Jawa kolem světa, díl 5.- Žlutá horečka

Už přesun z Ruska do Koreje nebyl nic hladkého, ale to jsem ještě zdaleka netušil, co mě čeká a jak mi tahle asijská zemička pustí žilou. Za devět dní v Koreji mi z účtu odtekl více než dvojnásobek toho, co bylo potřeba na cestu z Prahy do Vladivostoku včetně Mongolska! O nervech lepší nemluvit…
Po týdnu pohody ve vladivostockém motoklubu Zarja nastal čas zvednout kotvy a odjet do 150 km vzdáleného Zarubina, kde už na pláži čekal ve stanu několikátý den český cyklista Ždáňa, o kterém už dříve byla řeč. Na své cestě z Čech do Tokia už je blízko cíli a chtěli jsme si užít loď do korejského Sokča spolu. On odpočíval několik dní ve vlaku z Irkutsku do Vladiku, já zase u offroadářů na Zarje. Ani jednomu z nás se ale nedařilo dobrat se někde nějakých použitelných informací o trajektu do Jižní Koreje. Lišila se data, časy, ceny i přístavy. Záhada větší nežli Loch Ness!

Dříve jezdily spoje z Vladivostoku i Zarubina do pětimiliónového přístavu Pusan na jihu země, kam teď musím valit přes noc po ose, ale aby se ušetřilo, jezdí se dneska jen do Sokča na severu nedaleko hranice. Lístky jsou dražší a cesta kratší o 500 km. Za pár let vás asi vyhodí rovnou v Kimově království… Sami Rusové mi řekli, že jet z Vladivostoku je zbytečně drahé – velký přístav a poplatky za všechno včetně parkoviště. Zarubino je malé a to mi celkem vyhovuje, ale že by byla přeprava motorky nějak laciná, to se říct nedá. Horší je, že se konečnou cenu nejste schopni dozvědět dřív, než přistanete v Koreji. Korejci se odvolávají na Rusy a ti zase na ně, něco platíte v přístavu v rublech, něco v Koreji ve wonech, ale ceny se určují v dolarech. Dokonalost sama! A nakonec přijdou různé poplatky za absurdní úřední procedury. Aby tedy jednou pro vždy bylo jasno a dala se dohledat kloudná informace, kompletní cena přepravy Jawy 350 ze Zarubina do Sokča činí 646 usd včetně vaší maličkosti a všech příplatků. Startovní cena, kterou se ale dozvíte po telefonu v Rusku, je 350 usd… a počítejte s tím, že za větší objem motoru si ještě připlatíte – to víte, daň z přepychu!
Sumička 646 dolarů ovšem stále ještě není částka, po jejímž složení už konečně můžete vzít za plyn a mazat k jihu. Ještě vysolíte něco za pojistku, protože zelená karta tu neplatí. V případě jawy to na 4 dny (minimum) bylo dalších 60 usd. Vítejte v Koreji!
Úřední procedury v Rusku proběhly docela poklidně a dokonce se ani neopakoval výstup a pokuta za registraci cizinců, na kterou jsem se opět vykašlal. Mě to prostě nebaví hledat, kde mi to razítko dají. A nevěřte informacím, že to dělá každá pošta anebo hotel. Nedělá – je to lež. A já do velké země nejel, abych lítal od úřadu k úřadu. Nakonec to ale prošlo, celník v přístavu byl tak vysmátý z jawy, že se po registraci ani nezeptal.
Loď New Blue Ocean patřící korejské pobočce společnosti Stena už dávno není new a už vůbec není modrá. Je stará jako moje první občanka, rezavá jako můj první fichtl a při plavbě nočním mořem podél severní Koreje se (asi) strachy třese jako já na prvním rande. Navíc je plná čínských gastarbeiterů, kteří hned po nalodění začnou kuchtit v kajutách kdovíco a zasmradí podpalubí tak, že ve mně resuscitují xenofoba spícího od mongolské hranice!

Přeskočím podrobnosti, které jsou sice zábavné, ale už jsem je popsal (www.jawakolemsveta.cz) a tady by jen zabíraly místo novějším. Odpoledne jsme s cyklistou vyplivnuti do mumraje malého přístavního města a zkoušíme sehnat sim karty do našich telefonů (o kterých ještě nevíme, že sehnat nejdou), protože naše přístroje tady nefungují. Naděje, že budou cedule kolem dvojjazyčné, umírá okamžitě v bráně přístavu. Sakra! Ještěže aspoň silniční ukazatele jsou, jinak bych taky mohl dojet po tmě do Pchjongjangu pozdravit toho paznehta Kima!
Překvapení přichází v okamžiku, kdy zjišťuji, že angličtinu berou jižní Korejci asi stejně vážně jako jejich severní bratři a moje představa druhého Japonska se mění v trosky. Zasteskne se mi na okamžik po Rusku, ale není cesty zpět. Při hledání pošty v Sokču ztrácím milého cyklistu a s vidinou zítřejší nakládky na zaoceánský parník do Ameriky ve mně vítězí alter ego věčného sobce – po půldruhé hodině vystavování jawy u místního McDonalds a lovení potulných signálů wifi (holky z obsluhy neznají vlastní heslo!) dávám pod slídu tankvaku turistickou mapu Koreje, kterou jsme zadarmo dostali v informačním centru u přístaviště. Umíte si nejspíš představit, co je to za dílo. Není čas shánět jinou, pojede se podle toho plánku ze hry Ostrov pokladů…
V noci mi padají víčka a nepomůže jim ani štědrost automatu na osamělém parkovišti, který mi za jednu platbu vyklopí hned tři flašky Burnu. Dám jeden a hned vzápětí usínám na lavičce vedle motorky s obličejem v moskytiéře. Je pravda, že se tady cítím bezpečně. První velké pozitivum! Za dvě hodiny můžu jet dál.
Benzín je tu za nějakých 40 korun litr. Ještěže tu člověk nemůže najezdit kdovíjaké kilometry. Pumpy jsou jen s obsluhou, což je i jinde, ale tady jsou obzvlášť zarputilí a pistoli jim ne a ne vyrvat z ruky. A způsob míchání oleje v nádrži proudem z pistole jim je poněkud cizí! To zase bude motocyklovačka tady!
Průjezd pětimiliónovým Pusanem by byl interesantní, kdyby mě netlačil čas a kdyby z mapy šlo vyčíst víc, než jen výška nejvyššího paneláku a trasy metra. Když už jsem blízko vody, házím ručník do ringu a najímám si taxík. Znovu lezu přes jazykovou bariéru, ale nakonec frajer naťuká do své gps adresu terminálu v Masanu a už se jede. Dovede mě přímo na PIER4 a dokonce ze svého mobilu volá kontaktní osobu… vzápětí hledám po kapsách tabletu nitráku, abych si jí mohl vrazit pod jazyk, protože hrozí, že sebou švihnu na zem: loď už včera uzavřela nakládku a odeslala celní dokumenty do USA. Vyjíždí o dva dny dřív! Za dva týdny nashledanou…
Pojištění mám jen na 4 dny. Na dalších 10 dní je taxa 120 usd a hotel nedaleko přístaviště s parkovištěm pro motorku stojí 142 usd na noc. Je jasné, že musím něco rychle vymyslet nebo tu za dva týdny zruinuji svůj rozpočet!

Benny ze slovenského Schenkeru, který ze všech sil pomáhá s logistikou, dokáže domluvit v přístavní celnici předání motorky na sobotu s tím, že jawa počká v „custom area“ na druhou loď, zatímco já budu moci v Soulu zaplatit přepravu a co nejdřív vypadnout do Států. Elegantně se vyvážu z pojistky a poté, co seženu malý kufr, můžu opustit drahý hotel a odjet autobusem zpátky na sever.
V Soulu bydlím v levném hostelu na igelitové matračce za nějakých 16 usd, takže jsem v klidu a můžu město i trochu prozkoumat. Zajedu si na památník korejské války i do starého centra města. Dvakrát se sejdu s Wendy z Aerointl., která bude přepravovat jawu do USA a vysolím jí přes půldruhého miliónu wonů, což je balík peněz o výšce asi pěti centimetrů. Red lights district Cheongnyangni 588 chvíli láká, ale nakonec se dočtu, že tam policie sbírá cizince jak přezrálé švestky (zatímco místní přehlíží), takže mi to pro těch pár fotek nestojí za to – ještě bych dostal po hubě. V zemi, kde motorky nesmí na dálnici, sim kartu si cizinec může koupit až čtvrtý den pobytu, kde neplatí zelená karta a kde firma Daelim vyrábí vedle motorek i pisoáry a záchodové mísy, je asi možné úplně všecko. Nejvyšší čas zmizet!

S kufrem vytuněným americkou páskou, s letenkou, ESTA vízem pro USA a účtem za přepravu motorky do Seattlu stojím na check-inu společnosti China eastern, protože spoj letí přes Šanghaj. Autentické líčení veselé příhody z letiště najdete opět na www.jawakolemsveta.cz a věřím, že se budete královsky bavit! Já už to znovu líčit nechci, takže jen stručně – na první pokus jsem nikam neletěl, protože jsem neměl zpáteční letenku, ale jen one way ticket – účet za shipping motorky v ceně skoro 2000 usd úředníky nezajímá. Jste typický příklad ilegála, který hodlá ve Státech zůstat a proto jede nejdřív na motorce do Koreje a tamodsud i s motorkou do USA. Rafinovanost totiž nezná mezí.
Takže první letadlo odletělo a s ním i mých 850 ojro za lupen. Už chápu chuť některých vousáčů odpálit se i s letištěm a úředníky! Kupuji druhou letenku, tentokrát zpáteční a čekám 12 hodin na letišti na další spoj přes Tokio. China eastern už riskovat nehodlám. A všecko klape na jedničku, dokonce si můžu vybrat i sedadlo. Z Tokia odlétám v sobotu ráno, ale v Seattlu přistávám v pátek večer – v mém životě přibylo několik hodin, které nikde nejsou. Obávaný immigration officer mi položí pár kontrolních otázek a nakonec mě oddělá dotazem, proč že mám zpáteční letenku, když mám lístek na shipping motorky a budu USA opouštět po ose do Mexika… Už se tomu jen směju.

Mám před sebou skoro měsíc čekání, než Korejci naloží Jawu na loď a dovezou jí do Ameriky. A protože je nakládka stanovena na pátek 13., dokáži si představit jakýkoliv scénář – motorka spadne do vody, na motorku se zapomene (a já pojedu zbytek cesty na lyžích), loď se cestou potopí nebo se stane terčem severokorejského torpéda, jak se to tam občas stává, anebo se najde něco jiného.
Bydlím u českých emigrantů z šedesátých let, kteří mě už někde cestou po Altaji pozvali k sobě na návštěvu. Nikdo netušil, že bude tak dlouhá. Pán má v garáži vedle svého HD i nádhernou zrenovovanou 634 z prvních sérií s elektrovýbavou Lucas pro USA a Kanadu. Dokonce s tím vyhrál nějakou cenu na Burgers, bikes and babes v Issaquahu, kam jsme se jeli podívat na sraz historických fordek. Krátíme si dlouhou chvíli a je tu příjemně po tom všem, co je za mnou i přede mnou – je to prima poločas, ale na okolních horách už je sníh a říjen tu bývá studený jak psí čumák. Takže doufám, že další report už bude víc o tom ježdění než o bitvě s úřady. I když on celní proces v USA taky bude med…