Jawa kolem světa, díl 6.- Čekání na Tamerlane

Bude to po korejském masakru nakonec vypadat, že nemám rád světové úřednictvo, ale já mám ty kluky s kulatým razítkem a jejich protivné náladové kolegyně, co mají všechno u svých veleřití, docela rád… hlavně, když to jejich správné razítko nakonec dupne do mých papírů! Takže Jawa je konečně na americkém asfaltu. Z Kanady a Aljašky sem dotírá hnusná mokrá zima. Je na čase znehodnotit pár kubíků US vzduchu a vyrazit za sluncem.

Jawa kolem světa, díl 6.- Čekání na Tamerlane
ASP Group logo sesafiobank hame JAWA MITASFit neg logo monty Logo MOTOPOINT Logo TOKOZ
Je to víc než měsíc, co jsem odevzdal osud motorky v masanském přístavišti do rukou úředníků, kterým je bytostně fuk, jestli mi tady na americkém severozápadě umrzne zadek, či nikoliv, takže jsem si uměl dokonale představit scénku, kdy mi ze Soulu zavolá Wendy Choi a řekne:„…sorry, Pavel, nám se tvoje motorbajk nevejít mezi ty hjundaje, co vezeme do júesej, ale na příští loď už se určitě dostat! Do Vánoc se dočkáš!“
Čekání na loď jménem Tamerlane společnosti Wallenius bylo díky mému pobytu v rodině emigrantů z šedesátých let sice jako v bavlnce, ale užil jsem si své, okousal nehty i sousedovic psu a denně pátral po jakékoliv informaci.
Na marinetraffic.com jsem vyčenichal loď, ale v den, kdy mi Korejka Wendy hlásila, že Jawu právě naložili, udával internet pozici Tamerlane ještě asi 500 mil od přístavu. Šel jsem tedy okousat nehty i sousedovic kočce… Tady něco nehraje! Případně, oni tu motorku nenastartují a nechají ji v přístavu, protože se jim nebude chtít tlačit. A určitě si najdou nějaký pěkný předpis, podle kterého se nesmí při nakládce tlačit červené motocykly, které nenastartují, a že mi vyměřují poplateček aspoň 200 usd za to, že jim z toho něco vyteklo do krabic s čínskými nudlemi. Určitě ztratěj ty klíčky! Jak se tady do toho dostanou celníci? A taky určitě něco zničej… Určitě jo! Začínám v lékárničce hledat něco na uklidnění, ale naštěstí tam není nic, než paralen a tabletky na malárii. Propadám tedy místnímu pivu Red Hook, jehož lahvičky mi připomínají piva z NDR. Ještě netuším, co se tady na mně chystá.

Custom process

Už v Koreji mě Wendy upozornila na to, že je třeba celní řízení v USA začít dávno předtím, než dorazí loď s motorkou. Od Wendy přišel mailem nákladový list, který je dokladem, že je Jawa opravdu na palubě. Žhavím marinetraffic… ta podělaná loď objíždí všechny východoasijské přístavy a nakládá, co se do ní vejde! Na webu Port of Tacoma svítí předpokládaný příjezd Tamerlane až posledního září. Než vyjedu, bude sníh!
Ne, vůbec nejsem nervózní. V temných představách kalených Red Hookem vidím Jawu, jak se válí po mokré a mastné podlaze podpalubí a výkyvy moře s ní smýkají ze strany na stranu: bum, prásk, křup. Když jedu s Českými drahami do Popradu, předchází nakládce motorky složitá procedura, kdy se logicky přepravce snaží zjistit stav a případná poškození vozidla a zaznamenat ho do formuláře, aby předešel nějakým tahanicím v cílové destinaci, až si všimnu toho, že mi na plexi přistálo hovínko i s papírem, které někdo spláchnul ve spacím vagóně. Tady si mezinárodní námořní přepravce vezme skoro dvojku babek za dovoz motorky do USA a vy kromě dokladu o zaplacení nedostanete do ruky lautr nic. Takže vám taky mohou na druhém konci motorku vyložit vidlema a těžko budete někde vyskakovat…
Týden před připlutím volá někdo s asijským přízvukem a chce mail. Copak oni ho nemají? Mailem přichází nějaký nepříliš jasný dokument, z něhož je pochopitelné jen to, že po mně chce společnost Wallenius poplatek 117 usd. Neuvádí ani za co. Vojta, u něhož bydlím, zjišťuje, že mají malý kancl tady vedle ve Federal Way. Jedeme tam, platíme (jak se později ukáže, jde o poplatek za port handling) na dřevo a s orazítkovaným papírem jedem do přístavu, protože nás úředník z Wallenia postrašil cenou propustky do portu 200 usd a nutností najmout brokera, co nám pomůže – hlavně od peněz.
V přístavu mluvíme s Karolyn Paradise. Je jako med a slibuje, že malý evropský motocykl nám někdo vytlačí před port, takže to bude bez propustky za dvě kila. Prozatím dobrý. Jedeme na celníky. Trochu odměřený frajer, jak vystřižený z amerického velkofilmu, před nás naskládá nějaké papíry, koukne do pasu a do dokladů od přepravce, položí pár záludných otázek a řekne košaté : „ok“. Musíme vyplnit deklaraci, zařídit pojistku (zelená karta samozřejmě neplatí), vyřešit EPA (ekologové) a DOT (ministerstvo dopravy) a pak to přijít proclít, až to tady loď vyplivne. Jedeme si dát Red Hook, protože jak jsou v něčem ekologové a Jawa současně, smrdí to malérem!

Lepší teplý pivo, než studená Němka

A taky se ukazuje, že je lepší stará Jawa, než polostarý Japonec nebo třeba BMW. A to hlavně proto, že jim 35 let starý krám úplně mizí z tabulek. Trochu si s tím neví rady pojišťovna, protože v tom čuchá stroj nesmírné historické hodnoty, ale nakonec to jedna za 66 baksů na měsíc pojistí, když se předtím jiná toho vzdá. Ekology EPA (Enviromental Protection Agency) stroj starší 25 let nezajímá, takže super – ukážeme jim, co Jawa umí. Ministerstvo DOT (Department of Transportation) zase nezajímají věci starší 21 let. Takže přijet sem třeba na mém Bigu z roku 95, budu mít lítání. Jawa z roku 1978 zatím nikoho moc nevzrušuje. Tetelím se blahem a otvírám další Red Hook, který Vojta jistí skleničkou ledové vodky Smirnoff.
Na horách zase otevírají některá lyžařská střediska, na ulici je stabilních deset stupňů a Tamerlane je skoro za rohem. Jedeme jí vyhlížet, jak se majestátně sune úzkými průlivy místních vod, kterým se tu trochu nesmyslně říká Sounds. Na její příjezd na chvíli vykouklo i sluníčko a malí skřítci ji vedou a strkají do přístavu. V tu chvíli volá „náš“ celník officer Irving, že si jako asi vzpomněl, že budeme muset najmout brokera pro vyřízení celních formalit a že seznam máme v mailu… Mám po náladě. Tohle nespláchne ani Rudej hák!
Brokerka mě nejdřív připraví na cenu za službu 200 usd a vzápětí mě přesvědčí, že jí asi haraší pod ventilovým víkem, protože začne mluvit o kauci ve výši trojnásobku hodnoty vozidla! Prý něco jako karnet, abych to tu neprodal, ale nikdy jsem od nikoho neslyšel, že by tohle bylo v USA ve hře. Asi jde o tu historickou hodnotu Jawy nevyčíslitelné výše. Kontruji, že se mi to nezdá – příště přijedu na BMW za půl mega anebo motorhomem za tři míče a vysolím jim trojnásobek? A jak a kde mi to pak vrátěj? V keši na mexické hranici….?! A kdo a na základě čeho stanoví tu hodnotu?
Nespí se mi dobře. Po měsíci čekání je motorka snad konečně v přístavu (Tamerlane odtáhla asi osm hodin po tom, co přijela!) a přede mnou se rýsuje dosud netušená finanční pohroma. Ta nabude obludných rozměrů hned druhý den, kdy mi brokerka řekne, že je kauce nevratná! Ta baba je totální blázen. Co to je nevratná kauce? To není kauce, ale pokuta. Není si asi moc jistá sama sebou, nejspíš to dělá poprvé, a sama hned dodává, že za určitých okolností lze brokera obejít a jednat přímo s celníky, pokud to oni připustí. Miluju zákony, které dávají úředníkům možnost volby… Brokerka přichází o dvě stě babek a Vojta někde v celních vyhláškách nachází informaci o tom, že kauce může být požadována, je-li podezření, že budu mít z dovozu nějaký finanční prospěch, ale že ji celník může, ale nemusí požadovat.
Dáváme s Vojtou dohromady srdceryvný dopis o Jawě kolem světa a o tom, že má třinda cenu asi 100 usd. Jedeme do přístavu za celníkem Irvingem a cestou přemýšlím, jestli vůbec budou pracovat, když strýček Obama nenatisk další prachy na vejplaty a státní ouřadové se rozhodli stávkovat. Tohle není ta Amerika, jakou všichni popisují. Irving je ale na místě a navíc docela v pohodě. Znovu se mě pokusí nachytat na švestkách stejnými otázkami, pohledem přelétne dopis, sebere dokumenty a říká, že to musí posoudit a posvětit šéf.
Pozoruji ho, jak ležérně opřený o futra šéfovy kanceláře, dlouhých pět minut debatuje. Náčelníkova hlava nevykonává žádné pohyby – nekýve ani se nevrtí. Jsem nervózní, že bych okousal nehty i té černošce vedle na přepážce. Jestli tohle nevyjde, není odvolání a já budu solit jako mourovatej! Venku se udělalo pěkně, bylo by krásný dostat Jawu ven ještě dneska.
Irving se vrací. Klidný, ale kožený obličej může znamenat obojí.
„Už máte vyřešený transport z Buenos Aires do Evropy?“, ptá se.
Co se stará, říkám si. Že by USA obsadily Argentinu?
„Právě jsme v tom začali něco zařizovat“, říkám po pravdě a koukám, jak tahá ze šuplíku dvě velká razítka.
Cvak a bum. Velká orlice se roztahuje na mém lading billu a stvrzuje, že kdo chce, ten se dopíská! Irvingovou tváří se mihne něco jako úsměv.
„To vypadá na pěknej výlet“, říká, když mi přes pult podává ruku s chlapským stiskem. Musím mu ještě slíbit, že mu z Buenos pošlu čumkartu (rozuměj doklad o tom, že je Jawa na lodi do Evropy) a už křepčím k autu.

Karolyn – poslední štace

Je polední pauza a úřednice z expedice má asi rybu. Nedočkáme se jí a ani nedovoláme. Když s ní Vojta mluvil naposledy, už nebyla jak med. Asi taky nedostala výplatu. Jedeme na rejdařství ujistit se, že je naše proclení v systému. Smiřuji se s tím, že poslední bitvu svedeme až zítra. Ve hře je dalších 200 usd za propustku do celního prostoru. On ten evropský motocykl zase tak malý není. A už vůbec není lehký….
Druhý den jedeme rovnou k přístavním lingusákům. Karolyn je docela milá. Vojta tvrdí, že je to mladá holka, mě se zase až tak mladá nezdá, ale hlavně, že si vzpomíná na naši rozmluvu před týdnem. Koukne na papíry od Irvinga, vyplní nějaký formulář a zavolá frajera z přístavu. Ještě podpis a už mě vezou k bráně. Stojí tam. Je celá. Na předním blatníku samolepu s čárovým kódem, na levé přední schránce moje jméno a na kufru anglický návod ke startu, který jsem sepsal pro Wendy v Koreji a který existoval i v korejštině pro dělníky v Masanu.
Jeden z Amíků v montérkách říká, že akumulátor je vybitej. Aby ne! Asi aby klíčky neztratili, zajistili bošák už v Koreji v poloze Zapnuto…baterka bude scvrklá jako rozinka! Kolem začíná být živo. Chlapi jsou zvědaví, jak se bude roztlačovat. Nabízejí záložní zdroj. Stavím Jawu na hlavní stojánek, naučeným pohybem vytáhnu pod nádrží modrý kostřící kontakt rozpojovacího relé VAPE a na druhý drc jim předvedu, co je to zpěv týneckého dvoutaktního supetwinu! Nemůžou pochopit, že jsem to nakopnul i s prázdnou baterkou a valí oči:
„Nice sound!“
„Goog job!“
Zapisují si do notýsku webovky z levého kufru. Už jim tudy asi prošlo víc podobných bláznů, ale ještě nikdo na něčem takovým! Mitasky zamlaskají po mokrém americkém asfaltu. Zlomek ušetřených dolarů z nesmyslných poplatků a kaucí (úhrnem v té nejhorší variantě více než 800 usd!) zítra projíme a propijeme v Cliff Housu nad portem, protože si to Vojta s jeho paní vrchovatě zaslouží, a pak už je před námi celá dlouhá Amerika a cesta za sluncem! Jo!

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.09
Známkováno: 98x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist