Jawa kolem světa, díl 2. – Altaj a západní Mongolsko

V motorkářském baru v Barnaulu, což je hlavní město republiky Altaj, jsem se seznámil s mladým sympatickým párem z Ukrajiny na dněpru se sajdou a dohodli jsme se, že pojedeme Mongolsko společně, abychom si v náročných podmínkách pomohli, bude-li třeba. Všechno bude ale nakonec jinak. Teď už vířím prach říše Čingischána zase sám a tyhle řádky píšu v městečku Khovd.

Jawa kolem světa, díl 2. – Altaj a západní Mongolsko

Kapitoly článku

ASP Group logo sesafiobank hame JAWA MITASFit neg logo monty Logo MOTOPOINT Logo TOKOZ
Po strašných plochých prostorách západní a střední Sibiře plné bříz a komárů jsem toužil po Altaji ještě víc než po dívčí náruči. K Barnaulu se krajina začíná vlnit a zvedat. Město samotné je trochu bokem od hlavní trasy, ale dostal jsem cestou nějaké kontakty na motorkáře, takže jedu do města. První, co mě zaujme, je příjezd přes řeku Ob. U vody je spousta lidí, slunce pálí, a vzadu za řekou se tyčí barevné výškové budovy moderního velkoměsta. Když ale vjedete mezi ně, zjistíte, že jste uprostřed míchanice starého s novým. Mezi moderními novostavbami se krčí pokřivené staleté dřevěné kupecké domy, které jistě pamatují ještě cara Mikuláše v plném zdraví. Nelze říct, že je to ošklivé. Nebýt zase všude přítomného prachu a špíny, bylo by tu docela hezky. Jenže ono tu bude hezky i bez toho…

Barnaul – město lidí

Najít Bajker bar na hlavní ulici nebylo nic tak těžkého, stačilo jen z plných plic zařvat do otevřených okýnek jednoho z žigulíků na semaforu a kluci mi hned ukázali cestu a ještě se stihli poptat „odkudá“. Před barem je monstrózní železná motorka v nadživotní velikosti s motorem-opozitom a la Ural. V suterénních prostorách visí nad stropem šasi z Luazíka a u pípy jeho vyleštěný motor ze Zaporožce, kolem samé relikvie a vzadu ve výklenku zazděné součástky Jawy 350-634! Obsluha mi hned servíruje pivo Žatecký Gus. No dobrá, že je české pivo ve světě uznávané, víme, ale znáte někdo od nás tuhle značku? Já tedy ne a to žiji třicet kiláků od Žatce.
Vpravo ode mě dva mladí kluci a po pár větách mě hned zvou na rockový koncert ve městě. Zleva je dořve dosud nenápadný chlapík s asijskými rysy a s motorkářskými rukavicemi bez prstů, které ani na chvíli nesundává:
„Inostráněc přijel z takové dálky a určitě to jediné, na co má náladu, že s váma pude na koncert. Chce si odpočinout!“
Ke mně pak jen prohodí: „ser na ně, oni nejsou ani motorkáři. Máš kde spát?“
„Nemám“, přiznávám. „Myslel jsem, že tady…“
„Chuj! Tady není ani sprcha. Na chatkách na vodním světě taky ne a navíc tam jsou komáři jako letadla. Něco najdem. Říkají mi Alexej, Aljoša.“

Nakonec zůstávám v Barnaulu dva dny a Aljoša se stane opravdovým kamarádem. Najde mi nocleh na první noc u kolegyně z práce, provede mě se svou Suzuki 250 Djebel městem, zkontaktuje s lidmi znalými Altaje i Mongolska a pomůže vyřešit problém s mobilním modemem na net. Jednou se v baru podiví nad tím, proč jen esemeskuji a nevolám.
„Je to drahý. SMS mám za čtyři koruny, ale volání za tři eura.“
Na chvíli se vytratí a když se po patnácti minutách vrátí, nese úplně novou jednoduchou nokii s předplaceným tarifem, kterou koupil naproti v obchodě.
„To je dárek. Můžeš mi kdykoliv z Ruska zavolat a máš to za levno.“ Pak ještě vezme do ruky rybičku, kterou jsem mu předtím dal, a nožíkem do té úplně nové nokie vyryje svůj mail a jméno. Dvojitý inženýr a montér plastových oken, žádný oligarcha s kapsou plnou peněz, původem Kazach z Tádžikistánu, sedí naproti mně a usmívá se, jakoby to byla ta nejběžnější věc na světě:
„Až koupím vysněné GTR a našetřím, pojedu se podívat k vám do Evropy, pak mi nokii můžeš vrátit. Ale to bude ještě trvat, než našetřím. Žiji se dvěma manželkama, to víš – to něco spolkne…“
Večer mě odvede na Vodní svět, rekreační areál u řeky, předá mě Semovi, který to tu hlídá, a rozloučí se se mnou:
„Štěstí se u nás přeje slabým, protože ho potřebují. Silným se přeje úspěch. Ty to dáš. Tak jeď a občas se ozvi!“
Sema se mi asi chce zavděčit. Ubytuje mě ve strážním domečku na muří nožce s rozměry 3 x 3 m, kde je vedro na padnutí. Větrat nelze kvůli komárům, takže dilema. Do toho přivede dvě nesmírně tlusté děvky. Chce se mi spát! Pije se pivo, jsem jen v trenkách, jak ze mě lije a jsem rád, že si je Sema obě odvede k vodě a já můžu na dvě hodiny zabrat.

Na dněpru na Bajkal

Peter s Julií jsou ze západoukrajinského Ivano-Frankovska a vyjeli před dvěma měsíci na svém dněpru přes Rusko, Kazachstán, Mongolsko na Bajkal. Slovo dá slovo a z Barnaulu vyjíždíme společně. Tempo klesá, ale co – hnal jsem to Sibiří dosud až až, tak se halt vleču se sjadkou. Spotřeba klesá na málo přes 4 litry. Denní průměr taky. Peter dněpra neustále šteluje, do nádrže dává osmdesátku benzín a motor mu pak klepe, ale říct si dá až za dva dny. Dvaadevadesátka dněpra vyléčí. Zstavujeme se v muzeu kosmonauta Germana Titova v Polkovnikovu a spisovatele Šukšina o pár kilometrů dál. Cesta stoupá do hor a je na co koukat. S výměnou oleje si chlapec starosti nedělá. Prostě dněpra podojí večer u říčky do trávy…

Horní Altaj

V horách nás dožene déšť. Spíme první noc u řeky Katuň v kempu Aljošova kamaráda v Čemaksém traktu. Druhý den zase prší, jede se v nemokách a na silnici Čujského traktu plné naftových a olejových fleků je to docela adrenalin. Pomalu se blížíme k mongolské hranici. Naše průměrná výška je kolem 2000 metrů nad mořem a štíty kolem pokryté sněhem mají mezi třemi a čtyřmi tisícovkami. Vesnice ze dřeva už dávají tušit, co nás čeká. Třetí den už svítí sluníčko. V jednom ze stoupání předjíždím naloženého osamělého cyklistu. Motor jawy má v těch výškách co dělat a cyklista se motá jako nudle v bandě – má toho asi taky dost. Míjím ho pro jistotu širokým obloukem a protože Ukrajince za sebou nějakou dobu nevidím, čekám nahoře na kopci. Objevují se za chvíli a cyklista s nimi. Co se stalo?!
Jak se ukáže za pár minut, šílencem na kole je Honza z Mladé Boleslavi, který šlape po ose do Tokia! A pak, že já jsem blázen… strávíme hodinku příjemným pokecem. Říká, že jede v průměru kilo denně, rekord má 190 km! Žasnu nad líčením Kazachstánu. Na tom kole to musí bejt prostě utrpení! Nejde si nevzpomenout na Marka Slobodníka, který jel Kazachstán s pionýrem. Myslím, že na tom jsem s hlavou ještě docela dobře, ne?



Terra Mongolia

Krajina za Čibitem už je předehrou k Mongolsku, ale pořád se jede po prvotřídní asfaltce, kterou tu Rusové prý postavili proto, že má na Altaji Putin daču. Když se lidí ptám, jestli si Vladimir nechce koupit taky daču v Ulanbátaru, že by tak natáhli asfaltový koberec přes celé Mongolsko, jen na mě nechápavě civí. Aha, o carovi se nežertuje, přece! To tu bylo vždycky trochu o hubu.
V Tašantě Rusko fakticky končí. Do Mongolska je to sice ještě nějakých třicet, ale to je země nikoho mezi ostnatými dráty. Beru benzín do zásoby, jídlo, vodu a řeším zádrhel s chybějící registrací. Zase jsem se na ní vykašlal, ale tentokrát mě to stojí nějakou kačku na pokutě a hodinu času. Ale co – Mongolové na druhé straně mají stejně dvě hodiny oběd. To je přechod zavřený, stejně jako o svátky a víkendy. Zvykejme si.
Dostat se přes přechod ve výšce 2400 m představuje pět hodin času, 14 kontrol, jednu dezinfekci za 50 rublů, pojistku za 350 (zelená karta tu neplatí) a spoustu zmatků. A pak se otevře ta brána, za kterou asfalt nevede ani ten jediný podělaný metr, a jsme tam. Deštěm rozblácená cesta je jen předehrou toho, co bude dál.
Večer potkáváme Poláky na Transalpech a s asistenčním Pajerem. Tvrdí, že jawa nemůže dojet dál, než do Ulgii, že dva horské průsmyky na Khovd s brody, ve kterých se utopil mercedes unimog, nemůže zdolat. Nocujeme společně.
Na druhý den dojíždíme do Ulgii a krátce za městem se s Ukrajinci ztrácíme a přes veškerou snahu (alespoň z mé strany) se už nenajdeme. Od Tolba pokračuji zase sám. Cesty jsou horší než strašné a jawa trpí jako kůň. Na roletě je třeba udržovat rychlost mezi 60 a 80 km/h, což by nebyl problém. Problémem jsou špatně viditelné jámy a hrby tvořené vyčnívající skálou. To pak jde jawa do vzduchu se vším všudy. Pomaleji jet nejde, to se na roletě motorka rozebírá za jízdy. Silentbloky v zadních tlumičích jsou už protlučené, spodní nohavice řetězového krytu se neustále vyvlíká.

Na Khovd

Nahoře v prvním průsmyku Buraatyn Davaa je pár brodíků. Nic dramatického, jen tím, že jsou první, tak kolem nich chvíli chodím. Je tu nějaká trojice s přivázaným orlem a nabízejí fotky s dravcem. Chudák pták. Je to tu strategické místo. Každý turista tu zastaví a čumí do vody, než do ní vjede. Pak z protisměru valí dědek na Iži. Vypadá jak z knížky o Čingischánovi a brody dává s naprostou bravurou. Jdu do toho taky. Proti tomu, co mám před sebou je to prd, ale to naštěstí ještě nevím.
Druhý průsmyk Khashaat Davaa je opuštěnější než cokoliv předtím. Dole u vesnice Bayan-Enger mě opět dezinfikovali. Chtěli, abych si jejich postřikem umyl ruce a obličej, což jsem s ohledem na neznámou tekutinu rázně odmítl. Já mám ruce čistější než vy, říkám si sám pro sebe, i když jsem dneska opravoval. Mongol mi chce demonstrovat, že v rozprašovači není nic, čeho bych se měl bát, a stříkne si to do huby. Začne chcrchlat, plivat a běží za jurtu, asi zvracet nebo co. Možná jen něco říkal, občas to zní, jako zvracení. Dva další běží za ním a čtvrtý mě mávnutím ruky propouští. Opravdu zvláštní lidé…
Khashaat je obklopen sněhem, jawa na blátě klouže a brody jsou tu hluboké nad kolena. Jeden z nich sahá protijedoucímu náklaďáku (jediné vozidlo, co jsem tu potkal) až po nárazník. Jawa má v brodech výfuky pod vodou, mění zvláštně zvuk – nemám čas se ohlížet, jak se dělají mastné bublinky. Voda jde přes blok, odvzdušnění převodovky do airboxu byl dobrý nápad, karburátor kryjí válce. Zatím to jde. Jen bubnovky pak moc nebrzděj. Než je vysuším, jsem v dalším brodu. Dohromady je jich ten den asi osmadvacet. V botách mám bazén, párkrát to tahám z hlubokého bláta, jednou to zvedám, stoje po kolena ve vodě a v blátě. Motorka naštěstí díky šíři kufrů nikdy nejde úplně na placato na bok. Jen jí z toho podělanýho bláta odlepit, to plotýnky úpí. Dal ses na vojnu, chlapečku, tak bojuj, říkám si a snažím si rizika nepřipouštět. A už upaluji dolů, Poláci by čuměli!
Večer mám sluníčko v zádech a před sebou vlastní dlouhý stín. Náhorní rovina je obklopena divokými horami, kolem jsou občas k potkání dvouhrbí velbloudi, přes cestu přebíhají malí sysli a pokaždé, než skočí šipku do nory, nezapomenou se na pikovteřinu zastavit a ohlédnout za jawou. Účinně mi zlepšují náladu, volám na ně, křičím. Aha. A to jsem teprve tři týdny na cestě…
Dojíždím k plechové ceduli, z níž v azbuce rozkóduji jen slovo beton. Lepím na sloupek cedule samolepku JAWA KOLEM SVĚTA a jedu hledat za kamenný ostroh nocleh, abych nebyl z cesty moc vidět, ale abych slyšel, kdyby kolem prděl dněpr. Fouká vítr. Nad horskými masivy se zase čerti žení, vypadá to na pořádnou kosu a déšť. Kotvím stan několika provazy a přihrnuji k jeho patě kamení, aby se tolik nenadouval. Noc je nakonec klidnější, než jsem čekal. Večer ještě kolem chvíli štrachají kamarádi sysli, ale pak už je ticho tak absolutní, až brání spánku. Dnes jsem ujel jen 210 km.
Plechová cedule s nápisem ŠURAGIJN BETON GUUR, na jejíž nohu jsem nalepil včera samolepku, ukazuje jiným směrem, než vede cesta určovaná mapou a buzolou. Nechávám ji svému osudu a jedu si po svém, směrem na Khovd. Po pěti kilometrech dojíždím k místu, kde velká vody sebrala násep i s gruntovkou, vedle zůstává jen dvojitý brod s ostrůvkem. První polovina je hluboká určitě po sedlo, druhá navíc dravá. Představím si, jak se ten proud opře do plochy zadních kufrů, a je mi jasné, že tudy ne, přátelé! Při obchůzce nacházím stopy zápasu unimogu s přírodou. Tak tohle je to místo…
Co dál? Přes vodu to nejde, to je jasné. Vracet se není kam. Tohle je jediná cesta jihem na Ulanbátar. Nějak to musí jít. Jedu tři kiláky po proudu a vidím domek a auto. Místní to musejí také nějak řešit, přece nejezdí vodou. A už to vidím. Znám prvních pár mongolským slovíček – ten nápis na ceduli značil nový betonový most! Šup a za hodinu jsem na dezinfekční stanici v Khovdu.

Praktické informace

Protože se minule někteří pídili po užitečných informacích, tak tady jsou. V Rusku je benzín přibližně za 15 Kč a benzínky tak často, že stačí cokoliv, co má dojezd 250 km. Horší je to s kvalitou benzínu a s OČ, ale žádná extra tragédie. Hotely jsou tam dost drahé. Wifi u trasy je často jen na ceduli. Lepší je si koupit za pár korun přednabitý mobilní 3G modem a jste online kdekoliv, kde je „svjaz“, neboli signál. A ten byl na mé trase s výjimkou Horního Altaje skoro všude. Jídlo je levnější nežli u nás, sortiment a kvalita standardní.
V Mongolsku je benzín výrazně dražší, skoro dvojnásobně, přes euro! Benzínky jsou průměrně tak po 100 km, ale místní mají benzínu dost. Bezpečně vystačí cokoliv, co má dojezd i v terénu 250-300 km s malou rezervou třeba 5 l v kanystru. Občas je jen benzín OČ 80. Chce to objet více stanic ve městě, než mučit motor takovou břečkou. Jídlo, na které jsme zvyklí z obchodů u nás, je tu dost drahé. Levnější je zajít do restaurace na kus masa. Hotely jsou za noc kolem 600 korun, někdy i s wifi, který sem tam funguje. Častý je internet v jakýchsi „kavárnách“, kde si ale kromě netu nic dalšího nedáte. Nocování na divoko není problém. Připravte se jen na nájezdy mušek a komárů, co umějí dokonale manévrovat i proti větru!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 77x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist