Jawa kolem světa, díl 14.- Až na Konec světa

Fernao Magalhaes, anglicky Magellan, je pro mě ten největší frajer ze všech skutečných frajerů, ale asi dost pil, protože by to tu nemohl pojmenovat Tierra del Fuego! Jinak asi věděl, kde má traktor svíčky a není, kdo by se mu vyrovnal, ani jeho kolega Kryštof, zde Cristobal Collón, protože ten prý žil až do svého posledního dne v bludu, že fakt dojel do Indie. Ne tak lišák Fernao! Před pěti sty lety tudy Ferda vedl své španělské plachetnice jako první člověk na cestě kolem Zeměkoule, čelil strašnému počasí, čelil neznámu i vzpourám posádek, hladu, bouřím i vlastním pochybnostem, protože nevěřím, že nebyly, že nehlodaly. Hledání cesty labyrintem stovek ostrovů a zálivů v tomhle psím počasí musel být vyčerpávající teambuilding, při kterém občas někoho pro vzpouru pověsili na ráhno, protože nikdo neměl tušení o tehdy ještě bezejmenném Hornově mysu ani o tom, co je vlastně dál za Ohňovou zemí a páter v kostele přece říkal, že jen peklo...

Ta dostala své jméno údajně podle ohňů, které na pobřeží zapalovali domorodí Indiáni, ale když dneska stojím na břehu Magellanovy úžiny a mám co dělat, abych ve frontě na přívoz udržel nohama motorku v poloze stojmo, myslím, že to s těmi ohni bylo jinak. V tomhle větru nemohl nikdo žádný oheň rozdělat, to ať mi nikdo nevypráví. A kdyby, co by tu asi tak pálil? Vždyť tu nic není! Nejbližší strom je stovky kilometrů daleko. Leda že by Indiáni tehdy zapálili staré pneumatiky a pár litrů nafty….

Ostatně nafta… už je mi jasné, proč se tu Argentina dělí s Chile o kus zmrzlé skály v moři. Těžební vahadla kolem ve stepi jsou výmluvným důkazem: nafta a plyn. Jinak by tu chcípl pes. Možná i díky tomu je tu benzín (když tu pumpu najdete!) až o 6 Kč levnější nežli nahoře v Argentině (14 Kč/l). To neplatí pro chilskou část, která má pořád benzín skoro za dva dolary! Později zjistím, že jde o část vládní podpory obyvatelům Patagonie.

Má naděje, že tu budou mít nějakou unii pro snazší průjezd, zhasla už včera. Na každé hranici klasický paperwork. Odevzdat permit od motorky, vyřídit migrační jedno i druhé a vyřídit permit do druhé země. A za 200 km to samé naopak a zpátky zase. A ještě si ohlídat, abych do Chile náhodou nechtěl dovézt nějaké jídlo.

Počasí je ledové a hlavně větrné. Fouká tak, že nudle samy lítaj z nosu, od rána jedu s dešťovkou. Ne kvůli vodě, ale kvůli zimě, která tak neproniká do bundy. Na trajektu potkávám český pár a dvojici Brazilců na motorkách, se kterými pak chvíli pojedu. Mapy zase lžou, dokonce i čísla silnic jsou jinak. A na asfalt v Chile raději zapomeňte.

Cestou dolů k nejposlednějšímu přístavu se kazí počasí. Rozhoduji se nedojíždět za každou cenu večer do Ushuai. Zůstávám v Tolhuinu, kde je pumpa. Hory si chci užít zítra s lepším světlem na fotky. Při hledání noclehu mě pořád všichni posílají do pekárny, čemuž moc nerozumím, ale jedu tam. V pekárně Panadería La Unión totiž majitel poskytuje ubytování cyklistům a motorkářům zadarmo! Včetně wifi a teplé sprchy! To je nejlepší cena, jakou jsem platil…

Venku počasí, že bys Indiána nevyhnal a protože je bydlení a net zadarmo, rozhoduji se zůstat další den tady v Tolhuinu a věnovat se práci. To směle zabere celý den a navečer už počasí vypadá mnohem přívětivěji, pokud se nebudu v hodnocení ohlížet na teplotu. Ta je dost podobná té aktuální české, jen s tím rozdílem, že tady by mělo být „léto“. V panaderii, ve které jsem ubytován, je celý den neuvěřitelný nátřesk, personál se sotva stíhá otáčet a pekárna dodávat čerstvé jídlo. Podnik má asi skvělou reputaci v širém okolí, zastavují tu velké dvoupatrové autobusy a u pultu funguje systém na lístky s čísly jako na úřadech, protože by se lidé asi ušlapali. Na úspěch panaderie se venku hned lepí trhovci se stánky a neděle tu hned připomíná jakýsi jarmark, do které má co nevidět začít sněžit.

O to víc mě překvapuje jeden černoch, co tu prodává sluneční brýle a cetky. Nejen že tu asi brýle proti slunci nebudou tím úplně nej artiklem, ale musí mu tu, chudákovi, bejt asi taky dost zima…

S počasím jsem se pěkně přepočítal. Je hůř a hůř. Kopce nejsou ani vidět a z nebe padá vytrvalý jemný déšť… Poptám se, jestli bych neměl taky v pekárně hnout prstem, když tu dřepím zadara. A zítra za to na cestu dostanu výslužku espanados, taštiček plněných masem a sýrem.

A tak mě napadá, že jsem ve vyprávění přeskočil jeden z nejkrásnějších zážitků jižní Patagonie, jak jsem spěchal do Ohňové země – ledovec Perito Moreno, který je jeden z těch, který neubývá, ale roste. Asi se zase soudruzi klimatologové někde sekli… Francisco Perito Moreno byl nějaký argentinský průkopník a badatel a mají tu po něm pojmenováno kde co. Ledovec ovšem stojí za to! A mě vyšlo i to počasí.

Na vjezdu do parku si řeknou o 130 pesos, dají mi poučení, jak se chovat a k tomu igeliťák na odpadky. Po dalších 30 km je parkoviště, ze kterého mě bezplatně odveze mikrobus až k ledovci. Trochu se ofrňuji, že tam nemůžu s motorkou, ale za chvíli už v němém úžasu stojím proti tisícileté mase ledu o šířce několika kilometrů, v níž rupe, praská a hřmí, jak se milimetr po milimetru sune do vody Lago Argentina. Obrovské kusy ledu se odlamují a s hřměním se řítí desítky metrů dolů. Jak slunce postupuje k pozdnímu odpoledni, dostává led stále modřejší barvu. Strávím tam skoro čtyři hodiny a vybiju baterku v kameře i foťáku.

Navečer jedu hledat kemp. Jediný z těch všech namalovaných v mapě je až u jezera Roca, což je 30 km ripia. Nakonec to ani není kemping, ale jen tábořiště na území parku. Jakmile vjedu mezi stromky, zahlédnu motorku. Oko zaostří a už vím – Němka Susanne se starým GS! Jediná z party ze Stahlratte je se mnou až tak daleko na jihu, ostatní se ještě trdkají někde nahoře v Bolívii anebo mají smůlu a řeší utrhané tlumiče či podsedlovky. Setkání je skvělé. Vaříme brambory a já chystám oheň. Sousedi Carlos a Raúl se starým mercedesem mi ukazují, jak se láme dřevo lasem po vzoru starých gauchů. Večer je kosa jako u ledovce. Dřeva je málo, a když přebírám fotky, je mi celkem frišno. Na nebe šplhá bílý tvarohový koláč Měsíce…

Zima, zataženo, ale neprší – jen mrholí. Rozhoduji se vyrazit. Hory jsou sice vidět, ale špičky mají v něčem, co dost připomíná sněhová mračna. Ještě cesta podél jezera dává naději, že mozol vykoukne, ale záhy se dává do deště, který už jen nahoře přejde do smíšených přeháněk. Z nebe padá bílé svinstvo, silnice občas ztratí asfalt a šplhá do hor vysokých jako Sněžka. Nazouvám zbytek nemoků a jsem zmrzlej jak ruskej bezdomovec. Hned po vjezdu do Ushuai jedu hledat ubytování. A ejhle, padá kosa na kámen. Levné hostely jsou plné, drahé hotely jsou prostě drahé. A tak končím pod stanem v plném kempu Pista del Andino, na který jsem dostal tip od žlutých trabantistů. Plešatá zadní mitaska se cestou k fleku protáčí na mokré trávě s mechem, to jsem zvědav, jak vyjedeme.

Odpoledne trávím v místnosti připomínající kempovou hospodu, ale nic si tu nedáte, pokud si to nepřinesete. To trochu nechápu, prostě latinská Amerika. Net je tu žalostně pomalý a výhled dolů na přístav deprimující – počasí je vysloveně hnusné a v kamnech u okna bydlí jen čoud bez ohně. Ledoborec dole na moři vozí turisty do Antarktidy. Za kilo (100 000 Kč) vás odvezou ze zimy do ještě větší zimy a bude smět říct: byl jsem v Antarktidě. Ostatně, většina z nás turistů je ze stejného důvodu i tady na Konci světa, protože kromě toho, že dál už silnice nevede (jen ripio do parku a k Estancii Harberton), tu chcíp pes. Muzeum vězeňství to nemůže vytrhnout a vláček po kopcích za hříšné peníze také ne. Nad městem se tyčí čerstvě pocukrované hory, na které večer na chvíli dopadne šikmé světlo rudého slunce, které se na poslední chvíli rozhodlo prohlédnout pod šedou dekou mraků. Uvidíme, jak bude zítra…tady, na konci světa.

Na noc si nohy nazouvám do mikiny a ještě přikryju bundou. Je kosa, ale dá se to vydržet. Žďárák od Tilaku teplo podrží, i když je ve stanu je ráno šest stupňů. Spadne pár kapek, ovšem ráno nevěřím svým očím – vymetená obloha! Tolik štěstí…

Zátoka s molem naproti ostrovu Rodenta je součástí takzvaného Kanálu Beagle neboli průlivu Francise Drakea. Beagle se to jmenuje nikoliv po psech, ale po anglické lodi, která sem připlula mnohem později nežli pirát Drake, druhý muž, který po Magellanovi obeplul svět se svou Golden Hide. Taky dobrej řízek – ještě přitom stihl loupit a drancovat ve jménu anglické koruny. Za to dostal titul Sir, a jestli se nepletu, tak také nějakou trafiku ve formě funkce v admiralitě. Ze zloděje správcem státu. Nic se na tom světě nemění, jenom kulisy.

Nechal jsem si dát do pasu razítko z Konce světa hned za razítko z Mitad del Mundo, a když už jsem dělal poslední fotky, slyším motorku a troubení – zase Susanne s BMW. Je šikovná a samostatná. Škoda, že je vdaná a věkem by mi mohla spíš dělat mámu… Včera zůstala v noci stát na cestě, protože zapalování jejího boxeru řeklo: DOST. Teplota klesla pod nulu, a tak měnila jeden díl za druhým, až to zase chytlo. Motor si sice ani teď kdovíjak na volnoběh nepřede, spíš tak poškytává a když jedu za ní, cítím špatně spálený benzín jak z uchlastaného wartburgu, ale je tady dole a furt jede.

Susanne mě straší předpovědí počasí na zítřek. Měním proto rychle plány. V kempu zruším další noc a nechám si vrátit peníze. Rychle zabalit a pak do města – pumpa, jídlo, pár fotek u nezbytných cedulí a mezitím už leje, kopce ve sněhu. Vyrážíme zpátky do pekárny v Tolhuinu. Cestou párkrát vyleze sluníčko, takže to zase není až taková hrůza. Vlastně už jedeme domů, na sever do tepla a pak zase do zimy. Uteklo to. A ani jsem se vlastně neotočil…

Nocoval jsem tentokrát v pekárně ve fitcentru a bylo to výrazně lepší nežli v té minulé špeluňce, kde ani ručník neuschnul. A také tam byla okna, malá, ale byla. A jimi jsem ráno viděl modrou oblohu, po které se honilo pár mraků nízkého stupně nebezpečnosti… opravil jsem polepy a dotáhl čep zadní kývačky, který musím poslední dobou občas hlídat. A jede se.
Rio Grande s památníkem Malvín, San Sebastian s poslední pumpou s levným benzínem a levným olejem pro kamióny, chilská hranice. Fronta jako na banány… a zevnitř už se ozývá úřednická bubnovačka, nezaměnitelný zvuk továrny na vyplněné a zbytečné formuláře. Razítka bouchají jako na střelnici. A mezi hranicemi v území nikoho rozsekaná cesta. Kdyby propustili půlku úředníků a hranice otevřeli, mohli by tu mít asfaltku jako na přehlídku… stejně si každý natankuje na argentinské straně, chilskou pumpou v Cerro Sombrero se prohání jen vítr a písek.

A potom chilské ripio a vítr. Žereme se Susanne prach od aut a přeme se o to, mám-li pravdu já (už jsem tudy jel – ona jela přes Porvenir) anebo mapa a GPS. Nakonec prosazuji svou a přesvědčuji Susanne dvacetikilometrovým úsekem nového pěkného asfaltu.
Den na to je pět nad nulou, ledový vítr ženoucí se jen mírně zvlněnou rovinou pod šedým nebem odněkud z ledových plání Antarktidy je ostrý jako ostříž a proniká oblečením jako nic. Jak tady proboha může někdo žít? A proč? Jak se mám dozvědět později, vláda poskytuje lidem v Patagonii různé úlevy, ve snaze zastavit vylidňování. Dřív stačilo sem navézt pár lodí trestanců a ti to tu osidlovali podobně jako vyhnanci ruskou Sibiř nebo angličtí muklové Austrálii. Vězení za vězením to tu bylo. Dneska mají obyvatelé Patagonie dotovaný benzín a energie a důchod po pouhých 25 letech práce! Začínám přemýšlet, že se sem odstěhuji, počasí-nepočasí…

Využíváme na pumpě wifi a já nejdřív sháním po síti Jakuba Jamese Staubera, co jsem mu pomáhal v Chile lepit vanu na Vanu. Prý tu hnije už týden a čeká na součástky pro vstřikování. Chevy už má dost a postavil si hlavu. Jenže Jakub, aby se prý nezbláznil od čekání, vzal autobus a nechal se odvézt do El Calafate na ledovec. Ještě tu máme ale jeden kontakt – Carlose Leopolda Hopiana, po rodičích Čechoslováka narozeného v Chacu. Ano, tam nahoře v Saenz Peňa. Je online a slovo dá slovo – dneska zůstáváme u něj!

Carlos je umělec a učitel v penzi. Jako správný kumštýř je roztržitý a mile nepraktický. Nejdřív si vymaže z karty fotky, co pořídil, když Susanne opravovala BMW, a pak mi vypráví, jak nechal motorkaření po dvou držkopádech. Je s ním legrace, zvládá pár slov a frází česky, jako například:

„PAPEJ CHLAPEČKU“ (to má od babičky a málem mi zaskočí, když to na mě vybalí u jídla) nebo: „CEŠ ČAJ NEBO KAFÉ?“.
Umí použitelně anglicky a zbytek se doladí. Máme super večer s pečeným kuřetem a hovězím stejkem, pivem a s parkováním motorek u sousedů. Soused se zasní, když slyší Jawu, nasaje modrý kouř a zavzpomíná, jak měl Jawu 250 z roku 1949 (Pérák, samozřejmě!): MONOCILINDRO, DOS TIEMPOS…

Vzpomněl jsem Susanne a její zlobivou babičku GS. Při odjezdu od pumpy (Carlos už nás nedočkavě vyhlížel) najednou křup, cvak a zadní kolo se při rozjezdu zablokovalo. Zahlédl jsem kámen velikosti dětské pěsti, jak se vykutálel od kardanu a ukazuji, že už je to ok. Ale při výjezdu na silnici zase a páka nožní brzdy dělá divné srandovní pohyby. Tipuji to na prasklou pružinu v zadní bubnovce. Susanne neváhá, shodí bagáž a sundá zadní kolo. Kromě toho, že dost překvapeně zírám na to, jak jsou zadní pakny litrového BMW o dost užší než u malé Jawy, nevidím žádnou závadu. Až najednou vypadne nypl prasklého drátu. Ten zlomil kámen skřípnutý mezi rameno kardanu a výplet. A nypl se uvnitř šprajcoval o nálitky drátů. Za to BMW nemůže, ale řešení s nyply v náboji namísto v ráfku má očividně i své nevýhody. Stát se to v plné jízdě, moc by toho z nálitku bubnu asi nezbylo…

To se říká o národní RN3 neboli Ruta tres. Tři tisíce kilometrů z Ohňové země do Buenos Aires vedou pampou, v níž fouká tak, že to občas někoho vyžene ze silnice, zvlášť kamion, motorkáře a cyklisty. Těch je tady v Patagonii navzdory šíleným podmínkám ještě víc než motorkářů. Mezi bikery s motorem převládají Brazilci, Argentinci zpravidla řídí menší kubatury kolem 250. Drtíme společně se Susanne RN3 k severu. Letíme totiž společně do Frankfurtu, ale to je ještě poměrně daleko. Ještě potkáme pár pštrosů, pásovců a přejetých skunků, kteří jediní tu nudu na RN3 zpestřují.

Pro ty, kteří rádi jezdí v soli anebo by chtěli vidět Jawu přijíždět domů do republiky – překročení německo-české, poslední, hranice se plánuje na termín kolem 14.-15. února, podle počasí, pravděpodobně přes přechod u Chebu. Podrobnosti včas upřesníme na facebooku a webu Jawa kolem světa. Myslím, že tam bude trochu menší nával, nežli vloni v červnu u Autoklubu… Ostatně, s motorkou budeme k zastižení jak na výstavě Motosalon v Brně, tak o týden později v Bratislavě!