JedemKolem: Na Bajkal!

Opět přejíždíme do Ruska a je to jako jiný svět. Obchody, silnice, sýr a úžasní lidé. Stanujeme u nejhlubšího jezera světa, uprostřed hlubokého lesa, uzavíráme motorkářskou sezónu a obecně dost mrzneme.

JedemKolem: Na Bajkal!

Už po přejezdu Mongolsko-Ruské hranice je znát, že jsme opět v Rusku. Silnice jsou úžasné a obchody naprosto neporovnatelně vybavenější. Konečně kupujeme asi po měsíci tvrdý sýr (ten v Mongolsku prostě nevedou) a spoustu salámů, ty se vždy hodí. Opět můžeme spát v lese a dělat oheň. Les, ten mi chyběl. Mirce ale různé zvuky po setmění spíš nahánějí hrůzu. Nakonec kdo ví, co tu všechno žije.

Rozkaz zněl jasně!

Najít paní Olgu a předat dopis od kamaráda Helmuta! Před asi dvěma lety tu totiž nechal památeční cedulku s fotkou svého otce, který toužil alespoň jednou v životě vidět jezero Bajkal, ale nepovedlo se mu to. Takhle má ale na jezero symbolicky výhled navždy. Odpověď od paní Olgy na Helmutův dopis nikdy nepřišla. Možná se zatoulala cestou, možná se k ní ani originální dopis nedostal. Obdrželi jsme proto přesné instrukce jak dům paní Olgy na břehu jezera najít a jali se zahrát si na posly dobrých zpráv. Přesně pět měsíců od našeho odjezdu stojíme na břehu jezera Bajkal, před oním domem. Dozvídáme se ale, že paní Olga je bohužel v Ulan-Ude. Sakriš a my přes něj dnes jeli. Potkáváme ale její maminku a sestru a ty jí dopis čtou po telefonu. Mise splněna a my se můžeme jít ubytovat jen pár metrů k altánku u jezera. A tak tatínek dnes nehledí jen na hladinu Bajkalu, ale i na kempující motorkáře. Je krásný podzimní večer a dokonce ještě není taková zima. Rybáři se vrací z lovu a kousek od nás skládají svoje sítě. Západ slunce už je jen pomyslnou třešničkou na dortu. Doslova pár metrů od nás vede transsibiřská magistrála, po které co chvíli supí několik desítek metrů dlouhý vlak. Ten jediný nás dnes bude rušit při spaní.

Omul, baňa a bábušky

Celý den zůstáváme u jezera a doděláváme resty. Zřídili jsme si tu improvizovanou kancelář v altánku, to je bájo! Během dne nám jeden pán nabízí uzeného Omula. Rybu, co žije jen v Bajkalu. „Slyšeli jsme, že je prý už turisti všechny snědli! Ale baže… Tady ho mám, čerstvě vyuzenýho!“ Téhle nabídce se nedalo odolat. Koupili jsme rovnou tři a notnou chvíli hodujeme. Byl vynikající! Večer za námi přichází sestra maminky paní Olgy, před jejíž domem stanujeme, zda bychom nechtěli do baně? Že by nás cítila až domů? Je pravda, že sprchu bychom potřebovali a trochu se zahřát jakbysmet. Sekám dříví a bábuška roztápí. Po úžasném saunování jsme pozváni na večeři a nakonec i s vděkem přijímáme pozvání na spaní v zahradním domku. Po několika týdnech stanování a spaní ve spacáku je to velice příjemná změna. Celý večer si česko-rusky povídáme a docela si rozumíme. Dozvídáme se o nelichotivé situaci lidí v Burjatském a Zabajkalském kraji. Z Moskvy je to daleko a nikdo se o ně moc nestará. Naštěstí prý je ale v jezeře spoustu ryb a v lese je jídla také dostatek.

Je Lenin věčný?

Cestou do Ulan-Ude navštěvujeme památník legionářů. Bojovali zde o místní železniční stanici. Vcelku dlouho jej nemůžeme najít, je pěkně schovaný.

Po tom, co jsme v Rusku viděli a zažili, ano. Každé město má po něm alespoň pojmenovanou ulici a tady v Ulan-Ude šli ještě dál. Na centrálním náměstí mají největší Leninovu hlavu na světě. K bizarnosti tohohle úkazu přispívá i přímo naproti umístěný podnik jménem Churchill ve stylu anglických šedesátých let.

Centrum města je docela pěkné, když pomineme komunistické šílenosti a stavby. Je tu hodně historických budov a promenáda, na které se prodává hromada tretek a suvenýrů.

Lesem, nelesem, polem, nepolem

Jedem se svými stroji dál a dál na východ. Krajina ale není vůbec nudná, jak jsme si mysleli. Cesta se zvedá do kopců a opět padá do údolí. Všude jsou řeky a lesy. Silnice je nádherná a jede se velice příjemně. Dobrou náladu umocňují výhledy do okolí a díky podzimu nádherně zbarvená krajina kolem nás. Sem tam zahlédneme supící vlak s několika desítkami vagónů, jak se pomalu vleče v údolí pod námi. Na transsibiřské magistrále je tu závislý život, protože zásobování tak velké oblasti rozhodně nebude jednoduché.

Vzdálenosti jsou obrovské a přejet z jednoho města do druhého není za jeden den kolikrát možné. Počasí nám naštěstí docela přeje a cesta ubíhá rychle. Kamarád Roc tudy jel dva týdny před námi a až do Vladivostoku mu pršelo.
Sibiř je naštěstí tak obrovská, že kempovat můžete opravdu snadno a místo najdete poměrně rychle. Dnes opět zjišťujeme problém s tyčkami od stanu. Náhradní stan, který jsme koupili v Kazachstánu, měl obyčejné tyčky a ty se zlomily po asi měsíci užívání. Házíme na motorky klacek, k němu přivazujeme stan a je po problému. Večer oheň, ticho a kromě zimy naprostá pohoda. Až ráno zjišťujeme, že podle stanu pokrytého jinovatkou, nejspíš mrzlo.

Uzavíráme sezónu

V Čitě se nám nedaří najít hotel s parkováním a venku se nedá nikde spát. Radost z doporučení dobrého hotelu spřízněnou duší (motorkář na BMW) rázem vystřídá zoufalý pohled do hotelové místnosti, zápach cigaret a internet fungující jen s ruskou sim kartou. Aspoň motorky nebyly na ulici, utěšujeme se a snažíme se to rychle zaspat. Všechno špatné je ale k něčemu dobré a tak nám vesmír seslal ráno ke snídani jiného motorkáře. Tentokrát bez motorky. Sice je úterý a jsme už na odjezdu, ale motorkáři nás přesvědčí, ať zůstaneme na víkend. To se bude v Čitě uzavírat motorkářská sezóna. Za chvíli přijedou autem další a my je následujeme do „motochaty“ jak klubovně říkají. Je to bývalá výletní restaurace na okraji Čity. K dispozici máme patro nad společenskou místností a postupně tu potkáváme hodně motorkářů z města. Vždy tu vládne přátelská atmosféra a dobře se tu s ostatními bavíme.

Těch pár dnů uteče jako voda, ostatně i takhle na cestě je práce vždy více než dost. To člověk upravuje fotky, píše články, příspěvky na facebook, deníček, rozpočet. Občas je to dřina mít to všechno dodělané. A je tu sobota! Už od rána se na motochatu sjíždí motorky pořadatelů a chystají se věci na večerní párty a koncert. Dopoledne všichni odjíždíme na obrovské parkoviště, kam se postupně sjíždí stovky různých strojů. Od menších, přes velké silniční, choppery až po velká cestovní endura. Česká vlajka hrdě vlaje na Vojtově motorce a budí tím velký zájem místních bajkerů. Trpělivě odpovídáme na dotazy, odkud a kam. Všechny motorky jsou tu a může se vyrazit. Policie uzavřela celé centrum města a motorky organizátorů se rychle přemísťují před kolonu a pomáhají tam, kde policie být nemůže. Celá jízda je plynulá a místní se kupodivu vůbec nerozčilují. Všichni mávají a fotí. Jsme v tak velkém průvodu vůbec poprvé a musíme uznat, jak skvělou organizaci tady předvádějí.

Po vyjížďce následuje sraz všech motorek u nákupního centra a zde probíhají různé soutěže. My se spolu se skupinkou organizátorů odpojujeme a jdeme se projet po okolí. Je tu krásný podzim, tak proč toho nevyužít.

Večer se koná v motochatě obrovská párty. Před chatou se soutěží v různých disciplínách. Nejpomalejší jízda, převážení pohárku s vodou. Je to docela legrace a super vidět, jak se tu lidé baví tak obyčejnými věcmi. Následuje koncert a hostina. Vodka teče proudem a my jako cizinci musíme pít snad s každým. Mirka se nenápadně vytrácí a já musím pít za tým. Po každém panáku vodky následuje plácání po zádech a pokřik maladěěěěc! Když nepiju, jsou naštvaní :-) Navíc vodku moc nemusím, ale naštěstí se tady najde dost věcí na zajezení. Po nějaké chvilce se vytrácím i já na čerstvý vzduch, tohle tempo se nedá ve zdraví přežít. No co Vám budeme povídat, ráno jsme nepoužitelní a tím pádem se nikam nejede. Naštěstí je nás tu takových vícero, tak se nemusíme cítit provinile. Jedna věc nás ale naprosto dostala. Druhý den po párty se dopíjí bečka. To všichni asi známe. Jenže tady bečku dopíjí holky. Včera se docela krotily, ale dneska jdou do plných. Táhnou to od rána až do tmy. Tyhle motorkářky se teda umí rozjet!

Mirčiny postřehy

Ve srovnání s naší vlastí je východní Rusko poměrně chudé, to ale nevnímáme v porovnání s Mongolskem. Pár prvních dní se totiž nemůžeme nabažit širokou nabídkou potravin. Nedokážete si ani představit, jakou radost mi udělal úplně obyčejný salám a sýr. Hodně kempujeme a s dostatkem zásob je to zase větší radost. Nebojte, nebudu psát jen o jídle. Ale zmínit sem to musela.
Sice je naše ruština slabá, to ale neznamená, že si tady s lidmi nemůžeme povídat mnohem víc. Mezi městy je spousta lesů, a tak není problém si udělat večer oheň. Když ještě za světla kempujeme, nedochází mi, jak hluboko jsme zajeli. S přicházející tmou už začínám mít strach. Jedinou mou útěchou je hořící oheň. Před spaním ještě vyřídit hygienu a skočit si na malou. To už si ale beru s sebou paralyzér. Po všech těch nocích ve stanu už bych si myslela, že se jen tak něčeho nebudu bát. Tahle noc mi ale ukázala, že stále nejsem odolná všemu. I když vlastně o nic nešlo. Jen o pocit.

Bajkal mě uchvátil. Jeho velikost a současně i divokost jsem nikdy nedokázala vstřebat z fotek. Musí se vidět. A musí se zažít, jací jsou tady Rusové. Nejsou vyloženě přátelští. Je na nich vidět, že mají nějaký rytmus a v něm si jedou. Nepřijde se s vámi kámošit celá vesnice, protože oni mají spoustu své práce. Nikomu ale nevadíte, a když se zeptáte, každý vám rád poradí a pomůže. Nemají tu lehký život.
V Čitě si užíváme společnosti motorkářů a po dlouhé době se cítíme členy komunity. Přijali nás mezi sebe úplně samozřejmě a my se tu měli vážně skvěle. Za těch pár dnů ale zima přišla i sem a tak nás námraza na motorkách varuje, že je nejvyšší čas je osedlat a jet vstříc Vladivostoku.

KALENDÁŘ 2018

Rok se s rokem sešel a my vám opět přinášíme náš kalendář. Tentokrát je to to nejlepší, co přineslo naše roční putování Jižní Amerikou.
12 nejlepších fotek s motorkou z Jižní Ameriky, GPS lokace a popis, kde si takovou fotku s klidem uděláte taky. Navíc jsme doplnili plánovací kalendář, ať taky plní funkci, žejo
Naši cestu si platíme sami. Z našich úspor. Přesto podpora vyjádřená přes náš eshop nám pomáhá. To pro nás znamená, že se vám naše výstupy líbí a že nám do skoro prázdných kapes vhodíte něco na přilepšenou.

Děkujeme všem, co dočetli až sem a fandí nám. Kritikou taky nemusíte šetřit, rádi se poučíme
Nákupem nás posouváte dál!

Objednejte od Vojta Lavický

KALENDÁŘ 2018

Kalendář je vytištěn na krásném papíru o velikosti A3 s gramáží 200g a jde pověsit na dva způsoby, buď jen jako kalendář, neb

399Kč
Kusů:




Autoři článku obdrželi prémie 2.2 Kč od 6 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.32
Známkováno: 19x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist