Jawa kolem světa II. - Rudé je srdce Austrálie

Jeho tón ale nezní ani trochu překvapeně. Řekne to asi tak, jako by zahlédl starýho kámoše, se kterým se možná dlouho neviděli, ale bydlí pořád na konci stejný ulice.
„Ty znáš tuhle značku?“, zeptám se.
I on jí v mládí, v šedesátých letech, měl – dvěstěpadesátku se dvěma výfuky a s pěkným krytem světlometu, červenou.
Čas běží. Pumpa už měla mít otevřeno před půl hodinou, měl sem dorazit někdo, kdo mi prodá pár litrů ze zamčeného stojanu. Tady totiž stojany zamykají, tady je domorodcovo. Tady se benzín krade, a to nejen k účelu primárnímu, tady se benzín ve velkém i čuchal. Aboriginci, kterým omezili z jasných důvodů přístup k chlastu, projevili nevídanou invenci a nedostatek dobré nálady řešili po svém. Samozřejmě to stavu domorodé společnosti dvakrát neprospívalo, rostla kriminalita, protože mezi námi, mít bezolovnatou devadesát jedničku v palici namísto piva, to musí s člověkem dělat divy. Vedlo to k tomu, že vláda pověřila koncern BP, aby vyvinul náhradu, která by se prodávala na území vráceném domorodcům, dovedla pohánět benzínové motory, měla podobné oktany jako původní UL91, ale bez obsahu lehkých složek. A tak se ve vnitrozemí prodává speciální „těžký“ benzín Opal, za speciální, mnohdy dvojnásobné, ceny a jako tady ve speciálním režimu otevírací doby ve stylu Pro jedno kvítí se přece slunce nerozsvítí.

Do toho přijede velká „jutka“, tedy pikap s nástavbou, za ním druhý. Vyleze několik abos v kloboukách a jeden mladý běloch. Postojí zamyšleně u motorky a pak se zeptá:
„Z České republiky? Jawa… Já jsem Chorvat, ze Záhřebu.“ Dělá tu už několik let pro místní komunitu a do Evropy se vrátit nechystá. Austrálie může bejt prima, ale tady tohle?
V závěru scénky, kdy už si začínám myslet, že mě tu na lavičce u pumpy nemůže nic překvapit, a když už se stařík dost vynaseděl a poválel vajgla v puse, zvedne se z lavičky, odemkne stojan s benzínem a řekne:
„Ty jsi chtěl ten benzín?“
Tak to má být – hlavně nekvaltovat, pokouřit, pokecat, práce neuteče, není přece klokan. A Austrálie tady uvnitř není Austrálie tam venku.

Lucky boy

Jak dopadlo rozhodování v Mount Isa? Samozřejmě, vyhrála to pouštní Plenty highway, 900 km do Alice Springs a z nich přes 600 bez asfaltu. Překlad slova highway je trochu zavádějící, protože našinec si pod tím vždy představí dálnici. Ona to dálnice je ve smyslu, že vede daleko (možná jako „dál nic“), ale tady je to často prašná cesta s roletou, přestože za sucha sjízdná prakticky pro cokoliv. Skutečná sranda začíná tam, kde sestupku Highway – Road vystřídá označení Track. Ale nepředbíhejme, i na to dojde.
V Mount Isa na tropickém severu už vrcholí roční období zvané „build up“, voda je na spadnutí. Zatímco se věnuji malé přípravě motorky a textů, přižene se bouře, která ohýbá palmy, popelnice letí ulicí, židličky vzduchem. Malá ukázka toho, co je za rohem. Mraky se vylijí v dálce do pouště i na město a já si chvíli drbu hlavu, jestli bude cesta zítra vůbec otevřená, protože nyní na serveru vládní agentury Severního teritoria svítí CLOSED.

Ráno modré nebe, přepnuto na OPEN FOR ALL VEHICLES, a tak letíme s Jawou dolů na Urundangi, kde by měl být ke koupi benzín. Je to nějaká aboriginská komunita, u pumpy stařík, tři zuby, původ očividně míchaný, mluví něčím, v čem lze angličtinu jen těžko vystopovat. Litr Opálu tu má za 2,20 AUD, jen bezmocně třeštím oči na ten stojan (40Kč), dvojnásobek toho, co stojí benzín v Brisbane. Dobře vědí, že to přece nebudete tlačit. Platím 20,42 AUD, ale mám jen 22 dolarů. To ovšem není pro staříka problém, protože zbytek si prostě nechá. Nakonec, z něčeho to tady žít musí.
Kouká mi pod ruku, co píšu do notýsku, a tak mu říkám, že v tom notýsku je celej můj svět. Směje se svými třemi zuby a hned sám od sebe tasí Tasmánii, prý jestli jsem tam už byl. Je snad dědek kouzelnej nebo to mám namalovaný na čele? Prý je to tam na motorku parádní, že tam odtud pochází.
„A co děláš tady, v poušti, když je tam tak hezky?“
Zatváří se, jako bychom byli od pradávna staří známí, pokrčí rameny a řekne jediné slovo:
„…woman.“
Láska hory i lidi přenáší.
Cesta z Urandangi do Tobermorey je propojkou na Plenty hwy a stojí za to, i na prašnou cestu je dost bídná, plná jejich „bulldust holes“ – tedy děr plných hlubokého jemného prachu, ze kterého je ale po včerejším slejváku super bahno. Nejhorší je, že na to nevypadá. Ty fleky, do kterých se zpočátku vrhám plný odvahy, vypadají jako oschlé, ale pod zavadlou vrstvičkou je lapák, div že nejdu na držku, rozstříkne se to všude, motorka jde do pajtlu a já mám plné ruce práce to v šedesátce rovnat. Končím na straně cesty v hlubokém blátě a hlavou mi projede vzpomínka na Mongolsko… je to dobrej matroš, ale kvality mongolského lepu nedosahuje, Jawa se vlastní silou na trojí prokluz spojky vyprostí, rozhází kolem bláto z kol a jede se. Opatrně, klouže to fest. Je třeba si pečlivě volit koridor a vyhýbat se všem flekům. Po 95 km jsem na Plenty hwy.

Po blátě ani památky, ale v dírách je hodně písečku, motorka v tom lítá a má snahu si zavřít řízení. Roleta má místy dost netypický rozměr, asi díky velkým kolům tahačů road trainů, nezabírá ani vysoká rychlost, všechno na motorce dostává zabrat. Já taky. Valím to 80 – 95 km/h, ukrajuji stovku po stovce, v dírách s pískem hlavně neubírat, sevřít nohama nádrž a:
„povol jí, vole, povol jí, do hajzlu…!“
Motorka se kymácí jak bárka na vlnách, nechává se usměrňovat koleny, ale letí tím pískem dobře. Větší a užší přední kolo dělá své. Šutráky mlátí do spodku. Jsem v klidu, stojánek už nemám hliníkový, ale ocelový – ten to ustojí. Po dalších 222 km jsem na dohled Simpsonovy pouště, dojíždím do Jarvois, jediného osídleného místa v okolí 400 km. V Jarvois je farma s pumpou, záchody, kioskem a starou paní, která mi podá chlazené pití a benzín, dokonce ULP95, má za 1,40 AUD. Jak to, že tady to jde? Paní není abo! Nalepím jí na kiosek samolepku, pokecám o vosách s dlouhejma nohama, o hadech a žabách, co má vystavené ve formaldehydu, a proberu nad její mapou další cestu. Zlatá to ženská.

Slunce už pomalu klesá k západu, na asfalt zbývá ještě nějakých 200 km. Protože budu dneska spát někde v pustině, chtěl bych to dát až k asfaltu, protože se bojím nočního deště, respektive stavu cesty po něm. Když po šesté hodině stavím stan, mám za sebou přes 700 km, z toho 600 terénem. A za 500 km z těch 600 prašných jsem nepotkal jediné auto. 500 km jen sám. Kolikrát se to člověku v životě podaří?
O pár dní později čtu na webu australského zpravodajství ABC, že je Mount Isa pod vodou. Ten den, co jsem odjel jí večer zalily přívaly deště, na fotkách je v ulicích přes půl druhého metru vody, auta plavou mezi domy. Tomu se říká dobrej timing!

K Uluru

Ráno musíte vstávat ještě dřív, než sluníčko vyleze nad horizont, jinak vás čeká osud poslední pizzy zapomenuté v peci. Mouchy už stejně stojí venku frontu, protože jakmile vystrčím hlavu, už mi jí ochutnávají. Nasadím do boje apartní klobouček s moskytiérou, ale vzápětí si kladu otázku, zda jsou horší ty otravný mouchy anebo to vedro v hučce se síťkou…
Co možná nejrychleji naházím věci na motorku, zkusím netrefit klokana, který mě překvapí po ránu ze zálohy dlouhého stínu, a dvě krávy na silnici a v devět ráno už sedím u snídaně o 140 kiláků dál na pumpě v Alice Springs. Světoznámé město v rudém srdci Austrálie je překvapivě mrňavé a provinční, s periferiemi jako naschvál roztahanými, aby přece jen udělalo na cizince dojem, ale má to marný – sevřené mezi rudé skalnaté masivy a postavené kolem jedné hlavní třídy se prostě nemá kam rozlétnout.

Yulara, jak se jmenuje to městečko, které pár kilometrů na dohled od Uluru pro turisty vyrostlo z pouště, má spousty parkovacích míst, ubytovací kapacity jak Špindl, svojí čerpačku Shell, svou vlastní elektrárnu, restaurace, informace, holičství, abo divadlo a co nesmí samozřejmě chybět – museum s ukázkami domorodého umění. Znáte už mojí skepsi k podobným taškařicím. Abo bába, dva metráky živé váhy, takže by jí kočovní soukmenovci v minulosti museli nechat sedět na zadku jako ten červenej monolit tady, vytváří před zraky turistů tečkováním bílé barvy na plátno nějaký obrazec a smartfonem si přitom úplně bezostyšně žehlí ucho. A nikomu to neva. Stejně jako nikomu z platících turistů nevadí, že venku osvětu o bumerangu pořádající domorodý mladík je oblečen tak nějak, řekl bych, po anglicku. Turistický průmysl je stejně lživý jako politika – ničemu z toho, co vidíte, nemůžete doopravdy věřit. A turisté vyzbrojení selfie tyčemi platí hodně peněz, aby měli výhled na Uluru za svítání rovnou z postele, večer se tlačí na vyhlídkách, srkají šampaňské a v houfech otravných much čekají na západ slunce.

Jenže to není nic pro mě. Poušť je podle mě něco jako záchod – má-li mít prožitek plnou intenzitu, musíte tam být sami a ne s celým zájezďákem turistů! Leč do jámy lvové, do Yulary, tak jako tak musím – pro permit ke vjezdu na aboriginské území. Chlapec v informacích mě seznámí s riziky 1200 km dlouhé prašné silnice vedoucí na západ do Lavertonu, dá mi podepsat reverz a pak se chvíli trápí s přepisem mnou vyplněného formuláře do počítače. JAWA mu musím vyhláskovat. Víte, co tím chci říct o povědomí značky kdysi vyvážené do 120 zemí světa?

Great central road

Objedu si ten velkej australskej kámen, ale valím dál - chci totiž vidět ještě větší šutráky asi 50 km od Uluru, tzv Olgas, Kata Tjuta – obří hlavy. U nich je stejně odbočka na prašnou Tjukapuru road. Nadělám pár fotek, rozloučím se na pár dní s asfaltem a mizím ve večerním slunci a oblaku rudého prachu vstříc hranicím Západní Austrálie. Nocuji na zapřenou v abo území. Není jiná možnost, po tmě nepojedu ani na asfaltu, natož na tomhle.

Západní Austrálie je druhým největším samosprávním útvarem federativního státu na světě (po prvním Jakutsku) a je co do hustoty osídlení stejně opuštěná jako Grónsko nebo Falklandy. Z východu mu rudým australským středem přibíhá 1200 km dlouhá prašná pionýrská cesta z doby osídlování outbacku. Rozestupy mezi benzínkami jsou místy ke čtyřem stovkám kiláků a výspy civilizace představují takzvané roadhousy. Kromě toho benzínu u nich najdete samozřejmě ubytování, vodu a jídlo. A pak zase stovky kilometrů ničeho – klokani, ještěři, jedovatí stříbřití taipani. A ptáci. Pro ně to není žádná vzdálenost. Sami Australané o Great central road (GCR) také říkají, že je to nejdelší vrakoviště světa. Auta (zpravidla abo šunky), která nedojedou, a je jich fakt hodně, se nechávají na místě u boku. Skrejpr, který čas od času cestu upravuje, je pak odhrne vedle cesty do křovisek, kde čekají na první požár. Po něm bez laku velice rychle reznou, až z nich po 30 letech zbudou jen hromádky rzi s kusy něčeho, co bývalo motorem nebo nápravou.
Permit platí tři týdny, ale úřady mají typickou lhůtu pro zdolání GCR tři dny. Jeden večer házím kotvu v Tjukayirla Roadhouse. Večer ještě stihnu dotáhnout ložisko řízení, které zažívá občas na roletách peklíčko. Obecně jsou ale jejich cesty, ač prašné a se všemi z toho plynoucími riziky, v dobrém a udržovaném stavu, a vždy s perfektním značením. Buzola tu prakticky ani nepřijde ke slovu.

Při práci na motorce zaparkované vedle nějakého autovraku s uraženou střechou a chybějícími dveřmi dorazí z právě uzavřené hlavní budovy roadhousu mladinká Indonésanka a hupsne do té kraksny. Jsem zvědavý, co jako bude, když v tom to ona nahodí a začne pákou, která už napočítala hodně zubů, lovit ve skříni zpátečku.
„To je tvoje auto?“, zeptám se s jistou obavou, aby se lov zpátečky povedl, protože mezi rypákem její hajtry a Jawou zase není tolik místa na eliminaci špatného rozhodnutí. Usměje se jako děcko pyšné na své nové kolo, a tak jen aby řeč nestála, dodám:
„a kde máš střechu?“
V tom ale ona zaostří očka na nádrž Dinga a vykřikne: „Jawa!“, a už se sype ven z vrčícího střepu, rovnou k motorce.
„Ty znáš Jawu?“
„Jistě, to je můj ostrov, ze kterého pocházím,“, usměje se a zamrká nechápavě, protože jí chudince nejde do hlavy, proč má nějakej od šmíru umazanej pitomec na nádrži svý motorky jméno jejího rodného ostrova.
Je z toho velmi příjemná čtvrthodina zeměpisu a průmyslového dějepisu Střední Evropy, zatímco ta věc s utrženou střechou pořád vrčí, asi aby nachladila klimatizaci.

A když už jsme u toho, kdo tady zná a nezná Jawu, majitel roadhousu a šéf malinké Indonésanky (anebo je to obráceně?) Alan Lancaster motorku poznal, když mi odemykal klec s benzínovým stojanem:
„v šedesátých letech jsem měl Jawu, jednoválcovou dvěstěpadesátku s kulatou nádrží, jezdil jsem s ní jako kluk motokros. Od tý doby jsem žádnou Jawu neviděl, až dneska tebe. Škoda, že to zabalili, byly to pěkný motorky…“
Má cenu Alanovi s visacím zámkem v ruce uprostřed australského outbacku objasňovat situaci nějaké továrny na břehu Sázavy? Jen na to mlčky kejvnu, stejně bych v angličtině těžko lovil slova. Alan, starý vousatý chlap, co něco pamatuje, zamkne stojan, zkasíruje mě a popřeje „safe journey“. On nejspíš dobře ví, co outback Velké Viktoriiny pouště pro osamělého motorkáře může znamenat.
Prašná GCR končí v Lavertonu. Cesta je v závěru rozsekaná, díry plné písku a jako bonus roleta jako prase. Jakoby se chtěla Great central road na poslední chvíli rozloučit, pomstít se Jawě, která jí pokořila, ale má to už marný, už je rozhodnuto. Pod koly zašustí „bitčumen“, jak to tu vyslovují, a jsme v Lavertonu.

Laverton, jakkoli zní pěkně australsky, je zase jen přiospalým důlním městečkem se silným zastoupením abos posedávajících všude kolem na zemi, v parku a pod stromy, obchod zavírá ve tři, turistické informace i všechno ostatní je zavřené, včetně Agentury pro integraci neintegrovatelného nedaleko koupaliště. Mířím dál k jihozápadu ke zlatým dolům v Kalgoorlie a Coolgardie, odkud začíná další velká výzva – pěšina starýho Hollanda.

Dva dny na Holland tracku

Starej John Holland to myslel upřímně. Chtěl co nejkratší cestou spojit úrodné a obydlené nížiny australského Jihozápadu se zlatými doly v outbacku a v roce 1893 proklestil cestu z Hydenu do Coolgardie, dnešního města duchů, leč dříve živým centrem zlatokopů, skrze vrchovinu porostlou vřesem a eukalypty, bez ohledu na skály a písčité podloží. Už v dobách povozů to musela být štreka snů, ale postupem času, jak do stavby cest začali promlouvat víc inženýři než prospektoři, se Holland track opustil a opravdové silnice vedou jinudy – delší, ale jednodušší oklikou. Z cesty starého zlatokopa zůstala jen vzpomínka a terénní výzva všech offroadářů, kterým outback nestačí.

A tak jsem tady a ukusuji kilometr po kilometru z celkových dvou stovek písku, šutrů a blátem s vodou naplněných děr. Do některých z nich by se směle vešla terénní kára až po střechu. Den před mým příjezdem se do terénu vylilo nebe. Je to znát. Cesta by za sucha byla mnohem jednodušší, ale taky by se mohla při další dávce vody změnit v past, ze které by s motorkou nebylo pár dní úniku. Rád bych proto dojel na konec ještě před svítáním, ale už před půlkou vím, že to nepůjde. Písek, řekl bych, je tím posledním problémem, na který bych si stěžoval. Nejhorší jsou obrovské louže, jejichž hloubku můžu jen odhadovat – a většinou špatně. Už dávno mám v botách bazén, Jawa pokaždé zahučí do hluboké koleje až po válce a pak už nezbývá než jen držet plyn a doufat, že to nebude ještě hlubší. Odhalené kořeny eukalyptů taky nic moc. Je to trošku boj.
Nízké sluníčko svítí do očí, takže člověk nevidí, do čeho jede, a ruce už taky zrovna nemají tu správnou kontrolu nad řídítky. Je jasné, že tu budu spát. Dojedu ještě ke kameni s pamětní deskou, ale pak už začínám hledat místo pro stan na nějakém trochu vyšším místě. V ďolících je vidět, že když lije, valí tudy voda ve velkém. A na pupku jste zase na ráně, kdyby to šlo i s blesky – není to tedy zase tak úplně „pretty easy“, jak říkají místní.

Druhý den se probouzím pod zamračenou oblohu, která nevěstí nic veselého. Nebe jak nad Rujánou, za půl hodiny jsem v sedle a tahám, co mi to jen ohledy k motorce dovolí. Nad obzorem voda, kolem dokola vřesoviště, levá ruka a rameno ošlehané od větví. Jediné místo, kterým lze kvůli hlubokému písku uprostřed cesty jet, je levá kolej a s levou prackou neustále v křoví (vpravo mám zrcátko, které by to nedalo). Několikrát objíždím křovím padlý kmen, jednou ho odtáhnu stranou a jednou musím použít sekerku, abych s tím hnul. Občas něco natočím, jednou mi motorka na blátě vypadne kvůli „krátké noze“ z ruky a jak se tam tak zmítám pod fichtlem, valí benzín z nakloněného karburátoru – kapalina tady možná ještě cennější než voda! Kohoutek je ale na druhé straně! Kurva, tak už to zvedni! Nohy se rozjíždějí od sebe, nikdo ti nepodá ruku, do ksichtu se hned hrne celej zájezd much. Slast a ještě sis to natočil, pitomče.

Trek párkrát prudce mění směr, aby se vyhnul nějakým zakázaným zónám. Z cedulí vyčtu, že je zde rozmístěno 1080 jedovatých nástrah proti divokým psům. Ale Dingo je, sakra, taky pes! A pak přijde Mount Holland, stezka zkamení jak trilobit, vystrčí proti přední mitasce své hrby. Na jedničku to pomalu spouštím dolů a ničím zadní držáky výfuků. Jeden svar už to vzdal, ale to motorku nezastaví. Po třech hodinách dojíždím na hlavní prašnou Norseman highway vedoucí do Hydenu. Jsem naštvaný sám na sebe, protože je mi líto motorky. Holland track je cesta, která vede odnikud nikam, jinými slovy nedostanete za tu dřinu a zrasení motorky žádný extra cíl, který by nešel dosáhnout pohodlnějším způsobem. Je to nakonec jen o té výzvě, člověk patří do klubu, ale nic víc. Podruhé si to určitě rozmyslím. Určitě jo!

Přede mnou se otevřou mírně zvlněné roviny Great South plné lánů pšenice a později i vinné révy. Jsem rázem v jiném světě, tolik vzdáleném postavám v klobouku a s červeným prachem na botách. O tom ale příště.

Informace o redaktorovi

Pavel Suchý - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE