Na Opici do Afriky: část druhá

Mám za sebou 15 dní Evropou a Opice na tachometru prvních 4000 km. Zvládnout v jednom dni vzdálenost z Fara na africký kontinent byl husarsky kousek. Vždyť jsem taky hnal Opici na maximum a nenechal ji ani vydechnout. Noční Fnideq a dvouhvězdičkový hotel Sen je už tradicí. Na dlouho poslední slušné vyspání, přátelská cena a s klidem tu nechávám i deposit (dešťovku, termoprádlo, evropské mapy, nepotřebné drobnosti). Nevěřili byste, ale je toho slušně nacpaná igelitka.

Na Opici do Afriky: část druhá

Mimo počasí, které je kouzelné, mě tentokrát Afrika nevítá s otevřenou náručí. Deset kilometrů ve stoupání před Ouazanne se pode mnou začne Opice nějak divně vlnit. Asi podélné nerovnosti asfaltu, pomyslím si, ale po dalších pár metrech zjišťuji, že jedu po prázdné zadní pneumatice. Spravovat v kopci u silnice za téměř padesátistupňového vedra, se mi tedy nechce. Navíc vše pro opravu je až na dně loďáku Givi. Situaci proto řeším nejjednodušším způsobem. Starý poloprázdný Mercedes staví na první mávnutí a Opice putuje do kufru. Řidič mě za 10 Dirhamů (25 Kč), veze až před dílnu, kde rovnou řeším i nutnou výměnu oleje. Mezi tím co po najetých 4400 km teče z motoru a mezi tím, co tam nalévám nyní, je opravdu značný rozdíl.

Ač dost nerad, stáčím druhý den řídítka směr Rabat. Rozhodl jsem se totiž nenechávat žádost o malijské vízum na Nouakchott a udělal jsem dobře. Chybou ale bylo, že jsem jen v 500 m vzdálené vile mauritánského velvyslanectví nevzal i vízum mauritánské. Ale co bych se zdržoval, říkal jsem si, když po loňské zkušenosti dobře vím, že vízum lze zakoupit přímo na hranici. Jenže Afrika, to je neustálé překvapení a změna.

Zcela zásadním překvapením pro mě byl Ramadán. Tedy měsíc trvající období, kdy muslimové přes den nejí ani nepijí (a to ani vodu a jejich oblíbený čaj) a vše vypukne až po západu slunce. Nikdy jsem zde v tomto období nebyl a řeknu vám, je to obrovská změna. Města jsou přes den téměř vylidněna. Krámečky, kde se jinak netrhnou dveře, zejí prázdnotou a více než polovina je jich zavřena úplně. Kavárny a čajovny, kde za normální situace máte problém najít volné místo k sezení, otevírají rovnou až večer. Někdy tak mám problém sehnat něco k jídlu a o dobrém mátovém čaji nebo kávičce, si mohu přes den nechat zdát. Zato večer se s místními tísním v přeplněných krámečcích a občerstvovnách. Velkou neznámou, pro mě mělo být i počasí. Kolik tak může být v červenci na mauritánské Sahaře, když už začátkem března je tam běžně čtyřicet? Překvapení se konalo už v Maroku, když na mě v Marákkeši zasvítilo z nově namontovaných digitálních ukazatelů 51°C a v městečku Lahsas, ležícím v pohoří Antiatlas, ještě o tři stupně více.

No musím přiznat, že právě v tomto kontextu, nebyla cesta z Tan-Tanu směrem na Smaru zrovna tou nejšťastnější volbou. Teprve v centální části Sahary začalo to pravé vedro a můj kilometrový průměr zaznamenal první pokles. Důležité ale je, že jsem ty obrovské teploty, které ani v noci nešly pod 30°C, snášel dobře nejen já, ale především Opice. Hlavní změnou byla v této oblasti spotřeba tekutin. Zatímco do té doby to bylo na stejno, oba dva a půl litru, jen s tím rozdílem, že Opice benzínu a já vody, čaje a limonád, tak zde, šla moje spotřeba na dvojnásobek. Ukázala se také prozřetelnost a zkušenosti Ivoše Kaštana, který vybavil repliku Hondy chladičem oleje. Bez něho (chladiče) by to asi tak bezproblémové nebylo? Obě cesty, ať už tu podél Atlantiku, nebo středem přes Smaru jsem mnohokrát projel a mám zde tak spoustu přátel a kamarádů. Setkání s nimi je vždy příjemné a na prosezený čas nehledím. Asi nejúžasnějším setkáním ale byla večeře se Západosahařany, na které jsem narazil cestou k termálním pramenům. Kouzelné místo, které jsem objevil před dvěma lety, je vzdálené 60 km východním směrem z hlavní silnice na Dakhlu. Nikdy mě nenapadlo, že se budu koupat uprostřed Sahary. Na mém FB profilu Na Opici do Afriky, najdete z tohoto místa dokonce video.

Cap Barbas je poslední civilizovanou výspou před Mauritánií. Zde mě potkalo zajímavé setkání s Tunisankou Kady Kadybest, která se v sedle svého triku přesouvala do svého druhého bydliště v Paříži a cestou „vymetala“ všechna zajímavá místa na trase. No a potom už přišla ona obávaná mauritánská hranice s pětikilometrovým územím nikoho. Zde se situace za ta léta velmi změnila. Minimální rychlostí je to zde průjezdné už i pro plně naložené kamiony, nicméně na písek a kamení zde stále narazíte. Naštěstí už dávno vím, kterou z mnoha cest si vybrat.

Plně naložená Opice to zvládla, a to mě naplňovalo radostí. Ta ovšem netrvala dlouho a můj obličej se značně protáhl a vzteky zezelenal. On nárůst ceny víza zakoupeného na hranici z 50 E na 120 E fakt velkou radost neudělá. A pozor, na rozdíl od toho zakoupeného na ambasádě je pouze jednovstupové, takže jsem předem věděl, že na zpáteční cestě mě ta vražedná částka čeká znovu. No vyskočil bych z kůže.
Kilometry a kilometry pustinou, písek a zase písek, tak lze charakterizovat jízdu Mauritánií. Prvním záchytným bodem je hlavní město Nouakchott a mým útočištěm a oázou klidu Auberge Menata. Počet cestovatelů či motorkářů, toužících po poznávání Afriky, je rok od roku menší. Zákazníků u občerstvení mých kamarádů Syřanů čím dál měně a fronty chuďasů, žebrajících mezi kolonami aut, rok od roku delší.

Když se dnes dívám na fotografie z Auberge Menata, říkám si "kdepak už asi jsou Andreika se svým partnerem Andreasem a jejich Toyotou, na cestě západním pobřežím do Kapského města?" Stačí jedno kliknutí a koukám na jejich snímky z Ghany a poznávám kouzelná místa, která jsem projížděl v roce 2012 v sedle KTM 990 Adventure. To tedy daleko nedojeli, říkám si, ale dobře si uvědomuji jak mi říkali, že na tuto cestu mají celý rok. Tiše jsem záviděl. Následujících 1000 km na východ Mauritánie je pro Opici náročnou zatěžkávací zkouškou. Ale teploty blížící se šedesáti stupňům i všudypřítomný písek snáší až nečekaně dobře. Cestou k malijské hranici řeším pouze prasklé spojkové lanko. Ani tak jednoduchou práci si nemohu udělat sám, protože nedaleký mechanik mi chce dokázat, že to zvládne také. No vzniklo to tak, že jsem od něho chtěl půjčit pořádné kombinačky a potom už jsem ho od stroje nemohl odehnat.

Je to přesně měsíc a já se blížím svému prvnímu vytčenému cíli. Krásu mauritánských skal ovšem v Nioru vystřídala větrná smršt s monzunovým deštěm a já teprve nyní pochopil, že tohle mě čeká většinu cesty po Mali. Prostě není nad to si sem vyrazit na přelomu července a srpna. Nějak mi totiž nedošlo, že Sahara cestou na jih skončí a já už budu v deštném pralese. Den nato dosahuji po ujetí 9000 km hlavního města Bamaka a moje cesta vede rovnou k našim vojákům. Ti zde slouží pod vlajkou Evropské unie a školí malijské vojsko. Cestu k nim mi otevřela záštita armádního generála Petra Pavla. Návštěva se vedla v pravém vojenském duchu. Během patnácti minut jsem byl na sále a už jsem klukům promítal svoji předchozí cestu po Mali, kdy mi právě vypuklá občanská válka znemožnila návštěvu historického Timbuktu. Společné fotografie s Opicí, která se stala hrdinkou dne, potom ještě pár rozhovorů a návštěva, která klukům udělala evidentně radost a přivedla je na jiné myšlenky, byla pomalu u konce. No ještě ne tak úplně. Věděli, že mám před sebou domů spoustu kilometrů a hlavně dva měsíce, takže přišel čas na dary. Nedalo se to odmítnout, ale také nebylo kam to dát. Takže páni vojáci, díky vám za všechna ta trička, konzervy, sušenky, vločky, kapesníčky, repelenty, vitamin B a hlavně za vaše úsměvy, statečnost a životní postoje. Rád se s vámi ještě uvidím.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.29
Známkováno: 24x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist