směšných 82km/h. Ještě zkouší vtipkovat, že to není problém a že si myslel ,že mu to teda jede víc (nejde nám totiž nikomu tachometr). Ovšem policistka ho uzemňuje slovy“tady je šedesát“ a vypsala mu pěknou pokutu 500 randů tj. 1000Kč. Navíc musíme jet zaplatit do města asi 20km z trasy. Zkoušeli na nás, že nám dají tři pokuty, ale Zbyněk chtěl vidět na radaru, jak jim to měří tři najednou a tím je sfouknul jako svíčku. Policejní stanici jsme našli, pokutu uhradili a dali jsme se po pěkné šotolince dál a po pár km se nám povedlo napojit na naši trasu směr Lesotho. V dalším větším městě stavíme na oběd, personál se chce vyfotit na našich motorkách. Kývli jsme. To jsme ale netušili, že se nám začnou soukat do bund a helem. Samozřejmě jsme museli asistovat, protože první pokus vydrápat se na vránu vypadal, že se dominovým efektem skácí všechny motorky. Samozřejmě že se k tomu nachomýtlo i spousta jiných lidí a byla z toho zábava na dlouhou dobu. Neuvědomili jsme si, že to bylo na autobusovém nádraží a jak to bývá i u nás, pohybují se tu různé existence. Pár pobudů odehnal personál restaurace, ale zabráni do jídla jsme si nevšimnuli, že se někdo z čumilů pokusil utrhnou Zbyňkovu navigaci. Naštěstí se mu to nepovedlo. Stačilo jen porovnat držák a bylo vše jak má. Ještě že ten, kdo si chtěl navigaci přivlastnit nebyl chytřejší, stačilo vyklapnout a byla by starost. Hrubá síla nezvítězila. Pokračujeme dál a na rozcestí odbočujeme na silnici R617, která nás dovede do Lesotha přes Sanipass, na kterém se nachází nejvyšší bod jižní Afriky. Máme dnes najeto dost a nemá cenu to hrotit za každou cenu dál, navíc se zase honí mraky. Stavíme po pár km a bereme si pokoj pro Backpakers. V okamžiku kdy jsme se ubytovali, spouští déšť a kroupy. Tak jsme rádi, že už jsme pod střechou.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.12
Známkováno: 16x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist