Zimní motorkářská abstinence

Jiní tu možnost nemají a tak se ukájejí fotkami z letních motorkářských dovolených. Extrémisti řeší své abstinence výlety na Elefanty, zimními výjezdy na různé Ještědy, nebo prostě jen do lesa na bahnomilských motorkách.

Naštěstí je Země kulatá a i pro takzvané "asfaltomrdaly" existují možnosti si zajezdit v jedné stopě. I já jsem již v létě plánoval, jak v zimních měsících vyrazím letecky do teplých krajů, půjčím si tam motorku a prozkoumám neznámou divočinu, do které se v létě jen tak nepodívám. Po dlouhé měsíce u mě vládla představa Kanárských ostrovů a konkrétně Gran Canarie. V listopadu se ovšem naskytla možnost spojit příjemné s užitečným, se zajištěným ubytováním v portugalském Lisabonu. Destinace se zdála býti dobrá, počasí stálé, nabídka motorkářsky potentních cest více než dostatečná a tak bylo rozhodnuto. Druhého února jsme odlepili kola letadla od ruzyňské ranveje a dali sbohem teplotám pod nulou a sněhu, všude kam se podíváš.
Jet těch několik tisíc kilometrů po ose byl jasný nesmysl. Čas byl omezený na jeden týden a tak jsme se s přítulkou rozhodli letět na místo letadlem a přímo v Lisabonu si vypůjčit nějakou schopnou motorku. S letenkami problém nebyl. Trochu větší problém byl s motorkou. Jakkoliv se člověk domníval, že půjčoven musí být v takovém městě spousta, po několika dnech jsem vystřízlivěl, při zjištění že schopné půjčovny jsou Lisabonu pouze dvě. Jedna je nadnárodní společnost půjčující motorky ve všech větších městech světa, druhá je malá soukromá firma, sídlící nedaleko centra Lisabonu. Zkoumáním všech zákoutí internetu lze dospět k názoru, že půjčoven je v Lisabonu minimálně pět, nicméně realita je taková, že tři další si jen podpronajímají stroje od té oné soukromé firmy, zřejmě za příslušný příplatek. Několik dní předem jsem tedy po emailu zamluvil půjčení u firmy Motoxplorers. Pokud by chtěl někdo strávit podobnou zimní dovolenou v Portu, pak bych mohl doporučit půjčovnu Northroad. Porto je co se týče motorkářských cest lepší destinací. Podle serveru bestbikingroads.com je na severu Portugalska více, lépe hodnocených silnic, než na jihu. Taktéž Northroad jsou schopni poskytnout "low season price", což Motoxplorers nejsou. Porto je ovšem o několik set kilometrů výše a je tam větší riziko deštivého počasí a také o několik stupňů nižší teplota než v Lisabonu.
Po ubytování se v hotelu samozřejmě došlo na klasické "doporučení levnější půjčovny" od recepčních hotelu. Jenže po prostudování detailních podmínek mi bylo zanedlouho jasné odkud slevy foukají. Motorky bez pojištění, podepisujete smlouvy v portugalštině, bez vědomí jestli opravdu podepisujete zápujční smluvu, nebo jestli náhodou nepodepisujete úvěrovou smlouvu na koupi nějakého šrotu. Druhého února v dopoledních hodinách jsem tedy v plné motorkářské zbroji dorazil (metrem) před půjčovnu Motoxplorers, kde už na mě čekalo červené, ze všech stran trochu pomlácené a oškrábané BMW R1200GS LC z roku 2013. Na tachometru nalítáno nějakých 45tis, takže za jeden rok docela solidně poježděné. S plnou náloží třech kufrů a se všemi možnými pojistkami proti krádeži a rozmlácení a venku příjemných 15 stupňů Celsia.
Recepční Sonja tvrdě odmítala poskytnout jakoukoliv "low season price", protože prý to je politika společnosti. Ceny jsou pevné a oni jsou si vědomi že prakticky nemají konkurenci. Podepsání příslušných dokumentů zabralo pár minut. Sonja mě pobavila ujištěním, že mi žádné ovládání motorky nevysvětlí, protože sama to neumí. A nikdo z chlapů zrovna "není doma", protože doprovázejí skupinu adventure jezdců po Maroku a zbyla jen ona sama. Motorku jsem si tedy sám vytlačil z půjčovny a za pár minut už frčel vstříc dobrodružství v neznámé krajině. Popravdě, krajina přespříliš neznámá nebyla, protože se sázkou na jistotu jsem si již doma do navigace naplánoval na každý den nějakou cestu s dobrým motorkářským ratingem. Zkontroloval jsem si i sjízdnost na daném typu stroje (ne vždy se to nakonec podařilo) a shlédnul jsem i pár zatáček předem přes Google Street View.
První den se jelo samozřejmě, jak jinak než k moři. Z centra Lisabonu kolem ikonické Torre de Belém na západ, po pobřeží potom na sever, k národnímu parku Sintra. Moře nás přivítalo silným nárazovým větrem, který znesnadňoval jízdu po dlouhých pobřežních rovinkách. Podél přímořské komunikace jsme míjeli několik dunových polí a vítr místy roznášel po silnici písečné jazyky, takže jízda rozhodně nudná nebyla. Uvítali jsme tedy příjezd do kopců na západě národního parku Sintra, kde destinací číslo jedna byl nejzápadnější cíp Evropy, mys Cabo da Roca. Každých 15 minut nám umyl hledí lehký deštík, který byl naštěstí vždy natolik lehký, že nám ani nenamoklo oblečení. Vítr na Cabo da Roca ovšem řádil vší silou a tak jsme se po několika minutách a několika vskutku povinných fotkách uklidili do náručí vesnické rybářské restaurace.
V příjemné společnosti více než kilogramové ryby na roštu, několika skleniček všudepřítomného vína jsme přečkali dalších několik deštíků a poté se vydali do centra samotného národního parku Sintra. Naštěstí, za celý ten týden, nám občas zapršelo jen tento první den a po zbytek dovolené jsme si už užívali jen sluníčka.
Příroda národního parku Sintra a zdejší cesty jsou pro neznalého motorkáře zcela neopakovatelným zážitkem. Během několika kilometrů nás obklopila vlhká, subtropická flóra. Stromy všude kolem byly porostlé popínavými rostlinami a mechem. Silnice se klikatily uprostřed naprosto jedinečné přírody, obklopené kamennými zídkami, které byly taktéž porostlé všudepřítomným mechem. Narazit na zatáčku se suchým asfaltem byla šťastná náhoda. O to větší je kontrast, když všude kolem tohoto národního parku jsou duny, polopouště, nebo prostě příroda středozemního rázu. Museli jsme si tu cestu dát dvakrát, protože napoprvé jsme všude stáli, fotili a srdce motorkářovo plakalo. Napodruhé se ho podařilo utišit, utěšit a naplnit.
Sintra je národní park, na západ od stejnojmenného města. Město Sintra leží asi 20 kilometrů na sever od Lisabonu. Jsou to klimatické lázně, které již od dávných dob vyhledávali portugalští panovníci, šlechta a umělci. Spisovatel Alfréd Doblin před sto lety prohlásil, že Lisabon je nekonečná kakofonie zvuků a hluku a odstěhoval se do poklidu Sintry. Již před ním v horách nad Sintrou postavili ze stejného důvodu své paláce portugalští králové. Oči jen přecházejí, protože v podstatě na pouhých několika čtverečních kilometrech se rozkládá osm zámků a hradů, kterým vévodí majestátně tyčící se Palacio de Pena. Tato pestrobarevná ikona je vidět už mnoho kilometrů z dálky. Navržena a postavena v několika slozích, Maurské, neorenesanční, islámské a neogotické, jako důkaz a odkaz na dobyté portugalské kolonie. Všechny tyto slohy jsou nápadně propojeny a barevně odlišeny a nechybí ani všude přítomné portugalské azulejos na fasádě paláce. Z věžiček paláce jsou vidět i všechny ostatní hrady a zámky v okolí, stejně jako spousta dobových honosných vil a menších paláců vystavěných portugalskou šlechtou. Pod palácem je zajímavý park, kdy král Ferdinand nechal doplnit již tak bohatou flóru o další pro tyto zeměpisné šířky nezvyklé rostliny. Můžete zde narazit třeba na obrovské sekvoje, které mají výšku několik desítek metrů, na cedry a cypřiše, které jsou v našich podmínkách vzácné. Stejně tak na stromy z Japonska, Austrálie a dalších místně exotických zemí.
Z města k paláci Pena vede klikatá cesta, kdy jsme si na motorce užívali vracečky "na jedničku", doplněné častými potůčky přes cestu. Cesty tam i od paláce nazpátek do města jsou naštěstí jednosměrné, takže je malá pravděpodobnost že potkáte uprostřed náklonu nějaké překvapení. Pro zvědavce – cesta je zde v mapě: http://goo.gl/maps/eUnPq
Po západu slunce se naneštěstí rychle ochlazuje, proto jsme ani nestihli prohlídku paláce. Tu jsme absolvovali o další 3 dny později.
Druhý den nás již z rána přivítalo slunečné počasí. Naplánovanou cestu jsme měli na sever od Lisabonu, dlouhou asi 230km. Za městem jsme si užili spoustu rychlých zatáček, které nás asi ve třetině cesty dovedly do národního parku Sera de Montejunto, MAPA: http://goo.gl/maps/Np5oU , který se nachází asi 60km severo-východně od Lisabonu. Zajímavé na portugalských parcích je to, že motorkáře nikdo žádnými značkami nebo cedulemi neomezuje ve vjezdu mimo asfalt. Dokonce i Tomtom ve své navigaci má offroad cesty a když svou cestu nepříliš pečlivě naplánujete, klidně vás protáhne kamenitými výjezdy a zarostlými cestami.
Pokud ovšem zůstanete na asfaltu, odmění se vám cesta čitelnými zatáčkami, rychlými úseky a veskrze všude úžasnými výhledy z vrchoviny národního parku do krajiny pod vámi. Kopečky jsou všude zasypány větrnými elektrárnami, stejně jako dobovými starými větrnými mlýny, které jsou velmi často ve výborném stavu. Cesta vedla vesnicemi, s přiměřeně dobrým asfaltem, s prakticky minimálním provozem. Rychlé, dobře viditelné zatáčky vedou vinicemi, olivovými, pomerančovými a citrónovými sady. Místy jsem doslova stříkal nad zážitkem. Třeba kus cesty (na mapě mezi body F a G) byla doslovná motorkářská Nirvána, kdy zůstala zařazená dvojka po dlouhou dobu a každá rovinka končila ve svíci na zadním kole. Mít tak víc času (a nemít batůžka za zády), tak bych si to vážně ještě párkrát dal.
Pomeranče jsou všude. A není problém si je podél cesty utrhnout. Jednou jsme zastavili, že si sebereme nějaký pomeranč spadlý mezi mnoha na zemi a hned se přitočil nějaký děda a kvákal na nás, ať si klidně utrhneme ze stromu, že nemusíme sbírat padavky. Pomeranče jsou tam jako u nás jablka. Jsou všude a místní je vnímají jako něco zcela běžného a obyčejného. Tady u nás doma bychom taky asi nesbírali jablka ze země, že?
Cestou nazpátek do Lisabonu jsme navštívili královský palác v Mafře. Je to obrovská a impozantní stavba, jeden z největších paláců na světě. Je v něm 1200 místností a stavělo ho 45000 dělníků po dobu 13 let. Prohlídka je na celý den a tolik času jsme neměli. Nahlédli jsme tedy jen do několika prostor a po několika desítkách minut jsme pokračovali do Lisabonu. Soumrak se blížil.
Pro zajímavost, královských paláců je kolem Lisabonu několik. Jeden je v samotné Sintře, další v Mafře a v Queluzu. Jen ne v samotném Lisabonu. Zřejmě z výše popsaných důvodů. Ty se nám taktéž potvrdily. Centrum Lisabonu je vážně kakofonie. Lidově – bordel celou noc. Tyto hodnoty očividně přetrvaly staletí a místní si s tím hlavu nelámou. Nedělá jim třeba problém začít opravovat klimatizaci ve dvě hodiny v noci a dvě hodiny do ní vrtat, šroubovat a mlátit kladivem. Taktéž pohled na náměstí stojí za to. Zdejší noční populace je pestrou směsicí hnědoportugalců a černoportugalců. Po soumraku lze koupit vše a není náhoda, když vás na rušné pěší zóně osloví černoportugalec, že jestli nechcete koupit koks, hašiš, nebo alespoň trávu. Aktivita policie je zcela nulová, protože za celou dobu sedmi dní jsem je viděl jen jednou, když zrovna „kostili“ nějakého chudáka na kruháči, asi za nedání přednosti. Jinak po nich není vidu ani slechu.
Třetí den jsme se jeli vykoupat. Přejeli jsme do městečka Caparica, které se nachází jižně pod Lisabonem. Z Lisabonu se jede po obrovitém červeném mostě, který vypadá jako Golden gate v San Franciscu. Už z dálky ohromuje svou velikostí, když člověk vidí jak malinká jsou auta, která na něj najíždějí. Pláže v Caparice jsou nekonečně dlouhé, kam se dá dohlédnout. Proběhla mezi námi dvěma (účastníky zájezdu) sázka, která vyústila v koupačku ve studeném moři, asi ve 13-ti stupňovém "vedru" a silném větru. Za přihlížení pobaveného obecenstva nedalekého plážového baru jsme se vrhli na Adama a Evu do vln, abychom za křiku po několika vteřinách utíkali na břeh. Severní pól byl dobyt. Fotky byly pořízeny a můžeme dělat machry, jak jsme se na začátku února koupali v moři. Teplé motorkářské oblečení nám zachránilo život. Baťůžek ještě asi hodinu špačkoval že jsem magor, že tomu do poslední chvíle nechtěla věřit že tam opravdu skočím. Musela poté také. Fotogalerie byla cenzurována...
Asi 50km jižně pod Lisabonem je další národní park, který se jmenuje Arrábida. Taktéž se mu někdy říká Setúbal, podle velikého města na jeho východním cípu. Cesty v tomto parku se velmi podobají Korsice. Začínáte na severu parku, kde stoupáte od hladiny moře do výšky nějakých pouhých 200 metrů nad mořem. Podél cesty je každých snad 200 metrů vyhlídka, kde stojí za to zastavit a případně si udělat nějakou fotku. Park je z poloviny zcela opuštěný, kdy je v jeho jižní části jen vesnička s asi šesti domy a třemi hospůdkami. Druhá půlka parku směrem k městu Setúbal je již obydlená a podél silnic jsou už domy a život.
Západní část (viz mapa http://goo.gl/maps/xQiyM) je ovšem vybavena tím nejlepším asfaltem, jaký jsem v okolí Lisabonu viděl. Dokonalá dokonalost, čistá čistota a nejkrásnější krása. Musel jsem si dát to zhruba 25-ti kilometrové kolečko 2x a podruhé v extra svižném tempu, kdy jsem zase honil bramboru ve výjezdech po zadním. Baťůžek si naštěstí již zvykl, takže se už ani nesnažil protestovat. I tady by se dal klidně strávit celý den. A s minimálním provozem, protože za celou to dvojnásobnou cestu, za celých těch 50km jsme potkali pouhá dvě auta a tři pumpičkáře.
Následující den jsme strávili pochodem skrze paláce, takže pouze fotodokumentace. Proběhl Národní palác v Qeluzu, kterému místní říkají Portugalské Versailes, stejně jako proběhla návštěva samotného paláce Pena v Sintře. O Sintře a Pena jsem již psal. Queluz si svou přezdívkou Portugalského Versailes až tolik nezaslouží. Je to poměrně malý palác, který se s Versailes nemůže měřit. Z dálky vypadá dobře, ale při pohledu z blízka je vidět jak chátrá.
Nadešel poslední den a ten jsme se rozhodli strávit cestou do nejsevernějšího národního parku v rozumném dosahu, Parque Natural das Serras de Aire e Candeeiros. Což je asi 100km od Lisabonu. Cesta k němu byla shodná jako v náš druhý den, kterou jsme ten den proletěli rychle, svižně a bez přestávek. Na tomto národním parku se plně ukázalo, jak mají portugalci ochranu přírody v „kozách“, protože tento park je posetý nekonečným množstvím lomů na kámen, písek, štěrk a všechno co se dá vytěžit a prodat. Na to že se jedná o vyhlášený národní park, byznys s čímkoliv tady čile kvete a očividně to nikomu nevadí. Park je opět poset stovkami větrných elektráren, které jsou mezi sebou propojeny offroad šotolinovými (uježděnými) komunikacemi často takové šířky, že by se na nich v pohodě otočil ruský raketový trailer MAZ i s mezikontinentální raketou SCUD. Opět, žádné zákazy vjezdu, všechno povoleno. Opět minimální provoz, který jen vyjímečně naruší nákladní tahač vezoucí „kamínek o velikosti rodinného domku z lomu“. Do jednoho z lomu jsme i dojeli a bylo to zajímavé pokoukání. Kámen se nestřílel, ale pečlivě se řezal pilou na bloky o stěně asi 3 metry. Tyhle veliké bloky byly společně s tisíci menšími poskládány jako kostičky Lega na sebe. Převážely je tam a nazpátek obrovské „ještěrky“ a stavěli si z nich cestičky a plůtky.
Celý tento park je ideální místo pro poježdění na cestovním enduru. Jsou v něm namotány desítky kilometrů šotolinových cest, je na co koukat a když ještě počasí dopřeje, je to značka Ideál. Užili jsme si toho dokonale. Sever národního parku jsme projeli jen svižně, protože čas se krátil a museli jsme vrátit zapůjčený stroj. Tam lze již nalézt vesnice, kde bydlí zaměstnanci dolů, stejně jako veliké množství kamenitých políček, která se snaží obdělávat ti, kteří už neuzvednou krumpáč a palici.

Suma sumárum.
Pokud nechcete sedět za oknem a čekat až nastane jaro, zaleťte si do Lisabonu. Zpáteční letenka se dá pořídit za nějakých 5000 korun a v Lisabonu je jaro pořád. Tam vlastně zima nikdy nepřichází. Krásných cest je tam spousta a k vidění je toho také spousta. Nám spadlo pár kapek deště hned první den a po zbytek týdne bylo polojasno a jasno. Teploty se přes den pohybovaly kolem patnácti stupňů. Půjčení motorky je bez problémů a přístup Motoxplorers na jedničku.

Informace o redaktorovi

Dušan Hájek (Odebírat články autora) - Výška spolupracovníka: 172 cm