reline_unor



Na sever Ho Či Minovou dálnicí

Saigon, nebo správněji Ho Či Minovo Město, půlka října loňského roku, jedenáct večer: „A co ty děláš ve Vietnamu?“, padne další otázka směrem ke mně. „Zítra chci koupit motorku a dojet na ní ze Saigonu do Hanoje.“ Odpovídám na klasickou turistickou otázku asi takovým tónem, jako bych říkal, že si jdu koupit rohlíky. „Cože?“ „Zítra koupím motorku a pojedu na ní do Hanoje.“ Přidávám úsměv, ale snažím se zachovat vážnou tvář. „To jako fakt? Sám?“

Kapitoly článku

Zřejmě jsem za exota.

„Jo, nikdo se nepřidal a já tuhle cestu chtěl udělat už několikrát, ale pořád nebyl čas nebo peníze. Takže jsem si řekl, že to udělám teď, když konečně můžu, i sám.“
„A není to nebezpečné? Viděl jsem, jak tady místní jezdí.“
„Ne.“ Nevím, jestli víc kecám sám sobě, nebo jemu…

Dostat se ze Saigonu
Ve středu ráno mám sbaleno a motorka, vietnamská kopie Hondy Win 100cc, je nachystaná s plnou nádrží před hotelem. Koukám na hodiny a je pár minut po desáté. Všechno je připraveno k odjezdu a mě najednou přepadne vlna pochybností. Nedělám přeci jen blbost, že jedu úplně sám? (Asi jo.) Co když se něco podělá? (Může, ale nestalo se.) Co když budu mít nehodu? (Ne. Na to nemysli.) Nemám vyrazit raději až zítra? (Ne, nejsem posera.)

Nádech, výdech. Nastal čas vyrazit a nemarnit jej v Saigonu.

Nasadím helmu, brýle, naskočím za řídítka a s lehce bublavým zvukem vyrážím z města pryč. To ještě nevím, že mi bude trvat jen hodinu se vymotat ze Saigonských ulic a dalších pět ujet celkovou vzdálenost dvou stovek kilometrů. A tak to bylo pořád.Snad každý motocyklistický nadšenec má nějaký sen. Může se jednat o vlastnění legendárního stroje, vítězství v konkrétním závodě nebo třeba dovolené na dvou kolech ve vybrané zemi. Tím mým snem bylo projet celý Vietnam mezi Hanojí a Ho Či Minovým Městem. A co možná nejvíce po Ho Či Minově dálnici, která se mimochodem v některých úsecích dělí na východní a západní části, tudíž je třeba si z nich vybrat.

Ve Vietnamu se, přiznávám dobrovolně, cítím jako doma. Nejen, že jsem zde strávil dlouhé měsíce, které se brzy přehoupnou v roky, ale je to také země, kde jsem si pořídil první motorku a naučil se řídit motocykl. Přesto jsem si ale tentokrát cestou občas nadával za svou opovážlivost a nerozum projet celou zemi úplně sám.

Povolený doping na cestě
První den cesty jsem se vydal do Phan Thiếtu, kde jsem během noci nabral síly na další den. Nevyrážel jsem ze Saigonu přímo do severovýchodněji ležícího města Đà Lạtu, protože mi byla právě spojnice mezi Phan Thiếtem a Đà Lạtem doporučena – a můžu jen potvrdit – jako jedna z těch příjemných. Velký kus cesty zabírala lesní okreska, na které jsem téměř nikoho nepotkal a nebýt jedné vesnice zhruba ve čtvrtině cesty, tak snad ani nepotkám.Hned druhý den cesty jsem musel natáhnout dlouhý rukáv, protože mi vietnamské slunce předešlého dne lehce sežehlo ruce a později i přikoupit kapky do očí. Prach z cest se na kondici mých „analogových čoček“ začal podepisovat.

Z protijedoucích motocyklistů mi z paměti zřejmě jen tak nezmizí dva domorodci, kteří na Hondě Wave, snad nejrozšířenějším poloautomatu, který ve Vietnamu můžete vidět, vezli několik pokácených odhadem čtyřmetrových stromků. Spolujezdec je měl posazené napříč na klíně a být ta silnice o něco málo užší, tak mě s nimi v zatáčce shodí z motorky.V Đà Lạtu jsem udělal tu chybu, že jsem se pustil do na pobřeží ležícího turistického letoviska Nha Trangu a nikoliv rovnou dál na severozápad. Ztratil jsem tak dva dny cesty a z Nha Trangu si odnesl bohužel jen méně příjemné zážitky, ale to by bylo na úplně jiné povídání.

Hlavně nekoupit předražený vrak
Hondu Win, resp. její vietnamskou kopii Sufat, jsem kupoval přes známosti v Saigonu, vyzkoušel jsem několik modelů a samozřejmě v nejlepší kondici byla ta nejdražší (a dvojnásobně předražená než kolik by měla v takovém stavu stát, známosti-neznámosti).

Přemýšlel jsem nad tím, jestli mám věřit odkoupení dané motorky za slibovanou cenu v Hanoji, nebo ne. Přeci jen jsem v zemi, kde vás podrazí kolikrát i dlouho zde žijící cizinec a ne jen místní vykutálený obchodníček, který by nechtěl snadno vydělat na cenách neznalém cestovateli.Nakonec jsem se rozhodl, že půjdu do rizika a že nabízený stroj odkoupím s papíry a s tím, že jestli mi nebude na severu nabídnuta slibovaná cena, že se vrátím „si to tady jako vyříkat“. Rozhodně jsem ale věděl, že se všichni mí přátelé až dorazím do Hanoje vysmějí ceně, kterou jsem byl ochotný za vietnamský model Hondy Win dát.

Nikomu nevěřte
Jestliže by vám někdo nabízel starší Hondu Win 100cc s motorem Sufat (vietnamský model) z druhé ruky a najetými desítkami tisíc kilometrů, rozhodně se cena nepohybuje na 300–400 USD, za které se běžně cizincům nabízí, ale někde mezi 100–150 americkými dolary. Ve vynikajícím stavu zcela výjimečně pak 200 USD.

Jakákoliv vyšší cena znamená, že vás prodávající chce oškubat a je jedno, jestli je to Vietnamec nebo baťůžkář, který se zrovna z podobné cesty vrátil a bude vám vykládat, jak je ta jeho motorka v perfektním stavu. Není. Tyhle stroje létají mezi Hanojí a Saigonem jako ping pongový míček. Vyplatí se tedy před koupí motorku pořádně omrknout a vyzkoušet. Osobně znám jen jednoho či dva mechaniky v Hanoji, za které můžu dát ruku do ohně. Ale i tak raději jen obrazně.

Tak trochu jiná dálnice
Po příjezdu do Buôn Ma Thuột, první večerní zastávce po Nha Trangu, jsem měl už najeto na první výměnu oleje. Otázka deseti minut a 90 000 VND, tedy zhruba jedné české stokoruny. Spát a ráno vyrazit znovu dál.

Velká část úseku z Buôn Ma Thuột, a věřte mi, že nejen tato, byla na Ho Či Minově dálnici ve výstavbě. Což znamenalo, že pevný povrch moc nevidíte a spíš jezdíte po štěrku, vyhýbáte se dírám (to je tak trochu mission impossible) a dáváte si větší pozor na prašných a blátivých úsecích.V této situaci si představte, že silnice je široká na několik nákladních aut a nemá žádné značení, žádné rozdělení vašeho a protisměru, motorky a auta vás míjí zleva zprava a všichni jedou stejným směrem jako vy. A občas taky proti vám. Do toho, abyste si tu pravou vietnamskou dálnici dokázali užít, normálně projedete jakousi vesnicí nebo městem bez jediného dálničního sjezdu. A pro jistotu začne pršet. Nebo se za vámi rozběhnou štěkající psi rozhodnutí si kus vašeho oblečení, v tom lepším případě, ulovit k svačině. Jednoduše řečeno, dvě stě kilometrů zde nejedete jako v Česku dvě hodiny, ale klidně pět. Když máte štěstí.Ještě pořád se někomu chce lamentovat nad stavem české „dé jedničky“?

Pleiku, město, které většina motorkářů zvolí jako další noční zastávku, jsem vynechal. Byl jsem stále při chuti a síle, nakopnut zastávkou na vynikající ledové kafe, a v tu chvíli se prostě člověku nechce z motorky. Zakotvil jsem tak až v dalším městě, Kon Tum.

Nečekaný host
Jestli jsem měl cestou na něco štěstí, pak to byla motorka. Za celou dobu jsem nemusel řešit žádnou větší potíž. Jen pravidelně měnit olej a občas pomocí drobného šroubku na čerpadle vyladit poměr vstřikovaní paliva. Po nesčetných nárazech v děravých silnicích jsem čekal minimálně defekt v oblasti pneumatik. Ale nic. Příště si nechám před cestou natisknout na tričko „šťastnej mizera“.

A smůlu? Tu jsem měl na počasí. Schválně jsem vybral říjen, protože období dešťů už je většinou u konce a teploty nejsou ani moc chladné, ani příliš vysoké. Téměř ani jeden den se ale neobešel bez deště. A to jsem ještě netušil, co mě čeká v ten úplně poslední, to bych však předbíhal.

V dalším úseku jsem se rozhodl hlavní trasu opustit a odbočit do menšího a klidnějšího městečka Hoi An. Dát si pár dní pauzu, provést lehký servis Sufatu a bude-li hezky, rozvalit se aspoň jeden den na pláži. Bylo hezky. Bylo válení se.Cestou do Hoi Anu mě zase jednou místní dokázali překvapit. Z jedné dřevěné chatrče u cesty vyběhl mladík s půllitrovou petlahví čehosi v ruce, přeskočil svodidla u cesty a začal mě zastavovat. Přibrzdil jsem. On téměř automaticky naskočil za mě na sedadlo spolujezdce, když si všiml, že jsem cizinec. Lámaně a více méně posunky a názvy měst jsme se shodli na tom, že já jedu do Hoi Anu. A on, že by potřeboval svézt. Doufal jsem, že to nebude až do mého cíle dne, protože by to bylo na několik hodin cesty.

Během několik minut mi ale za jízdy ukázal na protilehlém kopci stojící kamion a pochopil jsem, že chce „hodit jen tam“. A já to měl po cestě. Lehce jsem si oddechl. Vysadil jej u řidiče kamionu, který se schovával před připalujícím sluncem ve stínu, a dál už jsem si to razil sám.
Poprvé hledám hotel potmě.

Po odpočinku v Hoi Anu jsem se vracel zpět na západní část Ho Či Minovi dálnice. Minul jsem Da Nang i kdysi královské město Hue. Jednu noc jsem strávil ve společnosti švábů v hotýlku ve městě Khe San, abych ráno vyrazil mlhou kolem jezera a mnohem dál na sever k národnímu parku Phong Nha-Ke Bang. Ten patří do světového dědictví UNESCO.

Během cesty jsem byl nejblíže laoským hranicím a občas měl dojem, že projíždím zemí nikoho. Víc než hodinu jsem dokonce nespatřil jediného člověka. Jestli za něco ale celá má cesta stála, pak projet se touto její částí. Jednalo se bezpečně o nejkrásnější a nejodlehlejší úsek. Serpentýny, z jedné strany kopce Laos, z druhé pak můžete vidět mořské pobřeží na východě Vietnamu.Za zmínku a návštěvu pak stojí jeskyně samotné, kterých je zde na tři sta. Po cestě je v dosahu známá jeskyně Phong Nha, ve které bylo zmapováno 44,5 km chodeb, přičemž turisticky přístupných je pouze 1500 metrů. Největší jeskyně Sơn Đoòng v oblasti, a mimochodem i na světě, má přitom být až pětkrát větší.

Při své návštěvě jeskyně Phong Nha mi ale nějak nedošlo, že je neděle, a tak zde bude spousta místních turistů. Povinně absolvuji focení s domorodci. Naopak mi začalo docházet, že ztrácím drahocenné minuty, které mi budou chybět v sedle, a že budu muset najít provizorní nocleh po cestě.Aby toho nebylo málo, přišel pořádný déšť, silnice pokrytá z části štěrkem se proměnila v jednu špinavou kaluž a odevzdaně jsem sledoval, jak slunce zmizelo za obzor a poprvé tak pojedu za tmy. Zjistil jsem, že světlo mého Sufatu sice svítí, ale míří úplně bokem, ani zastavení a ruční nasměrování to moc nezlepšilo. Ve stavu, v jakém jsem byl, jsem na cestě nic neviděl, navigoval se pomocí světla řidiče přede mnou a zastavil se před prvním neonovým nápisem Hotel. Kompletně špinavý se šel ubytovat.

Magor na dvou kolech
Další den už jsem chtěl dorazit až do cíle – Hanoje. Přede mnou se nacházelo zhruba tři sta kilometrů v sedle. Na nebi čisto, na hodinkách šest ráno. Jede se.

Po dvou hodinách ale přišel takový déšť, že se nedalo jet. Ne, že by na to nebyla silnice, ale prostě i s nepromokavým pončem jsem byl komplet mokrý, na cestu přes vodní stěnu vůbec nebylo vidět a jen, co se déšť mírně uklidnil a já se rozjel, začalo to nanovo.Stavím, kde se zrovna dá. V kavárně. Jídelně. Na benzínkách. Místní mi na pumpě dávali napít vietnamského čaje. Především, když jsem jim řekl, že v tom nečase chci dojet až do Hanoje, mi opakovaně dolívali, že to budu potřebovat. Stejně si ale myslím, že si museli říkat, že jsem jednoduše magor.

Nic nenahradí dobré plánování
Nakonec jsem ale dorazil ještě téhož dne a za setmění zaparkoval před vytipovaným hotelem. Od sto kilometrů od Hanoje jižněji ležícího města Ninh Binh se udělalo jasno, začalo pražit slunce a já začal i za jízdy schnout. Místo plánovaných pěti až šesti hodin mi ale tento úsek trval jedenáct. Hanojské pivo mi snad ještě nikdy tak nechutnalo jako onen večer.Protože jsem si cestu prodloužil několika odbočkami od Ho Či Minovi dálnice, motorka měla v cíli najeto více než 2000 km. Cesta mi se čtyřmi plnými dny odpočinku trvala dvanáct dní. Určitě by se ale dalo zastavit na více místech a klidně strávit na cestě i o nějaký ten den déle.

A samozřejmě, že se mi kamarádi v Hanoji vysmáli, když jsem jim řekl, za kolik jsem Hondu koupil.

Informace o redaktorovi

Tomáš Slavíček - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (17x):


TOPlist