sumoto_leden



Co najdete za olympijskou SOČI? - aneb 1986 ABCHÁZIE 2013 zakázaná poválečná země - Sólová výprava

Kapitoly článku

10. Den „ M E S T I A   S   P O L I C E J N Í   E S K O R T O U   J I N A M   N I   K R O K ! “

610km, celkem 5 520km
Zzzz +3°C. Ráno svítí slunce a já se stejnou intenzitou těším, do skoro slovanské Gruzie. Rozluka s příjemným Kurdem od benzinky a hurá přes horo-dolky do Gruzie. Na hranici mne asi pět pohraničářů vyzpovídá kam a proč jedu a kam pojedu potom a kudy se budu do ČR vracet. Kdyby jen pánové věděli, která země je skutečně pro mne zemí cílovou, museli by mne zavřít do klece…
Vzhledem k existenci tiskové zprávy Velvyslanectví ČR ve Tbilisi (Gruzie) -zdroj: Varování před cestami do Jižní Osetie a Abcházie 09.02.2011 / 12:30 MZV ČR/ZÚ ČR ve Tbilisi varuje české občany před cestami do separatistických regionů Gruzie – Jižní Osetie a Abcházie, nad kterými nemá ústřední vláda ve Tbilisi kontrolu. Z důvodu politické nestability, vysoké zločinnosti, jakož i nemožnosti ze strany zaměstnanců Zastupitelského úřadu ČR ve Tbilisi cestovat do výše zmíněných oblastí, a to ani v naléhavých případech za účelem poskytnutí pomoci v nouzi, Zastupitelský úřad ve Tbilisi velmi důrazně nedoporučuje českým občanům, aby cestovali a pobývali v daných oblastech. Pokud by se přesto čeští občané cestám do těchto regionů nemohli vyhnout, Zastupitelský úřad ve Tbilisi doporučuje informovat o zamýšlené cestě pracovníky velvyslanectví a při pohybu v daných regionech striktně dodržovat daná pravidla. Současně ZÚ ČR v Tbilisi upozorňuje, že příjezd do separatistických regionů přes hraniční přechody s Ruskem je považován gruzínskou vládou v Tbilisi za vážné porušení zákona a v případě pozdější cesty na území Gruzie pod správou centrální vlády v Tbilisi hrozí cestovateli trestní postih. Trasu jsem tedy vysvětloval bez plánované destinace v Abcházii… Chcete-li bez pout, nebo hlavy na krku pokračovat, nesmíte udělat chybu. Já ji neudělal a respektoval pravidla této poťouchlé hry na národnosti a rizika s tímto spjatá. Byla to má svobodná volba a nikoho k takovémuto nenabádám.
Úrrrrrááá, Gruzija 33°C! Zase se cítím jako doma, lidé jsou blíže mému srdci. Kolotočářů ubylo a ke komunikaci již také nemusím toliko posunků užívati. Místní plynofikace mi připomíná tu ryze ruskou, z doby, když jsem byl pracovně v jihosibiřském městě Ufa na Urale. Plynovod lemuje roubenky. U těch esteticky smýšlejících domorodců dokonce uhýbá i oknům a dveřím - etážově nahoru, nádhera… Ve gorodě Kashuri vybírám z banky penízky. Nedaleko odsud směrem na Kutaisi, dávám si první výbornou gruzínskou kávičku, co umí jen tady a v Abcházii. Přiobjednám šašlík, vejdi a neuškoď. Konečně vepřové, chléb Slovanů! V Kutaisi se marně snažím sehnat gruzínskou mapu. Posílají mne v zoufalosti do parlamentu, který je sem ze Tbilisi dočasně přestěhován, protože ani v knihkupectví, ani na benzinách mapy nejsou k mání. V parlamentu na mne recepční civí jako na marťana Kleofáše…,
…vysvětlují mi, že Gruzie mapy neprodává. Aha?! Držím se tedy dál svých černobílých internetových omalovánek a pokračuji do města Zugdidi. Tam jsem již očekáván Policií, která mne vyzpovídá, kudy chci dál. I když vím, že jsem nedaleko ozbrojené neuznané hranice s Abcházií, přesto žertuji: „Pánové příslušníci, jedu se kouknout do abcházského města Gali TA, TA, TA, TA,TA…, potom se vrátím nazpět do Gruzie a dále pak do horského městečka Mestia, ve kterém chci přenocovat“. Načež mi je „dopřáno“ policejní eskorty přímo do Mestie. Trochu se jim, při doprovodu, směji, že neznají mé skutečné další plány, jak Abcházii skutečně navštívit. Když vjíždíme do hlubokého údolí mocného Kavkazu, které vede ještě 120km serpentin směrem k Mestii. Policie mne opouští s jistotou, že přes příkré svahy do Abcházie neprchnu. Noční objíždění kamenů na betonové vozovce nekončících sepentin nad kilometrovými propastmi mi nedá a nedá za řídítky usnout. V plánované Mestii jsem asi o půlnoci. Čeká mne tam místní policajt se slovy: „Sláva, že už jste tady!“. A ihned informuje jednotku, co mne v podhůří eskortovala… Když kouknu kolem sebe, vidím spousty nápisů, co vypadají jako rozsypaný čaj. „Tak tady nepoznám ani lékárnu…“. Z důvodu, že neumím číst arabskou gruzínštinu, ptám se zeleného mužíka, zda neví o nějakém rozumném ubytování pro Čecha… V tom policejní mužík volá ku služebně: „Mazi, Mazi, Mazi!“. A v jedné sekundě již padesátnice Mazi Uri doslova vybíhá ze služebny směrem k mému novému domovu. Stále běží, abych nemusel zastavovat. Je mi to trapné. Být takovým způsobem dámou obskakován… a to ještě v tuto nekřesťanskou dobu. Ani netuším, jak mi tam bude dobře; „Fí-ha“, Mestia má nově nasvíceny dva tucty věžiček – kamenných tvrziček, které mne do toho všeho vítají. Dobrou kavkazskou noc, dostávám najíst = usínám.

11. Den "  NA-DO  V  MESTII  ADDYCHAŤ “

0km, celkem 5 520km
Mestia je metropolí hrdých Svánů, etnika obývajícího Svánský kraj. Svanetti se rozkládají v horské oblasti severně a severovýchodně od města Zugdidi a sahají na hřeben hlavního Kavkazu - hranice s Ruskem. Východně pak až po Jižní Osetii. Mestia, vzhledem ke své poloze mezi dvěma hřbety velehor, nebyla historicky nikdy dobyta. Každé movitější stavení je opatřeno kamennou obrannou věží, do níž se mohl, v případě nebezpečí, rod ukrýt a vykonávat účinnou obranu. Poznal jsem tyto lidi jako hrdé, čestné a spravedlivé. V roce 2008 zde měli 8 metrů sněhu, což svědčí o jejich přirozené houževnatosti a patriotismu. Východně od Mestie se nalézá i asfaltové letiště pro přistávání VFR (za viditelnosti). Piloti, kteří si troufnou sednout do takové turbulentní díry, musí býti jistě pod vlivem nějaké omamné látky, ve snaze zbavit se pudu sebezáchovy. Nemluvě o strojích značky „JAK“…
V Mestii se ještě věří na politiku. A tak mi vdova Mazi Uri s nadšením vypráví, jak je před lety navštívil sám prezident Saakassvili! „On jechal na lyžích (na tenkrát jediné sjezdovce v Gruzii) i patam pro něj přistála helikoptéra, i on patam v pitnácti minutočkach už guljal v mor u goroda Poti“. Mazi se mi s očekáváním zadívala do očí a mě nezbylo nežli jí potvrdit, kakoj byl preziděnt hrdina-maladěc…
Konflikt mezi Gruzií a Abzázií vyvolala politika a jen málo Gruzínců dnes umí stát nad věcí. V Abcházii zanechali přátele, syny, dcery, nebo celé rodiny. Abcházský konflikt v nich bezesporu zanechal hluboké šrámy a urážku v jejich dosti nacionalistické duši. Mrzí mne to. Jak je možné, že v devadesátých letech i po Miléniu, lidé tak slepě věří mocichtivým politikům? Jak je možné takto manipulovat s davy a veřejným míněním takto srdečných lidí? Politika rozkmotřila bratry žijící zde bok po boku již 2000 let! Gruzie, která historicky jako jedna z prvních zemí přijala křesťanství? Ženy zde v horách nepijí, nekouří a ctí mnohé další hodnoty, které jsou již pod rozlišovací schopnosti průměrného Evropana! Kolik je čestných, oddaných a věrných žen u nás? Kam se to, ksakru, suneme? A proč bažení našich žen toliko zapáchá politikou manipulací? Proč ženy u nás, když nedosáhnou „svého“, se cítí tolik frustrovány? Kde je u nás vážené postavení muže, coby hlavy rodiny? Ve Svanetti takové problémy sice nemají, ale politický vliv na Svány je ostře vypracován již z dob nedávno minulých. V dobách Sovětu to vše začalo, ale do českého skepticizmu to má ještě na míle daleko. Jsem rád, že mi tyto myšlenky potvrzuje i lstivý obchodník ze Zugdidi, který prijechal do Mestie s téměř pojízdným koloniálem…
…načerno prodávat nedostupné zboží. Takový člověk, když chce vydělat, musí do lidí skutečně vidět. Ač je lstivý, je pro něj čest asistovat mi u přezouvání přední pneumatiky. Za několik minut zjišťuji, že nepřezouvám já, ale on. Nechci mu brát tu hračku a tak zanedlouho vítězoslavně drží přezuté kolo nad hlavou. A je spokojený, jako sviňa. Ano, padli jsme si nakonec do oka. Netrvalo dlouho a zval mne, (Slovani-brťa-charoši) dolů do Zugdidi. Odmítl jsem, že se nebudu vracet.
Chčije a chčije, 18°C, mlha. Hory stále nevidno. Mazi je fajn, snaží se mě zavděčit, tak vyvařuje a vyvařuje. Jestli chcete, aby Vás poučila trochu Svánsky, Gruzínsky, Rusky, nebo Anglicky, naleznete jí na telefonu: 599 697 698. Jen jí prosím rozumně zaplaťte. Rozumně tam znamená asi 350Kč/den/ubytovanou osobu vč. plné penze národních pokrmů jako jsou Chačapuri, Ostryj, Boršč, různé buchetky, obiloviny a já nevím co ještě. Večer s Mazi a její sestrou, v horečce, s kašlem, s čajem posedím a poklábosím. Gruzínská vláda Svány podporuje elektřinou a vodovodem zdarma… za své otázky jsem odměněn dalším čajem a dvěma léčivými adnostogramovky…
…při usínání si opakuji nová slovíčka ZDRÁSVUJTĚ = KAMAR DŽOBA, DASVIDAŇA = KARGAD I KAVI, SPASIBA = MADLOBA, …

12. Den " NA-DO  V  MESTII VTAROJ DĚŇ  ADDYCHAŤ“

0km, celkem 5 520km
Prší, je 11°C, mlha. Hory stále, sakra, nevidím! Jsem nemocen. Potřebuji slunce! Ráno potkávám alespoň studentky ze Tbilisi, co se chtějí fotit. Nechápu to, nemám sebou přeci magnetickou motorku...? Ony se prostě chtějí vyfotit s někým cizokrajným, protože, jak říkají, v životě se dál jak sem nedostanou…
Sborové zpěvy znějící z místní farnosti jen podtrhují skutečnost jiné reality tohoto kousku světa. Na náměstí ještě kupuji obstojnou turistickou mapku Svanetti. Po návratu k Mazi, upadám do kóma jako dudek - čaj s vysokohorským turbo-medem a tři léčivé stogramovky a nevím o sobě…

13. Den " POKUS O DOSAŽENÍ HRANIC

210km (OFF 70km), celkem 5 730km
Z kómatu se probouzím již zcela vyléčen a svěží. Slunce osvěcuje zdejší panoramata, až se mě tají dech. Nedá se nic svítit, ale jsou to hory vyšší, jak Alpy a obklopují Mestii jak z jihu, tak ze severu. Z východu ční nejvyšší hora Gruzie, zatím vzdálená, Šchara. Já chci dnes ale jinam. Vyrážím na lehko, jen s lékárničkou a vodou v dromedáru na zádech. Dnešek vypadá na hodně potu. Můj naturalismus mne vábí do sedla Becho (Bečo) cca 2700 m n. m. na hlavním hřebeni Kavkazu (hranice s Ruskem) v těsné blízkosti skalisté hory Ushba 4 710 m n. m. Historická současnost mne pak vábí směrem k válečné soutěsce Kodori, na místa,
kde v letech 1992, 1993, 1998, 2001 a 2008 padlo mnoho nejen Gruzínských vojáků (hranice s Abcházií).
Hurá na Bečo! Ve vesnici Mazeri se žije ještě postaru. Budím prasata spící pod Zilem, opatrně objíždím mnoho domácího zvířectva žijícího přímo na místní bahnité magistrále a taky v přilehlém stokovém potůčku. Domlouvám se s jedním domorodcem, že pokud se do večera nevrátím, je zle a půjdou mne hledat. Mobilní signál končí a já vyrážím směrem k sedlu. Po překonání asi pěti nenáročných brodů za lesem cesta mizí. Bojuji dál, přichází balvany kamenného splazu úpatí příkré Ushby. „Kam se hrabe Mont Blanc…“. Motorka se vzpíná kdesi v kamenném poli a já křečovitě s ní. Začínám si uvědomovat, že trialová vložka je celkem riskantní provokace dosavadního štěstí. Otevřená zlomenina by nebyla schůdná. Zastavuji u kubíkových kamenů a pořizuji pár záběrů. Dál to nemá cenu, otáčím a hledám, kudy jsem vlastně přijel...
Hurá do Kodori! Při této cestě ještě před odbočením do osady Lukhi potkávám v tunelu neoznačený nakladač a traktor-bagr mající sbíjecí nástavec, kterým nad sebou klofe horninu, aby zvětšil rozměry tunelu. Bezpečnost práce? Što eto? Zatroubím na něj, aby toho nechal, a opatrně kolofajícího objíždím. Na druhé straně tunelu stojí chlápek, co řídí provoz… a ptá se mne:
A ty od kudá?
Ja Čech.
Á, ty Čechoslovak, čech, hmm, maladěc!
U vas Pavel Nedvěd!?
Da, u nas jesť.
U vas Pavel Nedvěd, ale tys…, …tys balšoj, balšoj Medvěd…!

Chechtal jsem se ještě dlouho potom. Za osadou Lukha mi místní sdělují, že to mám po tankové stezce ještě asi 60 kilometrů a že se během dneška zajisté nestihnu vrátit. Já mám však velké oči a po tankodromu pokračuji neoblomně dál. Často cesta vypadá jako potok, nebo jezero. Motocykl se lomcuje a nenápadně postupně devastuje mou fyzickou schránu. Po 25 kilometrech ve stupačkách toho mám už skutečně plné oči. Namasírované ruce už nefungují a nevedou řádně motorku přes vojenské mosty, které sestávají z 50cm širokých mostnic, zvlášť pro pravé a zvlášť pro levé kola… …měli pravdu, pokud tam vůbec dojedu, vrátit se dnes už nestihnu. To je však nepřijatelné. Není tu signál a já jsem nikomu nehlásil, že se dnes nevrátím. Mazi mne zabije a přítel Dr. Fazol, který mne z Čech monitoruje, svolá na ambasádě pátrací akci. Nehledě na to, že mne zítra čeká náročná etapa s plnou polní… Nezbývá než otočit. Při návratu potkávám dřevorubce svážející Zilem drevko. Zastavují mne a ptají se odkud jedu a kam mám namířeno. Ač jsou velmi příjemní a zvou mne k sobě domů, nemohu jim říci své skutečné plány s Abcházií. Ve válkách a konfliktech ztratili mnoho bližních. Informují mne, že i kdybych do Kodori dorazil, čekají tam na mne pohraničáři s nabitými Kalašnikovy. Přespat v Kodori se na Gruzínské straně podle jejich řeči dá. Na rozloučenou mi dávají lesní jahody, posléze si dáváme závod. Zil proti KTM. Zil dostává náskok a on mi na oplátku obrovskými koly vyhazuje vodu z vyjetých kolejí. Má to jednu nesnesitelnou nevýhodu. Zil obecný při plném výkonu patří do kategorie velkých znečišťovatelů životního prostředí… …nezná emisní limity…
…natož pak emisní stropy... Tmavost kouře je 100%, občas ani nevidím do čeho jedu. Slzím, musím ho každopádně předjet. Chlapi Zilíci se loučí máváním za zvuku vyšeptalého klaksonu. Zbytek cesty zvolním a kochám se a kochám.
Když usínám, tak se vzpomínkou na dnešní vyjížďku a následnou noční hostinu Gruzínského národního pokrmu Ostryj a Svánského Chačapuri, co Mazi ochotně přichystala. Kdo má rád Bio kvalitu ať ochutná tu čistotu z Kavkazu – jde o skutečný zážitek, vedle něhož se naše označení a-klasa jeví spíše jako ž-klasa.

14. Den " E N D U R Á C K Ý S E N, ANEB KOLEM ŠCHÁRY S PLNOU POLNÍ “

280km (OFF 100km), celkem 6 010km
Za ranního úsvitu opouštím Mestii a spolu sní i nadlouho asfaltové komunikace. Bahnité šotoliny nemají po třech dnech deště chybu. Děr je tu haba-kuk. Cestování s pravidlem čtyři díry objedeš a do páté spadneš, se neustále opakuje. Tlumiče White Power pracují na 220%, občas jdou nadoraz, občas i často. Když vyjedu asi 500 výškových metrů nad Mestii, zírám nazad na skalistou Užbu. V dalším údolí mne vítají divocí koně a také pohádkové vesničky, které jsou na vjezdech vybaveny dřevěnými brankami, aby neutekla domácí zvěř. Jámové kaluže jsou všude a jsou jich tisíce. Když dorazím k vodopádu přes cestu, boty mám již po okraj naplněny vodou a tak už mne ani průjezd tokem moc nevzrušuje. Z cesty voda padá nějakých třicet metrů až do zdivočelé říčky. V osadě Ushguli zastavuji, hledě na 8 kilometrů vzdálenou majestátní Šcharu (gruzínsky: შხარა, rusky: Шхара) s výškou 5201 metrů… Být nás víc, jistě bych se na lehko vydal blíže k ní, ale… pokračuji dle plánu dál směrem na městečko Lentekhi, přes dajaké sedlo v nadmořské 2 600 m n. m.
Za ním se mi otevírá zajisté nejfamóznější panoráma nejen celé letošní expedice, ale celé mé motorkářské dráhy. Jsem dojat doslova k slzám a nechce se mi odtud. Čumím a zapomínám se zde i vyfotit. Jsem zkrátka „paf“. Sjíždím pod tři a půl kilometru vzdálený Lačchunský hřbet 4 500 - 4 900 m n. m.
Překypuji emocemi, se kterými je třeba nějako naložit - a tak zpívám jako blázen jen tak do větru: „Eéééj, musel by to být chlapík, čo by ma sceu zabít - vy-be-rá-ny, Eéééjjj muselo by Vás býť seděěěm a já enom jeděěěň, něbojím sa, Vá-la-ška při boke, énom sa gligoce, klo-bů-ček ja-ra-bí...“. V takových chvílích se člověk cítí buď svobodně jako pták, nebo jako magor, co se cítí být ptákem...
Kapitán Hotowson, vznáším se i s trajektem...

Jsem tři kilometry od osy hřebenu Glavnyho Kavkazu, ledovce z něj tečou hluboko pode mne...

Nikde ani živáčka – prvního člověka potkávám až za cca 40km v osadě Mele, kde se mi dostává i hovínkové koupele z místní magistrály, která totiž slouží močícímu skotu i kálejícím prasatům jako kanalizační prostředek. Po deštích tak vzniká zvláštní zapáchající černá hmota, zalepujíce chladič motoru, zapravujíce všechny otvory na palubě, nahazujíce můj muší obleček, stříkajíce i do přilby, skapávajíce do mých očí a navíc ještě nehorázně klouzajíce pod koly. Před osadou Sasashi potkávám smradlavého chudáka, také „nahozeného“ Štefana, Němce jedoucího na kole již 18 měsíců (z Bangkoku…). Připadám si před ním, najednou jako totální jeliman. Oba na sebe obdivně nevěřícně koukáme. Bělma jsou jediná část, jiné, nežli černé barvy... No, kdo je tu větší cestovatel? Doslova Štefanovi závidím jeho pevné klouby. Nabízím mu svoje špatné koleno + okufrovaný motocykl, výměnou za koleno zdravé + ojeté horské kolo. Štefan, ale nechce, nedivím se mu a tiše závidím. V městečku Lentekhi jsem již na asfaltu a mám namířeno přes město Oni přes Jižní Osetii do metropole Tbilisi, kde bych rád přezul zadní pneumatiku. V Oni na mostě mne čeká gruzínská Policie, aby mne otočila nazpět. Naštvaně akceptuji hermetizační choutky gruzínské politiky. Soumrak mne zastihuje již u přehrady Shaori 1 200mnm., kde přespím vedle velmi družných rybářů. Nabízejí různé pochutiny, které se ulamují rukama - nohama. "Na co pivo, tady máš naše domácí víno..."
Nedošlo mi, že je jaro. Domácí zásoby tito velko píči jistě do loňských vánoc zlikvidovali. Glo, glo. Jé a už jim rozumím...
...normálně spolu komunikujem, škyt. Pohoda. Ten stan se nějak blbě staví - no co s ním je, no co stím, sakra, je? No co toto je???
"Charo-škyt-ši noč".

15. Den " TOULAVÁ BAVÍCÍ SE GRUZIE “

470km (OFF 20km), celkem 6 480km
Ranní bouřka naplní můj sto osmdesáti korunový Tesco-staneček vodou. Ou, hlava mě pálí a v modravé dáli, marně se snažím rozpomenout, co mi to ti poťouchlí rybáři vlastně nalévali. To rybízové víno, nebylo evidentně z hroznů, aúúú. Dvě hodiny tupě koukám z přírodní latríny – přepadli mne jakési porodní kontrakce, které mne periodicky pronásledují. „Plechové huby, ti Gruzínci, fakt“. Mé podivočelé tělo, nezbývá než ho chladit v přehradě. Na souši, na slunci umírám. Nedá se nic svítit, je třeba „ten stav“ vyjezdit a tak hurá na oře. „H, hhur, urá, ojojoj“.
Kudysi přes město Chiatura projíždím přenádhernou zvlněnou krajinku podhůří Kavkazu, doporučuji – je to náramné. Ve Tbilisi na městském okruhu zastavuji u oranžového pneuservisu, kde mi zdarma přehazují zadní pneumatiku. Tvrdí, že jsem jejich Gosť a hostů je třeba si vážit! Dají mi ještě napít, mohu se umýt. Koukám, jak z jara a uctivě děkuji! Oni jsou ještě k tomu potěšeni? No, co toto je za binec...? Čas běží, kašlu na prohlídku města a vyrážím směr Stepansminda. U památky Ananuri Fortress zastavuji kvůli focení. Z podmostu se však ozývá velmi kvalitně nazvučená, moderní hudba. Jsem překvapen, že to zde znají. Jedu tedy lesní cestou pod most Prozkoumat o co jde. Mladí lidé, zřejmě Tbilisané, se sebrali a přijeli asi deseti Nivama. Dovezli lavice, stoly, lehké přístřešky, gril, udice, badmintonové pálky a sítě, reproduktory, mix a vše k tomu. Bylo jich tak padesát, bavili se skvěle a nevšiml jsem si, že by k tomu potřebovali alkohol. Kdesi u obce Bibiliani zastavuji na jídlo a kafe. Donesou mi lžičku a mísu boršče s jedním asi půl kilogramovým masem, nechybí delikatesní kávička. Sedím nahoře v tanečním altánu. Kolem je spousta dorostenců. Holčiny jsou hlídány postaru maminkami, které jim dovolují zatancovat si, dokonce i na modernější popové písně. Jejich tanec je vytříbený, nikdo se na nikoho nelepí, vypadá to, jakoby tancovali profesionálové. „No jo no, mají to holt jako cikáni v krvi“. Když jsem pojedl, otevírají formaci a zvou mne k tanci! Cože? Já, já, já??? E, EEEE? Hlavou mi blesklo: „běž vole, od čeho jsi tady…“. Nevím už, kdo se styděl víc, ale taneček probíhal jen krátce. Když jsem si stoupl, byli mi po pás a asi dostali strach. Já se bavil hojně, v jejich očích se ale zrcadlilo zděšení z tanečku mého. Pochopil jsem brzy, že moje úloha pozorovatele bude jistě vhodnější... Celková nálada se zvedla a začaly tance lidové. Kluci kozáček ve stoje a holčiny doslova balet na špičkách. Jsem rád, že jsem parket již opustil… Musím říci, že holčiny se zde opravdu umí nést. Maminky nenápadně svolují k průběhu jakýchsi námluv, kdy jeden, asi 18 letý hošík, z kola vybírá ženu svého života. Ta se mu vydává k tanci, za dozoru a podpory dvou garde přítelkyň. Citovost prožitků netlumí alkohol. Nádhera! Je mi zase trapně při pomyšlení, jakým způsobem se bavíme u nás, a jak to mnohdy dopadá, když jsme spotřebu alkoholu od první republiky na hlavu ztrojnásobili. Gruzie se zkrátka bavit ještě umí. Pokračuji na Stepansmindu a po třiceti kilometrech si uvědomuji, že už podruhé ztrácím českou vlajku z horního kufru. Musím se pro ni znova vrátit. Do Stepasmindy to proto dnes již nestihnu. Dosavadní skóre vracení se pro vlajku je dneškem již na 140 kilometrech… Vlevo od nového lyžařského areálu Gudauri pro Rusáky se nachází moderní otevřená rotunda s balkony do 270° nad místními propastmi. Ideální místo na přespání. Západ slunce nemá chybu, je to Kavkaz.
Romantická idylka je přerušena příjezdem Nivy, plné ožralých Rusáků, kteří se před připitou kolegyní vytahují házením pivních lahví do propasti. Hovada, burani, padám odsud!!! Nechtě se uchyluji do nového, přepychového hotelu, vybudovaného evidentně pro ožralé umachrované ruské lyžaře. Moto mohu okufrované ponechat přímo před recepcí. Cena luxusního dvoulůžkového pokoje s hydromasážním sprchovým koutem a výtečnou snídaní činí celkem 1050Kč. Usínám v přepychu.

16. Den " RUSKO… hotovo na třetí “

200km (OFF 70km), celkem 6 680km
Ranní cestování do Stepansmindy nemá chybu. Gruzínci staví až po hraniční přechod do Ruska novou silnici a tak si užívám hned po ránu 30 kilometrů štěrkového driftování v plné polní mezi plazícími se kamiony. Ve Stepansmindě se vydávám nahoru k poutnímu místu, kapli Gergeti – 8 kilometrů od Prométheovy vyhaslé sopky gory Kazbek (gruzínsky მყინვარწვერი [Mkinvartsveri]) 5 047mn.m., na níž jsem chtěl v původním záměru vylézti. Od tohoto úmyslu jsem však musel upustit z důvodu nestability chladného červnového počasí (stejně jako v případě Araratu), o nedostatku tréninku před odjezdem z Čech ani nemluvě. O pravém koleni a zádech už vůbec nemluvě. Od kaple, která pro Gruzínce představuje národní symbol je nádherný letecký pohled na městečko Stepansminda a koukat na legendární Kazbek také není k zahození. Ovšem tomu, co jsem viděl kolem Ušguli se to ani zdaleka nevyrovná. Zakupuji prezenty pro mé věřící přátele. Sluním se na hradbách ze 14. století a poprvé v Gruzii vidím větší počty turistů.
Přechod ruské hranice nebyl zrovinka příjemný. 35°C a 2,5 hodiny popojíždění v koloně na neúprosně subtropickém slunci bez možnosti předjíždět. Vízum je v pořádku, ale musím vyplnit DEKLARÁCIU k motorovému vozidlu, která není vícejazyčná. Mnohá slova vidím poprvé a krčím rameny. Vojanda od okénka mi nakonec sama deklaraci vyplňuje. Když si na bumážce přečte, že mám namířeno do Abcházie, spontálně se na účet Gruzínců zasměje. Kráva se cítí na silné straně, protože Rusko Abcházce v konfliktech proti Gruzii vojensky podporovalo. A protože ONA je RUSKA, seřve mne jako malého caparta a že příště to už nikomu vyplňovat nebude, „co je to za bordel – jede do Ruska a neumí rusky – kakoj Čech – psche“. Aha, tak už nejsem maladěc, od dneška už jen psche – kakoj Čech... NO JO, VÍTEJ ZPĚT V EVROPĚ…
V plánu mám traverzovat Kavkaz severními stěnami přes Severní Osetii. Hm, chyba lávky. Při odbočení do Severní Osetie končím u vojenské uzávěry na krásné šotolině. Vojáci se mnou nechtějí diskutovat. Nařizují mi pokračovat po státní silnici až do Vladikavkazu. No dobrá, objíždím tedy Severní Osetii z Vladikavkazu do Alagiru. Dál chci pokračovat mimo silnice do Čikoli. Za Alagirem brodím přes široké koryto horské řeky, jenže výjezd blokuje uvízlý Kamaz bez řidiče. Krkolomně jej objíždím jakousi hrbolatou polo-bažinou. Potkávám oddychavči Rusy, kteří mi tvrdí, že do Čikoli mimo asfalt nedojedu, že nemám šanci! Já mám ale svou hlavu! Přeskakuji potůček a hurá do lesa! S takovým množstvím bahna se člověk moc často nepotká. Mám nové obutí, ale to v Rusku nic neznamená – nesmím zastavit. Hups a jsem v dalším potoce. Rádoby cesta zde končí, nebo pokračuje potokem? Tady bych se tomu ani nedivil... Deseti minutami usilovného lomcování a kvílení motorem se konečně dokáži v potoce dokonce i otočit. Mám pocit, že jsem se naučil plavat ve vlastním potu... Vyjedu z lesa a snažím se přes písčité stepi – nezvládám se ani já, ani hrubé pneumatiky. Potím se snad i z nozder. Jakmile nacházím první asfalt, říkám si, zda nejde o fata-morgánu. Po několika kilometrech v lesíku před osadou Surkh-Digora mne zastavuje policejní kontrola. Jsem obestoupen osmi policisty, no paráda! Nechápou, co tam dělám. Nechápou, odkud jsem přijel a kudy jsem jel. Nechápou, o co jde. Vysvětlují mi, že zde jako cizinec nemám co pohledávat! A že cizinci mohou jezdit pouze po státních silnicích! Aha? Musím je tedy ubezpečit, že budu ještě dnes spát v hotelu v Nalčiku. Varují mne, že potkám ještě další kontroly, kterým nesmím prozradit, že mne tito pustili dál, protože jejich povinností je mne zatknout! Na rozloučenou chtějí informace o motorce, výkon, krouťák a abych to postavil na zadní… Nakonec mne ještě varují před teroristy… Mezi obcemi Čikola a Lesken je další kontrola. Jsem obestoupen pěti policisty, no paráda! Nechápou, co tam dělám. Nechápou odkud jsem přijel a kudy jsem jel. Nechápou, o co jde. Vysvětlují mi, že zde jako cizinec nemám co pohledávat. Cizinci mohou jezdit pouze po státních silnicích! Aha? Musím je tedy ubezpečit, že budu ještě dnes spát v hotelu v Nalčiku. Varují mne, že potkám ještě další kontroly, kterým nesmím prozradit, že mne tito pustili dál, protože jejich povinností je mne zatknout! Na závěr chtějí, abych na prachu zahrabal. Ochotně jim vyhovím a ihned policisty zanořuji do šedého oblaku, ze kterého pak vybíhají všemi směry, jako když se vykuřuješ včely... Uprostřed vesnice Lesken asfalt opustím a vyjedu na nedaleký kopec. Slunce již zapadá, a mě se nechce poletovat po Nalčiku a hledat, kde hlavu složit. Rozbíjím tábor přímo na travnatém vrcholku. Krásné místo s výhledem na góru Kazbek. V dáli se rýsuje i Elbrus. Au!? Au!? Co to je? Au? Komáři! Au. Svíčky! Rychle do stanu! Je jich tu miliarda. To je komáří líheň. To není možné. Poprvé v životě slyším ten hvízdot i přes špunty v uších. Dobrou bzzzzzzzzzzzzzz noc!

17. Den " PSEBAY… “

420km (OFF 10km), celkem 7 100km
Dnes jen čtyři policejní kontroly. Ta ranní byla o štěstí. Chtěli mne zatknout a nepustit mne do Nalčiku. Nešlo jim totiž do hlavy, jak to že mne ještě nikdo nezatkl? Jak to že jsem ještě žádného policistu od Osetie nepotkal…? Velitel základny, či co - už, už začal psát protokol o zatčení. Závora zamčená, no výborně! Rychle jsem se dal do řeči s tím mladším, který nebyl tolik ožralý. Ten potom přemluvil ožralého velitele, že jsem bratr Slovan, Čech spící po kopcích, a že si takovou věc přeci nemohou vzít na triko. Po hodině, mne nakonec propustili. Další tři kontroly na státní silnici byly jen formální, šlo především o to, proč má KTM dvě víčka od nádrže… V úrovni Pjatigorsku již není tolik dusno. Dle slov policie zde a západněji teroristi již nehrozí. Přírodu mezi tímto městem a PseBay bych šacoval jako krajinu stepí, něco mezi Karpaty a Islandem. Stromy oko nespatří i několik hodin cestování. Za to přenosová soustava 400kW poznamená snad každé, alespoň trochu pěkné zákoutí přírody… Pozor na řidiče! Rádi závodí, rádi dávají blinkr na poslední chvíli, pokud vůbec tedy. Málem jsem se totiž namazal na Ladu Nivu – zachraňovat musel pan Metzeler… Dnes, na to jaké trakaře kolem mne padaly, jsem zmokl jen nechutně málo. Kolem PsouBaye začínají husté lesy. Už se těším na zítřejší šotoliny. Prší, hlavu skládám v místní ubytovně za pár peněz. Do noci si vyprávím s vysloužilým leteckým mechanikem, který sloužil v NDR.

18. Den " JE  LIBO  PUTINOVU  SOČI,  NEBO  SNAD  PŘELIDNĚNÝ  ADLER“

530km (OFF 120km-CHBĚL ASFALT), celkem 7 630km
Sice neprší, ale vše plave. A já stojím před nejtěžší offroadovou etapou – překonat asi 220 kilometrů Kavkazu z Pesabay do Adleru. Variant je více než mnoho. Jedna šílenější než ta druhá. Mám německé válečné mapy. Extrém extrémů + rozvodnění toků + nízká oblačnost mi dělají celkem starosti. Přesto vyrážím a radím se s každým, koho potkám. Jednomu chlápkovi v osadě Perevalka chválím kakoju krasivoju dáču (chatu) má a on mi na to prosebně odvětí: „Eto nět dáča, ETOT MOJ DOM, JaA ŽIVU ZDĚS…“. Také mne varuje, že v lesích za přehradou je vojenská základna, a že mne asi zatknou. Né, už zase?! To už ne! Přesto se vydávám kolem přehrady, zanedlouho zastavuji u cedule a závory. Prejezda net! Vše je zakázáno! Proč mají místní lidé zase pravdu?! Kašlu na celý offroud, kašlu na Rusáky, nenechám se přeci naštvat! Zpět na potupný asfalt, směr Majkop. Po cestě „chválím“ ruské značení! Moc příjemné, když označníky nejsou tam, kde už stý kilometr leje jako z konve. Jsem v subtropických 12°C, v Čechách přestaly povodně a zuří tam 33°C vedra. Što takoje, što? Nechápačenko! Konečně přestává pršet. Mezi Majkopem a přímořským Tuapse chybí 120 kilometrů asfaltu a tak se bavím alespoň driftováním. Z Tuapse do Soči to už taková legrace není, čeká vás 200 kilometrů Putinovy pomsty – ve formě dopravou ucpaných serpentin dvouproudé komunikace. Jde o jedinou silnici do olympijské Soči. Myslíte, že je to stupidní? Ujistím Vás – ano, je! Jde o jakýsi specifický přístup, ostatním národům nepochopitelný. Proplétáním mezi kamiony dosahuji neuvěřitelné průměrné rychlosti 29 km/h… Do Soči tedy přijíždím, se slávou, za soumraku a bez vlajky, kterou jsem zapomněl na bezině před serpentinami. Seru na vlajku, seru na ni! Soči po 27 letech nepoznávám, v milionovém Adleru je však situace jiná. Na staré letiště neomylně trefím a prohlížím halu Meždunadrodnych letů, ve které nás kdysi jako turisty zadržovali. Nyní hala slouží jako sklad zeleniny. Pro olympiádu Putin postavil zbrusu nový terminál.
V 0:30 při hledání místa k přenocování platím za nedání blinkru při sjíždění z hlavní ulice 100Euro jednomu adlerskému policistovi (do kapsičky samozřejmě) x bo jinak soud. Mám dost, je jedna ráno a žádný hotel ani penzion nemá kapacitu. Všude jsou ubytování stavitelé olympijského města. Nechápu jak je to možné, ale najednou se ocitám na hranici s Abcházií. Přechod je vlastně tvořen dvěma mosty přes řeku Psou. Taxikáři se mne ptají, jestli nechci odvést do Abcházie a já jen zadrmolím: „Miňa nádo addychať.“ Taxálové dávají hlavy dohromady, zajišťují mi ubytování v motelu, který stojí na čáře. Za půl hodinky už bydlí i motorka. Je to test mé důvěry. Káťa stojí pod oploceným přístřeškem, hned vedle odbavovacích branek pro pěší. Já však klíče od brány nevlastním, proto holt, děj se vůle Aláhova… Pivo, pomáhá doplnit energii. Pivo přeje dobrou noc.
Ps.: MÍSTNÍ OBYVYTELÉ JSOU PŘESVĚDČENI, ŽE OLYMPIJSKÁ SOČI JE NEJVĚTŠÍM TUNELEM V HISTORII CELÉHO LIDSTVA

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (114x):
Motokatalog.cz


TOPlist