Africa Tour 2007 – druhý díl

Hlavní město Mali leží na řece Niger. Směr toku této řeky od západu na východ je znám teprve 150 let. V této řece byl vždycky dostatek krokodýlů, a proto je toto zvíře i v městském znaku. Přímo ve městě se již neobjevuje, ale jinde prý není problém ho spatřit.
V Bamaku se nejprve snažíme nalézt český konzulát jen podle adresy. Ptáme se několika místních i policistů, ale ti pořádně nevědí kde se Kati nalézá, a tak musíme zatelefonovat z místní veřejné telefonní stanice. Ochotný konzul Tiecoura, který má matku Češku, bývalou konzulku, a otce Malijce, nám pomáhal pomocí mailu s plánováním cesty do této země a slíbili jsme mu, že až budeme v Mali tak se určitě zastavíme. Český konzulát je v domku Tiecourovy rodiny v městě Kati, asi 15 km od Bamaka. Jsme mile přivítáni a pohoštěni, za chvíli se vrací domů i jeho matka bydlící ve vedlejším domku se svým přítelem. Příjemně si povídáme a večer jsme pozváni na pivo do vojenského důstojnického klubu. Restaurace má krásnou terasu, ze které je celé Kati jako „na dlani“. Ubytováni jsme v domku Tiecourovy sestry, která je momentálně v zahraničí a nakonec tu zůstáváme dvě noci.

Z legrace ukazujeme „namalovaná“ malijská víza z gambijského Banjulu, Tiecoura si je prohlíží a říká, že si myslí, že nejsou pravá. Druhý den ráno s ním tedy jedeme na policejní stanici a ukáže se, že víza jsou opravdu falešná a člověk, který nám je vydal k tomu neměl oprávnění. Je to jen jakýsi úředník, který má za úkol dohlížet na Malijce žijící v Gambii. Musíme vyplnit oficiální žádost o dvouvstupové vízum, zaplatit 20 EUR a máme si přijít zítra. To se nám nelíbí a konzul nám nakonec vyjedná, že víza budou dnes v 16 hodin. Pak nás ještě doprovodí na mauretánskou ambasádu, kde nám dojedná, že nám druhý den udělají víza na počkání, až přineseme pasy.
Cestou se zastavujeme v několika lékárnách, protože je nejvyšší čas začít brát antimalarika. Bez nich by nás, podle Tiecoury, malárie určitě neminula. Přidá i několik historek o onemocnění malárií. Původně jsme si chtěli antimalarika koupit už doma v Čechách, ale na hygienické stanici nám nabídli pouze Lariam. Na ten jsme se informovali a z důvodu jeho špatného účinku na játra a silných vedlejších psychických účinků jsme se rozhodli jej neužívat. Od našich příbuzných, kteří strávili dlouhou dobu v Alžíru, se nám dostalo doporučení, že nejlepší je koupit si antimalarika přímo v zemi, ve které se budeme pohybovat, neboť jsou svým složením přizpůsobená místnímu kmenu malárie. Antimalarika kupujeme až v několikáté lékárně, neboť obsluhu tvoří totálně nevyškolený personál a nějak nechápou co vlastně chceme. Kdybychom nevěděli konkrétní název léku, který chceme a neměli sebou Tiecouru ovládajícího místní jazyk, tak bychom asi nenakoupili.
Máme celé odpoledne na prohlídku města. V bance měníme peníze, prohlížíme si řeku Niger, střed města, parlament, obrovská tržiště kde se prodává všechno na co si můžeme vzpomenout a dojdeme si na oběd.


Zkoumáme i místní vozový park a někdy je s podivem, že auta ještě drží pohromadě. Většinou se jedná o rozpadající se vraky vydávající všemožné zvuky a řítící se maximální rychlostí. Řidiči i spolucestující se většinou smějí a nepřipouštějí si nějaká rizika. Hromadnou dopravu tu zajišťují dodávky, které mají vytlučená okna aby to profukovalo a nastupuje, či spíše naskakuje, se do nich zadní „dírou“.
V 16 hodin si jdeme pro malijská víza, která ale ještě nejsou připravená, čekáme na ně až do 18 hodin. Pak zjišťujeme, že místo dvouvstupových víz jsme obdrželi pouze jednovstupová. Stěžujeme si a dostává se nám odpovědi: „Vyplňte si novou žádost, zaplaťte dalších 20 EUR a přijďte si zítra odpoledne. Nic nám není platné naše rozčilování a stěžování si u šéfa. Domlouváme se, že do zítřka čekat nebudeme a zkusíme Mali opustit na původní falešná víza. Kdyby s tím byl přece jenom nějaký problém, tak si další oficiální vyřídíme v Burkině Faso. Pak už jen nakoupíme a jedeme zpátky do Kati.
Na mauretánskou ambasádu dorazíme ráno krátce před jejím oficiálním otevřením. I tak ale musíme asi hodinu čekat než přijedou zaměstnanci a jsme přijati. Jednají s námi díky včerejší přímluvě konzula velmi vstřícně, máme tu nechat pasy a pro víza si přijít ve 13 hodin. Jdeme se tedy projít po okolí, na tržiště a na oběd. Ve 13 hodin jsme znovu na ambasádě, ale všichni jsou na obědě. Po dvou hodinách konečně přichází a my vybaveni mauretánskými vízy opouštíme Bamako. Konečně pochopíme, že v Africe znamená „na počkání“ to samé jako „kdo si počká ten se dočká“.
Jedeme podél břehu Nigeru a prohlížíme si typické vesnice, ve kterých se jakoby zastavil čas. Dnešní život se oproti tomu před sto lety změnil snad jen v modernějším pumpování vody ze studní, v tom, že děti chodí do školy a občas je tu k dispozici elektrický agregát. Vše ostatní se asi změnilo jen málo – domy se staví tradičním způsobem, jídlo se připravuje na hliněné peci a v zemědělství se používají stále stejné postupy. Zdejší lidé jsou velmi příjemní, často mávají a když zastavíme, tak se přijdou podívat. Hlavně děti, které se při nastartování motorek vždy rozutečou jako když do nich střelí.


Po nově vybudované silnici nám cesta ubíhá velmi rychle a k večeru přijíždíme do Segou.Toto město na břehu řeky Niger je jedním z největších v Mali. Prohlížíme si jej a kempujeme nedaleko jedné domorodé vesnice.
Vyprahlá krajina se náhle mění v obrovské pastviny po kterých se prohání početná stáda dobytka. V této proláklině končí svou cestu řeka, která zde vytváří rozlehlé bažiny, které jsou porostlé zčásti travou a zčásti rákosem. Kolem nás se pasou stovky krav, které neustále přebíhají přes cestu, a proto musíme jet velmi opatrně. Touto krajinou přijíždíme až na břeh řeky kde stojí ponton sloužící jako převoz přes řeku. Původně sice vedl přes řeku most, ale jeho část zřejmě vzala velká voda a chybí ho asi 20 m. Podle nás by bylo jednodušší most opravit a jezdit po něm, podle místních obyvatel asi ne, a tam čekáme ve spalujícím vedru až se převoz zaplní. Přeplouváme a za chvíli vidíme největší hliněnou stavbu světa v Djenné.

Kolem nás se točí nespočet samozvaných průvodců a prodejců a všichni se překřikují a vyhrožují, že pokud si nenajmeme právě je, tak nebudeme moci vjet do města. Samozřejmě že můžeme a žádného průvodce rozhodně nepotřebujeme.
Projíždíme hliněným městem jehož ulice končí na velkém náměstí před mešitou. Tato stavba, postavená původně už ve 12. století, byla před 150 lety zbořena a na konci 19. století opět postavena do původní podoby. Stavbě dominují vysoké věže a zajímavé jsou i trámy trčící ze stěn, které drží celou stavbu pohromadě. Tomuto slohu se říká súdánský a je rozšířen po celé Africe. Protože je celá stavba z nepálené hlíny, tak se musí každý rok po období dešťů opravit. Každoročně v červnu se tu koná festival během kterého se mešita slavnostně opravuje a celá tato událost je provázena i bohatým doprovodným programem. Celá mešita a hliněné město kolem ní působí pohádkovým dojmem a hlas muezína dotváří kouzelnou atmosféru. Na náměstí před mešitou je řada stánků, ve kterých je možné zakoupit upomínkové předměty i něco k zakousnutí. Celé náměstí ožívá pravidelně každé pondělí kdy se zde koná pravidelný týdenní trh. Dá se tu koupit vše – od jídla přes dobytek, suroviny, topného dřeva a nádobí až třeba po látky...
Okolní město je postaveno také z hlíny a jeho úzkými uličkami můžeme dojít až do těch nejzapadlejších zákoutí. Jako nevěřící nemůžeme vstoupit do mešity, tak alespoň využíváme nabídky domorodce a jdeme se podívat na střechu jeho domu, ze které je nádherný výhled nejenom na mešitu, ale i na zajímavé okolí.



I když do Djenné jezdí mnoho turistů, tak nejsme příliš atakováni prodejci a město si můžeme prohlédnout v klidu a nahlédnout dokonce i do domů. Večer se rychle blíží a my odjíždíme. Na trajektu se opět dohadujeme o ceně a po výjezdu hlubokým pískem míříme na Bandigaru.
Hlavní trasa nově postavené silnice napříč Mali nás zavádí do Mopti, města na mnoha ostrovech Nigeru. Do centra města se dá dostat jedině trajektem a na březích řeky probíhá stále jeden velký trh. My ale odbočujeme z hlavní trasy a jedeme do Bandigary, hlavního města Země Dogonů. Toto zvláštní etnikum se zde objevilo před pěti sty lety a postupně asimilovalo s místními křováky, kteří prý uměli i létat. Dogoni podle svého vyprávění prý přišli z hvězd a byli prvními lidmi na Zemi. Dnes žijí u bandigarského zlomu, zvláštní skály vysoké až 300 m a dlouhé 150 km.

Kolem vysokých skal přijíždíme do Bandigary a hledáme správnou trasu ke zlomu. Při nákupu se domlouváme s místním mladíkem, že nás jeho cestovka povozí po vesnicích a nabízí zajímavou cenu. Domlouváme se na 10 Eurech za osobu a chceme zaplatit předem. Počítá to znovu a chce za nás tři skoro 100 euro, prý se předtím spletl. A to u toho předtím používal kalkulačku!

Na prohlídku vesnic tedy vyrážíme sami a nádherná pista klikatící se mezi skalami podél říčky nás bez problémů vede správným směrem. Kolem nás jsou obrovská pole plná cibule. Té se zde velmi daří a je hlavním vývozním artiklem kraje. Pěstují ji zde už od 19. století a její zpracování dovedli k dokonalosti. Různě ji suší, drtí a vytvářejí z ní kuličky velikosti vlašského ořechu, které pak prodávají. Naskýtá se nám velmi zajímavý pohled na hromady cibule a slzící okolí.
Zastavujeme ve vesnici a přibíhá k nám několik dětí. Chceme je fotografovat, ale strašně nám nadávají a hrozí. Vzhledem k jejich věku a velikosti je to spíše komické.

V městečku Sanga se před námi objevuje bandigarský zlom mizící někde v dáli. Silnice vedoucí k němu se klikatí na jeho svazích a klesání je jako na motokrosové trati. Na hodně rozbité cestě přehlédneme hlubokou jámu a po jejím průjezdu zjišťujeme, že nám teče přední tlumič. Zastavujeme ve stínu baobabu a jdeme opravovat. Gufero se otočilo naruby a přestalo těsnit. Naštěstí máme náhradní a oprava nám zabírá i s obědem asi hodinu. Mezitím se na nás dívají děti a když odkládáme prázdnou plechovku od rybiček tak se na ni hladově vrhají a vylizují olej. Dva kluci nám pomáhají utrhnout plod baobabu – tzv. opičí chleba. Jeden z nich se zachytí konce větve, vytáhne se nahoru, utrhne a hodí. Za to od nás dostává několik baget, konzervu rybiček a bonbony a je na něm vidět, že má z jídla obrovskou radost. Zdejší život je asi velmi tvrdý.

Po příjezdu do Banani si jdeme prohlédnou vesnici, ale stoupání do prudkého svahu ve čtyřicetistupňovém vedru jde špatně. Po cestě si všímáme několika hromádek pokrytých peřím a krví kolem kterých je kruh z kamenů. Jsou to posvátná obětiště a cizinec na ně nesmí vstoupit. Jinak mu hrozí smrt a pokud má štěstí, tak je mu dovoleno vykoupit se několika kravami.


Prohlídka vesnice je zajímavá, ale místní jsou zvyklí na turisty a jsou až nevybíravě drzí při žádání o dárky či peníze. K našemu překvapení se nám dokonce pokoušeli ukrást věci z motorek, což se nám nikde jinde v Africe nestalo. V místní prodejně nakupujeme zajímavé masky a figurky lidí a mimozemšťanů a odjíždíme z Banani. Výjezd v prudkých kopcích a serpentinách je nádherným zážitkem a nakonec nocujeme nedaleko Bandigary v prvním a posledním kempu, který jsme v Mali viděli. Je příjemné umýt sebe i motorku a posedět v restauraci u piva. Tento kemp je výchozím bodem pro návštěvu bandigarského zlomu, a tak je kolem nás i několik expedičních vozidel z Evropy. Právě zde zjišťujeme stav silnic, které jsou před námi a přímou silnici do Burkiny Faso nám místní nedoporučují. A když i místní tvrdí, že je špatně průjezdná, tak tam opravdu nejde jet. Volíme tedy cestu přes Segou a dále na Sikasso.
Jsme jen kousek od hraničního přechodu do Burkiny Faso, nejchudší země Afriky.

Informace o redaktorovi

Radovan Jirků - (Odebírat články autora)