Jawa kolem světa, díl 8. - Baja California a Mexiko

Mexiko, Mexiko, sombrero grande, tequilla…Úžasné pláže s bílým pískem a zelenomodrou vodou, skvělé asfaltky v pouštních horách, kaktusy i terénní cesty, kterými vede legendární závod Baja 1000 kolem Coco´s corner, to všechno mám teď docela u zadku, protože sedím na Imigračním v La Paz a mám veliký problém – nemám v cajku papíry. Kluci nahoře na čáře v San Luis mi jen mávli na pozdrav a přechod do Mexika trval sotva 15 vteřin. A tohle je výsledek!

Jawa kolem světa, díl 8. - Baja California a Mexiko

Kapitoly článku

ASP Group logo sesafiobank hame JAWA MITASFit neg logo monty Logo MOTOPOINT Logo TOKOZ
Asi mě považovali za Američana na Harleyi, protože ti se běžně v příhraniční oblasti mohou pohybovat „na volno“ v limitu tří dnů. Problém je, že hranice USA-Mexiko v San Luis v ničem nepřipomíná všechny jiné přechody, snad jen tou večerní šňůrou aut mexických gastarbeiterů vracejících se domů ze šichty. Hranice prochází přímo městem, jehož asi jedna třetina je americká a zbytek mexický. Přespal jsem na US straně a ráno měl radost z toho, jak je čára prázdná. Dvojice uniforem u zvednuté závory mě jen poslala dál – myslel jsem, že k další instanci, vždyť například přechod do Mongolska měl 14 kontrol! Jenže než jsem se rozkoukal, byl jsem ve městě, které očividně nebylo americké. Na dálnici na Mexicali jedna vojenská kontrola, při které mi koukli do jednoho kufru, ale ani nechtěli vidět pas – a pak už Mexiko, Mexiko! Měl jsem radost, že už odbourali zbytečné zdržující formality, ale s přibývajícími dny mi začal v hlavě hlodat červík pochybností, které někde u Loreta vzaly podobu tvrdé reality, když mi Angličan David na XTZ ukázal, co všechno musel on vyběhat za formuláře. A sakra – já jsem vlastně v Mexiku skoro nelegálně…

Baja California

Vyjel jsem z USA vlastně posledním arizonským přechodem a na Kalifornii jako takovou jsem se vykašlal. Stačilo mi pět stovek kiláků na dálnici z Tucsonu do Yumy, ještě se trápit dál do San Diega a nakonec tam ještě hnít na frekventovaném přechodu. To tak! V Mexicali jsem si vyměnil nějaké peníze a už to pálím dolů na Baju. Je to samá poušť, sakra. Východní strana je suchá jako troud, všechny srážky z Pacifiku zachytí hory na západním pobřeží, ale silnici mají dobrou. Baja je výletním místem i sezónním bydlištěm mnoha Američanů. Pochopím to později, protože ta jižní část je fakt nádherná. Poloostrov oddělený od mexické pevniny Kalifornským zálivem (tady mu říkají Cortézovo moře) je taky domovem všech závodů typu Baja (čti Baha), který byl možná vzorem slavnému dakaru. Je to 1000 mil asfaltek i rozsekaným horských a pouštních cest. Nějakých 70 kilometrů si to dám také, protože jiná cesta na západ přes hory stejně nevede.
Jednu noc spím u starých Američanů Dicka a Jackie, kteří právě na pobřeží uklízejí vykradený domek. Čtyři měsíce v létě se tam prý pro vedro nedá žít, ale je to dost dlouhá doba na to, aby si dům někdo v pustině vyhlédnul a zplundroval. V přístavku je apartmán pro hosty, ale ve zhruba stejném stavu – vylomené dveře, prach, špína, rozházené věci a myši.
„Když si tam uklidíš,“ říká mi Dick, „můžeš tam přespat. Anebo si postav stan na pláži.“
Volím první možnost a dělám dobře – přinese mi to nejen večeři se snídaní, ale hlavně další přátele. Dick mi na cestu dává tři potravinové balíčky US Army. Je na nich napsáno, že jde o majetek US vlády a že jejich prodej je nezákonný. To by se military kontrolám, kterých je na poloostrově mraky, nemuselo moc líbit. Vykuchám to proto z obalů, vyházím zbytečné věci a zbytek zabalím do kufru. Ještě přijdou vhod, včetně chemických ohřívačů jídla! Vyšúruju podlahu a umyju prosklené dveře, abych mohl večer koukat na moře, vyčistím postel a hodím na ní vlastní nafukovačku. V noci je tam sice trochu živo, ale to už patří k věci. Před domem na pláži je kostra velryby. Sedím na ní a kochám se hvězdami a měsícem.
Asfaltka končí kus za Puertocitas a po deseti kilometrech písku začne cesta stoupat do hor a změní se v kamenitou štreku. Jawa zase dostává zabrat. Trošku jí ženu, protože ráno mi na pumpě za Puertocitas někdo říkal, že tudy ráno jela na motorkách zvláštní trojka Amíků – kluk a dvě holky. To musím vidět!

