USA: Barber Vintage Motorsports Muzeum

Trocha historie

George Barber se stal vlastníkem úspěšné továrny na mléčné výrobky, kterou zdědil po svém otci. Jenže pan Barber není jen synáčkem továrníčkovým, ale také nadšencem, který své hobby korunoval výstavbou muzea světové úrovně. Co tedy pana Barbera bavilo? Překvapivě rychlá auta, co taky čekat od milionáře. V 60. letech se tak tento alabamský rodák začal bavit úpravami a závoděním ve strojích Porsche (v různých závodech zaznamenal 63 vítězství). Na konci 80. let pak pan Barber začal sbírat a restaurovat automobilové veterány a brzy rozšířil svůj zájem o motocykly. Zalíbila se mu historie motocyklového sportu a také to, že náklady na pořízení starých motorek byly nižší než u veteránů. Barberovým cílem se brzy stalo dát dohromady nejpůsobivější sbírku na světě a otevřít muzeum oslavující právě a jen motocykl. Zdálo se mu, že na světě není muzeum, které by odráželo historii motocyklu z globální perspektivy. Vizí budoucího muzea tedy bylo prezentovat slavnou historii amerických motocyklů v mezinárodním kontextu, provázat vývoj celého odvětví se světem a vystavit takové stroje, které do té doby bylo možné v USA spatřit pouze v časopise.

Zpočátku byly sesbírané kusy pouze skladovány, restaurovány a čekaly na to, až jich bude dostatek. V roce 1994 pan Barber založil muzeum jako neziskovou organizaci, oddělenou od jeho ostatních komerčních aktivit. O rok později bylo muzeum otevřeno s počátečním stavem: 325 motocyklů z celého světa a několika automobilovými veterány. Poté, co se počet exponátů rozšířil na 500 kousků, bylo potřeba najít pro sbírku větší prostor. A tak v roce 1998 pan Barber svou mlékárnu prodal! (V době prodeje měla firma obraty 200 mil.USD). Do zbudování nového muzea a celého muzejního areálu tzv. The Barber Motorsports Park na 740 akrech, investoval pan továrník slušné peníze - 54 milionů dolarů.

Muzeum v nové budově bylo otevřeno v roce 2003 a vystaveno je zde více než 600 motocyklů, doplněných o řadu závodních vozů, především Lotus (celkově čítá sbírka muzea na 1200 motocyklů, všechny kusy ale nejsou stále vystaveny). Sbírka obsahuje motorky z 20 zemí světa a od 200 různých výrobců, stroje historické i současné, závodní i cestovní, vojenské, originály i úpravy, vzácné Gran Prix unikáty.

Součástí muzea je také obsáhlá knihovna, která vznikla jako vedlejší produkt, jako zdroj informací při restaurátorských pracích. Dnes patří k nejrozsáhlejším sbírkám literatury věnované motocyklům a obsahuje více než 6 000 knih, výtisky více než padesáti různých motocyklových časopisů, katalogy náhradních dílů, servisní manuály, fotografie a na 700 videí. Tato knihovna ale bohužel není veřejně přístupná. Na svých stránkách ovšem muzeum nabízí, že v případě, bude-li mít někdo o informace zájem, rádi je poskytnou.
V areálu, kterého je muzeum součástí, vybudoval pan Barber závodní okruh dlouhý 2,8 míle. Okruh je postaven tak, aby splňoval požadavky FIA a FIM, dvou hlavních organizací zastřešujících moto a auto závodění. Konají se zde profi závody jako Honda Superbike Classic a Grand-Am Cup. Okruh ale také hostí závody veteránů, při kterých je příležitost provětrat i muzejní kousky. Muzeum se totiž pyšní tím, že prakticky každý exponát je do hodiny provozuschopný.

Motorky mě sice moc baví a zajímají, ale muzejním nadšencem zrovna nejsem, to musím přiznat. Přesto v tomhle muzeu jsem si fakt užila příjemné chvíle. Páč jsem holka, technické zajímavosti sice ocením a občas se jim snažím přijít i na kloub, ale…provedení, barvy a design mě přeci jen vždy zaujmou více. Asi proto jsem v muzeu vydržela přes čtyři hodiny nereptajíc brouzdat po jednotlivých patrech a rychlého toku času jsem si ani nevšimla. Vše je totiž dle mého zařízeno a rozmístěno tak, že to oku lahodí a hlavně nenudí.

Budova muzea je z velké části prosklená a pouští tak dovnitř spoustu denního světla. Na západo-východní straně budovy máte okny výhled na výše zmiňovaný závodní okruh, který mj. slouží i jako tréninkový pro školu závodní jízdy. Během prohlídky si tak můžete chvíli odpočinout pohledem na kroužící poršáky při výuce. Plánovaná je též výstavba krosové dráhy, ale jak jsme se dozvěděli, tento projekt je zatím pozdržen z nedostatku, jak jinak, než financí. Prostor uvnitř je otevřený od sklepa až po střechu, takže máte pořád pod kontrolou co se děje o patro níže a hlavně máte stále na očích v podstatě celou expozici. Beton, sklo, kov a dřevo - materiály použité v interiéru - jsou nejen moderní, ale pro daný charakter výstavy i skvěle zvolené. Beton je hlaďoučký, zábradlí z nerezových ocelových lan, která jsou v různé tloušťce použita i na upoutání exponátů do různých pozic a dřevěné „přepravní“ bedny jako podstavce pro stroje. Celé to působí velmi uvolněně, vzdušně, čistě a dá vyniknout vystaveným strojům. Motorky (a taky auta) jsou po prostoru poutavě rozmístěny - visí ze stěn, tvoří výplně sloupů a na výtahu se vozí formule.

Expozice zabírá 5 pater a úplně dole se nachází restaurátorská dílna, kam zhora otevřeným prostorem sice vidíte, ale jinak je přístupná pouze několikrát do roka při příležitosti konání různých akcí. Škoda. Najdete zde vše, od současných modelů sportbiků po staré kousky jezdící kdysi po prkenném flat-tracku, stroje na dvou, tří a čtyřech kolech z celého světa, zasloužilé mašiny, které objely svět nebo třeba vyhrály šampionát. Historické kousky jsou někdy pouze pečlivě „oprášené“ a ponechané v původním stavu, častěji však rekonstruované s takovou vervou, že pokud by svůj stroj s nyní pochromovanými částmi viděli původní výrobci, asi by se nestačili divit, jak se jim ty stroje blýskají a sváry se staly skoro neviditelnými:-) A co především, mezi vystavovanými kousky nechybí ani ty české. Mají zde např. Jawu 250 G.P. (1977), Jawu 350 G.P. (1968), Jawu R67 (1970) nebo stroj vyrobený pro účely autoškoly Jawa/CZ 175 Dual control (1963) a používaný v 70. letech Illinoiskou univerzitou v Carbondale.

Spousta motorek byla muzeu věnována bezplatně. Stroje nejsou dokonale roztříděny do jednotlivých sekcí (např. dle stáří, či země původu), ale svůj řád výstava má, přehledné to je a udržuje vás to v pozoru. Pro zpestření zde mezi luxusními stroji Vincent narazíte třeba i na „značkovou“ sekačku na trávu pyšnící se svým původem – byla navržena a vyrobena též firmou Vincent Engineering. Majitelem nepochybně kvalitní sekačky byl světový šampion John Surtees a jak popiska uvádí, určitě to byl nejpomalejší Vincent, kterého kdy závodník řídil. Nebo vás pobaví přesná replika chopperu, filmového „hrdiny Harleye - Captain America“ z legendárního snímku Easy Rider. Originál, který si ve snímku zahrál, neexistuje. Vyrobeny byly pouze dva exempláře: herec a dabler. První to odnesl v závěrečné scéně filmu a ten druhý byl posléze rozebrán na díly ještě předtím, než se snímek proslavil. Vystaveny jsou i cestovní stroje alabamského rodáka, miliardáře, komoditního specialisty a motorkáře Jima Rogerse (autora knihy Investment Biker), který na nich s přítelkyní projel svět.

My jsme muzeum navštívili ve všední den a tomu odpovídal počet návštěvníků – včetně nás cca 10 lidí a hlídač s pistolí u pasu, takže klid a bezpečí:-) (Pistoli měl hlídač asi proto, kdyby jim utekl ten hlídací tygr.) Prohlídku jsme vzali shora dolů a začali tak mezinárodní expozicí, kde stojí některé z již zmíněných českých strojů, včetně korábu Böhmerland z roku 1925, který má být nejstarším známým exemplářem tohoto vozidla.

Ač by se daly jednotlivé stroje vyjmenovávat a popisovat dlouho, zmíním jen pár zástupců pro představu. Ostatní si třeba někdy v muzeu prohlédnete sami nebo najdete v druhé kapitole rozsáhlou galerii.
Samostatnou sekci tvoří expozice věnovaná dirt bikům, strojům určeným pro závodění na americkém flat-tracku, vše samozřejmě nerozlučně spojeno s americkými ikonami Harley-Davidson a Indian. Zde můžete mj. prozkoumat, jak vypadala konstrukce prkenné závodní dráhy a shlédnout video z historie závodění. Harleyů mají vystavených 84 a jejich počet stále stoupá.

Sportbiky mají také svou sekci, kde se předvádějí v závodních pozicích v náklonu, jako na okruhu. Mezi sportbiky si můžete prohlédnout třeba stroje týmu Michaela Jordana nebo MV Agustu Gran Prix.
Ze současných úprav byla zajímavá např. Kawasaki Z 2600 V-12 z roku 2012. Kawa s dvanácti válci, dílo britského nadšence, kde jako základ posloužila KZ 1300 rozšířená o celý jeden motor, který majitel prostě umně „přilepil“ na ten stávající. Ten rachot po nastartování musí být slušný.
Co se historických zajímavostí týče, byli jsme jedním návštěvníkem (H-D fandou a jak jinak než též americkým patriotem) upozorněni na kousek zvaný Rikuo RT2, Harley vyrobený v Japonsku! Harley-Davidson totiž v době finanční krize 30. let prodal práva na výrobu H-Déček do Japonska, kde posléze šikovní Japonci vyrobili mj. 18 tisíc Harleyů pro svou armádu a používali je během II. Světové války. Motor zůstal v podstatě stejný, jaký má model Harley RL z roku 1930. Tento „Král silnic“ (což je volný překlad názvu „Rikuo“) je v Americe vzácným kouskem, předpokládá se, že krom muzejního exempláře se v USA nachází již pouze jeden další kus.
Jako suvenýr jsme zakoupili CD s písněmi „on the road“ za 8 USD. Na odchodu jsem chtěla získat ještě nějaké informace s sebou. „Prospekty se zatím nestihly vyrobit“, sdělila nám pokladní na náš dotaz. Což mi kolem a kolem přišlo vlastně sympatické. Je vidět, že se věnují především projektu samotnému a na reklamu prostě zatím nezbyl čas. Ale všechno bude, ujistila nás paní.
My Češi jsme, co se muzeí týče, docela zmlsaní, protože spousta muzeí u nás nastavila laťku vysoko. Barber, ale myslím i ve srovnání s naším vysokým standartem obstojí. Takže pamatujte, zabloudíte-li náhodně do Alabamy, nenechte si toto „mléčné“ motokrálovství ujít.