Coco´s corner

Prašná křižovatka v pouštním údolí je mekkou všech off-roadových cestovatelů jedoucích touhle oblastí a taky místem se silným geniem loci závodu Baja 1000. V osobitě vyzdobeném příbytku s dílnou a čtyřkolkou tu žije beznohý starší frajer, který každého nechá zapsat do „guestbooku“, prodá mu nějaké pití, případně pomůže s opravou. Místo zdobí trosky rozbitých strojů, které tudy projely anebo tu zůstaly navěky, rozpárané škrpály závodníků, staré protézy majitele a mraky spodního prádla s fixem napsanými vzkazy, houpající se pod krovem přístřešku. Nepovedlo se mi zjistit, zda jde o prádlo použité a zde svlečené anebo jen o dárky bez osobní DNA stopy majitelek a majitelů. Každopádně mám o podobné věci docela nouzi, takže jsem si sice nic s sebou nevzal, ale ani nepodaroval. Vynahradil jsem to samolepkou. Náladu mi totiž docela dost zkazila příhoda, která mě potkala pár kiláků před Coco´s corner – o nějaký šutr (těch ran je nepočítaně) jsem urazil levou nohu hlavního stojánku. To bude trochu problém, protože ten boční je při těch kilech, co vezu, jen tak na parádu.
Když se zapisuju do knihy, vidím trojku Američanů nade mnou – Dan, Becky a Adrea (DR650SE a 2x DR-Z400). Flákají to. Stáhnul jsem je na hodinu! Na asfaltku je to ještě nějakých třicet kiláků. Tam je dojíždím. Jedou z Aljašky do Ushuaii, akorát že na to nemají pár měsíců jako já, ale rok. Jedem chvíli společně. Holky se na špuntech v zatáčkách dost bojí, takže si nakonec mávneme a já mažu dál na La Paz. Za dva dny se ještě potkáme na kouzelné pláži Santispax…

Úřední maraton

Už když jsem profrčel tak snadno mexickou hranici, tušil jsem, že to nebude zadarmo. Protože na tomhle světě, kterej se snažím s obstarožním mopedem objet, není nic zadarmo. Mohl někdo tušit, že tak, jak fungují hranice jiných států, hranice Mexika nefungují? Mohl a měl. Já. Jenže když to jelo, byl jsem pln euforie a upaloval na jih. Správně jsem měl v Mexicali vyhledat Officinu immigracion a tam se udat a nechat si vystavit kartu k pobytu delšímu než tři dny. A taky tam vyřídit Permit pro dočasný dovoz motorky. Tohle všechno se mi natřásalo v hlavě, zatímco jsem putoval Bajou dolů k jihu, až jsem na pláži potkal Angličana Davida. Ten měl papíry v pořádku. Závistivě jsem si je prohlížel a tušil velikej, ale velikej problém… protože nejpozději při realizaci trajektu na mexický „mainland“ vyjde najevo, že jsem tady skoro pololegálně. A tak to jedu řešit do La Paz. To B.C.S. znamená Baja California Sur (jih), aby se město odlišilo od jiných „lapazů“. Vyhrabu se s úsvitem z chýše, babce hodím za nocleh symbolickou padesátku (asi 75 Kč) a pádím do města. Ideální by bylo stihnout vyřešit všechny problémy a ještě se k večeru nacpat na necky do Mazatlánu, ale ideální plány jsou od toho, aby zůstaly ideálními a nikdy nenaplněnými.
První instancí jsou příslušníci Policia Preventiva, protože u nich právě parkují dva poliši na motorkách – ti by mě mohli dovést k Imigrákům, protože kdo to má tady hledat? Než se vysoukám z Jawy a zapředu hovor, oba odjíždějí a mně zůstávají jen pěšáci. Anglicky neumějí, a tak volají posily. Ty jsou na tom podobně, a tak volají zase jiné posily… nakonec je jich tam šest. Až budu odpoledne po páté projíždět nábřežím, budeme se už zdravit jako staří známí!
Dostávám mapku a popis, jak se dostat na Officinu i do banky Banjercito, která jediná má oprávnění vybírat zálohu za permit. Nejdřív vyřešíme mně. Officinu nacházím docela snadno. Motorku pohodím na staveniště vedle a jdu se nahlásit. Beru si lístek, zapisuju se do knihy a čekám půl hodiny, než můžu vysvětlit Emilu Jesusu Rodriguez-Gonzálezovi můj problém. Stará se o mně pěkně, ale trvá mu to. Za dalších patnáct minut mě frajer z ochranky z knihy odepíše, přestože stojím vedle něj. Asi ty výkazy líp vypadají před vrchností, když jsou lidi rychle vyřízení, ale nějak se jim pak, stejně jako Cimrmanovi v dole horníci, hromadí v čekárně lidé… nakonec dostávám papír s účtem na tisíc Pesos (asi 1500 Kč), které mám jít zaplatit do jakékoliv banky. Pokuta za to, že neznám zákony a že chlapci nahoře na čáře v San Luis serou na práci!
„Můžu si tu nechat věci, prosím?“, ukazuji úředníkovi helmu s bundou, které s sebou tahám společně s tankvakem jako koťata.
„Ne, to není možné. Boss to nemá rád!“
Chápu, že úředníka moje starosti nezajímají. Ten je tady od toho, aby mě skásnul, když jsem tak blbej a myslím si, že americko-mexická hranice je nějaký holubník. Trmácím se žhavým polednem do první banky, ze které mě posílají do další – do Banamexu. Asi mají něco společného s banány. Tady to platím „keš“, protože to prostě není možné zaplatit v bance kartou. Pak si jdu vybrat, abych měl zase zásobu v kapse a vracím se na úřad. Další půlhodina. Když už čekám, že mi konečně vrazí do ruky ten podělanej kus papíru, abych mohl jet na celníky do přístavu vyřídit ještě ten permit, vynoří se typicky ledová uniformovaná fiflena, a jak chápu docela pozdě, bere mě dovnitř k výslechu. Co to je?
Odkud jste přijel? Proč jste sem přijel? Kam jedete dál? Proč jste si nevyřídil dokumenty na hranici? Na čem to jedete? Jak dlouho sem jedete? Na všechno trpělivě a klidně odpovídám, protože mi dochází, že tady končí legrace. Z původně rutinní záležitosti se stává složka s šestnácti papíry ležící přede mnou na stole. Přichází další úředník. Chvíli se dohadujeme, zdali je San Luis Californie anebo ještě Arizona, jak tvrdím já, a hádce zabrání až mnou vytažená mapa. Ukazuji jim, kudy jsem přijel. Padají zmínky o ambasádě. Kurva, ta je ale v Mexico City! Za vodou! To je takovej problém to tu vyřídit?!
Nedá se nic dělat. Tahám doporučení s razítkem továrny Jawa. Vezu je s sebou ve všech potřebných jazycích a praví se na nich, že je můj výlet podporován továrnou, která tímto prosí zúčastněné o pomoc. Jestli teď řekne, ať mi tedy pomůže Jawa, budu v pasti. Ale chlapík se zdá mít větší pochopení pro blázna na motorce než mladá paní ve špatné periodě cyklu. Nakonec se i ona uvolní a razítko bouchne do formuláře. Musím, ač nerad podepsat tři dokumenty ve španělštině, ale nemíním si tu vyskakovat a žádat překlad. Po třech hodinách můžu letět k motorce.
Přístav je devět kiláků za městem. Přijíždím odpoledne a rychle se snažím v paměti vylovit, jak se asi španělsky řekne Celníci. Douanne? Adouane? Posílájí mě na placené parkoviště. A pak od čerta k ďáblu. Nakonec zjišťuji, že pobočka Banjercito je přímo tady v portu. Holka mluví anglicky a je to první a jediná věc, která tu funguje, jak má! Kloubouk dolů, přestože mě to stojí dalších 250 usd. Z nich snad dostanu 200 zpátky, až opustím Mexiko, respektive když Jawa opustí Mexiko. Mezitím ještě odběhnu párkrát vedle za roh nechat udělat fotokopie dokladů. Samozřejmě zase platím. Za půl hodiny mám permit a mažu ke kase, protož loď Baja Ferries Mazatlán Star stále stojí v přístavu.
Na kase fronta. Báby jak střižené z ústecké Matiční ulice chtějí předbíhat, tak je česky posílám do Paďous a ještě kousek dál. Krasavice za okýnkem mě ale odpálkuje nějakým papírkem, který ještě musím sehnat. Prej změření motorky, jestli třeba není dlouhá jako Čechie nebo jako šedesátistopý kontejner!
Zřízenec mě posílá někam dopředu. Beru motorku a jedu. Kolem ploty, nedá se nic dělat – beru to přes přechod a rovnou do portu. Pískot! A zase problémek… ten samý zřízenec mě vyplísní.
„Vždyť jsi mě tam poslal, vole!“
„Přes závoru a zaplatit poplatek!“
„Tak to jo, když jde zase o poplateček…“

Platím 22 pesos a musím na celníky.
„Něco k proclení?“
Nevěřím vlastním uším. Vždyť jde o vnitrostátní trajekt, do čeho se to zase s…ou?! Já chci jen změřit motorku. Chtějí vidět doklady. Do věcí se naštěstí nešťourají. Pokračuji dál. Z měření je nakonec váha. Velká pro kamiony. Co tady chtějí na motorce zvážit? Sotva slezu, už je tady dlaň – poplatek 73 pesos. Achjo. Odevzdaně solím a pak mě zváží i s motorkou. Ještěže jsem víc než 24 h nejedl, budu mít slevu… dostávám papírek a už nemusím zpátky do terminálu. Kasa je i tady. A před ní fronta, protože bábě to moc nejde. Co osoba, to dvacet minut. Na přímém slunci ze mě leje jako z klimatizace na budce. Nojo, madam nespěchá, ta tam má asi příjemněji. Rychle se snažím v hlavě spočítat, kolik mám v hotovosti a odhadnout, jestli mi to stačí na lístek, jehož cenu neznám. Na kartu tady moc nevěřím, ale pak nakouknu přes okýnko a vidím terminál. Začínám doufat, že bych mohl ještě dneska odplout.
Nakonec kartou lze, ale kabel terminálu má asi dvacet čísel a k okýnku nedosáhne. Zkouší se to u druhého okýnka. Tak tak. Kolem stojící čumilové mě pozorují, jak mačkám pinkód. A je to. 2000 pesos (asi 3000 Kč) za trajekt, co jede 16 hodin, je dobrá cena, když to srovnám se stejně dlouhým trajektem Zarubino – Sokčo za skoro 14 000 korun… a to ještě nevím, že si za pět set přikoupím na palubě kajutu a v ceně bude večeře i snídaně!
Podařilo se! Po devítihodinovém úředním maratónu zajíždím do břicha lodě a Jawu bez stojánku vážu pravou přední schránkou přes nějakou starou gumovou holínku, co tu najdu mezi lany, ke sloupku. Ještě zaklínuji kola a snad do rána nebude ležet. Spolu se mnou tam poutají dva starší Kanaďani svou Kawu KLR a Cagivu GrandCanyon. Jeden Jawu zná a poznává, druhý o ní nikdy neslyšel a ptá se, kolikrát jsem u dvoutaktu cestou měnil kroužky… starej se radši o tu svojí kadžívu, woe! Ráno bude ležet pod motorkou a zkoumat, odkud mu z toho jeho italskýho zázraku teče na zem benzín…

Viva Mexico!

Nořím se po hlavě do latinskoamerického zmatku, který už bude směrem k jihu jen a jen víc crazy! Leje ze mě, rozhicovaný motor přede jako med a kolem rostou banány a kokosy. Jedu na Sayulitu, surfařské letovisko, kde jsou vlny ještě větší než na Zlatejch pískách v Bulharsku, a najednou vidím u silnice ležet přejetého krokodýla. Asi metr a půl. Tak, chlapečku, konec s kempováním ve stanu, jestli si nechceš poležet ve spacáku Lacoste…
To úplně nejšílenější na cestování Mexikem ale nejsou ani krokodýli, ani pavouci, co choděj po silnici jako vrabčáci, nebo hadi, dokonce ani to vedro, ani ten smrad z jejich aut, ze kterého mě už odpoledne vždycky třeští hlava. Ne. To nejhorší jsou REDUCTORES DU VELOCIDAD, alias TOPES… příčné prahy, retardéry, nejrozličnějších tvarů, podob a velikostí, nejrůznějšího umístění, často bez označení a taky často ve stínu, takže tak trochu neviditelné, na místech, kde byste je nečekali a důmyslně dotažené až do příkopů, aby je ani motorka nemohla objet. Fuj! Dneska jsem dvakrát letěl luftem s pocitem neodvratného. Ti idioti, když mají například zatáčku, o které říkají, že je to CURVA PELIGROSA, nasekaj tam retardéry přes celou vozovku z obou stran! Takže i na výjezdu… v horském městečku, kde silnice stoupá vzhůru tak, že to dvojka skoro nebere, mají asi dvanáct těchto hrůz, a všichni se za každým prahem znovu a znovu namáhavě rozjíždějí. Umíte si představit toho benzínu a smradu ve městě? A komu tím prospějí….?
U prahů ve městech postávají zoufalci, co se snaží něco prodat. Třeba kytku v květináči. Jednu. Nebo jabko. Taky jedno. Nebo barvu v plechovce… Anebo jen chtějí umýt okno a koukají, co by mi tak udělalo radost, kdyby mi to umyli… jinde jen stojí holky s plechovkou a žebrají. A na prdeli v džínách se jim v kapse rýsují obrysy smartfounů! Cortézi, byl jsi s tou převýchovou nedůsledný, jak jen Španěl může být!
Na čerpačkách, které jsou výhradně monopolního podniku Pemex, jsou naopak chlapíci obsluhující stojany velice příjemní. Ve většině míst mají dva benzíny (Magna 87 a Premium 92) a naftu, v kyselých zapadákovech někdy jen tu jejich zelenou Magnu, kterou tam naleju, jen když bude nejhůř. Vyhýbám se Mexicu City obloukem, užívám si v dobrém i tom horším nádhery mexických hor a zatáček a mířím dolů ke Guatemalské hranici. Mám trochu naspěch, protože už 14. listopadu musím nakládat Jawu na plachetnici Stahlratte, která mě poveze do Kolumbie. A přede mnou je ještě celá Střední Amerika.

Podrobnější deník a fotogalerii najdete na www.jawakolemsveta.cz
Všechny fotografie jsou pořízené přístrojem Olympus PEN EPL5 Lite.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.07
Známkováno: 45x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist